Ruch (almanach 1873)/Stařeček

Ruch (almanach 1873)
Zpěvanky (Herites)	Stařeček	Vděční přibránkové

Údaje o textu
Titulek:	Stařeček
Autor:	František Herites
Zdroj:	DÜRICH, Josef; KÁLAL, Josef; NEJEDLÝ, Julius. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník třetí. Praha : knihtiskárna A. Čapka v Jičíně, 1873. s. 57–61. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Stával chudák u kostela
ruce maje zbožně spjaté —
nabízel ke koupi lidem
na obrázku všechny svaté.

Mnoho zboží všeho druhu
prodal nábožnému lidu —
ale žádný nechtěl jemu
koupit bídu.

*

„Přisedni si milý hochu,
zapal sobě dýmku —
budeme tu pěkně spolu sedět,
klidně jako na vejminku.

Myslím já si, že svět celý
jednou byl můj statek,
až naň přišli noví hospodáři —
mnoho pánů — holý zmatek. —

Poslali mě na vejminek —
myslíš, že to bolí? —
Vždyť mi dali na výslužné
mošnu se žebráckou holí.“

*

„Hlad a zima — viďte starý? —
poproste tu krásnou dámu,
co stupuje zbožným krokem
k velebnému páně chrámu. —

Poproste ji, ať ustřihne
vlečku u hedvábných šatů —
můžete jí dobře užít
k svému plášti na záplatu.

Něco k jídlu dá vám taky —
aspoň drobtů do sytosti —
můžete jí nabídnouti
za vše kus své poctivosti.“

*

„Ačli Bože, jsou to krásné růže,
co má ta dáma na ňádru,
a ráno budou na smetišti
už pohozeny do hadrů.“

„Což také růže — ještě krasší
si snadno zase zakoupí,
však nikdy ty co kvetou v srdci,
až osud jí je uloupí.“

*

„Nu co pak. co pak zase máte,
 že se tak bolně usmíváte — — —
nevidím nic — jen kočár jeti,
v něm mladou dámu a tři děti.

Vsak podobna je na mou věru
ta dáma vám — vy měl jste dceru — —
ta provdala se — bez faráře — —
ha, znám už výraz vaší tváře.“

*

„Jen mlčte starý, a se stište,
vám proklínati nesluší —
jen svědomí když máte čisté
a žádnou skvrnu na duši.
Kdož za to, že to dcera vaše
co padlá — ubíhá vám plaše — —
ač pro vás bolný, smutný zjev —
je přec to vaše krev.“

„Já neklnu jí — kdo pak to ví,
zdaž ji ten hedváb nepálí —
snad jí ten špendlík brilantový
a skvost už srdce proklály, — —
jsme lidé — jeden jako druhý
a každý měkký jako z tuhy —
a otci trudno míti hněv —
vždyť je to moje krev.

A jestli tím snad ona vinna,
že moje hlava sbělela,
jeť kletba jenom Hospodina
a nám nepatří docela.
Já zapomněl a neznám lání —
a nepřirazím v proklínání
hřeb hanby její na rakev,
vždyť je to přece — moje krev. —

*

Jdu často kolem kostela,
kde stařeček můj stával,
kde mráz i slunce paprsek
s šedinou jeho hrával.

Teď víc tu není stařečka —
už stihly jeho žaly
a tělo schřadlé, uvadlé
v špitále rozřezali.

Buď s Bohem, starý příteli,
a odpočívej v klidu — — —
konečně přec — smrť ledová
ti odkoupila bídu.