S poctivostí nezahyneš/2.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 153–156. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

První cesta do širého světa byla trochu smutná. Poněkud byl sice již sedmnáctiletý mládenec za ta čtyry leta svého učení a prvního tovaryšení domovu odvyknul; ale přece měl po celý ten čas všecko na blízku, co miloval — starého otce, matčin hrob, jednoho neb druhého soudruha z let pacholetských a pak celé Podlužany i s okolím. Nyní však leželo to všecko za ním a vůkol něho rozkládala se neznámá krajina. Novota posud nevídaných věcí zajímala ho ovšem tak dalece, že truchlivé zpomínání na domov trochu rozplašovala; ale poslední otcova slova zněla mu přece pořád ještě v uších, a tu mu bylo někdy tak úzko, že by se byl s chutí zas domů rozběhnul.

Nejvíce potěšovala ho myšlénka na Prahu. Onť byl o tom slavném městě již tolik pěkných věcí slyšel, ano sem tam také četl, že se nyní velice radoval je poznati. Konečně dohonil na silnici dva jiné tovaryše, veselé to, světem prohnané jonáky, a v jejich společnosti utíkala mu cesta mnohem rychleji. Ono se mu sice na nich ledaco nelíbilo; takž vedli ku příkladu někdy rozprávky o svých kouskách s děvčaty, že ho při tom stydlavostí červená polila; jindy vochlovali pány, od kterých byli z díla odešli, že začal mladý tovaryš strachy přede všemi mistry dostávati; pak se posadili vedle silnice pod hustý strom, hezky do stínu, vytáhli ušpiněné karty a nutili nezkušeného kamaráda do hry, kteréž nerozuměl a co ohně se štítil; to všecko se mu na nich nelíbilo; ale za to uměli o rozličných městech a krajích tak pěkně povídati, že je bylo milo poslouchati, a to mu dalo jakousi náhradu za věci nemilé, jichž v jejich společnosti zakusil.

Ale konečně musel nové kamarády ještě z jiné strany poznati. Dorazili totiž vespolek již hezky blízko ku Praze, a že bylo horké odpoledne, přemluvili ho a vešli do hospody, aby si sklenicí piva hrdlo propláchli a prach zalili. Malina se nedal tuze dlouho pobízeti; bylť cestou unaven a krk měl jako po vyhoření. Ale ze sklenice udělaly se dvě sklenice, a nežli se Malina jen nadál, seděl tu s hlavou na stůl skloněnou a dřímal. Ve snách viděl Prahu, a ta byla nejméně pětkrát tak veliká jako Podlužany, a v každé ulici stálo několik Podlužanských zámků a do každého zámku chodil nějaký Náprstek. Ale ti vypadali docela jinak nežli jeho bývalý mistr; tady měl každý v ruce místo jehly dlouhý kord a na hlavě jakousi helmu, o mnoho pěknější nežli jakou v Podlužanech dráb nosil; a čemu se Václav nejvíce divil, bylo to, že ho ti pánové všickni znali a jako na starého přítele kývali; ano jeden přistoupil až k němu samému, an tu po ulici zevloval, a klepl ho na rameno, až se — probudil.

„No, co pak je to vlastně za manévr?“ mluvil k němu hospodský, jenž ho byl do ramena udeřil. „Dva již uklouzli. Kdo pak bude platit?“

Milý Václav vyvalil oči, poznal, že se byli kamarádi zatím vykradli, a že mu nic nezbývá, než aby celý řád zaplatil. I učinil to a bral se s novou zkušeností dále ku Praze. V bráně odevzdal svou vandrovní knížku, dostal poukázání, přehodil filec na pravé rameno a ptal se po cechovní hospodě čili „herberku“ — jak se českým řemeslníkům říkati líbí. Že se již přitmívati začínalo, měl co dělati, nežli se od pořické brány tou směsí rozličných velkých i malých, rovných i křivých ulic až do liliové ulice doptal. Co se kolem něho dělo, co kde kolem něho stálo, o tom nic nevěděl; neslýchaným posud hlukem a nevídaným množstvím lidí hučela mu hlava.

I večer na hospodě nedělal mnoho řečí; za jedno byl odjakživa málomluvný, a pak se mezi cizími tovaryši ostýchal a mimo to byl po cestě umdlen. I potěšil se tedy. když mu konečně děvečka slámu nastlala a na zvláštní požádání také podušku přinesla.

Spal velmi dobře, a když ráno procitnul, vzchopil se plný rozkošných nadějí. Slunéčko svítilo již lahodně do okna a nebe bylo potaženo nejjasnější modrou barvou. Honem se tedy přistrojil a dal si na most ukázati, o němžto byl večer povídati zaslechl. A jakž plesal, když potom stál a před sebou tu velikou strakatou kupu skvostných domů s tím slavným chrámem sv. Víta a s královským zámkem, pak zelený Petřín a níže s obou stran tu lesknavou prouhu široké řeky spatřil! To všecko dojalo mysl a srdce jeho tak, že celého půl dne navštěvováním a prohlížením těch míst ztrávil a pak teprva zase celý umdlený do hospody se navrátil.

Byltě nad míru potěšen, a jestli ho co rmoutilo, bylo to jen to, že se nemohl o svou radost s otcem rozděliti. Jak pilně byli by spolu všecko prohlédali, jak horlivě jeden druhému vykládali a té rozkoše vespolek požívali! —

„Aj, aj, mladý! co pak to znamená?“ mračil se hospodář a starý krejčovský mistr, když Václav zase do cechovní světnice vešel. „Kde pak se touláme?“

„Já byl po těch zdejších krásných kostelích,“ vymlouval se Malina, „a prošel jsem si trochu tu vaši slavnou Prahu, protože jsem se již tak dávno na ni těšil.“

„No, to je všecko dobře a hezky,“ řekl hospodář poněkud ukrocený; „ale na to bylo času také někdy jindy. Nevíme, co povídá třetí paragraf našich pravidel? Každý příchozí tovaryš má se hned, jak sem přijde, o práci postarati. Nepovídali jsme to hned včera mladému? Člověk aby se staral o místo, a chasníček se zatím prochází.“

„Nezlobte se, pane mistře!“ prosil Václav. „Já jsem ještě nezkušený člověk a přijmu rád každé poučení.“

Ostatní chasníci se mu arci pro tuto skroušenost před pouhým „herberksfotrem“ po straně posmívali; ale hospodáři se líbila, jakož mu vůbec tichá povaha nově přivandrovalého hezkého chasníka hned včera mile do oka padla, a protož ho také na dobré místo do práce dohodil.