Ruská krise (závěr)

Údaje o textu
Titulek:	Ruská krise
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	Národní listy, roč. 61, č. 180. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	03. 07. 1921
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Říjnová revoluce, Nová ekonomická politika

S dovolením spisovatelovým otiskujeme zde závěrečnou kapitolu z velkého díla dra. Karla Kramáře „Ruská krise“, jejíž vydání bylo v „Nár. listech“ již před časem avisováno. Naši čtenáři znají příliš dobře jméno dra. Kramáře, i jeho citový a rozumový vztah k největšímu slovanskému státu, než aby bylo třeba knihu jeho zvlášť význačně doporučovati. První, úhelné kapitoly svojí knihy začal dr. Kramář psáti v zimě 1917—18, brzy po neblahém bolševickém převratu na Rusi, kdy prohlédavý politik přesně viděl hrozivé perspektivy nešťastného, v obrovských rozmarech podnikaného „pokusu“ o socialistickou utopii. V těch prvních kapitolách, které svého času otiskla „Česká revue“, dr. Kramář se svou zevrubnou znalostí látky i prostředí, svou instinktivní schopností sociálního politika a zároveň skvělým uměním publicisty ukázal na hluboké příčiny ruské krise, z nichž vyrostl daný stav. Pohnuté událostí doby a domácí politiky odvedly ho pak v podzimu r. 1918 v popředí naší národní revoluce a obrozeného života státního, ale hned po svém uvolení z vlády věnoval se intensivně pokračovaní na svém díle, jehož látka rostla pak sama událostmi do hloubky i šířky. Kladouce sem závérečnou kapitolu velké a těžké knihy, jež obsáhne asi 40 tiskových archů, činíme tak především pro hlubokou slovanskou víru Kramářovu v Rusko nové a obrozené, v jeho šťastnou budoucnost, kterou odhaduje stejně výmluvně, jako výmluvně vyložil jeho gigantskou krisi a kriticky zvážil staleté ruské hříchy. Č.

Tragedie 150milionové říše a velikého národa nemůže se odehráti v uzavřených hranicích státních. Tím méně, když příčinou katastrofy byly světové otázky politické a sociální. Není zde místa pro politické úvahy a stačí jen říci, že nebude ve světové politice jasno, dokud v ní nebude Rusko zase na svém místě. Ale Rusko nekleslo pro vnější politické příčiny, také ne výlučně pro své vlastní, vnitřní problémy, pro svůj konflikt mezi pokrokem západu a ztrnulostí východu. Na obrovském těle velikého Ruska pokusili se o konečné řešení všelidské otázky sociální ve smyslu krajních socialistických učení a utopií. A jestli ti, kteří dělali revoluci, až do naivnosti chtěli napodobovati francouzskou revoluci, bolševici velmi jnsně a určitě chtějí býti dovršiteli nejen veliké revoluce, nýbrž i pařížské komuny. To Lenin od počátku svého vystoupení ve Švýcarsku opakoval. A nelze dojista neviděti vnitřní souvislost světodějných událostí: francouzské revoluce a bolševictví.

Velká revoluce urychlila vítězství hospodářské svobody nad dosavadní středověkou vázaností a tím umožnila vítězství kapitalistické výroby. Osvobodila střední stavy a střediskem kulturního i hospodářského vývoje učinila pracující buržoasii, která mobilisovala široké massy dělnické k průmyslové i k intensivní zemědělské výrobě. Tím zbaven výrobní proces osobního, možno říci rodinného charakteru vázané výroby středověké s jeho docela specifickým poměrem mezi zaměstnavatelem a zaměstnaným a rostoucí velkovýroba, která byla nutným důsledkem uvolnění nejpodnikavějších, nejenergičtějších elementů obyvatelstva, jež možno bylo nalézti ve středních stavech a jen výjimečně ve stavech vyšších, zhýčkaných privilegovaným postavením, vytvořila brzo dva nepřátelské tábory: dělnický a podnikatelský. To není ani důsledkem krutosti, bezsrdečnosti nebo výdělkářství jednotlivce, podnikntele kapltalisty, nýbrž celého neosobního výrobního procesu. Ve starých aktech z počátku 18. století jsem našel zprávy o velkých stávkách dělníků ve stáních solnách v rakouském Salzkammergut, kde podnikatelem byl stát. A čím více rostla velkovýroba, tím ostřejší stávala se otázka o poměru pracujících mass a kapitálu je zaměstnávajícího. Také vojsko ztratilo svůj starý, osobní charakter nečetného, ale dlouhou službou a zvláštním kastovním duchem sceleného tělesa. Všeobecnou vojenskou povinností stalo se také vojsko jiným a jeho spolehlivost byla jednou z nejtěžších otázek státních. Poslušnost spočívala na tradiční disclplině, strachu, někde na národním a státním vědomí vojáka, a v Rusku na slepé oddanosti caru.

Přirozeně kladli si ti, kteří přemýšleli o politických a sociálních problémech bez obvyklého optimismu otázku, co bude, jestli massy užijí jednou své početné, fysické moci proti elementům vedoucím průmysl, stát i vojsko, jestli odhodí strach před neznámem, zachtějí míti samy moc, vedení a rozhodováni a zbaví se suggesce, která je posud držela v podčinění. Starý problém spartakovský, prostý a jednoduchý v hospodářsky málo složitém životě římských boháčů v moderní, grandiosně složité a organisované velkovýrobě! Ke cti buržoasie možno říci, že si ani sama nezakrývala osudovou vážnost tohoto problému a že se ho ani nezalekla, ač nemohla neviděti blesky daleké ještě, jak myslila, bouře. Z řad buržoasie vyšel idealistický protest proti úzkoprsému policejnímu potlačování každého organisačního pokusu dělnlctva, a lidé z buržoasie žádali oběti od podnikatelů, volali za rovná politická práva širokých vrstev lidových, vydobyli jim všeobecné hlasovací právo, svobodu tisku, agitace, snad někdy až přílišné a zneužívané. Buržoasie věřila v nutnost smíření a spolupráce mezi oběma nepřátelskými tábory, a k sociálnímu míru chtěla dojíti postupně, evolucí v duchu opravdové sociální spravedlivosti. A tento buržoasní idealismus našel porozumění i v řadách duševních vůdců sociální demokracie a od posledního desetiletí minulého století byla evoluce vítěznou nad revolucí.

Světová válka byla ovšem velmi ostrým zkušebním kamenem poměru mass k vedoucím, nejen ve státu i vojsku, nýbrž i v hospodářství, hledě k ohromnému napětí válečného průmyslu, a vedla také k velikým ústupkům dělnictvu, ale bez bolševické revoluce ruské nebyla by asi přivedla k sociálnímu převratu. Bolševictví přervalo evoluční proces a učinilo pokus udělati proletariát, massy pány nejen státu, nýbrž i veškerého výrobního i distributivního procesu, ale zároveň zničilo všecky vymoženosti veliké revoluce, svobodu a rovnost lidí a svobodu práce, z počátku jako trest na nedělníky, a pak, když ve výrobě úplně pohořelo, i svobodu práce dělníkovy, a v prvém opojení lehkého vítězství podniklo nejbezohlednější útok proti inteligencí ve správě státu utvořením vševládných místních sovětů a ve vedení výroby předáním závodů továrním komitétům a dělnické kontrole.

Není pochyby, že bolševický experiment byl jedním z nejvážnějších faktů historie, poněvadž to byl pokus o zvrácení hierarchického pořádku, na kterém posud lidstvo od nejprimitivnějších počátků bylo organisováno, a sice v grandiosních rozměrech jednoho z největších států světa, takže na jeho zdaru nebo nezdaru závisel osud veškeré dosavadní kultury a cilvilisace. Zvítězí hrubý počet, brutální, bezohledná síla, a jestli zvítězí, dovede byli tvořivou, dovede nahraditi dosavadní kapitalistickou produkci a dá opravdové štěstí širokým vrstvám lidovým, zejména dělníkům? Zvítězí nekompromisní materialismus? Zvítězí „světlonoši lidstva“, jejichž obrázky měly představovati ruskému lidu v sovětském kalendáři nové náboženství, nad velikými duchy lidstva, v nichž jsme posud ctili nejsvětlejší zjevy lidské kultury? Zvítězí i vnitřně, věcně vláda proletariátu, k jejímuž udržení bolševici užili všech prostředků, kterými kdysi Tataři vládli nad podjařmenou Rusí, i kárných expedicí, i rukojmí, i nelítostného vraždění, i železného centralismu? Byly to otázky, na jejichž zodpovědění záviselo snad ještě víc, než na výsledku světové války. A to cítili především ti z Rusů, kteří se přiklonili k bolševictví, poněvadž cítili v něm světový problém, ruský messianismus, konečně to veliké světlo z Východu, o kterém snily celé ruské generace, od slavjanofilů počínaje, a kteří se za to velké, světodějné dovedli smířiti i s potoky drahocenné ruské krve i s ničením všeho, co bylo posud ruskou kulturou!

Pokus se nezdařil. Bolševictví vnitřně ztroskotalo. Musilo se pokloniti duševní práci ve výrobě, musilo činiti koncese soukromému vlastnictví i kapitalistickému podnikáni, a co je pro ně nejosudnější, musilo odstraniti dělníka od vlivu na výrobu a dokonce zhoršiti jeho stav proti dřívějšímu. Kapltalista dělníkovi vládl mzdou, nacionalisovaný kapltalismus nutí ho k vícepráci tím, že jen za ni dá se mu najísti a obléci se, a kromě toho disciplinárními tresty. Fantastické sny mass o nekonečné možnosti, dělení se o nahromaděná bohatství se rozplynuly, ale s nimi také falešné představy o altruismu mass, i o tom, že by byly egoismus a snaha po vykořisťování specifickými vlastnostmi kapitalistické buržoasie.

Bolševický experiment strhl mnoho závojů a naučil lidstvo dívati se bez ilusí na skutečnost. Tím však také zbavil je nebezpečí úporné víry v utopie v hospodářském a sociálním životě, a očistil tak cestu pro kompromisní, evoluční politiku sociální, a sice pro obě strany.

Nad revolučními utopiemi zvítězila evoluce k sociální spravedlnosti. A k té chce dojití ne násilným přelomem, nýbrž spravedlivým ceněním účasti všech na výrobě, i práce dělníka, i úředníka i podnikatele, a jejich společnou, družnou prací i výchovou všech k sociálnímu cítění a k sociálnímu nazírání na práci. V tom je opravdu světodějný význam nezdaru bolševictví a neocenitelný dar, který dává lidstvu zmučená, zakrvácená a zbědovaná Rus. Pro všecky, kteří chtějí viděti a kteří nemají zvláštních zájmů, aby nepřestaly sociální boje, může býti nyní jasno, že je nejen možnou, nýbrž v zájmu všech, a především dělnictva samého i širokých vrstev lidových, naprosto nutnou a nezbytnou spolupráce všech, a že je i ve vnitřní, sociální politice každá katastrofální politika zbytečným, bezúčelným ohrožováním životních zájmů celého národa, všech jeho vrstev. Z krvavého ruského násilí nikomu nevykvetlo štěstí, jen těm nejhorším. Ale za to jak trpěli všichni!

Rusko ví, že netrpí jen za sebe, ví, že přineslo nejstrašnější oběti, aby všichni poznali praktickou nicotnost utopií, které samo si ze západu přineslo. Věřilo jim ovšem více, než věřili jim na západě. Nejen proto, že policejní absolutismus zdeformoval úplně psychiku ruské inteligence, nedal jí přivyknouti trpělivé, metodické práci, radující se z každého i menšího úspěchu a pokroku a přímo ji nutil, aby hledala spasení ze svého abnormálního, ponižujícího stavu v nějakém sociálním nebo politickém převratu, nýbrž i pro tragický poměr Ruska k západu. Tatarské panství i tatarské a byzantské metody vládnutí absolutistických carů přetrhly duševní spojení Ruska se západem, a v tom nepomohlo ani, že Petr rozbil okno do Evropy. Naopak, vniknutí osvícenské filosofie do Ruska i napoleonské války jen přiostřily tragickou rozdvojenost ruského myšlení, když absolutismus 19. století hleděl zase obehnati Rusko čínskou zdí. Utěšovali se, že jsou svoji, jiní, lepší než západ, a to nejen slavjanofilové, nýbrž, jak Bunakov pěkně ukazuje, i sami západníci, na konci svého života dokonce Čaadajev, i Herzen a narodničestvo. Všem byl, jak jsme viděli, představitelem nového, lepšího života, osvobozený, dobrý, tichý, smírný a pokorný, nábožný ruský mužik s jeho mirem a artělem. Západní kapitalistický egoismus chtěli zušlechtiti svou ruskou, slovanskou družností a srdečností, a tak chtěli smířiti východ se západem. Věděli, že zůstali daleko za západem, ale byli příliš velcí a mocní, a Evropa příliš se klaněla velkému ruskému umění, geniálním ruským spisovatelům, v jejichž spisech cítila nový, neznámý svět, tak jiný, hluboký ve své pravdivosti, aby tuto zaostalost pokládali za chybu nebo za nedostatek, jež by nutno bylo naprnviti dlouhým vývojem a všestrannou kulturní prací, a proto věřili, že něčím velikým, svým přiblíží rázem západ k sobě a tak překlenou propast, kterou vyryla nešťastná absolutistická politika ruských carů.

To znělo z řečí kn. Lvova, Kerenského, a všech nadšených řečníků ruské revoluce. Nesli světu demokratickou svobodu a demokratický věčný mír. A bolševici všecky své naděje a všecku svou víru vložili v pevné, bezpečné očekávání, že proletariát celého světa po jejich příkladu svrhne své utlačovatele a že z Ruska a z ruské říjnové revoluce vzejde nový svět, nový život, život práce bez útisku jednoho druhým, bez tříd a jejich boje a nenávisti, ideál nejen socialistů, nýbrž všech lidí dobré vůle… Východ se Západem přeměnily by se tak v komunistický ráj! Magické přítažlivosti této poslední formy ruského messianismu nedovedli úplně odolati ani mnozí jinak nejrozhodnější odpůrci bolševického krvavého, bestiálního teroru.

Všecky ty messianistické fantasie revoluce i bolševictví se rozprchly v dým a probuzení z tragického sebeklamu nemůže býti strašnějším. Násilnými převraty, materielním zničením buržoasie a jejím postřílením nelze, jak se uvidělo, zničiti základní podmínky výroby a bez té není ani komunismu, tím méně komunistického rázu. Naopak, bolševická zkouška ukázala, že se musí od základu změniti názor lidstva na práci, než možno bude mysliti na nový život bez tříd a jejich boje. Prvnímu člověku, vyháněnému z ráje, za věčný trest uložena fysická práce, dobývání chleba v potu tváře, a na takových názorech a základech utvářela se po tisíciletí sociální historie lidstva: musil se tedy vyvinouti systém nucené nebo nájemné práce se všemi jejími důsledky, podnikatelstvím atd. Tyto základy výroby nelze změniti dekrety vlády proletariátu o socialisaci, nacionalisaci a pracovní povinnosti. Konec byl a nemohl býti jiný, než militarisace práce, tresty a črezvyčajky, anebo prémie, akkordy, trochu více jídla a cizí i nakonec opět ruští kapitalisté, a na železnicích staré předrevoluční, carské pořádky s naprostou exekutivní mocí technického „načalstva“ i odstraněním každé možnosti, aby se dělnici a zřízenci míchali do věcí exekutivy železniční správy. To dnes přiznávají i sami bolševičtí vůdcové. A tak na ruském příkladě vidí celý svět, že cesta k sociálnímu ráji nevede sociální revolucí, vražděním a konfiskací, naopak jen společnou prací všech, mírnou a vytrvalou, ne už tedy rozdmycháváním třídní nenávisti, aby mohla požárem vzplanouti ve chvíli sociálního převratu, nýbrž naopak zmírňováním protiv, vzájemnou dohodou, chránící zájmy obou stran, kapitálu i práce, poněvadž se poznalo, že jsou oba faktory výroby nerozlučně na sebe odkázány, a zdar jednoho nelze docíliti zničením druhého. Jen tak je možnou postupná výchova k novému hodnocení práce, k opravdovému vykoupení z prvotního hříchu, k názoru na každou práci, jako na radostnou povinnost ke zdaru národa, státu a všeho lidstva, a tím ke konečnému odstranění každé přemoci jak kapitálu, tak i organisované práce, k opravdové harmonii zájmů a sice bez převratů, bez krveprolití, bez zničení kulturních statků lidstva. A je-li komunismus opravdu konečným sociálním ideálem, pak je toto jediná k něrnu cesta, která není zhoubná kultuře a civilisaci. Je dlouhá a žádá mnoho sebezapření na obou stranách, vzdání se sociálních bojů jako nejvhodnějšího prostředku k politické agitaci, tedy opravdového idealisnm, a nelze tudíž očekávati, že by válkou a bolševickým příkladem i agitací třetí internacionály do takové ostrosti vybičované sociální boje rázem se ztišily, třeba by i bolševictví v Rusku bylo vlády zbaveno. Ale je-li vůbec možnou, a není více utopickou naivností, jakou zdála se právem býti dříve, děkuje za to lidstvo ruskému bolševickému experimentu revolučního provedení integrálního socialismu. V troskách ruské výroby, ruského průmyslu i všeho hospodářského života, ve hrobech millionů, které v Rusku zahynuly hladem a tyfem z provedení bojovných socialistických hesel, jsou pochovány všecky utopie o možnosti dojíti sociálního ráje sociálním převratem.

Ale je v nich pochováno ještě něco více: ruský messianismus, pokud snil o vykoupení světa ruskou revolucí. Trosky ruských rozvalin zaplnily také propast mezi východem a západem. Ovšem ruský průmysl bude ještě více pozadu za západním, ale nejedná se o kvalitativní rozdíly. Ruský člověk nejdůkladněji byl poučen o dobrodiních sociální rovoluce a nejlépe může ceniti organický vývoj, postupnou práci. A pak bude nyní zavedením soukromého vlastnictví v zemědělství i průmyslu na stejné úrovni se západním člověkem, a odtud už cesta k vyrovnání s ním i v lepším hospodaření i v celém názoru na stát, společnost i na občanské povinnosti není tak daleká a těžká, a dokonce už neschůdná, jakou byla, když byl v Rusku ještě základem všeho, absolutismu i revoluce, jakož i veškerého sociálního a hospodářského života mužický mír.

Rusko přestane sníti o tom, že má spasiti svět, doháněti a předháněti západ převratem, bude mysliti jen a jen na sebe, v politice i v hospodářském životě. Sebe spasiti bude heslem všech! Patriotismus a sebevědomý nacionalismus budou Rusům vůdčí hvězdou, sotva více mlhavé světoobčanství. A světu, lidství naučí se sloužiti tím, že velká Rus bude zdravou, energickou demokracií práce, která ve strašných utrpeních nechala navždy svou „tosku“ i „skuku“, a našla pevnou vůli a odhodlání ukázati světu, že ještě nezhynulo velké Rusko!

Bylo by naivním optimismem mysliti, že pádem bolševictví jako čarovným proutkem bude vykouzlen v Rusku pokoj a mír. Příliš hluboké jsou následky bolševického hospodářství. Hladové, mrznoucí, psychicky i fysicky nemocné obyvatelstvo nelze přes noc učiniti šťastným a spokojeným, ani učiniti neškodnými všechny zlé síly, které bolševici rozpoutali. Ale jednak všechen civilisovaný svět, zainteresovaný v obchodních stycích s novým, spořádaným Ruskem, jak už jsme řekli, velmi rád a ochotně pomůže, a pak možno právem doufati, že s možností vzkřísiti k životu ubohou zem, vzbudí se k činu a práci všecko, co zůstalo v Rusku dobrého a co se v hodinách utrpení naučilo tak nově, horoucně milovati trpící vlast.

Verše ruských básníků, kteří zůstali v sovětském Rusku, nemluvě ani o těch, kterým se podařilo dostati se za hranici, dýší tak žhavým patriotismem, tak horoucí láskou k nešťastnému Rusku, k Rusku se všemi jeho hříchy a zločiny, k Rusku, celým světem opuštěnému a opovrhovanému, že nelze v nich neviděti, co bude jediným cítěním nové, osvobozené Rusi. Ale v tom, a jen v tom znamení také zvítězí!

* * *

Těžkou nemocí churavělo Rusko. Všecky vrstvy velikého národa chřadly, nemohly se rozvíjeti plným životem pod bezsmyslným tlakem absolutismu. Světová politika ruského impéria přivedla sama ruský národ do světové politiky hospodářské se všemi jejími důsledky, s finančními a vojenskými jejími potřebami a tím i s jejími sociálními a kulturními problémy. Ale ruský dvůr a byrokracie přece nechtěly rozuměti, že světovou politiku, která v rozhodné chvíli musí spoléhati na uvědomělou podporu celého národa, nelze dělati s inteligencí do hloubi duše uraženou a ozlobenou surovým policejním útiskem i nedůvěrou, že by nebyla schopna vlastenectví méně čistého a opravdového, než jaké hledáno jedině u vojska a byrokracie, kdyby jí jen dána byla možnost a svoboda, sloužiti státu a národu, a s lidem nevědomým, nevzdělaným, vychovaným výlučně v slepé poslušnosti carovo. Veliká zkouška nekonečně dlouhou světovou válkou musila vésti ke krisi, když ani v těchto chvílích tragické úzkosti o čest a budoucnost Ruska car nedovedl a nechtěl sílu svého státu hledati v důvěře představitelů národa v dumě, kterou mu tito jako nikdy dřív ve vlasteneckém zápalu nesli vstříc, a když jeho nejbližším a jeho dvoru vážnějším bylo udržení samoděržaví než spasení Ruska. Krise byla strašnou, jaké dosud svět neviděl a utrpení všech bezpříkladné.

Osudnou byla by však jen, kdyby se Rusko ze svého tragického pádu ničemu nenaučilo, a kdyby třeba jen na chvíli zvítězily temné síly, které by snad chtěly jen silnou rukou zjednati pořádek a pokusiti se, aby asolutistickým režimem zjednán byl na Rusku klid — hřbitova. Pak opravdu marně by prolito bylo moře krve a zoufalých slz. Rusko by churavělo dál — až do nové krise. Dobrý osud uchrání, doufejme, ruský národ ještě této zkoušky! Rusko bude nové, dá svému lidu občanské svobody a ničím nerušenou možnost radostné práce, a vychová jej k vědomí, že jeho je stát, že zdraví a síla státu je jeho silou a zdravím, a jeho osud že je nerozlučně svázán s osudem státu! Ukáže, doufejme, že i v Rusku je možno sloučiti občanskou svobodu s přísným pořádkem a s pevnou autoritou státu. A pak Rusko bude zase silným a mocným a váženým! Krví a utrpením vinných a nevinných bude vykoupeno a konečně uzdraveno!

Ruský messianism obrátí se dovnitř, k vlastnímu národu a k jeho nejbližším, ke Slovanům, poněvadž bolševictví asi bylo posledním projevem extensivní politiky ruské i ve světových problémech kulturních a sociálních. Kultuře lidstva a lidstvu vůbec ruský národ nejlépe poslouží, když tam mezi východem a západem bude pánem silný, pracovitý národ, který světové problémy bude řešiti po svém, i podle své strašné zkušenosti, i podle svého ruského, slovanského srdce. Jeho horizonty budou užší, soustředí se na blízkém, ale za to bude pracovati intensivně, do hloubky, a jeho duse nebude věčně blouditi v neohraničené dáli posledních lidských fantasií a tužeb.

Svým světem Rusko zůstane, ale ne více hádankou, která tak vábí a tak odpuzuje, a lidstvu dá nejen teplo své slovanské citovosti, nýbrž i všecko své utrpení pro spásu svou i všech od těžkých, nebezpečných bludů!

Na velký oltář Rusko položilo pro lidstvo nejtěžší oběti, a jedno jen možno si přáti, aby oběti ty nebyly marny pro budoucnost všech, ale především pro Rusko samo! Kéž z hrobů umučených, ze slz a útrap nevinných, kteří ztratili všecko, co bylo jim drahé, kéž z rozvalin starého Ruska vyroste nové, do základu nové, silné, svobodné a mocné, na čest a slávu svou i na prospěch míru, pokoje a klidného sociálního rozvoje veškerého lidstva!

Národové musí trpěti za hříchy a viny své i za hříchy svých otců. Dějinné spravedlnosti nikdo neunikne! A ruská krise nemohla být než gigantská, jako je velký ruský národ a jak velké byly staleté ruské hříchy!

Ale národy jsou věčné a žijí, když z chyb se učí a a když netrpěly nadarmo!

Celou duší věřím, že Rusko bude žít!

V Praze, 21. června 1921