Ruch (almanach 1873)/Klášterní zahrada

Ruch (almanach 1873)
Paprsek	Klášterní zahrada	Mezi nebem a zemí

Údaje o textu
Titulek:	Klášterní zahrada
Autor:	Berta Mühlsteinová
Zdroj:	DÜRICH, Josef; KÁLAL, Josef; NEJEDLÝ, Julius. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník třetí. Praha : knihtiskárna A. Čapka v Jičíně, 1873. s. 170–174. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V zahradě kláštera mír je a klid.
Snivě se vrba shýbá,
toužebně břečtan se otáčí k ní,
tiše a jemně ji líbá.

Na hladkých pěšinkách sluneční zář.
Zlatě se písek třpytí,
jasně co drobouňkých démantů lesk
oblázky bílé svítí.

Hluboké ticho všad. Cvrčka jen hlas
plaše zaznívá v trávě,
chvilkami větérka lehounký dech
stébla kolíbá hravě.

Vše dyše samotu. Topolů řad
cestičku ouzkou vroubí;
tam kde se končí, je útulný stan:
réví spletené v loubí.

Nikdo sem nechodí. Dávno to již
úkryt co hledali tišší,
aby tam želeli mladosti své
sniví, blouzniví mniši.

Vše zvolna umírá. Mlčky co stín
kráčejí mniši kolem,
ústa jsou němá a zemdlelý zrak
zřídka se zastře bolem.

Srdce jim schladnulo; city jsou snem.
Bledá je tvář i čelo,
řeholní háv srdce ukrývá tluk,
ducha svírá i tělo.

Někdy jen, zavzní-li klekání zvuk,
v zahradu mnich se vloudí,
jemuž se v žilách naděje, žel,
vřelosť a síla proudí.

Mladý to Mauro, kláštera syn.
Nikdy nekryly řásy
černého habitu štíhlejší vzrůst,
nikdy mužnější krásy.

Na celém vzezření zřít je však spor.
Šeptem říkají bratři,
že jeho tajené tužby a sny
posud jen světu patří.

Mlčky se ubírá v útulný skryt.
Očí tajemné svíce
vrhají světlo na sevřený ret, —
v bledé, strápené líce.

Opustil celu i budovy chlad.
V přírody měkkém lůně
usíná volněji palčivý žal
srdce, jež touhou stůně.

Mile ho ovívá večera mír.
Slunce plamennou září
zlacuje révy široký list
jemně tule se k tváři.

Zvolna se rozpoutá myšlének roj.
Dávné, minulé časy,
ztepilá postava, milostný hled,
světlé hebounké vlasy,

čarovný úsměv a růžový ret,
luzná, opojná slova
vloudí se v duši jak ztracený ráj,
mocně ji poutají znova:

„Přijd zítra opět, já budu zde zas;
věčně, věčně jsem tvojí!
Miláčku zdráv buď a důvěru měj,
ty jenom láskou jsi mojí!“

„Ty jen jsi láskou mou!“ Blažená zář
Maura přeletí tváře.
Náhle však shasíná. Jaký to zvuk?! —
Zvonek to z refektáře!

Mauro se zachvěje. Nenávisť, bol,
mocně mu v oku zplane:
Ona je zrádnou — mnichem je on —
po líci slza mu kane. —

V zahradě kláštera mír je a klid.
Snivě se vrba shýbá,
toužebně břečtan se otáčí k ní,
tiše a jemně ji líbá.