Ruch (almanach 1873)/Voják

Ruch (almanach 1873)
Epigram	Voják	V hnízdu

Údaje o textu
Titulek:	Voják
Autor:	Emanuel Miřiovský
Zdroj:	DÜRICH, Josef; KÁLAL, Josef; NEJEDLÝ, Julius. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník třetí. Praha : knihtiskárna A. Čapka v Jičíně, 1873. s. 158–164. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Živo, hlučno panské na hospodě —
jak pak taky jinak při odvodě?
Kleje voják, výská omladina,
pláče děvče, matka ruce spíná,
a ta hrubá ruka tatíka
křečovitě v pesť se zamyká.

Živo, hlučno — taky smutno trochu,
viď ty bledý, odvedený hochu!
Zlá je věru ta daň na úřadě,
horší stokráte daň z krve mladé, —
ještě jednou k nám sem pohledni,
bude snad to pohled poslední!

Čapku zdvihnul, samý květ je na ní
a v té tváři trpké pousmání,
z haleny mu čouhá nezapiaté
na šňůrečce obraz panny svaté;
a to slovo, co teď pustil ret,
nesměl by je voják uslyšet.

Slyšeli jste toto slovo, hoši?
Uslyšet je — a je po rozkoši;
česká chaso, raděj’ zavýskni si,
než se výskot s proklínáním smísí,
a ty zahřej, veský dudáku,
mladičkému tomu vojáku.

Zástup teď se v kruhu rozstupuje,
každé oko hocha postřehuje;
zraky všech se po neznámém točí,
jenom dvoje poznaly jej oči —
vzkřikla matka, haluz spuchřelá,
ve mdlobách tu chudák ležela.

Odrazil se výkřik od stavení,
s jiným by se setkal, k ulevení;
nebo pláč od zdi od protější
ozval právě se ještě žalostnější,
zoufalý to výkřik děvčete,
zraněného lkání ptáčete!

„Neplačte vy, věrné oči dvoje,
že vám musí do hořkého boje
milenec a synek v jedné líci,
v jedné líci, v jedné zřetelnici.
Čtvero očí trpce zapláče,
po vojně zas bude jináče.

Ale plačte všickni, kdo tu dlíte,
nade spoustou lidské zloby líté,
která káže vojnu, páše vraždy,
na zvíře jíž člověk klesá každý!
Plačte, plačte lidskou nad zběří,
tomu pláči bůh-li uvěří?!

„Uvěří-li hnusné tělo bídě,
v jaké se to brodí ještě lidé?!
Či to bájí, že kdys v proklínání
bratrovrah Kain bloudil bez ustání?
Či teď cností snad, co zločinem
bylo kdysi před Hospodinem?

Je to náš boj, naši za svobodu?
Vždyť, hle, volnosť pláče po národu.
Myšlénka-li v zabíjení našem?
Meč náš veden peklem, satanášem.
Nač té krve, nač těch slzí vdov
pýše panské mrzký za příkrov?

Plačte, plačte, matičko má rodná —
byla mladosť, bude nesvobodná!
Plač, mé děvče, mezi olšinami,
naše láska s tebou bude, s námi!
A vy hoši, na shledanou vám,
z člověka, hle, v zvěř se vyzouvám!“

Ticho, ticho jako po kostele,
ve všech všudy malá duše v těle,
v prsou se cos jako pýcha zdvihá,
v hlavách se cos jak myšlénka míhá,
a než jonák zmizel s vojáky,
z davu dav se stvořil jinaký.

Jinak to teď v těchto srdcích pálá,
z každé hlavy jakby rostla skála,
a v těch očích něco zablýsklo se
jako slza v nejrannější rose,
a v tom každém mladém rameni
probouzí se síla v nadšení.

Rázem jedním muži v davu smělí
do síně teď s hlučným křikem spěli:
„Vydejte nám hocha z krve naší,
nebo k poslednímu otčenáši
chystejte se, zběři zlotřilá!“
A již bitka v síni vířila.

Drzý voják šavlí vytasenou
švihá mezi chasu rozjítřenou;
v řinkot, břinkot, křik a klení chasy
zaznívá pláč žen; ty rvou si vlasy,
matky štkají, mládež v útěku
a ty dívky v žalném nářeku.

A ty děvče, s nyjícím tím okem
uplakaným v smutku přehlubokém,
a ty děvče, s andělskou tou tváří
marianský jak obraz na oltáři,
a ty děvče, nebojíš se ty,
že tak chvátáš ranám v ústrety?

Nebojí se; vizte, jak tam právě
s vlasem rozpuštěným mizí v davě;
zase zřít ji, jak se dere k předu
miláčkovi svému do pohledu.
Teď jej spíná mocným ramenem,
síla je v tom oku plamenném.

Marný boj s tím vojskem prázdným citu!
Hrubá ruka oka ve zákmitu
popadla to krásné tělo její,
odtrhla je; v kruté beznaději
na zem dívka klesla bezduchá,
křik a lomoz zněl jí do ucha…

A tím milenky své pohaněním
jak by hochu božským posilněním
vrátila se moc i síla v čivy,
pustil sám teď v rej se dovádivý,
a když meč naň voják rozpřáhnul,
vyrval jej a do živého tnul.

Však že sotva krev se vyprýštěla
z vojákova roztnutého těla,
padla rána! Hoch se k zemi kácí,
za hodinu věru dokrvácí.
Dokreslit mám obraz krvavý?
A kdo se mi před ním zastaví?

Zastaví se s pohlednutím k zemi,
v oku se slzou a trudný, němý.
Jen snad pojme ve své zvlhlé zraky
tam tu dívku, matičku snad taky,
venku co se lidí přeptává,
zda jí syn se zpátky vydává.

Vydali jí studeného syna,
nevrh’ se však prsa na matčina,
ale vrhla matička se bědná
na ta ústa zkrvavená, ledná.
Dovojačil záhy, matičko,
však půjdete za ním brzyčko.

A ty děvče, co jsi s lásky dechem
sklonilo ret nad vojákem-Čechem,
vrať se domů do komůrky prosté
a tam zři, jak na něm tráva roste,
horské svojí chyže s okénka —
bude to tvá pěkná myšlénka.

A jak sličný jste mu vystrojili
pohřeb, moji mládencové milí!
Často jeho, vím to, zpomenete,
ať si slova jeho uvedete
často v paměť, jež vám s pláčem děl,
než tu odsud jinam odešel:

„Je to náš boj, naši za svobodu?
Vždyť, hle, volnosť pláče po národu.
Myšlénka-li v zabíjení našem?
Meč náš veden peklem, satanášem.
Nač té krve, nač těch slzí vdov?
Pýše panské mrzký za příkrov!