S poctivostí nezahyneš/4.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 163–168. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Naninka byla dcera chudičké vdovy z Červené Lhoty. Ubohá matka protloukala v tom nepatrném místečku život s velikými starostmi a byla ráda, jen když se mohla se svým dítětem poctivě propravit. O dost malém pohodlí nebyla ani zmínka.

Když holka odrůstala, pomahala matce brzo na záhoně najatého pole, brzo pletla punčochu a spravovala košile, a když jí bylo čtrnácte let, ujala se jí paní učitelová. To byla řádná ženuška. Rozuměla svému nevelkému hospodářství, znala se dobře v kuchyni, uměla pěkně šít, a když bylo pokdy, nepovrhla dobrou knihou. U té se tedy Naninka — jak venku sem tam říkají — vycepovala; avšak byla to snadná práce; holka měla z domova dobré základy, neboť počestná vdova hlídala mysl i srdce její velmi bedlivě; paní učitelka nalezla tedy nejlepší vůli a nejpěknější schopnosti.

Mezi tím začala dívka rozkvítat, a starostlivá matka si dělala nové myšlenky. Bylať by totiž ráda své jediné dítě co nejlépe zaopatřila, ale v Červené Lhotě neviděla k tomu žádné příležitosti. Naninka byla arci hezounká, byla skoro ze Lhotských děvčat nejhezčí; za to ale byla také nejchudší, a poněvadž stará matka myslila, že je těžko pro chudobné děvče zámožného muže dostati — a toť je přece konec a cíl všeho mateřského myšlení! — a poněvadž bylo nemožno ve Lhotě něco uhospodařiti a vůbec k něčemu přijíti: tedy musela pečlivá žena své myšlenky jinam obrátit. Hlavní starost její zaměřila k tomu, aby děvče dobrou a výnosnou službu dostalo, a poněvadž věděla, že se takové místo jenom u zámožnějších lidí nalezne, a poněvadž nejednou slýchala, že se mladé holky v hlavním městě rozličného štěstí dočkaly, a poněvadž konečně v Praze vzdálenou paní tetu měla, která jí sice jakživa nic nedala, ale přece tetou byla: tedy si ve své poctivosti lehkověrná žena usmyslila, že tam Naninku dovede a dobrou službu jí vyhledá.

Pan učitel mluvil arci o nebezpečích, do nichžto mladé venkovské dívky ve velkých městech snadně upadají, a byl té rady, aby Naninka v bázni boží na své štěstí jenom ve Lhotě čekala; ale chudá vdova si myslila: „Tobě, pane, je snadno mluviti; ty sedíš v teple a neznáš prázdný žaludek; ale já jej znám a nerada bych, aby se mi holka v pozdějších letech tím zlým dotíravcem mořila. Takéť bych ji měla raději na očích a blízko u srdce; ale chudoba je těžké břemeno a Pán Bůh je všude; on mi bude holku tak dobře v Praze jako ve Lhotě ostřihati, jen když se ho ona sama nespustí.“ A protož s ní přece jen do Prahy odešla.

První cesta ji vedla ovšem k paní tetě Novákové. Ta ji tuze vlídně nepřivítala, poněvadž ale byla den před tím děvečku vyhnala a novou právě potřebovala, tedy Naninku přijala, a matka se navrátila spokojena domů.

Jak se mladému, sotva šestnáctiletému děvčeti u paní Novákové asi vedlo, to jsme již pozorovali. Onať litovala hned prvních osm dní, že byla ze Lhoty odešla; snášela však trpělivě a těšila se tou myšlénkou, že ji k tomu matčina vůle ustanovila, kteráž s ní dozajista dobře smýšlela. Radostí měla hrozně málo ve své službě, ale tím více žalostí. Sotva co dovedla tak, aby byla paninu spokojenost získala, ačkoli si mohla dáti svědectví, že se dobře zachovala a že by ji doma paní učitelka byla pochválila. Práce bylo mnoho, potravy poskrovnu a mzdy málo. A mladému žaludku se chce přece jíst, když tělo pilně pracuje, a na sebe potřebovala dívka také ledaco. Štěstí její bylo, že si přinesla kousek čistého, ale jednoduchého šatu z domova, kdež jí k tomu laskavost paní učitelky pomohla; ze své služby u paní tety nemohla si tak snadno něco pořídit.

Divilať se tomu arci nejednou, jak a z čeho se jiné děvečky tak úpravně, ba marnotratně šatí, kde berou na ty mnohozlatové čepce s drahými pentlemi, na ty dlouhé šaty z pavučinové tkaniny, na ty vyšívané límce, na ty velké hedbávné šátky a na jiné věci, které služebným osobám ani nepřísluší a na kteréž každý povážlivý člověk jakož na příčinu mnohé mravní nákazy horliti musí. Onať přece již věděla, jak se co draze kupuje, a věděla také, mnoho-li jiná děvčata služby mají; ale to nemohla nijak pochopiti, kterak se jich vydání s těmito příjmy vyrovná.

Jakmile se ale s jinými služkami trochu seznamovala, tuť se jí počaly ovšem oči a rozum otvírati. Nejdůležitější škola byla pro ni v tomto ohledu kašna, toto znamenité místo v životě městských děveček, toto plodiště daremných klepů, nápadů a výmyslů. Na první pohled zdá se to býti směšné a nemožné; ale v těch ranních a zvláště večerních schůzkách u kašen přiučí se konečně v skutku i sebe nezkušenější děvče všemu tomu, čeho se samo sebou dříve dovtípiti nemohlo. Tu poví jedna, co druhá neumí; tu se přetřepají celé domácnosti, tu se dávají rady, jak možno ve službě k nějakému zisku přijíti; tu se udělují poučení, jak má holka pěti zdravých smyslů s paní zatáčeti a jak se k pánovi chovati, aby to něco vyneslo, třeba i celé chování proti počestnosti běželo; tu se umlouvají zamilované pletky a procházky, k vůli kterým mnohá služebná nejvíce o to pracuje, aby si něco do kapsáře nahnala. Věru, na to rokování a schvalní zdržování se u kašen měly by paní a hospodyně zvláště hleděti a pokud možno tomu brániti. Z něho povstalo již mnoho zlého.

Naninka nevěděla ani, co se to s ní děje, když do takové kupy rokujících holek poprvé upadla. Muselať se proti své vůli mezi nimi pozdržeti, protože pro množství jiných hned k vodě nemohla, a tuť přeslechla za malou chvíli věci, o nichžto ve Lhotě za celý svůj život nebyla slyšela. Stála mezi ostatními děvčaty jako opařená.

„To je putička!“ pravila po straně jedna k druhé a hodila hlavou po Anince, jakoby jí ani špetku soli nepodala. „Ta vyběhla teprv nedávno z kukaně.“

„Však ona se otrká!“ smála se druhá; „jenom až k několika dvacetníkům přičichne a počítati dovede.“

„Jste, panenko, už dávno v Praze?“ ptala se třetí, úsměšně si tu nemluvku prohlížejíc.

„Dva dni,“ odpovídala dívka nesměle.

„Proto, proto!“ smála se onano. „Je to na vás vidět. To budete mít ještě sotva co milého — je-li pravda?“

„Já vám nerozumím,“ šeptala dívka v hrozné nesnázi, kteráž tím více zrůstala, an se ostatní jako jedním hrdlem do smíchu daly.

„Ona slouží u mladého!“ chechtala se jedna.

„Ne, já sloužím u vzácné úřadnice, kteráž je moje paní teta, a pán je už padesátník,“ řekla dívka důvěrně.

„No, tím líp,“ doložila zase první. „Mně jsou starší páni také milejší; člověk si je spíše oblomí. A jaká pak je paní? Já ty tety znám, a ta tvoje nebude také z hedbáví, sic by tě nenechala v hadru chodit. Počítá ti šafrán do polívky — viď? Musíš hledět, aby si tě neosedlala; nebo, to si pamatuj, každá chce, abychom táhly jako kůň.“

„Ona je moje příbuzná, a já se k ní budu jako k příbuzné chovati,“ řekla Naninka poněkud pohoršena, i pospíchala naplnit svou nádobu, aby se zas domů dostala. Byloť jí tady, jakoby pod ní země hořela.

Takovéto — i mnohem ostřejší — rozprávky nejsou mezi služebnými děvčaty věci neobyčejné, i nesmíme se jim tuze diviti. Za jedno to přináší jejich silnější přirozenost a hmotnější spůsob života, že jim jdou jadrnější, neřkuli hrubší slova od úst, a že nemohou na velikou hladkost řečí nebo způsobů hleděti; za druhé to vězí také v jejich chování a celém stavu, že snadno jazyku rozpustile uzdu popustí anebo si na své pány vyjedou. Tomu se není co diviti; ale pečovati by se mělo, aby věci takové již jednou přestaly. Nejen sílu tělesní, ne vytrvalost a obratnost v každé ruční práci, ne jenom zvířecí oddanost k panstvu svému — stav služebný potřebuje také ještě něco jiného, neméně důležitého, a sice jakési zušlechtění srdce, vytřelost ducha a uhlazenost způsobů. A na to by se mělo velmi bedlivě hleděti. Pravíme mělo, neboť až posud děje se v tomto ohledu, bohužel! nad míru málo, a jedna z nejdůležitějších tříd lidské společnosti, totiž služebná čeleď, zůstává takořka beze všeho pěstování. Co z ní máme, a je-li to co dobrého, udělalo se z ní samo sebou, skoro beze všeho přičinění našeho. Tak by to ale nemělo napořád zůstávati, my bychom se měli všemožně o příslušné vzdělání služebného lidu snažiti, a kde se v tom ohledu co dělati dá, bez omrzení činiti. Zapuzujme jeho marnivost a bažení po drahém šatstvu; braňme lehkovážnosti a dychtění po marné kratochvíli; upevňujme jej v nábožném smýšlení a křesťanské lásce, rozmnožujme jeho vědění, nechme ho poslouchati, když se dobrá kniha čte, potěšme jej důvěrou a udělejme z něho údy vlastní domácnosti, což beztoho ke škodě obou stran již takořka docela zachází.

Mnohý čeledín přinese do služby nejkrásnější schopnosti na těle i na duši, a nemůže za to, když zahynou. Kdož ví, jak by se bylo snad Nanince vedlo, kdyby nebyla pevného základu doma dostala, Ale jí se protivily spolky služebných dívek hned na ponejprv, a ona se jich od té chvíle chránila. Kde jen mohla, tam se jim vyhnula, a když jim někdy uklouznouti nemohla, snesla raději úsměšky, než aby byla jich radě ucho naklonila.

Za to zůstala ovšem samotna a vedla život jako poustevnice. Přátel nebo známých neměla, paní teta jí také žádných růží nestlala, a proto se těšila jen tím vědomím, že koná svou povinnost. Tak jí uteklo půl smutného roku. Na to poznala v zámku hezkého, tichého mládence, a obraz jeho poskytoval jí milé kratochvíle po celých sedm dní dlouhého téhodne. Obíralať se s ním již jako s dávným přítelem a svěřovala mu v duchu, co nikomu ze svých nejbližších lidí svěřiti nemohla. A opět byla mysl její u něho, když mladík na předsíň vešel, sám zde takového překvapení neočekávaje; a proto se ho dívka tak ulekla! Bylo to leknutí radostné.