„Zde je, kmotři, na to pravice,
že přinesu lebku, hnát
o půlnoci z kostnice.
A čeho se také bát?
Babské trety! holá pověra!
Vyhrabaných kostí hromada —
věru, velký jsem vám chuděra,
bázeň-li mne jenom napadá.“
„„Ne — ne, kmotře! Žádné žerty to.
Odtud jen až potud, a nic dál.
Má-li člověk to již odbyto,
hoden, by v pokoji spočíval.““
„E co! Mrtvému as jedno je,
v hrobě-li, či tuto v světnici;
a nenajde-li zde pokoje,
odnesu jej opět v kostnici.“
Sázka platí. Krejza odešel.
Zde však — jakby uťal v hovoru.
Ten tam o dlaň čelo podepřel, —
mnohá věc je hodná pozoru!
Ba ten člověk — divů plný svět,
na divném si loži ustele;
a dřív nežli mine sedm let —
pár těch hnátů, hrstka popele.
Co tím lidem země zaseto!
Otec, matka, děti, vnukové,
dědeček — už všechno hnije to,
my tu ještě — bídní tvorové.
Naši kamarádi — z těch jsou tam
mnozí u té velké armády;
my tu ještě — Pánbůh žehná nám,
milujme se tedy bez vády. —
Netrvá to dlouho — pádný krok —
dvéře rozlítly se do kořán. —
„Možná-li dát co můj na výrok?
Pouhá hračka — jak vám povídám.“
Na stůl dutou lebku položil,
pod ní hnáty křížem sestavil. —
„Abych zejtřejšího dne víc nedožil,
hnát-li ten kdys svatbu neslavil.“
Leckterýs pak ještě divný žert
divně se mu z huby vybrodil. —
„Na mou duši — jakživ neměl čert
víc než já smělosti za podíl.“
„„Nic to, kmotře. Půl jen kuráže,
přines hnáty, jste nám ukázal;
hrdina se teprv ukáže,
když je dáte, odkud jste je vzal.““
„Proč bych nedal? Peleš jejich znám —
a měsíček svítí na cestu.
Věru, že tak málo strachu mám,
jakbych si jel pro svou nevěstu.“
Kosti zase sebral — odešel,
větřík chladný ke hřbitovu vál, —
chladný — že ho mráz až obešel.
Ale čeho by se z kostí bál?
Když tak patří pořád před sebe,
vidí v dálce krchov — z něho věž — —
co to tam se mihá — pro nebe!
Snad — to noc jen zrakům mluví lež.
Ale jak? to chrastí stále blíž,
ba už u něj — „Slyš, ty holoto!
Nu — když je tak silný ten tvůj kříž,
unese mne také — zkusme to!“
Už na zádech sedí kostlivec.
„Nezpouzej se, hřbete, cachej dál!
Však já zvětřil, kdo ten zběsilec,
jenž mé holky hnáty rozebral.
U nás hlučno — tanec, rejdy, ples,
bez milé to nejde do páru;
teď nás oba honem domů nes —
sic se nerozejdem bez sváru.“
A umrlý popouzí ho v spěch —
nohu rychle stíhá nohy sled. —
„Krista pána — kde jen vzíti dech!
Nepůjdu-li, zaškrtí mne na posled!“
Hodný už kus cesty urazil.
Však což naplat — krchov je až tam —
a ten — buď se k zadám přimrazil,
buď k nim přirost’ — to ví Pánbůh sám.
Krejzu pojímá už v srdci strach —
košili by na něm ždímat moh’,
nohy slábnou, prsa jakby stáh’ —
k tomu pořád těžší je ten hoch.
„Slyš, umrlý, vždyť mi zlomíš vaz —
nemusíme se tak tuze hnát;
slez a klusej podlé trochu zas,
jsiť dost velký na to kolohnát.“
„,Nic to. Když rád nosíš, tak jen nes.
Moje hnáty během ochábly,
a jaký by, sloto! byl to ples,
kdyžby rejdit měly seslábly!“
Pomoz Pánbůh — už to blízko sic,
slyšet chrastit dovádivou spřež,
ale každým krokem tíže víc —
síly na mále a — dechu též.
A ta tíže — není možná dál,
hodinka to jeho poslední. —
„Bože, co jsem jakživ dokázal,
pro Kristovy rány, odpusť mi!“
Krejza klesnul skoro bez dechu —
v tom tu kohout jitřní zakokrh’,
mrtvý větřil den, a v pospěchu
upaloval — div se nepřetrh’!
Ráno našli Krejzu v povoze;
víc byl mrtvý ale nežli živ.
Nemoh’ ani státi na noze,
musili ho odnést — žádný div.
Zavolali hnedle doktora —
fantas pokoušel se o něho.
Ba s ním bylo zle už bez skora,
bylť i s Pánembohem u něho.
Těžko však se pravdy domakat;
mluví se to i to — oboje.
Jedni mluví: Škoda na stokrát!
Druzí: Měl dát mrtvým pokoje.
Já pak myslím pro svůj díl si to:
Buďme rádi, že jsme na živě.
A kdo z nás to má už odbyto —
nač ho rušit v svatém poklidě? —
PD old 70