Rukopis královédvorský/Zbyhoň

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zbyhoň
Autor: Pravděpodobně Václav Hanka; upravil a poznámkami doplnil Prof. J. Kořínek
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: In: Rukopis královédvorský. Nejprvnější ilustrované vydání. Praha, I. L. Kober 1873, s. 27 – 29.
Licence: PD old 70
Ilustroval Josef Scheiwl (1833 - 1912)
page=1

     Poletova holub se dřeva na dřevo,
žalostivo vrka hoře vsiemu lesu.
      „Aj, ty lese širý! v tobě jáz létávách
s holubicú drahú, s milú, přesmilitkú.
Ach a zlobný Zbyhoň chváti holubicu,
i otnese u hrad, ach a u hrad tvrdý!“
     Aj obcháze junoše kol tvrda hrada,
žalostivo vzdycha po svej drahéj milej.
Ot hrada na skálu, na skále si sěde,
žalostivo sedie, s němým lesem mlčie.
     I přiletě holub, žalostivo vrka.
Podviže junoše hlavu k němu, vece:
      „Ty holúbče mutný! tobě mutno samu.
Tobě li krahujec uchváti tvú družiu?
Ty Zbyhoni tamo na tom tvrdě hradě,
ty uchváti moju drahú, předrahúčkú
a otnese, ach, u hrad, u hrad u tvrdý!
Holúbče, ty by si byl válel s krahujem,
kdyby tobě bylo srdice udatno;
ty bysi byl vydřel krahujcu svú drahú,
kdyby tobě byla dravá ostrá drápy;
ty bysi byl zabil krahujce zlobného,
kdyby ti byl tvrdý, masožravý nosec.“
      „Vzhoru, mútný junoše, ženi na Zbyhoň!
Tobě srdce přěudatno proti vrahu,
tobě protiv jemu braně silná, ostrá,
tobě jemu v hlavu těžek železný mlat!“
     Rúče junoše dolóv, v dole temným lesem,
i vze na sě svoju braň i na rámě mlat svój,
spěje lesem temným ku hradu ku tvrdu.
     Bě u hrada tvrda. Nocú vezdě temno.
Tluče silnú pěsťú.
                     „„Kto to?““ s hrada slova.
 „Já sem lovec bludný.“
                    Otvořie sě vrata.
Tluket silnú pěsťú: otvořie sě vteré.
      „Kdě vladyka Zbyhoň?“
                     „„Za velikú sieniú.““
Tamo Zbyhoň vilný, tamo plaka děva.
  „Aj otvoři lovcu!“
                    Neotvoři Zbyhoň.
I rozrazi mlatem dřvi silný junoše,
i rozrazi mlatem Zbyhoněvi hlavu.
Hradem vezdě běha, i vsie v hradě pobi.
U svej krásnéj děvy do úsvěta leže.
     Přijde rané slunce vrcholy dřev k hradu;
přijde nová radost v junošino srdce,
že svú krásnú děvu chova v silnú pažú.
      „Čie ta holubice?“
                     „„Zbyhoň ju uchváti.
Jako mě zdě vieza, tak ju v tvrdě hradě.““
      „V lesy s tvrda hrada!“
                    I letieše v lesy,
i letieše sěmo, i letieše tamo,
se dřeva na dřěvo se svojím holúbcem,
s holúbcem spáváše na jednej větvici.
Vzradova sě děva, se svojím junošú
chodi sěmo tamo, vezdě kamo zechtě,
smilitkem spáváše na jednom ložici.

Lyricko-epická báseň tato psána jesť veršem dvanáctislabičným. Líčí se v ní žalost jinocha, kterému Zbyhoň, vladyka loupeživý, milenku unesl, načež on do hradu Zbyhoňova se dostav, Zbyhoně zabil a děvu svou vysvobodil. Něžně a vtipně jesť osud onoho jinocha a milenky jeho k stejnému osudu holubičky, již krahujec uchvátil, připodobněn. Je-li děj v ní obsažеný historický čili nic, neví se, avšak z krahujců, pohanským Čechům posvátných, kteří se v ní jako v předešlé básni připomínají, souditi lze, že vznikla dříve doby křesťanské.