Ruch (almanach 1868)/Vanda

Ruch (almanach 1868)
Upír	Vanda	Robert Guiscard

Údaje o textu
Titulek:	Vanda
Autor:	Otakar Červinka
Zdroj:	Sládek, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha: 1868. Str. 43–58. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1868
Licence:	PD old 70

Čas vymknut z dráhy. Kleté povolání
být zrozenu k jeho napravování.

Shakespeare.
Hamlet: Jedn. I. výjev 5.

1.

Dozněly zpěvu sladké melodie,
potleskem hřmícím divadlo se plní;
té bouři ustoupila harmonie:
Thálie chrámem kolem lid se vlní,
nadšených posluchačů četné davy
své s loží kloní, s galerií hlavy
co temný, nad jevištěm dlící mrak,
z nějž vonný déšť ji obletuje kvítí;
ba mnohý plá i jasným ohněm zrak,
jenž více než-li nadšením se svítí.
A opět vzhůru letí opona
a lidé zas potleskem ani syti;
křik, lomoz nechce ustat dokona,
kdy v dík mu platí zrak i poklona
však ona co — co Vanda asi cítí?

2.

Překrásný jarní večer již se skláněl
a nade šírou, čarokrásnou zemí
jak nové žití větřík se proháněl
a vůni sel i dýchal zvuky těmi,
jež jako tajuplná mluva země,
jak šelestení lásky šepce jemně. —
Růžové tvoří slunka zásvit lemy
tam v západě, kde v modro přechází
tak bledě jasné, čisté, průsvitné,
jak předtucha kdy duší zasvitne,
že v říše lásky cos nás provází.

3.

Jak krásná byla! Klenby azurové
by lepost před tím kouzlem ustoupila,
co ve výrazu jejích očí žije:
z nich netušené tajemství se lije,
z nich sama duše vše své krásy sílá.
Rty v rozpuku jak růže purpurové,
jak červánky na nebi večerním:
dvé družných vlnek, větřík když je líbá
za červánků na břehu jezerním.
Jak krásná byla! Tvář tak čarná, libá!
Ach zdála se jen proto utvořena,
by lásku v srdcích lidských rozsévala,
by nad ubohým slze prolévala,
by tam klečela v nebi, pokořena,
v cherubů sboru, prosíc za hříšníky!
však oko, oko, co se tomu rovná —
ta jemná oka zář — jest nevýslovná!

4.

Kdo zasmutil však, Vando, tvoje líce?
Jaký tvou něžnou duši tísní žal?
Čarovná dívko, proč nezáří více
tvůj zrak, jak druhdy diváky kdy jal,
k obdivu pohnul tolikeré zraky?
rci — ké tvou duši zastínily mraky,
tak nevinnou, tak mladou, tak ach krásnou?
proč čelo tvé to mramorové, svěží
zastírá bol; proč oponou tou řasnou,
kde pokladové vděků skryty leží,
proč s pod jemných těch víček slzy kanou?
či snes’ by svět tě zřít tak zadumanou,
tak smutnou, krásná dívko, nač ty slze?
Leč ona stále hlavu kloní stinnou
a zraky, druhdy jasné — jak ve mlze
jsou — bledé hvězdy za šedého jitra,
a stále z ňader vzdechy vzchází — hynou
jak bublinky z bouřného moře nitra.

5.

„Proč strašný ten jsem učinila slib?
Ach pozdě bude v žití pykat chyb!
Však triumfy minulých právě dnů?
a genia — či utlumit smím vzlet?
a odříci se slávy, skvělých snů,
co z mnohých na mne usmívá se let?!
A vše je v lesku, slávě — všechny strávím
a vše stojí jen jednu — jednu chvíli —
však pokoření, hanba! — cti se zbavím —
O hodinou jen jednou — dojdu k cíli!
Či bohyni se nemám umění,
jejíž jsem kněžkou, obětovat celá?
I čest? — nač váhat v lichém domnění,
mnohé již stejné vedlo mínění
a kynula jim slávy dráha skvělá,
pokryta láskou, zlatem, vavříny —
a mne ty cesty navždy zavříny? —
jen pro čest — čest — lidského zlátko čela?“

6.

A opět v bolné city zadumána! —
Tu v duše její hloubí vynořila
ona se strašná chvíle — ona hana,
kdy moc ji bohatcova pokořila —
kdy před tyranem tím se v bídě třásla,
kdy tvrdé jeho srdce s potěšením
cítilo rozkoš nade jejím chvěním
a mysl — jejích na vnadách se pásla —
a panenská se hrdost v duši zrývá
a pevné v ní se budí předsevzetí
a síla zas dřív zmdlelou duší letí:
„Jen pomsta, pomsta pro bídníka zbývá!
jak uražená ženská ctnost ji mívá. —
A zlato, zlato — bože na výsosti!
či násilí dopustíš bídníkovu,
by oddala se dívka do milosti
a duše ctnost podlehla kovu, kovu?“ —

7.

Tu na východním nebi bledé plání
co budící se rána lesklá zoře
polilo svitem luny hvězdné moře,
a vzduchem jemné pozachvělo vání
a větřík, na Dunaji vlnky tvoře
zašeptal v písni tiché jako hoře —
o zašlé mladosti tajemné lkáni. —
A šepot vlnek tiše chvěl se z řeky
jak jemná hudba v ucho dívčiny,
jak vábil by v ty temné tišiny,
kde konec hoře — na všechny již věky.
I sklonila zrak v řeky hladinu,
již lehký větřík v laškování čeřil,
kde vzešlé luny svit se stříbrem šeřil,
a návalem jak citů přemožena —
zapěla Vanda v noční tišinu
píseň, jež zvuky hudby provázena.

Kým byla řeč ta sladká postižena,
jež hudbou v duši city nejsvětější
v nás probouzí, — zrazujíc nejskrytější
v ní přání ukrytá — a v slova nezhalená?
Tu, v nepostižitelné, hloubné tůně
se noří duše — matných do propastí,
kde lidský duch, v té říši hrdě trůně,
jest vznešen nad bol, nad pozemské strasti,
jest v onom citu božském rozkochání,
kde zmírá vše, — utichá každé přání,
však duše sama, touhou téměř mroucí,
takořka zosobněna v hudbu onu
tu kráčí v propast k věcnému jak skonu —
Tu opět touhou v hloubí ňader vroucí
jest nesena v ty přetajemné kraje,
kde upomínka dávná srdcem hraje,
kde září světlo věčně nehynoucí.
Tu opět v bouř, a hromu rachocení
co vichru šum kol duše poletuje
a v přetajemném — bolném osvícení
se v lidstva spásu s mukou obětuje
a pouta vše té lidské bídy drtí,
umírá pro svobodu sladkou smrtí
však — vítěz — v smrti — nad tyranem jásá.
A opět v luzné přejde melodie
co tichá, nevýslovná lásky báje,
jež ohromnými křídly lidstvo kryje
budujíc v srdcích člověčenstva ráje.
Tu zazní výkřik, výkřik zoufalosti!
jako kdy duše v strašných mukách zmírá
a kletba mroucí ústa křečí svírá. —
A teď — jak v pláč ztracenou nad mladostí
se mění zas litujíc toho žití,
jež neuprosná na vždy hubí moc.
Ach v květu mládí — bože! odtud jíti —
Pak temné zazní: s bohem, dobrou noc! .
Však ještě jednou se povznáší výše
jak duše pevná, odhodlaná k činu,
jež mužně snáší muka za nevinu,
poslední ozvěna — a zmírá tiše. —

8.

Podivně bylo dívce osamělé,
v tom srdci bol se s mírem teď již střídal.
Trvala dlouhém, trapném u zápase —
teď úmysl však pevný zrát v ní zdá se
a klid na bledém usedá si čele. —
Jak mnohý boj, jejž nikdo neuhlídal,
jen onen snad, jenž v srdce lidstva vidí,
již probojován v lidském svědomí!
Ohromné bojiště je srdce lidí
a málo kdo má o tom vědomí,
co mnohdy v malém tom se světě děje.
Jak mnohé vítězství tu dosaženo,
jež v historii není obsaženo —
slavnější těch, o kterých básník pěje,
kde tisíce životů poraženo! —

9.

Noc postoupala rychle víc a víc,
však s Vandou se podivná stala změna;
tou hudbou byla jako posilněna
a pevně hledí budoucnosti vstříc.
Tu na dvéře se ozve klepání —
Nemohla pochybnosti ani mít —
Ta hodina — to Armin musel být —
a nepokojné všech žil tepání,
ač myslela, že připravena jest,
se ubohé tu dívky zmocnilo.
To klepání, ten o kliku již chřest —
tak odsouzenci ortele zní zvěst —
tak umíráčkem když mu zvonilo
k hodince poslední omračné v sluch,
neb do poslední doufal ještě chvíle.
Nadějí spásy klamnou jeho duch
se kojil — k smrti potupné již píle.
Tu v duši dívky vytanulo heslo,
jež posilujíc prsa hrdost vzneslo:
„Bol za zlato — bol věčný měj on za ně!“
A „dále“ zvolá Vanda odhodlaně.

10.

A byl to on, kol jeho rtů pohrával
odporný úsměv, jenž však chtěl být sladký,
důvěrně dívce dobrý večer dával
a poklonil se jako dvořan hladký.
A dívka jemu pokynula němě,
by místo vzal — i sed’ a pravil jemně:
„Vy víte. krásné, přespanilé dítě, —“
„„Vím,““ přetrhne mu řeč tu ona pevně.
„Proč právě nyní přicházím — vy víte,“
započal opět — k cíli míře zjevně —
„„Jste arcinepřítel jak lidí,
jenž neúprosný, povždy neodbytný,
jak na minutu smlouvy konec vidí,
již duši béře v jícen nenasytný.““
Tak s úsměvem mu trpkým pravila.
„Ach v tom jsem povždy vyhledával čest,
to každého poctivce zákon jest.
A šlechtic — měšťan — v slibu nebuď lest.
A velmi byste jistě chybila,
překrásná Vando, kdybyste snad hněvem
mou péči, starost chtěla odměnit,
již vždy jsem o vás jevil, vaším zjevem
jsa jat. Minulost nelze proměnit
a jisté toho ani nežádáte:
Čím byla byste bez mne bývala,
zda vše, co máte, ode mne nemáte?
Budoucnost pro vás bídu skrývala,
by já se vás byl záhy neujal;
mne trpký pojal v hloubi duše žal,
kdy shlédl vás jsem, ana ku lepšímu
jsouc určena, jste opuštěna byla.
Genia zář se vašem v duchu kryla,
zda bez mne světu by se objevila?
Nuž poctivě slib daný splnivšímu
i vy svůj splňte závazek.“ — Tak děl —
Však strašný pocit nitrem dívky chvěl.
Co platno bohatství, co sláva, krása,
kdy čest je v sázce? — Draze vykoupena!
Ach před sebou — vždy bude zahanbena
a nikde — nikde nesvítá jí spása. —

11.

Tu zarmoucenou hloubí duše její
myšlenka spásy přec se pozachvěla.
I povstala — bolem se prsa chvějí
a sněhobílé roucho, co se bělá
od šíje, nad sníh ještě bělejší,
po postavě té bledé v řasách spělo. —
Nebyla nikdy — nikdy krásnější. —
Ze růží vínek skvoucí vroubil čelo,
dar z posledních triumfů spanilý,
a kolem kadeře se vlnily
tak volné, vnadně, jak by krásné lemy
krásnější ještě obraz vroubily.
Leč nad krásami vynikaly těmi
ty její oči — kouzla krásné duše
tu pojila výrazu v nevýslovném
jak věčného se žití sladké v tuše
k pohledu vznešenosti bohurovné.
A oči ty — jindy tak volné, hrdé,
teď v němé — tiché prosbě na něm tkvějí,
jak obměkčit by chtěly srdce tvrdé.
A nevinnost, jež měla by mít hrozbu,
jen ji pro toho — tak kdo vysmál se jí:
ta povržena — tichou má jen prosbu —
a v prosbě té — již naděj’ poslední.
I stála před ním jak ten cherub s výše
a její hlas zazníval měkce — tiše:
„Vy pán jste mocný, každé vaše přání,
každinkou žádost vaše zlato skojí
o jedné však nemáte slasti zdání:
tom citu, jenž vám blahem hruď napojí,
čin šlechetný kdy v sebezapírání
pro blaho duše jiné vykonáte.
O probuďte v svých prsou taký cit,
on víc vám podá slastí tisíckráte
než rozkoše pozemské rychlý kmit,
dobuďte blaha sobě takového:
O dejte slova zpět mi vám daného
a v modlitbách chci zpomínati vděčné
a povždy vás — co — dobrodince svého,
vám žehnati chci za to věčně, věčně —
O dobuďte si takového blaha!“
„„Výborné přednešeno, moje drahá,
Vám prorokuji dráhu slavnou, skvělou.
Však — ostýchavost pryč — jen buďte smělou
a všechny své soupeře překonáte,
jak výborně vy přednášeti znáte.““
„Ach žádné tedy, žádné slitování!“
dí ona, slední tratíc naději. —
„„O prosím, nechtě toho šaškování,
já podle vás si sednu raději.““
I skojila se dívka rozechvělá —
a klidu zas stísněný nabyl duch:
„Jen popřejte mi chvíli“ — klidné děla —
„bych čerstvý mohla nadýchati vzduch.“ —
„„To dobře tak, že jste si rozmyslila —
vy vždy jste překrásná i moudrá byla.““

12.

A nyní stála dívka na balkonu
a vlnky dole tiše šepotaly,
tak tiše, sladce, jak by duši hrály.
A v modré výši luna s nebesklonu
nad vlnkami se tiše vznášela,
jak ku polibku by se skláněla —
vždy níž a níž se nade nimi kloníc,
a nad hrobem jak blaha slzy roníc.
I Vandu svitem stříbra polévala,
jež v jarní noci čarné vnady zřela.
A z jejího, tak překrásného čela,
kol něhož bledá zář se rozsévala,
a z nevýslovné krásy toho oka.
v němž jako odlesk teď se luna chvěla
jak v jezeru stopena — ze hluboka —
před nímž ostatní krása její bledla —
z té celé postavy mluvilo božství. —
Však jaká myšlenek ohromná množství
rej divoký v té dívčí mysli vedla?!
Ubohá dívko, co jsi přetrpěla?
Kdo uhodne, co v duši tvé se dělo?
Zem před tebou se v vnadách mládí skvěla
a žití — žití žádalo si tělo! —
Však hnusnost hříchu duší tvojí chvěla
a pokušení opět zaletělo.
Tu slyš — to hudba sladká zdůlí zněla. -
O ne — to bylo vlnek šepotání.
Jak sladce zní těch božských zvuků vání,
jak vábně kyne hloubný řeky klín
a v něm dlí spása — za ní smrti stín.
A opět jako bolné zastenání
zaznívá hudba temná duší děvy,
vždy víc a víc se blíží rajské zjevy
a níž a níž — se dívka — nížej sklání. -
Již v ony vykouzlené stoupá říše,
kde nehynoucí, čisté slasti kynou,
kde vyvolené duše blíž se vinou.
Zastenal proud — a zase plyne tiše. —

13.

A marně Armin, marně uvnitř čeká. —
Na balkon vkročil — dole plyne řeka
jak jindy klidně, jako tichý sen.
Však její šum zní jako pláč a sten
co lkání pro zesnulou nevinu,
jež záhy v lůně jejím našla hrob;
ach — mladá tak, — a krásná, milá, svěží. —
Již tiše spí, — nade ní vody běží —
a nikdy lásky neuvítá dob. —
Však čistou, skvoucí duši děvinu
či ji též na vždy smrti halí noc? —
To dít-li můžeš — srdce není v tobě. -
Leč vlnky tiše šepotají sobě —
o ne — o ne — o dívko, dobrou noc!