Ruské národní pohádky/Helena Moudrá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Za starodávných let v jednom carství, ne v našem mocnářství, stál jednou voják na stráži u kamenné věže; věž byla na zámek zavřena a pečetí zepečetěna, a bylo to v noci. Zrovna o dvanácti hodinách slyší voják, že kdosi z věže volá: „Ej, kamaráde!“ Voják se táže: „Kdo mě volá?“ — To jsem já, nečistý duch, ozývá se hlas za železnou mříží; třicet let co tu sedím nejeda, nepije. „Čeho je ti třeba?“ — Pusť mě ven; jak budeš v nouzi, zhodím se ti; jenom si na mne vzpomeň — a já budu v tom okamžení u tebe. Voják strhl pečeť, rozlámal zámek a otevřel dveře — nečistý vyletěl z věže, vznesl se vzhůru a zmizel rychleji než blesk. „Nu, myslí si voják, teď sis dal! Co máš z toho? Nyní tě vsadí do žaláře, postaví před vojenský soud a ty budeš běhati ulicí; raději uteku, pokud je čas.“ Zahodil ručnici i torbu na zem a šel kam ho oči vedly. Šel den, druhý a třetí; sužoval ho hlad a nebylo co jísti. Sedl na cestě, zaplakal hořkými slzami a rozmýšlel: „Nejsem-li já hloupý? sloužil jsem carovi deset let, vždycky jsem byl syt a spokojen, každý den jsem dostával po třech librách chleba; a utekl jsem na svobodu, abych umřel hladnou smrtí. Ech, duchu nečistý! ty jsi vším vinen.“ Najednou, kde se vzal tu se vzal — stál před ním nečistý a ptá se: „Buď zdráv, kamaráde! proč jsi smutný?“ — Jak nemám býti smutný, když už třetí den hladem hynu. „Nenaříkej, to se napraví!“ řekl nečistý, běžel sem tam, přivlekl všelijakých vin a pokrmů, nasytil vojáka a volá ho s sebou: „V mém domě budeš míti dobré bydlo; pij, jez, co duše ráčí; jenom dohlížej k mým dcerám — jiného od tebe nechci nic.“ Voják byl srozuměn; nečistý ho vzal pod paže, zdvih vysoko do povětří a zanesl za třikrát devátou zemi, do třikrát desátého mocnářství, do bělokamenněho paláce. Nečistý měl tři dcery velmi krásné. Přikázal jim poslouchati toho vojáka a krmiti ho a napájeti do vůle, a sám odletěl, aby činil zlé věci. Vždyť je nečistý duch: na místě nikdy nesedí, ale pořád se po světě potlouká a lidi balamutí, ku hříchu svádí. Voják zůstal s krásnými dívkami a žil jako v nebi. Jenom jedna věc ho hněte: krásné dívky odcházejí každou noc z domu, ale kam? to nevěděl. Jal se jich na to vyptávati, ony mu nepovídají, zapírají „Počkejte, myslí si voják, budu celou noc hlídat, však uvidím, kde se couráte.“ Večer lehl voják do postele, dělal, jakoby tvrdě spal, ale zatím dával pozor, co bude. Když přišel čas, přikradl se pomalu k dívčí ložnici, stanul u dveří, nahnul se a dívá se klíčovou dírkou. Krásné dívky přinesly čarodějný koberec, rozestřely ho na podlaze, udeřily sebou o ten koberec a udělaly se holubicemi, vznesly se a uletěly okénkem. „Podívejme se! myslí si voják, také to průbuju.“ Skočil do ložnice udeřil sebou o koberec a proměnil se v pěnici, vyletěl oknem a letěl za nimi. Holubice spustily se na zelenou louku a pěnice sedla pod rybízový keř, schovala se za listím a vyhlídá odtud ven. Na to místo sletělo se holubic hejno ohromné, pokryly celou louku; uprostřed stál zlatý trůn. Za chvilku se ozářilo nebe i země — letí povětřím zlatý vůz, je v něm zapřaženo šest ohnivych draků; na voze sedí královna Helena Moudrá — takové krásy nevýmluvné, že nelze ani vypsati, ani vymysliti, ba ani v pohádce pověděti. Sestoupila s vozu, sedla na zlatý trůn, počala k sobě volati holubice a učiti je různým moudrostem. Skončila učení, vyskočila na vůz a byla ta tam! Tu se všecky holubice do jedné sebraly se zelené louky a letěly každá na svou stranu; ptáček pěnice letěl v patách za třemi sestrami, a octl se spolu s nimi v ložnici. Holubice udeřily sebou o koberec — udělaly se krásnými dívkami, a pěnice udeřila sebou a proměnila se ve vojáka. „Odkud, ses tu vzal?“ vyptávají se ho dívky. — Byl jsem za vámi na zelené louce, viděl jsem krásnou královnu na zlatém trůnu a slyšel, jak vás učila královna různým chytrostem. „Tvoje štěstí, žes odtud vyvázl! Vždyť tato královna jest — Helena Moudrá, naše mocná velitelka. Kdyby byla měla s sebou svou čarodějnou knihu, byla by tě hned poznala — a tehdy nebyl bys ušel zlé smrti. Měj se na pozoru, vojáku! nelítej už na zelenou louku, nedívej se na Helenu Moudrou, sice složíš bujnou hlavu.“ Voják se neleká a nedbá těch řečí. Dočkal se druhé noci, udeřil sebou o koberec a udělal se ptáčkem pěnicí Přiletěla pěnice na zelenou louku, schovala se pod rybízový keř, dívá se na Helenu Moudrou, kochá se v její kráse nenáhledné, i myslí: „Kdybych dostal takovou ženu — nežádal bych si už nic na světě! Poletím za ní a zvím, kde bydlí.“ Helena Moudrá sestoupila se zlatého trůnu, sedla do svého vozu a nesla se povětřím k svému divnému paláci; v patách za ní letěla také pěnice. Královna přijela do paláce; jí naproti vyběhly chůvy a společnice, vzaly ji pod paže a uvedly do malovaných komnat. A ptáček pěnice odletěl do zahrady, vybral si krásný strom, který stál zrovna pod oknem královniny ložnice, usedl na větvičce a počal zpívati tak pěkně a žalostně, že královna celou noc očí nezamhouřila — pořád poslouchala. Jak vyšlo jenom krásné slunečko, zvolala Helena Moudrá hlučným hlasem: „Chůvy a společnice! běžte honem do zahrady, chyťte mně ptáčka pěnici.“ Chůvy a společnice vyběhly do zahrady, počaly chytati ptáčka zpěváčka; ale co s nimi stařenami! pěnice poletovala se kře na keř, neodletuje daleko a nedá se chytiti. Královna se nemohla dočkati, vyběhla do zelené zahrady, chce sama ptáčka chytiti; přichází ke kři — ptáček se s větvičky nehýbe, sedí spustě křidélka - jakoby na ni čekal. Královna se zradovala, vzala ptačka do rukou, přinesla do paláce, posadila do zlaté klece a pověsila ve své ložnici. Minul den, slunce zašlo, Helena Moudrá zaletěla na zelenou louku, vrátila se, počala snímati své ozdoby, rozstrojila se a lehla do postele. Pěnice se dívá na její tělo bílé, na její krásu nenahlednou a třese se po celém těle. Jak mile královna usnula, ptáček pěnice proměnil se v mouchu, vyletěl ze zlaté klece, udeřil sebou o podlahu a udělal se dobrým jonákem. Přistoupil dobrý jonák ku královnině postélce, hleděl na krasavici, nemohl se zdržeti a lusk ji v cukrová ústa. Hle — královna se probouzí, on se proměnil rychle v mouchu, vletěl do klece a udělal se ptáčkem pěnicí. Helena Moudrá otevřela oči, ohlédla se kolem — nikde nikoho: „Patrně se mi to ve snách zdálo,“ myslí si. Obrátila se na druhý bok a usnula opět. Ale voják nemá stání; zkusil toho podruhé a potřetí — královna spí zticha, po každém políbení se probouzí. Po třetím políbení vstala s postele a praví: „Je tu cosi a ne nadarmo! podívám se do čarodějné knihy.“ Podívala se do své čarodějné knihy a poznala hned, že v zlaté kleci nesedí obyčejný pták pěnice, nýbrž mladý voják. „Ach, ty nerozumo! zvolala Helena Moudrá; vylez z klece ven. Svou nepravdu zaplatíš životem.“ Nebylo pomoci — ptáček pěnice vyletěl ze zlaté klece, udeřil sebou o podlahu a proměnil se v dobrého jonáka. Voják padl na kolena před královnou a počal prositi za odpuštění. „Tobě není odpuštění, darebáku!“ odpověděla Helena Moudrá a zavolala kata, aby sťal vojákovi hlavu. Kde se vzal tu se vzal — stál před ní velikán se sekerou a se špalkem, povalil vojáka na zem, přitiskl jeho bujnou hlavu ke špalku a pozdvihl sekeru. Královna zamáchne šátkem a jonácká hlava se pokutálí… „Smiluj se, krásná královno! prosí voják se slzami, dovol mně naposledy si zazpívati.“ — Zpívej, ale rychle. Voják spustil píseň takovou smutnou, takovou žalostnou, že se Helena Moudrá sama rozplakala; bylo jí líto dobrého mládce i povídá vojákovi: „Dávám ti lhůty deset hodin; jestli se v této době tak chytře schováš, že tě nenajdu, vdám se za tebe; nedovedeš-li toho, dám ti stíti hlavu.“ Voják vyšel z paláce, zašel do hustého lesa, sedl pod keř, zamyslil se, zarmoutil se: „Ach, nečistý duchu, co já pro tebe vystojím!“ V tom okamžiku ukázal se mu nečistý: „Čeho je ti třeba, kamaráde?“ - Ech, povídá, má smrt se blíží! kam se schovám před Helenou Moudrou? Nečistý duch udeřil sebou o syrou zemi a proměnil se v šedokřídlého orla: „Posaď se, kamaráde, ke mně na záda; já tě zanesu do podnebesí.“ Voják sedl na orla; orel se vznesl navrch a zaletěl za oblaka, za černá mračna. Minulo pět hodin, Helena Moudrá vzala čarodějnou knihu, pohledla do ní — a uviděla všecko zrovna jako na dlani; zvolala hlučným hlasem: „Dosti ses nalétal po podnebesí, orle; spusť se dolů — však se přede mnou neskryješ.“ Orel se spustil na zem. Voják se zarmoutil ještě více než prvé: „Co si nyní počnu? kam se schovám ?“ — Počkej, praví nečistý, já ti pomohu. Přiskočil k vojákovi, udeřil ho po skráni a proměnil se v špendlík a sám se udělal myškou, vzal špendlík do zubů, dostal se do paláce, našel čarodějnou knihu a zapíchl do ní špendlík. Minulo posledních pět hodin, Helena Moudrá otevřela svou čarodějnou knihu, hleděla, hleděla — kniha nic neukazuje; královna se velice rozzlobila a, mrštila knihou do peci. Špendlík vypadl z knihy, udeřil sebou o podlahu a proměnil se v dobrého jonáka. Helena Moudrá vzala ho za ruku: „Já jsem, povídá, chytrá; ale tys chytřejší než já!“ Nerozmýšleli se dlouho, nýbrž se vzali a žili vesele a blaze.