Rukopis královédvorský/Záboj, Slavoj i Luděk

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Záboj, Slavoj i Luděk
Autor: Pravděpodobně Václav Hanka; upravil a poznámkami doplnil Prof. J. Kořínek
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: In: Rukopis královédvorský. Nejprvnější ilustrované vydání. Praha, I. L. Kober 1873, s. 7 – 15.
Licence: PD old 70
Ilustroval Josef Scheiwl (1833 - 1912)
page=1

     Z črna lesa vystupuje skála,
na skálu vystúpi silný Záboj,
obzíra krajiny na vsie strany;
zamúti sě ot krajin ote vsěch
i zastena pláčem holubiným.
Sědě dlúho i dlúho sě mútie,
i vzchopi sě vzhóru jako jelen,
dolov lesem, lesem dlúhopustým
bystro spěcháše, ot muže k mužu,
ot silna k silnu, po vsickéj vlasti.
Krátká slova ke vsěm skryto řeče,
pokloni sě bohóm, otsud k druhu spěcha.
     I minu deň prvý, i minu deň vterý,
i kdaž za třetiem luna v noci bieše,
sněchu sě mužie sěmo v les črn.
K niem zdě Záboj; otvede je v úval,
v ponížený úval hlubokého lesa.
Stúpi Záboj najnížeje dolóv,
vze varyto zvučno:
 „Mužie bratských srdec i jiskreních zrakóv,
vám pěju najniží z dola.
Piesň ide z srdce mého,
z srdce najnížeje pohrúžena v hoři.“
      „Otčík zaide k otcem,
ostavi v dědině dietky svoje i svoje lubice
i neřeče nikomu:
,Baťo, ty mluvi k nim oteckými slovy!
I přiide cuzí úsilno v dědinu,
i cuzími slovy zapovída;
i kak sě zdie v cuzej vlasti ot jutra po večer,
tako bieše zdieti dietkám i ženám
i jedinú družu nám iměti
po púti vsiej z Vesny po Moranu.
I vyhánie z hájev vsě krahuje,
i kací bozi v cuzej vlasti,
takým sě klaněti zdě i jim oběcati oběť.
I nesměchu sě bíti v čelo před bohy
ni v súmrky jim dávati jiesti.
Kamo otčík dáváše krmě bohóm,
kamo k niem hlásat chodíváše,
posěkachu vsie drva
i rozhrušichu vsie bohy.“
      „„Aj, ty Záboju, ty
pěješ srdce k srdcu
pěsňú z střěda hořě.
Jako Lumír, ký slovy i pěniem
bieše pohýbal Vyšehrad i vsie vlasti,
tako ty mě i vsiu bratř.
Pěvce dobra milujú bozi:
pěj, tobě ot nich dáno v srdce proti vrahóm!““
     Zřě Záboj na Slavojeva zapolena zraky
i pěniem dále srdce jímáše:
      „Dva syny,
jejú hlasy přěcházesta v muská,
vycházievasta v les,
tamo mečem i mlatem i oščepem učista paži;
Tamo pokrysta i vracesta sě rozkosem.
Kehdy paže jejú bieše dorostla
i jejú umy proti vrahóm,
i dorostachu druzí bratřieci:
ajta, vsi vyrazichu vz vrahy,
i by krutosť jich búřiúce nebe
i v dědiny vrátíše sě byvšie blahosť.“
     Aj, skočichu vsici v dól k Záboju
i tiščechu jej v přěsilná paži,
i s prsú na prsy vsi kladechu rucě,
věhlasno dáváchu slova k slovóm.
I přicházéše noc přěd jutro;
aj, vystúpichu z úvala rózno,
vezdě ke vsěm dřěvóm,
ke vsěm stranám bráchu sě lesem.
     I minu deň, i minu deň vterý,
i po třětiem dni, kehdy sě zatemníše noc,
bra sě Záboj v les,
lesem za Zábojem sbory;
i bra sě Slavoj v les,
lesem za Slavojem sbory.
Vsiak imě vieru k vojevodě,
vsiak srdce úporno králu,
vsiak zbraň bystru na král.
 „Aj, Slavoji bratře,
tamo k modru vrchu!
Vrch ten po vsěch po krajinách,
tamo zaměřímy chody.
Ot vrcha k ranému sluncu,
tamo les temen,
tamo si podámy rucě.
Nynie beř sě lisími skoky,
i jáz tako pojdu tudy.“
      „„Aj, Záboji bratře!
čemu náše braň jmá tepruv ot vrcha soptati krutosť?
Otsavad búřmy protiv králevým vrahóm!““
      „Slavoji bratře!
kdaž hada potřieti chceši,
na hlavu najjistěje;
tamo hlava jeho!“
     Rozstúpi sě mustvo lesem,
rozstúpi sě v pravo, v levo.
Tudy taže Zábojevým slovem,
onamo slovem prudka Slavoje,
hlubinami lesóv k modru vrchu.
     I kehdy bieše pět sluncí,
podasta si přěsilně rucě,
i pozřěsta lysíma zrakoma na královy voje.
      „Sraziti nám drbí Luděk voje,
voje své pod jednu ránu.“
      „„Aj, Luděče, ty si parob na paroby králie!
Ty rci svému ukrutníku,
že dýmem jesť nám velenie jeho!““
     I rozlúti sě Luděk,
rúčiem hlasem svola své voje.
Podnebesie bě plno osvěty ot slunce,
v osvětě plno blska z králevých vojev.
Hotovi vsici nohu v krok i ruku v braň
Luděkova dle slova.
      „Aj, Slavoj bratřě,
tudy spěj lysími skoky,
jáz pójdu vstřiecu jim v čelo.“
     I vyrazi Záboj v přěd jako krupobitie;
i vyrazi Slavoj v bok jim jako krupobitie.
      „Aj, bratřě, ti sie! nám krušichu bohy,
ti sie! nám kácechu dřeva,
i plašichu krahuje z lesóv.
Bozi nám vícestvie dajú.“
Aj, prudkost vyrazi Luděkem
z četných vrahóv protiv Záboju;
i vyrazí Záboj,
hořiúciema očima v Luděk měři:
dub protiv dubu zřieti ze vsěho lesa.
Záboj hna protiv Luděku nade vsie voje,
     Luděk udeři silným mečem,
přětě třie kóže v ščítě.
I udeři Záboj mlatem,
otskoči hbitý Luděk,
v dřevo vrazi mlat
i skoti sě dřěvo na voj;
i třiedeseť jich otide k otcem.
     I zlúti sě Luděk:
 „„Aj, ty zhovadilý,
ty veliká potvoro hadóv!
mečem sě potýkaj se mnú!“
     I máše Záboj mečem,
kus ščíta vrahu otrazi.
     I tasi Luděk,
meč sě smeče po koženě ščítě.
I zapolesta sě oba k ranám,
ranami vsie po sobě stesasta,
i vsie kolem zbrocesta krviú,
i krviú zbrocechu je mužie
kolkol jejú vezdě v přelutej sěči.
     Slunce přejde poledne,
i ot poledne juž na pól k večeru:
i váleno ješče, ni sěmo ni tamo ustúpeno,

i váleno zdě i váleno tamo ot Slavoje.
Ilustrace J. Scheiwela

      „Aj ty vraže, běs v tě!
Čemu ty nášu krev píješi?“
     I chopi Záboj svój mlat,
i otskoči Luděk,
napřěže mlat Záboj výš vzhóru
i vrže po vraze.
Letě mlat, rozkoči sě ščít,
za ščítem sě rozkočista Luděkova prsi.
I uleče sě duše těžka mlata,
i mlat i dušu vyrazi,
i zanese pět siehóv u vojsku.
     Strach vrahóm vyrazi z hrdl skřeky:
radost vzevzně z úst vojnóv Zábojevých,
i zajiskři z radostnú zrakú.
      „Aj, bratřie!
bozi ny vícestviem dařichu.
Rozstúpi sě váš jeden hluk v pravo i v levo.
Ze vsěch údolí sěmo sveďte koně,
koni řěchci vešken ten les!“
      „„Záboji bratře, ty udatný lve!
neupúščej búřit u vrahy!“
     Ajta otvrže Záboj ščít,
i v rucě mlatem i v druhej mečem,
tako i přieč proráže dráhy u vrazěch.
I by úpěti vrahóm, i by ustúpati vrahóm.
Třas je hnáše z bojišče,
strach z hrdl jich vyráže skřeky,
koni řehce vešken les.
      „Vzhóru na koně,
s koni za vrahy přese vsie vlasti!
Rúčí koně neste v patách za nimi našu krutosť!“
     I vkočichu hluci vz rúčie koně
i skok na skok po vrazěch sě hnachu,
ránu na ránu soptichu krutú krutosť.
I míjechu rovně,
i hory i lesi v pravo i v levo;
vsie ubiehá v zad.
 Hučie divá řeka,
vlna za vlnú sě vale,
hučechu vsi voji,
skok na skok vsie sě hnáše přěs búřiúcú řeku.
Vody uchvátichu mnostvie cuzích,
i přěnesechu své zvěsty na druhý břeh.
     I po krajinách vezdě v šíř i v šíř
lútý ostřiež rozepě svoje křiedle svoje dlúzě,
bystro léta za ptactvem;
Zábojevi voji rozehnachu sě v šíř,
vezdě po vlastech hnachu lúto po vrazěch;
vezdě srážechu je i stúpáchu koni.
Nocú pod lunú za nimi luto,
dnem pod sluncem za nimi luto,
i opěty temnú nocú,
i po noci šedým jutrem.
     Hučie divá řeka,
vlnu za vlnú sě vale;
i hučechu vsi voji,
skok na skok vsie sě hnáše přěs búřiúcú řeku.
Vody uchvátichu mnostvie cuzích,
i přěnesechu své zvěsty na druhý břeh.
 „Tamo k šedým horám!
tamo dobúří naše pomsta!“

J. V. Myslbek: Záboj a Slavoj

  „„Aj, Záboji bratře!
juž nám nedaleko hory,
a juž hlúček vrahóv,
i ti žalostivo prosie.““
      „Vrátno krajinú,
tudy ty, jáz tudy, vyhubit vsie králevo!“
     Vietr buří přes vlasti,
vojsky búřie přes vlasti;
v pravo i v levo vezdě širú silú vojsky,
v radostné hlucě.
      „Aj, bratřie, aj šerý vrch!
bozi ny tamo vícestvem dařili.
Tamo i vele duš těká
sěmo tamo po dřevěch.
Jich boje sě ptactvo i plachý zvěř,
jedno sovy neboja sě.
      „Tamo k vrchu pohřěbat mrch,
i dat pokrm bohovóm,
i tamo bohóm spásám dat mnostvie obětí,
a jim hlásat milých slov
i jim oružie pobitých vrahóv!“

V epické básni této, která náleží obsahem svým do doby pohanské, líčí se povstání Čechů proti Frankům, kteřížto na počátku devátého století (r. 805) na rozkaz Karla Vel. (v naší básni král — Karel) pod vůdcem Luděkem do Čech vtrhli, pohanským Čechům křesťanské náboženství vnucovali, jich obřady rušili a cizí způsoby zaváděli. Vůdcové čeští Záboj a Slavoj tajné pozdvižení proti nim spůsobivše, porazili je na hlavu a vlast od jařma cízího vysvobodili. Dějištěm jesť země česká a to střední její kraje na severozápadní straně od Vyšehradu (Rakovnicko). (Palacký, Dějiny I, 1, 117; Zap, Česko-Mor. Kronika I, 94.)

Rozměr jesť volný; nejčastěji vyskytají se řádky osmi- a desítislabičné.