Sankce a pangermanismus

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sankce a pangermanismus
Autor: Karel Kramář
Zdroj: Národní listy, roč. 76, č. 163, str. 1
Vydáno: 14.06.1936
Licence: PD old 70

Byl jsem před válkou jedním z hlavních odpůrců pangermanismu. První jsem upozornil v rakouské delegací cizinu na nebezpečí projektu Berlín — Bagdad, a můj článek v National Review vzbudil v Anglii nezvyklou pozornost. Doufal jsem tudíž, že vítězstvím ve světové válce bude pangermanismus pochován, a osvobozením Ruska od bolševiků, jeho nacionálním a slovanským obrozením, jsem jej chtěl pochovati navždy.

Bohužel, věci se vyvinuly zcela jinak. Rusku jsme záměrně odepřeli pomoc k osvobození a naše „Osvobození“ hledalo své zabezpečení na západě, ve vlastním pacifismu a antimilitarismu vítězných států, a ve vědomém přehlížení zbrojení v — Německu. Tato geniální politika nemohla se vůbec jinak končit, než oživením pangermanismu, hrozivějšího než kdy dřív. A já v posledních tetech života musím se vraceti k boji, o němž jsem se mohl domnívati, že je vítězně ukončen.

A je nebezpečnějším, než byl tehdy. Ztrátu Rakouska jako spojence, ovšem zvláštního tím, že ve spojenectví s Německem hledal sám ochranu proti pangermanismu, nahradilo si Německo ohromnou vojenskou převahou nad pacifismem oslabenou Anglií, Francií i nad námi. A bezesporu získalo si sympatií i u svých bývalých odpůrců svou politikou protisovětskou, které mu umožnila dokonce smlouvu a spolupráci s Polskem, ovšem umožněnou také novou ideovou náplní všeněmectví, totiž hlásáním duchovní jednoty všech Němců světa, bez zřetele ke státním hranicím, dokonce s jich respektováním. Není také pochyby, že zesílení beztoho jedinečné atrakční síly německé hudby, vědy a literatury, hlásání boje proti ohrožení evropské civilisace bolševismem, neobyčejně pomohlo k zeslabení odporu proti německé válečné brutalitě, zejména v Anglii.

Ovšem pangermanismus neznamenal ani dřív ani po válce pouze sjednocení Němců, nýbrž hlavně získání volného prostoru k uplatnění úzkými hranicemi stěsnéné životní síly Němectva. V tom ohledu výsledkem světové války byl ovšem pangermanismus přiveden ke změně orientace své expanse. Dříve byla jeho cílem přes Rakousko-Uhersko, zkomírající Turecko a přes Malou Asii cesta k Perskému zálivu a — dál… Tam, kam směřovala vždy touha po světovém panství, velkého Alexandra, Napoleona i britského impéria. Východ byl tehdy uzavřen silným Ruskem. Ovšem už před válkou bylo usilovně podporováno z Berlína i Vídně ukrajinství, ale tehdy ovšem šlo spíš o zeslabení Ruska vnitřními nesnázemi — ale aktuálním cílem pangermanismu, ať Berlína nebo Vídně, se stala Ukrajina teprv jejím obsazením a podporou ukrajinského separatismu za války.

Po válce a po rozložení Ruska vítězným bolševismem se ovšem změnily podmínky pro všeněmeckou expansi, když geniální politika vítězných pacifistů Němcům umožnila znovu na ni pomýšleti. Rusko již nepředstavovalo ohromnou jednotnou sílu, Rakousko-Uhersko nebylo již samozřejmou cestou na jihovýchod, i Jugoslávie zmohutněla a Turecko přestalo být velmi důkladně „nemocným mužem“. Pangermanismus byl tudíž nucen hledati jiné cesty ke starým cílům. Baltické státy se dojista ne bez důvodu obávají německé snahy po nadvládě nad Baltickým mořem, a dojista jen nejnevinnější Poláci věří, že jim Německo nabízí Ukrajinu s Černým mořem ke konečnému ovládání. Přece nebyli Němci před válkou a jsou i nyní, kromě naší obdivuhodné „slovanské“ politiky, vrchními protektory ukrajinských „samostijníků!“ Ti tudíž vždycky budou mít blíž k Berlínu než k Varšavě! A na všem tom je nejzajímavější, že všechna ta touha po cizím není ani přikrývána rouškou diplomatického tajemství, naopak, že po opevnění Porýní za nové, tentokrát letecké Locarno žádá Německo „volnou politiku na Východ“.

A jde opravdu už jen o Východ? Bylo by velmi lehkovážné, domnívati se, že by se pangermanismus vzdal něčeho, co bylo základem jeho politiky. Bohužel, zrovna na to zapomínají tam, kde by to zapomínati neměli. Je až nepochopitelnou jistá lhostejnost v Jugoslávii k otázce anšlusu. Lehkovážná, nemyslící politika sankcí umožnila Německu nejvážnější krok na jih — hospodářské ovládání Jugoslávie. Německá banka v Bělehradě, kterou pan Schacht, tak ostentativně vřele všemi vládními kruhy vítaný, připravuje, přímo křičí, abychom nebyli lehkověrnými, nejen my a Jugoslávie s balkánskými státy, ale stejně i vítězná Itálie.

Nehledě na změny v její vládě, nehledě na to, že místo pana Suviche zaujme neskrývaný germanofil, nedovedu věřiti, že by Itálie toužila po spojení s Německem. Každá její úmluva o Rakousku, bez zřetele ke všemu ubezpečování a formálním garanciím, na př. jmenováním nějakého „nacisty“ na místo vicekancléře, těžko se může přece končiti jinak, než vítězstvím nacismu, už dnes tak silného v jižních zemích rakouských, sousedících také s Itálií. Nedovedu si proto představiti, že by mohl zrovna Mussolini, který lépe než kdo jiný zná konečné cíle pangermanismu, dělati sebevražednou italskou politiku. Ovšem není na škodu, že Itálie ukazuje Francii, ale i nám, k čemu by ji slavná Společnost národů donutila, kdyby pokračovala sankcemi v tak hrozivě úspěšné práci pro Berlín. A nedovedu si představiti, že by někdo v Jugoslávii, kdo myslí především na její budoucnost, mohl neviděti strašné pro ni nebezpečí, kdyby Německo bylo pánem na hranici Jugoslávie, už nyní hospodářsky v důsledku šílených sankcí ovládané Německem! Bylo by to pro Jugoslávii menší nebezpečí než italské — o habsburském ani nemluvě?

Dojista vědí v Jugoslávii, že je pangermanismus nebezpečím pro celou Jugoslávii, a ne nanejvýš pro nějakou její část! Ovšem tak mnozí tam necítí pangermánské nebezpečí, dokud my jsme silnou překážkou jeho pronikání na jih, ale není právě proto nejvážnější povinností sebezáchrany Jugoslávie, brániti se třeba teprv „nevinným“ počátkům pronikání pangermanismu, tak nebezpečně ohrožujícího především naši samostatnost, a neotvírati mu vřelou jugoslávskou náruč? Principiis obstal nepřestává být základním pravidlem prozíravé politiky, nečekající, až přijde katastrofa!

Ale chci věřiti, že je si také Itálie plně vědoma nebezpečí pangermanismu pro Terst a pro Adrii, zejména kdyby se mu podařilo ovládnouti svým hospodářským vlivem Jugoslávii. Němečtí agenti už dnes slibují Jugoslávii Rjeku. A nemůže být nic zajímavějšího pro Itálii, i pro nás, než, že vážné anglické kruhy přemýšlejí o tom, nebylo-li by výhodno pro Anglii a její středozemní politiku, kdyby Německo mělo Terst a paralysovalo vliv Itálie na Adrii i na Středozemní moře. Přece snad bylo by pro nás všecky osudným hnáti dalšími sankcemi Itálii k sblížení s Německem, a tak přemístiti, jak italské listy naznačují, osu evropské politiky ve prospěch pangermanismu k nenapravitelné škodě nás všech, které chce svou novou mocí a silou ovládnouti a tak dosáhnouti toho, co se mu ve světové válce nepodařilo.

Dojista nemyslím obranou proti nebezpečí pangermanismu na nějaké „obklíčení“ — pověstnou „Einkreisung“ — Německa nebo na nějakou útočnost proti němu. Jsem opravdovým pacifistou a proto bych chtěl chrániti republiku ne pacifistickými frázemi, nýbrž účinným zabezpečením míru, proti nebezpečí útočné expanse pangermanismu, neboť tou jedině vážně je naše samostatnost ohrožena. To však v daných poměrech není jinak možno, při nynější branné slabosti Anglie, ale zejména při její budoucí politice, která se asi omezí na ochranu francouzských břehů kanálu La Manche, a na hájení integrity Belgie a Holandska, i při povážlivém vývoji věcí ve Francii — než umožněním Itálii, aby nebyla hnána nesmyslnými sankcemi k tomu, zapomínati, že je novým pangermanismem stejně ohrožena, jako celá střední Evropa!

Proto je nepochopitelné, že po schůzi v Bukurešti máme, jak čteme v cizích listech, zase zůstati v otázce sankcí pasivními a podříditi se usnesení Spol. národů! Tedy o naší budoucnosti, o níž v otázce sankcí jde, máme ponechati rozhodnutí jihoamerickým státům, které by nám asi ve chvíli nebezpečí mnoho nepomohly, a socialistické většině francouzské, bude-li mysliti na osud Francie nebo říditi se usnesením druhé internacionály, která ve své obvyklé moudrosti by chtěla pokračování v nesmyslných sankcích.

Ne, tak se politika ohroženého národa v tak osudné chvíli nedělá, zejména když sama Anglie patrně čeká, aby jí bylo pomoženo se ctí se dostati z nemožné situace!

Sami musíme byl rozhodní, svou, jen svou politiku musíme dělati! Hledaji-li, kdo by navrhl zrušení sankcí, pomozme jim z nesnází, navrhněme to my s Malou dohodou! Odůvodníme-li svůj návrh tím, že se statut se svým čl. 16. ve změněných poměrech světové politiky ani osvědčiti nemohl, a že je nutno reformovaný statut přizpůsobiti novým poměrům, zejména také novému Německu a nebezpečím nového pangermanismu, vzdáti se zejména, se zřetelem k asijskému problému, utopie nedosažitelného unlversalismu tam, kde možným není, i koneíné myšlenky trestající „spravedlnosti“, a omeziti se na mravní váhu pobouřeného svědomí světa, hrozícího se katastrofy nové, ještě strašnější války světové, jemuž by mohla Společnost národů v čas dáti výraz, pak pomůžeme Společnosti národů nejen vybřednouti z nynější krise, nýbrž po trpké zkušenosti zajistiti světu i jí samé novou, touze lidstva po zachování míra opravdu odpovídající účinnou činnost!