Ruch (almanach 1868)/Poželte, bratři, padlých hrdinů!

Ruch (almanach 1868)
Kronika	Poželte, bratři, padlých hrdinů!	Španělská romance

Údaje o textu
Titulek:	Poželte, bratři, padlých hrdinů!
Autor:	Josef Václav Sládek
Zdroj:	SLÁDEK, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 137–140. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Poželte, bratři, padlých hrdinů,
jich nehodno, by tleli v zapomnění!
Byli to muži! V světě celém není
těch, kdož jsou více hodni vavřínů.
I my své máme, bratři, Thermopyly
a mnohou ranou zrytou otčinu,
jež mnohou skrz hruď věrnou bodla k cíli.
Poželte, bratři, padlých hrdinů!

Byli to muži — bůh jim svědkem buď,
že jejich šíj se nikdy nesklonila,
a hlavy měli! — ocel zajiskřila
jim o ně spíš — než o brněnou hruď.
Svém v přesvědčení žulové co skály,
ve slovech bouří, blesky ve činu;
o žel, že doby jejich tak již v dáli!
Poželte, bratři, padlých hrdinů!

Byli to muži — však jsou známi vám,
co padli kdes tam na Moravském poli.
Bůh odpusť mu — nech již to kdo i koli
— leč zradou jistě — v hrob kdo sklál je tam.
Sic účet ještě s Přemyslovým rodem
nám činit mnohou, těžkou pro vinu,
leč tenkrát páčili zákeřnickým bodem.
Těch zradou padlých želte hrdinů!

O velikáni, co jste dožili
u Lipan tamo bratrovraždou klatou,
vy na Sioně padlí pro věc svatou,
proč časně tak jste v hrob se složili?
O jenom vás, — a zem, pro niž jste vstali,
má k nevadnoucí slávě příčinu.
Jim ovšem k smíchu liché naše žaly;
leč — želme přec těch padlých hrdinů!

Těch panen, žen, též budiž pomněno,
co vojínů obvazovaly rány,
jimž s ženským srdcem mužné páže dány
a s žaltářem i meče za věno,
co mroucím duši — života jim dražší —
slíbavše z rtů s ní spěly v říše snů,
jak anděl s děckem když se k nebi vznáší.
Těch ženských, bratři, želte hrdinů!

A bílá hora — mnohý zrádce pad’
tam pokutu vzav právem za své činy,
leč — tak neb tak, vinen či beze viny,
jich šíje vzdorné v smrti našel kat.
Či děti však a ženy hrozí panství,
že jako laně štvány v cizinu?
Těch velkých v smrti, větších u vyhnanství
poželte, bratři, padlých hrdinů!

A ještě jednou — snad to přemnoho
již slzí žádám písní jednou tady —
jen to: vždyť červnové ty barikády
vám bratra vzaly víc než jednoho —
ta lvíčata, co nechtěla být roby!
Hle ještě dnes tam slzu matčinu
ty pusté na Emausích vlažit hroby!
Těch. bratři, želte padlých hrdinů. —

O bože, byl to podivný tak čas,
když s Hradčan skočnou děla zahoukala
a mnohá, včera s dětskou co si hrála
páž, s těžkou puškou pospíchala v kvas!
A byly, bože, podivné to matky,
co posílaly v bitvu klučinu:
„Tu palaš, synku — nevrať se mi zpátky
leč obejmu tě zas co hrdinu!“

O volnosti, jíž dechem rozňata
až k šílenosti svaté hruď těch reků,
o nauč lid těch kochat zvrhlých věků,
též žití víc — tvá křídla přesvatá!
Jest trpko sic nadarmo krev prolívat,
leč jim — tam líp v tom země ve klínu,
kde nemusí se v hanbu dětí dívat.
Ne — neželte těch padlých hrdinů!