Ruch (almanach 1868)/Zelený čtvrtek

Ruch (almanach 1868)
V kostele	Zelený čtvrtek	O té lásce!

Údaje o textu
Titulek:	Zelený čtvrtek
Autor:	František Ladislav Polák
Zdroj:	SLÁDEK, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 106–113. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 140

V zelený čtvrtek až do půl noci
kdo pomodlí se, najde pomoci.

Pamatuje Krista zrády
odeber se do zahrady,
znamenej se kříži třemi,
třikrát zlíbej sirou zemi,
pomodli se zbožně nahlas
třikrát otčenáš a zdrávas
k pěti ránám Krista pána
a tvá prosba vyslyšána.

Z krbu svítí rudý plamen
na světnici pološerou;
na lavici podlé kamen
sedí matka se svou dcerou:
„Milá dcero, dcero milá,
pobožná jsi vždycky byla,
byla’s, nejsi, hledíš k zemi,
proč jsou ústa tvoje němy?
Bledé líce. bledé čelo,
oči — oko nevidělo.
Nemáš klidu, nemáš míru —
Či tě hněte hříchu tíže?
Pomodli se, sedni blíže,
dojdeš klidu, dojdeš smíru.“

„„Moje máti, milá máti,
klid můj víc se nenavrátí —
Nemám lásku, nemám víru,
nemůž dáti nebe smíru.““

Matka těší, odhovoří:
„Doufej dcero v milost boží.“
„„Ach matičko, milost boží
vinu velkou neumoří.““
„Či’s se bohu urouhala,
či nehodné přijímala?“ —

„„Přijímáním ani řečí —
matičko, ta vina větší:
milého jsem zradila.
Zahynul — jak víte, matko —
dítě své jsem zabila,
pochovala nekřtěňátko.““

„Pro Bůh, dcero, co to díš?
vlastní dítě — hrozná vina —
neodpustí lidé tíž —
Bohem však — přec odpuštína;
kaj se dcero z toho hříchu,
pokoři se, odlož pýchu — “

„„Moje máti, milá máti,
nelze mi se z toho káti.““

„Nerouhej se moci boží,
boží pokyn světy boří.
Této chvíle, této noci
podá Kristus všem pomoci.
Na zahradě Gethsemanské
zrazen dnes v ruce pohanské.
Uposlechni, dcero, rady,
doprovoď mne do zahrady,
znamenej se kříži třemi,
třikrát zlíbej svatou zemi,
pomodli se zbožně nahlas
třikrát otčenáš a zdrávas
k pěti ranám pána Krista,
odpustí Bůh dozajista.“

„„Moje matko, zůstaň tady,
nelze jít mi do zahrady,
na zahradě suchá hruše.
na ní on, a pod ní dítě —““

„Pomodli se za jich duše
na hrobě, Bůh uslyší tě.“

Uposlechla matky rady,
šla se modlit do zahrady;
žehnala se kříži třemi,
políbila třikrát zemi,
sepla ruce, štkala nahlas
první otčenáš a zdrávas:

„„— — — — — — — — — —
— — a odpusť nám naše viny —
Slyšíš, matko? — moje viny!
Matko moje, matko milá,
dlouho jsem se nemodlila;
nevím dále — už nemohu,
neumím se modlit k Bohu —
— — a odpusť nám naše viny —
naše viny — jakož i my — —““

„Milé dítě, v Boha doufej,
modli dál se a nezoufej.“

První když se domodlila
ulevení pocítila,
a začíná — boj to tuhý —
začíná se modlit druhý:

„„— — — — — — — — — —
— — neuvoď nás v pokušení -
Slyšíš, matko, to kvílení? —
To mé dítě — vidíte je? —
tam hle, tam hle u vroubení!
Hle jak pláče, jak se směje —
Vidíš, matko, na té hruši
jako zvonu srdce buší
ze suku to o suk suchý,
nevidíš tam noční duchy? —
jak se sápou, jak se cení —
— — neuvoď nás v pokušení —““

„Nikde živé duše není,
to jen větrů nočních vytí,
to jen shnilá hruše svítí;
pomni, dcero, na spasení,
na spasení, v Boha doufej,
dál se modli a nezoufej.“

Druhý již se domodlila,
v srdci těchu pocítila.
Krista pána k ránám pěti
počala se modlit třetí,
a jak třetí započala,
zimnice jí lomcovala:

„„— — — — — — — — — —
— — ale zbav nás ode zlého,
ode zlého — od hříšného —
Vidíš druha neznámého,
co tam stojí za roubením?
běda, matko, můj to milý!
Žádá dítě v tu si chvíli —
‚Kde máš dítě? běda tobě!‘
mluví hlasem hrobovým,
co mu řeknu, odpovím? —
Dítě tvé — to dřímá v hrobě —
— hu, jak tvoje líc tak děsná!
Tiše, tiše, druhu můj,
dítě mé mi neceluj;
tiše — neprobuď je ze sna —
Již jde ke mně, — strašný zjev,
v žilách se mi staví krev —
matko, to jsou pekla muky,
mou co teď svírají hrudi,
— ha — jen dítě neprobudi —““

„Pro Bůh, dítě, choré dítě!
to jen noční stín tě děsí,
to zlý duch se na tě věsí;
řekni ‚amen‘, opustí tě —
Co tak bledneš, co se děsíš,
k siré zemi hlavu věsíš
a tvůj mozek jest jak zmámen?“

„„Srdce sžírá děsný plamen,
duši tíží hříchu kámen —““

„Řekni, dítě, řekni ‚amen‘!
Srdci bude ulehčeno,
dvoje duší vykoupeno
a té třetí — odpuštěno. —
Rtové blednou, stydne ruka —
řekni: ‚amen‘!“
                    „„Srdce puká —““
„Pro Kristova drahá muka
domodli se, řekni ‚amen‘ —“

„„Smrt se směje, na mne sahá,
její ruka jako plamen,
spi, mé dítě — s bohem, drahá,
odpusť dceři — matko, ‚amen‘!““

*

V zelený čtvrtek až do půl noci
kdo pomodlí se, najde pomoci.