Ruch (almanach 1870)/Dalibor

Ruch (almanach 1870)
Trpká útěcha	Dalibor	Junácká

Údaje o textu
Titulek:	Dalibor
Autor:	Václav Šolc
Zdroj:	ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 183–203. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na Hradčanech, v královském to hradě,
jak když Jasoň zlaté vznáší skráně
nad skalnaté Krkonošů báně —
Vladislav král v panstva valné radě
na trůn zased v moci své a slávě.
Koruna na pomazané hlavě,
posvěcena svatým nebes pláním
i tím předkův slavným vojováním,
stkví se mu, a rudý mramor stěny
září její plane pozlacený;
v ruce třímá žezlo moci jaté
jako Joviš bleskův svazy spjaté.
Králi v boku v slávy jeho lesku
jako jasná luna na nebesku
králová se stkvěje milostivá:
v tváři sladké plane růže živá
a z podbrví jako z noci temna
hvězdných očí svítí záře jemná.
Kolem trůnu pestré panstva kruhy
jako vyzlacený krunýř tuhý
rdí se v slunci, jež tam se prestolu
proudy záře na ně vrhá dolů.
V pozadí pak sloupův ve zákrytu —
rudé mračno jasném na blankytu —
ve krvavém plášti zahalený
o meč vzpírá kat se zamračený.
Po předsíních, šírém hradu dvoře
rozšuměné hučí lidstva moře,
vzplanouc bleskem, rozzvučíc se jasem,
s trůnu když sem padne záblesk časem,
a v té bouři jeho rozkypěné
jako troska loďky roztříštěné,
když jí vichr strážný stěžen skácí,
Dalibora osud se potácí.

On tam na podhradí, vzdálen lesku,
královské jenž tuto zlatí síně,
střežen v mračném halaparten stíně
na poslední hotov vkročit stezku;
hranatí žoldnéři černým kruhem
jako sloupy ve vězení tuhém
brání nebeských i světel záři
vniknout v bledou Dalibora tváři.
Jenom jeden paprsk struny tklivé
jako hvězda, ježto s nebe padá,
do temné se oka noci vkrádá,
budě kouzlo moci zázračivé.

Kyne král a šumot mizí kolem,
a za věrným mračných soudců stolem
nejvyšší se sudí země zvedá;
pergamenu blána svitá, bledá
v ledovaté jemu ruce tkvěje,
z níž jak z hrobu mrazný zádech věje.
„Mocný králi“ — hlas tu soudce věstí —
„známo, že to zvykem země jesti,
aby tomu, komu žití brána
roku soudem věčně zavírá se,
v předsmrtném tom, plném záhad čase
jedna milost byla prokázána.
Jest pak vězně Dalibora ždání,
dřív než k špalku svoji skloní skráni,
třikrát vzrušit struny rozechvění
k poslednímu písně probuzení!“ —

Milost dána — panoš v služném spěchu
slední nese Daliboru těchu,
a již z dáli struna stříbrostkvělá
prvním tknutím vzduchem pozachvěla.

Rozlilo se kouzlo zvuků kolem
jako stříbro luny hájem, dolem,
tiché z prvu, plné bájných mocí,
v májové jež probouzí se noci,
jak když lehké vily po pažitě
kolo točí luny při úsvitě,
neb rusálky svůdné laškujíce
po jezerních po vlnách se honí
a své zlaté kolem pstrouce kštíce
zvonky vodních liljí, růží zvoní —
dále šumné, plné čároznění,
jak když větřík křovím, hájem věje
a tam steré květy rozechvěje,
v noční jež se pohroužily snění:
trepytá se vzduch v tom šumův roji,
až se zdá, že každý prášek jeho
jakby ku poskoku letu svého
prozpěvuje sobě píseň trojí!
Slouchá lid po šírém po nádvoří,
cosi v oko, ve tvář se mu vkrádá,
a an srdce tajně v prsou bádá,
on vždy hloubej v píseň duši noří. —

Náhle z různých těchto čaroznění
jak ze šumných lesů kosa pění
píseň proniká teď srdce tklivá.
Takým kouzlem souzvuk její zpívá,
že i tony všech těch bájí tklivé,
v květoucím jež zbudily se háji,
samy zmlkše písni naslouchají.
Nese vzduchem cit se lásky tklivé
jako slunce paprsk zlatostkvoucí,
jímž se v sadě růže zardívají:
zvolna ve dvé písně ton roztají,
a ve slastné pohře lásky vroucí
sladký dvojzpěv touhou okřídlený
jak holoubkův párek větrem vroubí —
kolébá se, tu zas sladce snoubí,
hned zas různí, toužebně se hledá
a kdes na samotě s žalem sedá.
Bolným tknutím strunou vyvržený
tón žalostný zase větrem bloudí
a jak supem hnaná holubice
aneb dumná v háji kukavice
žaluplnou touhy píseň loudí,
až pak, večerem jak kvítko polní
jasnou slzou bolu pouvolní.
Z žalů těch, jež v tichý pláč se ztrácí,
jak když v harfy Aeolovy znění
rázem noční bouře zaburácí,
vášnivá se píseň rozplamení:
těká větrem žalostivé lkání,
k nebi bouří, zas se v propast sklání,
s vášní, bolem v zoufalství se motá,
po pustinách šílenstvím se honí,
v syřící pal žhavé slzy roní,
až pak shlukši všechny vášně, boly
skalnatými zarachotíc smoly
výkřikem se rozekotá! —

Jeden povzdech lidstva davem trhl,
když ten zlozvuk struny v sráz se vrhl —
s zrakem duši, s duší srdce zdvíhá
zlatá kde se struna vzduchem míhá,
a již dále jakby pro úlevu
klidnějšímu nástroj zvučí zpěvu.

Vane větrem harfy rokotání,
dumné, plné přitlumených ždání,
bázlivě se kolem struny vine,
hned proniká, hned zas v dáli hyne
jakby ze zakletí hradu dálna
krásky jaté lkala píseň žalná,
až pak v tony probouzí se vroucí
a vzduch takým kouzlením napájí,
jak když čárným prutem rozehrají
zlatého se zámku stěny stkvoucí.
Náhle, jak když zpěvným nad skřivánkem,
k nebesům jenž ranním spěje vánkem,
černé křídlo supa pozašumí
a tak rázem jeho píseň ztlumí:
šumotání divé větrem hučí,
syčí, chřestí, nočním výrem skučí
a tak běsně větří se a rotí,
že až vzduchem bouře zarachotí!
Letem zpěv se mužně v bouř tu zdvíhá,
jak když v mračno černé, roztrhané
slunce zlatý záblesk pozaplane,
a již různých zvuků boj se stíhá:
zvučí píseň, hned zas bouře běsí,
souzvuk láme, s chechtotem jej vlíká,
jak když černých skalin přes útesy
jasný pramen vichr v propast smýká;
než tu píseň vírem probírá se,
zvoní jako jasné rány meče
a provlekši z rachotu se seče
zapáleným tonem rozhárá se.
Heká bouře, pouští vzdechy táhlé,
slední hromu ranou zarachotí
a již v chrapotu se k zemi rotí
a kdes ve propastech zdechne náhle.
Jako anděl nebes na vrcholi
vítězná kol píseň zahlaholí! —
zahlaholí — v něžný ton pak spadá
a v horoucím zlatých citů plání,
jak když rytíř před kráskou se sklání,
k nohoum pěvce svoje věnce skládá. —
Ještě vzduchem hradu po nádvoří
čarné písně vane ohlas tklivý,
lid však již se Daliboru koří
královské tam slávy nedbanlivý. — —

Drahou písní pěvce struna skvělá
na podhradí vzduchem pozachvěla,
zvučným proudem vzhůru k hradu plove,
vniká v krále sině mramorové
a tam panstva zlatém na krunýři
zazvoní a klenbou pozavíří.
Hne se mužům srdce pod ocelí,
a síň slouchá, jak když král to velí.

Klidným tokem písně vlny plynou,
zalaškují, zas se k sobě vinou,
pohádkami luzně zahovoří,
jež při krbech rodné kruhy tvoří,
s hrdličkou se rozesmějou v háji,
hned zas v poli s dívkou zazpívají,
se skřivánkem vzhůru plovou směle,
nesouce k jasnému nebes krovu
z dolin zbožnou duši rolníkovu.
Ráz — a jakby rukou rušitele,
s mečem jenž na klidné padá chaty,
rozšinut byl oblouk struny zlatý —
cizí jakýs zlozvuk klenbou krouží,
že i mužům dech se v prsou ouží.
Duní větrem kopyt dupotání,
hlučí zloba rozsápané láje,
slyšet starců, žen a dětí lkání,
až pak s kletbou, jak když svaté háje
pod mlaty a topory se kácí,
v hlubokém se boru píseň ztrácí,
zasténavši pláčem holubiným.
Tajemné dál jakés temné dumy
nově tknutá struna síní šumí:
poletuje píseň — holubice,
poletuje k větvi od větvice
po úvalech, po skalinách bloudí
a jak potok smutné hlasy loudí.
Zmahá dále ton se písně spjaté,
jak když z noci vstává slunko zlaté,
a po síni mocí čaroděje
nové kouzlo zvuků porozleje.
Vroucí píseň mužném ve nadšení
královskou se klenbou rozplamení
a jak žhavé jiskry ze plamene
srší kolem tony zapálené!
Vznímá vzduch se, bouře větrem vládne,
žhavé blesků stíhají se seče,
duní runy mlatů hromopádné,
zvoní steré o krunýře meče,
až pak, jakby celá bouře k zemi
sřítila se s blesky, hromy všemi,
písně vírné zvuky doburácí! —
Klidu mžik — znenáhla, jak když z luhů
po bouři se modrá pára zdvíhá
a ve zlatém oblak spjata kruhu
po nebeských výšinách se míhá:
nové tony zvukem prokmitají,
až ve výši v zbožnou píseň spjaté
jako nad obětmi dýmy svaté
modlitbami v nebe pronikají.

Planou síní panstva žhavé zraky,
mocně bijí srdce pod krunýři,
a když píseň zašla nad oblaky:
„Záboj! Záboj!“ klenbou pozavíří.

Tonův šiky opět větrem víří,
mocným proudem v síně stan se derou,
jak když bubny rachotem se píří,
steré rány v hlučné síle perou;
bujné písně, zvučné doprovody
pádné vedou krokův chorovody;
různo zvoní mečův, kopí chřesty,
krunýře a prsa pod krunýři
válečnými pokřiky a věsty
ve vzduchu se pozvedají, šíří.
Ržání koňstva, vřava bojovníků
na všech stranách houfně pohlukují
písně o meč, meč o lomoz křiků,
křiky o hlučná se hrdla trují,
a vzduch plný zpěvů jest a vřavy.
Náhle šumot větrem vládne celým,
a kol hlomoz; všaká píseň hyne,
jak když nade vojskem rozbujnělým
královský se prapor porozvine;
avšak dále hned zas hlučné zvuky
v mocné řadují se sbory, pluky,
prorážejí vzduchem v šíř a déli,
jakby tábor vstával v pole celý.
Hlučí písně proudem řeky valné,
tron se přes hory a tesy skalné,
že ty skály, jež se k proudu kloní,
ohlasem se písní rozezvoní;
hned zas v lesy tony zapadají
a jich hvozdy sborem rozhlaholí,
opět přes luhy a přes údolí
dál a dále k předu pospíchají
a i skalné rozsedliny tísní,
provlékají úsilnou se písní —
až ta zvuků řeka se hlaholem
šírým rozproudí se luhův polem.
Avšak lesem, dolem, skalním svodem
zlozvuk jakýs stálým doprovodem
za písní se plukem loudí, syká,
hned se ztratí, hned zas jinde vstane,
jak když hádě, jež se zemí smýká,
syčí v hory zpěvem rozehrané.
Zasnuly kol písně krátkým časem,
nespí však ten zlozvuk s hadím hlasem,
syčí dále a s ním smrtibledá
půlnočních se duchů píseň zvedá: —
vanou vzduchem noci hrozné tony,
a v nich steré umírají skony.
Opět písní zbudily se pluky,
zbudily se na dvou stranách hluky,
a jak tábory dva větrem víří,
proti sobě hrobem tonů míří.
Vzešla vojův zvoucích sporná vřava,
jak když nebem dva se srazí mraky
s hlukem hromu blýskavými zraky,
brzy tady, — tam zas píseň vstává
hlučná, vítězná, a zapálená,
pod níž druhá svíjí se a sténá.
Planou meče, boj se větrem klene,
sviští šípů střely okřídlené,
bubny víří, kotle zvučí jasně,
a vším lomozem a vším tím chřestem
královských slov vévodícím věstem
vládnou zvuky, jako zvony hlasné —
z nich již píseň vítězivá plane
v boje vášní hněvem rozhárané.
Tu však zlozvuk zákeřnický, vlčí
na píseň se vítězící vrhne
a jí s hlavy věnce slávy strhne,
rozškube a zpěvné rty ji zmlčí,
pak co Kain, jenž bratra zabil v poli,
s šílenými v dálce mizí boly.

Slouchá panstvo rozzvučené strůně,
mnohé srdce těžkým vzdechem stůně,
mnohá prsa bouří pod krunýři,
mnohá tvář se opět studem pýří,
a an jeden vzdech po síni tihne
„Milota“ v něm „Otakar“ se mihne.

Dále zlatá struna Dalibora
v zbožně vzňatém zvuku větrem plane,
jak když s hvězdných nebes s hora
andělova píseň k zemi vane;
tony božské s láskou vřelou, svatou
plní srdce panstva září svatou,
a vždy šíří jasný jich se pramen,
z něhož písně jako hvězdy s nebe,
božské záře lejíc kolem sebe,
na vše strany zlatý hází plamen.
Brzy zvuky, bolestnými vzdechy
provívané, hlasem božské těchy
prokmitají temné, žaluplny,
jak by na dalekém na jezeře
v zadumčivém stinné noci šeře
žalobné se rozplakaly vlny.
Do velkého srdce vlny padly,
rozrušivše ve velké je moře,
větší ještě rozšuměly hoře —
neb již vzduchem bouře hromy vládly.
Zvučí struna velkou epopei,
jak když národové rozvášněni
ve krvavém bojův ve plameni
válečný zpěv jasných mečů pějí.
Píseň víří, nad ní hromy vládnou,
pětkrát bouří, pětkrát k zemi padnou,
ale píseň jasnější vždy plane,
vítězná ku nebes branám vane.
Slyšet cepův, sudlic ve lomozu
obrněných rachocení vozů,
palcátův a mečův dopadání,
štěkot věžníků a koňstva ržání,
slyšet kletby hrozné, vzteků hněvy,
hned zas žalmů zbožné chvalozpěvy,
a již opět rachoty se vrací,
jak když hrady, města, chrámy svaté,
v chrámech sochy mramorové zlaté
pod tepoty palcátů se kácí.
Roztřísknou se hlomozné ty hluky,
a an dále paprsky jich víří —
ku všem stranám světa trčí, míří
zvuků bouřných obrněné pluky:
v té se straně krví zalévají,
o skalnaté jinde trou se hrady,
tu zas símě božské sejou rady,
nebo moře dálném na pokraji
vítězícím pochodem se ženou
a nad mořem slávy bránu sklenou.
Všude jedno proniká však pění
bojovných těch hluků hroznohřmění:
božská píseň jako křídlo zlaté
nese větrem slovo Páně svaté! —

Slouchá panstvo, oči blesky kují,
zvučí meče ve zaťaté pěsti
krunýř, pod krunýřem srdce chřestí,
ba i klenby struně přizvukují,
a an tváře zápalem se lesknou —
z pochev meče již se pozablesknou,
panstvo k struně pádí ku hřmějící,
síň opouští, opouští též krále
a kol pěvce v hlučné stane chvále
s písní: Kdo jste boží bojovníci! —

Slední písní pěvce struny pěly.
Jakby černým kdesi věze koutem
řetězovým vězeň zatřás poutem —
zvuky temné kolem zachřestěly;
svistí síní knuty šlehy steré,
zdušený se výkřik větrem dere,
slyšet vzdechy různo prokmitati,
jako zlatou nebes za svobodu
tlumějí se šírém po národu,
když jej trýzní žoldáctvo a kati;
slyšet dálné rachocení hromů,
jak se z hloubi výš a výše blíží,
jímž se třesou nízkých krovy chýží
i královských základové domů.
Chvěje síň se hrozivým tím ruchem,
jenž ač zdušen vším přec vládne vzduchem,
že i zlatý trůn se pozatřese,
když se nad něj bouře tonů vznese.
Náhle v dáli bouře ruchy schladnou,
jak když všechny tužby, vzdechy bolů,
nezkojené v tajném ve plápolu,
rázem v jedno velké srdce padnou.
Z toho srdce jasný ton pak vstane,
královny kol zlata trůnu vane,
a tam kněžce, jíž ve sladké tváři
růměncem se růže lásky září,
v ruce míru lilie se skvěje,
milostnou rytíře píseň pěje:

„O královno! o spanilá,
ty růže z luhův ráje,
tys vábna tak a čarovna
jak okouzlená báje.

Tys jako božská myšlenka,
tak plna míru září;
v tvém srdci pučí lidstva květ
a růží rdí se v tváři.

Jsi jako píseň volnosti,
jež po vesmíru zvučí
a stkvoucí jsi, jak lilie,
jež nad vodami pučí! —

O královno! o spanilá,
o sestup s trůnu níže,
tys plna lásky, milosti
a sejmeš s prsou tíže.

Jeť srdce moje raněno
a plné tužeb, bolů:
o spanilá, o milostná,
již sestup ke mně dolů.

A nepřijdeš-li, mocí tě
já na srdce si stáhnu,
vždyť od věčnosti po tobě
horoucí láskou práhnu.

Však jsem já také velký král,
mám zámky, hrady svoje,
svět šírý, toť má država,
a v ní jsou četné voje.

A stále mečem opásán
já nespím hrobů klidem,
jsem rytíř v bojích zkušený
a jmenujou mne — lidem.

O králová! tys svoboda,
král připoutal tě k trůnu,
již sestup ke mně, ověnči
tu zlatou moji strunu!“ —

Takou píseň plnou mocí lásky,
jako rytíř pod okéncem krásky,
králové při trůnu struna pěla,
že i lilie ta stříbrobílá,
jež tam v králové se ruce chvěla
nachu záplavou se zrůměnila.
a an struna s kouzlem dále pílí, —
hle, již králová se s trůnu chýlí
a za kouzlem zvuků síní, dvorem
sama spěje andělovým letem,
kde lid, panstvo, jaté Daliborem,
v polokruhu stojí rozechvělém.
Rozstoupí se lidu, panstva davy,
králová již ku pěvci se sklání
a se zlatých sponku sňavši skrání
Daliboru na hlavu ji staví. —
Zaplesalo srdce v lidstva sboru,
a v tom jasu, hlaholení
umlklo i čárné struny pění:
shasla struna v rukou Daliboru. —

Umřela tak píseň kouzedlná!
Pusty hradu královského dvory,
pusta síň ta dříve slávyplná,
kde se panstva zlaté skvěly sbory,
pust i trůn též královny jest jasné. —
Chvěje král se, zlatá skráň mu hasne,
a an strach mu do duše se vkrádá,
matným okem kolem s trůnu bádá:
není panstva, jež se v síni skvělo,
královny i křeslo osiřelo,
když pak do sloupení zrak mu vpadne,
jako mramor bledá tvář mu schladne:
o meč vzepřen, pláštěm zahalený
zůstal v síni kat jen zamračený.
Vrhá s trůnu král se hrůzou jatý,
za ním podnož prestolu se kácí;
volá, avšak hlas se v hrdle ztrácí,
z komnaty se vrhá do komnaty,
po sloupeních, pustých chodbách těká,
vlastního se stínu s hrůzou leká —
až se opět v prvou síni vrací.
Za ním panoš v chvatném vpadl spěchu
ouzkosti pln, prázden všeho dechu.
Okem matným král po síni bloudí,
do níž oknem ranní zář se loudí.
Stojí trůny, nachem zahaleny,
a tam zadu mocném ve sloupení
není kat, ten rudý, zamračený,
paprsk tam jen kmitá pozlacený.
Králi k nohoum tu se panoš sklání:
„Mocný králi, hrozné jakés snění —“
bylť ten obraz živý přelud zdání —
„pobouřilo v spánku duši tvoji.
Stál jsem strážcem před ložnice stanem,
když tu náhle s blížícím se ránem
sám jsi strhl zmítán v nepokoji
závoj slánku, pod nímž lože stojí.
Spatřil tvář jsem — o přejasný králi —
nevím, co ty tahy povídaly —
tu se v hřmotu stánek lože kácí,
a již v síních tvá se noha ztrácí.
Odpusť králi, snad to vina moje,
že ty vnikly v duši nepokoje!“ —

Stojí král a rukou čelo stírá
a an v duši nitky mysle sbírá,
pohluk temný oknem v hrad se zvedá;
pohne tvář se krále ještě bledá:
„Co ten hluk“ mu na rtu chladném věje,
a již panoš služně k oknu spěje,
hlásí, v úval hledě hradu s hora:
„K špalku vedou vězně Dalibora.“ —

Co as náhle sáhlo v krále duši!?
Nevím. Snad to král as tuší. — —