Rusalka

Údaje o textu
Titulek:	Rusalka
Autor:	hudba Antonín Dvořák, libreto Jaroslav Kvapil
Zdroj:	http://www.antonin-dvorak.cz/rusalka http://www.antonin-dvorak.cz/rusalka
Vydáno:	1901
Licence:	PD old 70
Související:	Antologie z oper/Rusalka – obsah opery (1922)
Dílo ve Wikipedii: Rusalka (Dvořák)
page=1 Plakát premiéry v roce 1901

Osoby a obsazení

• vodník: bas
• Rusalka: soprán
• Ježibaba: mezzosoprán nebo alt
• 1. lesní žínka: soprán
• 2. lesní žínka: soprán
• 3. lesní žínka: alt
• princ: tenor
• lovec: baryton
• cizí kněžna: mezzosoprán (dramatický soprán)
• hajný: baryton
• kuchtík: soprán
• rusalky, princova družina, svatební hosté

1. dějství

Lesní žínky:

Hou, hou, hou,

stojí měsíc nad vodou!

Zvědavě se v hloubku dívá,

po kameni ke dnu splývá,

hastrmánek hlavou kývá,

starou hlavou zelenou.

Hou, hou, hou,

kdo to chodí nocí tou?

Hastrmánku, měsíc stoupá,

už se tobě v okně houpá,

za chvíli se k tobě vloupá,

ve tvou skříňku stříbrnou!

Hou, hou, hou,

měsíc bloudí nad vodou!

Po jezeře tančí vánek,

probudil se hastrmánek,

hastrmánek, tatrmánek,

hou, hou, hou,

Bublinky už ze dna jdou,

hou, hou, hou,

hastrmánek nad vodou!

Hastrmánek chce se ženit,

která z vás chce vodu pěnit,

dědka česat, lože změnit,

s babkou hastrmanovou?

Hou, hou, hou...

Vodník:

I pěkně vítám z lesa k jezeru.

Jakž, je tam smutno bujným slečinkám?

Mám dole na dně samu nádheru

a zlatých rybek na pytle tam mám.

Rákosím se kmitnu,

ruku svou jen napnu,

po slečince chňapnu,

za nožky ji chytnu,

stáhnu si ji k nám!

Lesní žínky:

Hastrmánku heja hej,

tedy si nás nachytej!

Kterou chytíš mužíčku,

dá ti pěknou hubičku,

ale žena, ha, ha, ha,

za uši ti vytahá!

Tedy si nás nachytej!

Vodník:

Uličnická havěť!

Kterak zbrkle pádí!

Horem, dolem, dolem, polem,

inu mládí!

Rusalka:

Hastmánku, tatíčku!

Vodník:

Kýho šlaka, dítě,

snad mi tady v měsíčku,

nesušíš mé sítě?

Rusalka:

Hastrmánku, tatíčku,

než se vody zpění,

sečkej se mnou chviličku,

ať mi smutno není!

Vodník:

A vida, smutno!

Rusalka:

Všechno řeknu ti!

Vodník:

A dole taky?

Rusalka:

Smutno k zalknutí!

Vodník:

Dole, kde je samý rej?

Není možná, povídej!

Rusalka:

Chěla bych od vás,

hlubin těch se zbýti,

člověkem být

a v zlatém slunci žíti!

Chtěla bych od vás,

hlubin těch se zbýti.

Vodník:

Mohuliž věřit vlastním uším svým?

Člověkem býti? Tvorem smrtelným?

Rusalka:

Sám vyprávěls ty zvěsti neznámé,

že mají duši, které nemáme,

a duše lidí, že jde nebi vstříc,

když člověk zhyne a když znikne v nic!

Vodník:

Dokud rodná kolébá tě vlna,

nechtěj duši, ne, ta je hříchu plna!

Rusalka:

A plna lásky!

Vodník:

Vodo pravěká,

snad nemiluješ, dítě, čověka?

Rusalka:

Sem často přichází

a v objetí mé stoupá;

šat shodí na hrázi

a v loktech mých se koupá.

Leč pouhou vlnou jsem,

mou bytost nesmí zřít.

Ó vím, že člověkem dřív musela bych býti,

jak já jej objímám a vinu já jej v ruce,

by on mne objal sám

a zulíbal mne prudce!

Vodník:

Dítě, z noci do noci

tvoje sestry budou pro tě plakat!

Už ti není pomoci,

člověk-li tě v svou moc doved´ zlákat!

Rusalka:

Hatrmánku, mužíčku,

on mne musí zočit,

pověz, pověz, tatíčku,

co mám smutná počít?

Vodník:

Ztracena dověků,

prodána člověku!

Marno je lákat tě dolů v rej.

Ježibabu si zavolej,

ubohá Rusalko bledá!...

Běda! Běda! Běda!

Rusalka:

Měsíčku na nebi hlubokém,

světlo tvé daleko vidí,

po světě bloudíš širokém,

díváš se v příbytky lidí.

Měsíčku, postůj chvíli,

řekni mi, kde je můj milý?

Řekni mu, stříbrný měsíčku,

mé že jej objímá rámě,

aby si alespoň chviličku,

vzpomenul ve snění na mě.

Zasvěť mu do daleka,

řekni mu, kdo tu naň čeká!

O mně-li duše lidská sní,

ať se tou vzpomínkou vzbudí!

Měsíčku, nezhasni!

Ta voda studí!

Ježibabo, Ježibabo!

Vodník:

Ubohá Rusalko bledá!

Běda! Běda! Běda!

Rusalka:

Ježibabo! Ježibabo!

Ježibaba:

Lkáním, štkáním, naříkáním,

kdo mne budí před svítáním?

Rusalka:

Ježibabo, léku dej mi,

vodní kouzlo se mne sejmi!

Ježiaba:

Slyším cosi, čichám cosi,

ozvi se a pověž, kdo jsi?

Rusalka:

Rusalka jsem, vodní víla,

dej mi léku, dej, tetko milá!

Ježibaba:

Jsi-li víla, zjev se hbitě,

ukaž se mi, krásné dítě!

Rusalka:

Vlnami jsem upoutána,

do leknínů zamotána.

Ježibaba:

Vytrhni se, cupy, hupy,

pospěš ke mně do chalupy!

Pusť ji vlnko, pusť ji ke mně,

ať se nožky dotknou země!

Nožičky, neste ji, nožičky, držte ji!

Vida, jak nožičky chodit už umějí!

Rusalka:

Ježibabo! Pomoz!

Staletá moudrost tvá všechno ví,

proniklas přírody tajemství,

za nocí hlubokých o lidech sníš,

odvěkým živlům rozumíš.

Pozemské jedy, paprsky měsíce,

dovedeš svařit na léků tisíce,

dovedeš spojit, dovedeš bořit,

dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit.

Člověka v příšeru, příšeru v člověka

dovede proměnit moudrost tvá odvěká.

Rusalky za nocí hrozbou svou strašíš,

pro lidské strasti divné léky snášíš,

pro nás i pro lidi

ve světě dalekém

sama jsi živlem,

sama jsi člověkem.

Se smrtí věčnost je věno tvé,

pomoz mi pomoz, zázračná ženo!

Pomoz mi!

Ježibaba:

To já znám, s takovou se chodí k nám!

Ale slyš, pilně slyš,

nežli léku okusíš:

perly máš, krásu máš,

pomohu-li, co mi dáš?

Rusalka:

Vše, co mám, si vem,

ale udělej mne člověkem!

Ježibaba:

A nic víc? Pranic víc?

Proto přišlas úpějíc?

Voda tě už omrzela,

lidského jsi lačna těla,

milování, laškování,

hubiček a cukrování.

To já znám, s takovou se chodí k nám!

Rusalka:

Tvoje moudrost všechno tuší,

dej mi lidské tělo, lidskou duši!

Ježibaba:

Dám ti, dám, věz to rarach sám!

Ale ty mi musíš dát

průsvitný svůj vodní šat.

A když lásky neokusíš na světě,

zavržena musíš žíti v hlubinách zas prokletě.

Ztratíš-li tu lásku,

po níž cit tvůj prahne,

kletba vodních mocí

zas tě v hloubku stáhne.

A než nabudeš jí, budeš trpět též:

pro všechen lidský sluch něma zůstaneš!

Chceš být něma, chceš,

pro toho, jejž miluješ?

Rusalka:

Jeho-li lásku poznat smím,

ráda, věř, pro něj oněmím.

Ježibaba:

Střez si ho a to věz:

prokleta-li se vrátíš ve vodníkovu říš,

miláčka svého také zahubíš,

stane se navždy obětí,

věčného tvého prokletí!

Rusalka:

Čistou duší, čistou lidskou duší,

moje láska všechna kouzla zruší!

Ježibaba:

Tedy pojď, honem pojď,

do chaty mne vyprovoď.

V krbu jedy navaříme,

Rusalku tím napojíme,

ale potom ani muk,

čury mury fuk!

Čury mury fuk,

bílá pára vstává z luk!

Kapka krve dračí,

deset kapek žluče,

teplé srdce ptačí,

pokud ještě tluče.

Skoč, můj mourku, skoč a skoč,

varem v kotli pozatoč!

Čury mury fuk,

nelekej se větších muk!

Toť tvé lidské věno,

a to musíš píti,

tím co uvařeno,

jazyk zdřevění ti.

Skoč můj mourku, hola hej,

v hrdlo jí tu šťávu vlej!

Čury mury fuk,

ale teď už ani muk!

Vodník:

Ubohá Rusalko bledá!

Běda! Běda! Běda!

Lovec:

Jel mladý lovec, jel a jel,

laň bílou v lese uviděl.

Hluboké oči ta měla,

zda-li ji stihne má střela?

Ó, mladý lovče, dále spěj,

tu bílou laňku nestřílej,

varuj se jejího těla!

Zda-li ji stihne má střela?

Princ:

Zde mihla se a zase zmizela!

Horem a dolem, lesem a polem,

podivná zvěř ta míhá se kolem

a tady stopa znikla docela!

A tajemným vlněním potají,

ty vody mne v lokty své lákají,

jak bych měl divoký lovu cit,

v objetí jejich zas ochladit.

Krok vázne mi, stesk cítím neznámý,

zbraň z unavené ruky padá mi.

sotva lov začal, unavil mne vráz,

divné to kouzlo, zajalo mne zas!

Lovec:

Laň nebyla to, lovče, stůj!

Bůh tvoji duši opatruj!

Srdce tvé smutno je zcela,

koho to stihla tvá střela?

Princ:

Ustaňte v lovu, na hrad vraťte se.

Podivné čáry bloudí po lese,

divnější čáry v duši mám.

Domů vraťte se, chci býti sám!

Vidino divná, přesladká,

jsi-li ty člověk, nebo pohádka?

Přišla jsi chránit vzácné zvěři,

kterou jsem zahléd´ v lesa šeři?

Přišla-lis prosit za ni,

sestřičko bílých laní?

A nebo sama, jak vstříc mi jdeš,

kořistí lovcovou býti chceš?

Svírá ti ústa tajemství,

či navždy jazyk tvůj ztich´?

Něma-li ústa tvá, Bůh to ví,

vylíbám odpověď s nich!

Odpověď záhadám,

jež mne sem lákaly,

jež mne sem volaly,

přes trní, přes skály,

abych tu konečně v blažený dnešní den,

dítě, tvým pohledem náhle byl okouzlen.

Co v srdci tvém je ukryto,

máš-li mne ráda, zjev mi to!

Sbor rusalek:

Sestry, jedna schází z nás!

Sestřičko, kam odešlas?

Vodník:

Přes hory, přes hory,

doly a lesy!

Sbor rusalek:

Sestřičko, kde jsi?

Princ:

Vím, že jsi kouzlo, které mine,

a rozplyne se v mlžný rej,

leč dokud čas náš neuplyne,

ó, pohádko má, neprchej!

Můj skončen lov, nač myslit naň?

Tys nejvzácnější moje laň,

tys hvězdička zlatá v noc temnou,

pohádko má, pojď se mnou!

2. dějství

Hajný:

Jářku, klouče milé,

dopověz,

jaká že to kratochvíle

na zámku se strojí dnes?

To je hostí na síni

to je práce v kuchyni,

na stolech a na policích

podivného náčiní!

Kuchtík:

Máme ti teď sháňku,

milý strýče Vaňku,

od večera do svítání

neustane práce ani!

Pomysli si, pomysli si,

zdas to, stýčku, slyšel kdysi?

Princ ti našel v lese

divné stvoření,

a s ním, podivme se,

snad se ožení!

Našel prý ji v lesích tvých,

ve tvých lesích hlubokých.

Ale ať ji vzal kde vzal,

já bych se jí strýčku bál!

Holka je ti němá,

kapky krve nemá,

chodí jako vyjevená!

To by byla čistá žena!

Hajný:

Je to pravda vskutku,

co se mluví všude?

Můj ty milý smutku,

už to takhle bude!

Ať nás Pán Bůh chrání,

myslivec jsem starý,

že v tom milování

vězí divné čáry!

U nás v lese straší

šlakovité moci,

lesem divní braši

chodí o půnoci.

Je-li v těle duše slabá,

uhrane ji Ježibaba,

pode hrází

tuze snadno

hastrman tě

stáhne na dno!

A kdo vidí lesní žínky

bez košilky, bez sukýnky,

omámí ho lásky chtíč.

Pán Bůh s námi

a zlé pryč!

Kuchtík:

Strýčku, já se bojím!

Hajný:

Inu, není div!

Pán Bůh hříchům tvojim

budiž miostiv!

Kuchtík:

Náš princ vždy tak švarný byl,

kterak se teď proměnil!

Není, jako býval, není,

bloudí jako omámen,

stará Háta na modlení,

dává za něj den co den.

A pan farář, jak to slyšel,

varovati prince přišel.

Ale princ, ne a ne,

holka prý tu zůstane!

Hajný:

Proto jsou tu hosté již!

Proto se tak prázdní spíž!

Proto jsem honem vlek´

plno zvěře na zámek!

Kuchtík:

Naštěstí, jak zdá se,

nemělo to být,

všechno může zase

jiná pokazit!

Stará Háta vypráví,

jak prý je princ vrtkavý,

už prý jeho láska mizí,

jinou prý zas v mysli má,

po jakési kněžně cizí,

hází prý už očima.

Hajný:

Pábůh dej, pánbůh dej,

ve zdraví ho zachovej!

Já být princem, bez okolků

vyhnal bych tu cizí holku,

než mne v peklo zamotá,

ať se klidí žebrota!

Kuchtík:

Hu! Tam si vede princ tu obludu!

Hajný:

Já na ní také čekat nebudu!

Princ:

Již týden dlíš mi po boku,

jak z báje zjev dlíš přede mnou,

a marně v očích hluboku

tvou bytost hledám tajemnou!

Má sňatek dát mi teprve,

co láska dávno chtěla,

by rozhořela jsi do krve

a byla ženou mou zcela?

Proč chladí tvoje objetí,

vzplát vášní proč se bojí?

Proč úzkostí jen zachvěti

mám v náruči se tvojí?

A marně dusím smutný cit,

z náruče tvé se nelze vyprostit,

byť stokrát byla jsi chladná, nesmělá,

mít musím tebe docela!

Cizí kněžna:

Ne, není to láska, hněvivý je to cit,

že jiná dlí, kde já jsem chtěla být,

a že jsem jeho míti neměla,

ať štestí obou zhyne docela!

Zda na chvíli princ vzpomene si přec,

že hostitelem též je milenec?

Má na to štěstí, jímž vás blaží svět,

též cizí host jen němě pohlížet?

Princ:

Ach, výčitka to věru včasná,

a s vašich rtíků rád ji snáším,

i ženich věru, kněžno krásná,

je především jen sluhou vaším!

Cizí kněžna:

A vaše láska, citů vašich paní,

vás nepokárá za to slovem ani?

Či v pohledu svém tolik něhy má,

že mluví s vámi pouze očima?

Princ:

Leč oči její říci zapomněly,

že hostitel se nepozorným stal.

Nechť nahradí teď rychle, svolíte-li,

co roztržit jen chvíli zanedbal.

Nač rozpaky tvoje,

a proč se tolik chvěješ?

V svou komnatu pospěš

a stroj se k plesu již!

Cizí kněžna:

Ó, vystrojte se v šaty přebohaté,

mám dvornost jeho,

vy však srdce máte!

Vodník:

Běda! Běda!

Ubohá Rusalko bledá,

v nádheru světa zakletá!

Běda!

Celý svět nedá ti, nedá,

vodní čím říše rozkvétá!

Stokrát bys byla člověkem,

ve jhu jsi spjata odvěkém.

Byť měl tě člověk stokrát rád,

navždy ho nemůžeš upoutat!

Ubohá Rusalko bledá,

zajatá v kouzlo lidských pout!

Voda tvá všude tě hledá,

nadarmo chce tě obejmout!

Až se zas vrátíš k družkám svým,

budeš jen živlem smrtícím,

vrátíš se žitím uvadlá,

prokletí živlů jsi propadla!

Ubohá Rusalko bledá,

v nádheru světa zakletá!

Sbor:

Květiny bílé po cestě,

po cestě všude kvetly,

hoch jel a jel k své nevěstě

a den se smál tak světlý.

Nemeškej, hochu, k milé spěš,

dorosteš záhy v muže,

zpátky až tudy pojedeš,

pokvetou rudé růže.

Květiny bílé nejdříve,

úpalem slunce zašly,

ale ty růže ohnivé,

svatební lože krášlí!

Vodník:

Ubohá Rusalko bledá,

v nádheru světa zakletá!

Běda!

Na vodách bílý leknín sní,

smutným ti druhem bude,

pro tvoje lože svatební,

nekvetou růže rudé!

Rusalko, znáš mne, znáš!

Rusalka:

Vodníku, tatíčku drahý!

Vodník:

Proto jsem přišel v zámek váš,

bych zřel tě truchlit tak záhy?

Rusalka:

Tatíčku, vodníčku, spas mne,

úzkost mne pojala hrozná!

Běda, že chtěla jsem zradit vás,

běda, kdo člověka pozná!

Běda! Běda!

Jiná jej krásou jala vráz,

divokou lidskou krásou,

a mne už nezná zas,

Rusalku prostovlasou.

Vodník:

On že tě zavrh´, jenž měl tě rád?

Musíš teď, musíš vytrvat!

Rusalka:

Ó marno, ó marno to je,

a prázdnota je v srdci mém,

jsou marny všechny vděky moje,

když zpola jsem jen člověkem!

Ó marno to je, mne už nezná zas,

Rusalku prostovlasou.

Jí hoří v očích vášně síla,

té lidské vášně prokleté!

Mne voda chladná porodila

a nemám, nemám vášně té!

Prokleta vámi, pro něj ztracena,

odvěkých živlů hluchá ozvěna.

Ženou ni vílou nemohu být,

nemohu zemřít, nemohu žít!

Nemohu zemřít, nemohu žít!

Vidíš je, vidíš? Jsou tu zas!

Tatíčku, spas mne, spas!

Cizí kněžna:

Vám v očích divný žár se zračí

a naslouchám vám zmámena.

Jste stále vřelejší a sladší,

ó, princi, co to znamená?

Kam prchla vaše vyvolená,

ta bez řeči a beze jména,

kam prchla, aby viděla,

že princ je změněn docela?

Princ:

Kam prchla? Milý Bůh to ví!

Leč změnou mou jste sama vinna.

A letní noc to nepoví,

že zajala mne kouzla jiná!

Ó nazvete to rozmarem,

že miloval jsem jinou chvíli,

a buďte žhavým požárem,

kde dosud luny svit plál bílý!

Cizí kněžna:

Až požár můj vás popálí,

a všechny vaše vášně zděsí,

až odejdu vám do dáli,

co s leskem luny počnete si?

Až obejmou vás lokty sličné

té němé krásky náměsíčné,

čím k vášni hřát se budete?

Ó škoda, škoda vášně té!

Princ:

A kdyby celý svět

chtěl klnout mojí touze,

vy jste ten žhavý květ,

byť kvetl chvíli pouze!

Teď teprve to vím,

čím mřelo moje tělo,

když lásky tajemstvím

se uzdraviti chtělo!

Co z lásky oné zbude,

jíž v osidla jsem pad´?

Rád strhám všechny svazky,

bych vás mohl milovat!

Cizí kněžna:

Ó teprve teď poznávám,

že námluvy mi náhle kynou,

pan ženich, zdá se, neví sám,

zda namlouvá si mne, či jinou!

Princ:

Mrazí mne tvoje ramena,

bílá ty kráso studená!

Vodník:

V jinou spěš náruč, spěš,

objetí jejímu neujdeš!

Princ:

Z objetí moci tajemné,

spaste mne!

Cizí kněžna:

V hlubinu pekla bezejmennou,

pospěšte za svou vyvolenou!

3. dějství

Rusalka:

Necitelná vodní moci,

stáhlas mne zas v hlubinu,

proč v tom chladu bez pomoci

nezhynu? Proč nezhynu?

Mladosti své pozbavena,

bez radosti sester svých,

pro svou lásku odsouzena

teskním v proudech studených.

Ztrativši svůj půvab sladký,

miláčkem svým prokleta,

marně toužím k sestrám zpátky,

marně toužím do světa.

Kde jste, kouzla letních nocí

nad kalichy leknínů?

Proč v tom chladu bez pomoci

nezhynu? Proč nezhynu?

Ježibaba:

Aj aj, už jsi se navrátila?

No tos tam dlouho nepobyla!

A jak máš bledé tvářičky

a jak tu truchlíš o samotě!

Což nechutnaly hubičky

a lidské lože nehřálo tě?

Rusalka:

Ach běda, tetko rozmilá,

vše zradilo mne, vše jsem ztratila!

Ježibaba:

Krátké bylo milování,

dlouhé bude naříkání,

po hubičkách mužských úst,

nekonečný, věčný půst!

Člověk je člověk, živlů vyvrhel,

z kořenů země dávno vyvrácen,

běda, kdo jeho lásku poznat chtěl,

jeho kdo zradou je teď zatracen!

Rusalka:

Tetko moudrá, tetko, rci,

není mi, není pomoci?

Ježibaba:

Miláček tě zavrh´,

přestal tě mít rád,

a teď Ježibaba

má zas pomáhat?

Po záletech světských,

dcerko rozmilá,

bys teď k sestrám ráda se zas vrátila?

Inu, mám já radu,

dobrou radu mám,

ale poslechneš-li,

ví to rarach sám!

Lidskou krví

musíš smýti živlů prokletí

za lásku, již chtělas míti

v lidském objetí.

Budeš zas, číms byla prve,

než tě zklamal svět,

ale horkem lidské krve

lze jen ozdravět.

Opustí tě všechna muka,

budeš šťastna hned,

zahubí-li tvoje ruka toho,

jenž tě oklamal, toho,

jenž tě sved´!

Rusalka:

Ježibabo, běda, co to chceš?

Ježibaba:

Ten vezmi nůž a slib,

že poslechneš!

Rusalka:

Jde z tebe hrůza; nech mne nech!

Chci věčně trpět v úzkostech,

chci věčně cítit kletbu svou,

svou celou lásku zhrzenou,

svou beznaděj chci všechnu zřít,

leč on musí šťasten být!

Ježibaba:

V lidský život potměšilý

touha tvá tě vábila,

a teď nemáš tolik síly,

bys krev lidskou prolila?

Člověk je člověkem teprve,

v cizí krev ruku když stopil,

zbrocen když vášní do krve,

bližního krví se opil.

A ty žes chtěla člověkem být

a člověka vášní omámit?

Prázdná ty vodní bublinečko,

měsíční bledá zahalečko,

jdi, trp si z věků do věků

a seschni touhou

po svém člověku!

Rusalka:

Vyrvána životu v hlubokou samotu,

bez družek, bez sester mám se brát.

Miláčku vím, to vím,

nikdy víc tě nespatřím,

ó běda nastokrát!

Sbor rusalek:

Odešla jsi do světa,

uprchla jsi našim hrám,

sestřičko ty prokletá,

nesestupuj k nám!

V naše tance nesmí sem,

koho člověk objal již,

rozprchnem se, rozprchnem,

jak se přiblížíš!

Z tvého smutku vane strach

v radostný náš hravý rej,

s bludičkami v bažinách

za nocí si hrej!

Lákej lidi svitem svým,

na rozcestích těkej teď,

světýlkem svým modravým

do hrobu jim svěť!

Na hrobech a rozcestích

jiných sester najdeš rej,

v reje vodních sester svých

už se nevracej!

Hajný:

Že se bojíš? Třesky, plesky,

však tu jiní bývávali!

Zaklepej a pověz hezky,

co ti doma přikázali:

princ že nosí těžkou dumu,

že se poplet na rozumu,

jakás pekla stvůra klatá,

že k nám přišla do hradu

a že prosí stará Háta

Ježibabu o radu!

Kuchtík:

Mně už chromne noha,

vlčí mlhu mám,

pro živého Boha,

strýčku, jdi tam sám!

Hajný:

Kolikrát jsem tudy šel,

temno leckdy bývalo již,

tys mi čistý strašpytel,

že se staré babky bojíš!

Kuchtík:

Ondy, když jsi u nás byl,

sáms mne, strýčku, postrašil,

nediv se teď, milý brachu,

že mám v lese plno strachu!

Hajný:

Řeči sem, řeči tam,

to tak někdy přidávám.

Ale teď honem hleď

vyzvěděti odpověď!

Vzmuž se, hej, zaklepej,

na radu se babky ptej!

Kuchtík:

Já bych jistě breptal,

jakou úzkost mám,

abys tedy zeptal

se jí na to sám!

Hajný:

Styděl bych se styděl,

být já otcem tvým!

Ale abys viděl,

že se nebojím!

Ježibabo, Ježibabo! Hola, hola!

Ježibaba:

Kdo to hlučí? Kdo to volá?

Hajný:

Stará Háta k tobě posílá,

abys, Ježibabo, radila!

Ježibaba:

Za tu radu, za rozumu špetku,

tohle vyžle posílá mi k snědku?

Jen co vykrmí se chudinka,

bude z něho pěkná pečínka!

Kuchtík:

Pusť mne z těchto míst!

Strýčku, ona mne chce sníst!

Ježibaba:

Ha, ha, i ty malý zmetku,

hloupé stvoření,

to bych měla k snědku,

čistou pečeni!

Pro peklo ať roste prokletý rod váš!

A teď honem pověz,

co mi říci máš.

Kuchtík:

Náš princ těžce stůně, převelice,

uhranula srdce jeho

jakás kouzelnice.

Přived´ si ji na hrad, vše jí dal,

jako vlastní život sám ji miloval.

Jeho ženou byla by se stala,

ale krásná kouzelnice svatby nedočkala.

Prince když už zmátla docela,

nevěrná ta kouzelnice zmizela.

Celý hrad je kouzlem

zmámen podnes,

ďábel sám tu kouzelnici

do pekla si odnes´!

Vodník:

Kdo že ji odnes´?

Koho že zradila?

Prokleté plémě,

jež vás sem posílá!

Tvorové bídní!

On sám ji zradil,

uvrh´ ji v prokletí!

Hajný:

Hastrman!

Kuchtík:

Strýčku! Proboha, strýčku!

Vodník:

Pomstím se, pomstím,

kam říš má dosahá!

Ježibaba:

Ha, ha, ha, ha!

1. lesní žínka:

Mám, zlaté vlásky mám,

svatojánské mušky slétají se k nim,

ruka moje bílá vlásky rozpustila,

měsíček je češe svitem stříbrným.

Mám, mám, zlaté vlásky mám!

2. lesní žínka:

Mám, bílé nožky mám,

proběhla jsem palouk celičký,

proběhla jsem bosa,

umyla je rosa,

měsíček je obul v zlaté střevíčky!

3. lesní žínka:

Mám, krásné tílko mám,

na palouku v noci

svítí jeho vděk.

Kudy běžím, všudy moje bílé údy

do stříbra a zlata šatí měsíček!

Lesní žínky:

Dokola, sestřičky, dokola,

v lehounký noční vánek,

za chvíli z rákosí zavolá

zelený hastrmánek.

Už tu je, už tu je,

už si sítě spravuje,

už tu je, už!

Hastrmánku, heja hej,

honem si nás nachytej!

Kterou chytíš, mužíčku,

dá ti pěknou hubičku.

Ale žena, hastrmánku,

ha, ha, ha, hastrmánku,

za uši ti vytahá.

Hastrmánku, heja hej,

honem si nás nachytej!

Vodník:

Nelaškujte plaše,

děti zlatovlasé,

rodná voda naše

lidským rmutem zkalila se.

Lesní žínky:

Cože nám ruší veselý rej?

povídej, mužíčku, povídej!

Vodník:

Hluboko na dně sténá

sestrami zavržená

ubohá Rusalka bledá!

Běda, ó běda!

1. lesní žínka:

Cítím slzu ve zraku,

chlad mne náhle ovál.

2. lesní žínka:

Do šedivých oblaků

měsíček se schoval.

3. lesní žínka:

Tma se tiskne v skráně mé,

sestry, sestry, prchněme!

Princ:

Bílá moje lani!

Pohádko! Němý přelude!

Mému naříkání, spěchu bez ustání

konec už nikdy nebude?

Ode dne ke dni touhou štván

hledám tě v lesích udýchán,

noc-li se blíží, tuším tě v ní,

chytám tě v mlze měsíční,

hledám tě širé po zemi.

Pohádko, vrať se mi!

Tady to bylo,

mluvte, němé lesy!

Vidino sladká, milenko má, kde jsi?

Bílá moje lani! Kde jsi?

Při všem co v mrtvé srdci mám,

nebe i zemi zaklínám,

zaklínám Boha i běsy,

ozvi se, ozvi, kde jsi?

Milenko má!

Rusalka:

Miláčku, znáš mne, znáš?

Miláčku, ještě vzpomínáš?

Princ:

Mrtva-lis dávno, znič mne vráz,

živa-lis ještě, spas mne, spas!

Rusalka:

Živa ni mrtva, žena ni víla,

prokleta bloudím mátohou,

marně jsem chvíli v loktech tvých snila

ubohou lásku, lásku svou.

Milenkou tvojí kdysi jsem byla,

ale teď jsem jen smrtí tvou!

Princ:

Bez tebe nikde nelze žít,

můžeš mi, můžeš odpustit?

Rusalka:

Proč volal jsi mne v náruč svou,

proč ústa tvoje lhala?

Teď měsíční jsem vidinou,

v tvá muka neskonalá!

Teď tebe šálím v nočních tmách,

je zneuctěn můj klín

a s bludičkami na vodách

tě svedu do hlubin.

Proč volal jsi mne v náruč svou,

proč ústa tvoje lhala?

Tys hledal vášeň, vím to, vím,

tys hledal vášeň, jíž já jsem neměla,

a teď-li tě políbím,

jsi ztracen, jsi ztracen docela.

Princ:

Líbej mne, líbej, mír mi přej,

nechci se vrátit ve světa rej,

do smrti třeba mne ulíbej!

Rusalka:

A tys mi, hochu můj, tolik dal,

proč jsi mne, hochu můj, oklamal?

Zda to víš, hochu, zda to víš,

z loktů mých že se nevrátíš,

že zkázou

to v loktech mých zaplatíš.

Princ:

Všechno chci ti dát,

líbej mne, líbej tisíckrát!

Nechci se vrátit, zemru rád,

líbej mne, líbej, mír mi přej.

Nechci se vrátit, zemru rád,

nemyslím, nemyslím na návrat!

Rusalka:

Láska má zmrazí všechen cit,

musím tě, musím zahubit,

musím tě v lednou náruč vzít!

Princ:

Líbej mne, líbej, mír mi přej!

Polibky tvoje hřích můj posvětí!

Umírám šťasten,

umírám ve tvém objetí!

Vodník:

Nadarmo v loktech zemře ti,

marny jsou všechny oběti,

ubohá Rusalko bledá! Běda!

Rusalka:

Za tvou lásku, za tu krásu tvou,

za tvou lidskou vášeň nestálou,

za všecko, čím klet jest osud můj,

lidská duše, Bůh tě pomiluj!