Rozpustilý Janeček čili báchorka o vodníkovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Rozpustilý Janeček čili báchorka o vodníkovi
Podtitulek: (Psáno roku 1834)
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek dvanáctý. Praha: I. L. Kober, 1880. s. 16–27.
Licence: PD old 70

Pasačka Borohradská měla jediného synka Janečka; leč jediný ten synek Janeček nadělal jí větších starostí nežli jiné matce desatero dcer. Byltě Janeček pacholík rozpustilec, a v Borohradech nebylo děvčete, kterého by nebyl poškádlil, a matky nebylo, která by nebyla na rozpustilce žalovala pasačce Dorotě. „Kmotra Doroto!“ přikulhala se výmínkářka Bětuše, „Janeček mi zastrčil včera večer petlici kolíkem, že jsem dnes celého půl dne na sousedku volati musela, nežli možno bylo ze sednice vytáhnouti nohu.“ — „Pasačko Doroto!“ zabručel na návsi rychtář, „dopadnu-li Janečka, že mi do holubníka poleze, strčím ho do chladu.“ — „Milá Doroto!“ stěžovala si hospodského Anička, „Janeček pouští na nás o půlnoci strašáky.“ A takž den co den zvonilo se: Kmotra Doroto, pasačko Doroto, milá Doroto; a den co den plakala matka Dorota. „Vezmi na kluka žílu!“ radíval jí bratr pastucha; leč matinka Dorota bála se udeřiti synka rozpustilce, aby nezaplakal ubohý, a synek rozpustilec věděl o bázni matčině a prováděl rejdy svoje bez strachu. Ani roditelku svoji nešetříval škádlením. Pouštíval se za kozami na nejvyšší skaliny, a matka Dorota stávala pod skalinami a volávala z plného hrdla: „Navrať se, Janečku!“ a srdce jí ouzkostí pukalo. Janeček ale dodrápal se až na vrchol, na vrcholu uchopil se pravicí slabounkého křoviska, i celým tělem napnul se se skály, že se zdálo, jakoby visel v povětří, jakoby padal, jakoby se drtil na hranatém kamení. A matku Dorotu popadla závrať, a když ji popadla, vykřikla ústa: „Kristovy rány!“ a oudové zkáceli se jí na zemi ve mdlobách. A když se ubohá pasačka ze mdloby zpamatovala, držel ji Janeček rozpustilec v náručí volaje: „Prokoukni, matinko, prokoukni!“ A když matinka prokoukla, vyskočil synek, otočil se na patě a tleskaje rukama, výskal: „Matinka je živa! Matinka je živa!“ A matinka pasačka nechopila se žíly a nevyhnala roupy rozpustilci Janečku. „Jak jsi mě polekal, nešťastný hochu!“ zdálo se jí dostatečnou metlou na milounkého synáčka.

Největších ale úzkostí natropil matce Dorotě pacholík rozpustilec na velikém rybníku. Mezi hrázemi nebylo místečka, kde by se nebyl až na dno podíval. Ve hladké vodince mrskal sebou, točil se a skoky prováděl, jako za teplého dne hraví kapříci; a po břehu vylézal na kmenovité vrby a s nejtenších i nejvyšších větví pouštěl se po hlavě do studené hlubiny. „Janečku, Janečku!“ říkávala matka. „Nechoď na rybník; padl bys vodníkovi do sítě.“ — „Já se vodníka nebojím!“ zasmál se pacholík, a běžel do lesa, a v lese nasbíral mošinku jahod anebo košík holoubků; neboť matka Dorota jahody s mlékem anebo misku dušených hub ráda jídala; a kdykoliv tyto pachoutky na stole mívala, nekárala Janečka, a Janeček běhával na rybník.

I máčela jednoho dne mlsná pasačka holoubky, zkluzce a ryzky, a Janeček rozpustilec pustil se k rybníku a vyběhl na hráz a rovnýma nohama vrhl sebou do hladké vodinky. Ve vodince začal sebou třepati, a brzo se potopiv, nohu vystrčil, a brzo se obrátiv, hlavu vytýčil a ruce roztahoval, jako ve smrtelných ouzkostech o pomoc volaje. A když takto volal, skočili za ním lidé rolníci a uchvátivše kluka rozpustilce za vlasy, vytáhli ho na hráze. I ležel tu kluk rozpustilec bez života; nehýbal sebou, nedýchal. A lidé rolníci položili jej na břich, aby tím spíše voda z něho vytekla, a nevědouce, jak jinak pomoci, rozběhli se, jedni pro matku pasačku, druzí pro lazebníka. Matka pasačka právě první sousto dušených ryzků do huby vkládala, když jí lidé rolníci smutnou novinu o nešťastné koupeli donesli. I pustila leknutím dřevěnou lžíci a rozvlasatěna, s ubledlou tváří letěla na hráz, k nešťastnému Janečku; avšak Janečka nešťastného nebylo na hrázi, a nadarmo hledali tělo nebohého mezi křovím, nadarmo po polích, nadarmo ve vodách. Přišel tmavý večer, a matka Dorota s uplakanýma očima, s rozervaným šatem vstoupila do jizby své, a s ní přicházely těšící sousedky; neboť jakkoliv mezi nimi Janečkova rozpustilost hluboký příkop kopávala, matčino neštěstí vystavělo přes mezeru tu schodný most. Přicházely nešťastnou potěšit. Sotva že ale do sednice vstoupily, pojala je hrůza, a hrůza ta vyrazila jim z hrdel křiky, a s křikem obrátily se ženy a pádily ze dveří volajíce: „Duch, duch!“

U stolu seděl rozpustilec Janeček; na stole stál hořící kahánec, a vedle kahánce kouřilo se z mísy, a na míse červenaly se dušené ryzky. Janeček tepal plnou chutí do ryzků, a zuby jeho zatínaly se rázně v lahodnou krmi. „Nešťastný kluku!“ zvolala matka Dorota, dílem i podivením, spatříc nenadálého hosta, dílem i leknutím, vidouc zmařenou pochoutku. „Jesti to věc dovolená, jednati tak s matkou?“ — „Je ti, mámo, líto, že jsem se dostal na ryzky?“ zachechtal se synek a vyskočiv na stůl, na bobek se posadil a bradu o dlaně podepřev, zašklebil se na matku. „Aby tě vodník uchvátil!“ rozpálila se pasačka Dorota, co živa poprvé, a ubledlé její tváře polily se okamžitým plápolem. Leč v tom už i opět jako stěna zbledly, neboť okénkem do jizby zarochtalo: „Stane se!“ a když to zarochtalo, matka se ohlídla, i spatřila v okně vyzáblá líce, a spatřila na nich jedovatý úsměch. A kluk rozpustilec skočil se stolu a popadl matčinu hůl a s holí v ruce vyřítil se z chatrče. Tmavým večerem viděl před sebou utíkati postavu. I rozpřáhl se holí a mrštil jí za postavou; leč hůl nedaleko zaryla se do země, a zdaleka ozval se smích, a mezi smíchem bylo zřetelně slyšeti: „Stane se! Stane se!“

I bylo to jednou za dne letního. Slunéčko zahřívalo role a sady, a zahřívalo potoky a rybníky. A po hrázi okolo rybníka přeskakoval si Janeček rozpustilec, pacholík pasačky Dorotky, a hvízdal si a svláčel kabátek, chtěje se pustit do lahodné vodinky. A po té vodince plavala kytice, kytice pohledu krásného a vábícího, a nedalo se rozeznati, zdaliže složena z kvítí samorostlého anebo vyhotoveného z drahých kamenů. A jakoby se ta kytice na Janečka usmívala, i mluvila k němu: „Pojď a ulov mne, a já tebe potěším až do smrti,“ tak vábila kytice krásná pacholíka rozpustilce. Leč pacholík byl chytrá liška, i zvolal: „Ustroj si jiné vnadidlo, pane vodníku! Tenkráte jsi pletl kytici nadarmo, vodníku hlupáku! Zastrčímť ji sobě za klobouk, nohy si nezmočím!“ Tak zvolal Janeček a ulomiv dlouhou větev na blízké vrbě, napnul se s hráze a kytici ku kraji dostati hodlal. Než jak se i s dlouhou větví napínal, kytice krásná vzdalovala se od kraje, a Janeček pocítil hněv i pocítil žádost, a pomalu studenou vodinkou za kyticí postoupal. Ani nevěděl, že již do prostřed rybníka dostoupil: takž jej kytice vábila. Teď ji však dlouhou větví postihl, k sobě přitáhl a už už i rukou pochytil. Leč jak ji pochytil, sáhl i rukou v tenounké sítě, které byl vodník okolo kytice navlíknul, a jakkoli pacholík rozpustilec kořist svoji přitahoval k sobě, přitahovaly ho sítě na spod vodinky, a jakkoliv by posléze Janeček rád byl kytici pustil — pro sítě nemohl; neboť sítě vodníkovy co zachvátí, to drží pevně. I počal sebou Janeček ouzkostně házeti a křičeti ž plného hrdla: „Pomozte, lidé, pomozte! Vodník mě topí!“ Ale lidé rolníci, ač i křik slyšeli, s mrzutostí odvrátili uši řkouce: „I aby tě, rozpustilče, utopil!“ A kluka rozpustilce to vždy hlouběji potápělo, a už už se dělaly nad ním blabunky, a na blabunkách se houpal mužík v zelených šatech, a mužík ten, plný jedovatého chechtu, odpovídal lidem rolníkům: „Stane se, stane se!“

Pasačka Dorota čekala toho dne nadarmo na synka Janečka; i celou noc na něho darmo čekala. A když na druhý den z jitra okolo rybníku po hrázi běžela, hledajecí drahého rozpustilce, spatřila tu ležeti Janečkův klobouk, i kamizolku jeho, i košili, a s bolestí poznala, proč byla na synka nadarmo čekala. I byla by se za ním lítostí vrhla do chladné vodinky, leč útrpné sousedky bránily v tom zoufanlivé pasačce. S pláčem tedy sebrala matka Dorota šaty, zbytky po nešťastném rozpustilci, a materská láska nasadila místo zoufalosti odvážlivost v srdce její, a pomstu místo nářku. I splítala po devět dní houžev z devatera lýčí, a s houžví tou, mocně spletenou, posadivši se u rybníka do křoví, bedlivě čekati umínila sobě, až kdy vodníka uhlídá. „Vyčkám-li třikráte sedmera dní, bude tělo moje jako stín, a zlý vodník neuhlídá nepřítele svého.“ Takto se těšívala Dorota rozmluvou sama s sebou, a čekala třikráte sedm dní. A tělo její seschlo jako stín, a jen materská láska držela ji na živě; ta láska byla jediná její potrava, jediná posila.

Chodívá vodník devětkráte za rok ze studených hradů svých, vystavených pod hlubinou vodní; chodívá na teplou zemi, aby vyhledal, kohož by nejprvé opět přivábiti měl do chladného lůžka. I poslouchá v ten čas klení zoufalců, prostopášná slova odvážlivců, a jednou jenom pokaždé zastaví se oko jeho u člověka tichého, připadlého mu za obět nevyvratnou mocí osudův. Chodívá vodník po zemi v zeleném kabátě, a pokaždé, co jej oko lidské spatřilo, kape mu z levého šosu. I tenkráte, když pasačka Dorota na hrázi ve křoví seděla — ona pak tam seděla déle už nežli třikráte sedm dní — i tenkráte vyšel mužík v zelených šatech z vody, a srdce pasačky počalo tlouci, a ruce její počaly se třásti, an první krok učinil na tvrdou zemi, kdež vláda jeho netrvá. Potichu vykradla se matka pasačka z křoví a pouhý stín kročila ve stopu zlého vodníka. A když kráčela po stopě té vodníka zlého, navlekla z houžve devatera lýčí pevné oko a oko to hodila mužíkovi zelenému na nohu, an právě skok udělati chtěl přes příkop okolo polí. A jakž mu je na nohu hodila, utrhla mu i levý šos, a prost všeliké moci, trhal sebou vodník jako trkavý beran a řičel jako divoký kůň. A matka Dorota vlekla jej na houžvi do chatrče svojí, a pilně vyhýbala se každé kalužině, aby se na mokro nedostal vodník. A přišedši domů, přivázala těžkým uzlem hosta zlého ku kamnům a do kamen naložila suchého roští, a kamna rozpálená brzýnko dýchati počala, hůře než letní slunce o dobách poledních. I začal vodník naříkati, a pasačka přistoupivši k němu, začala zpívati: „Vodníku, vodníku! Navrať mi synka, navrať mi Janečka!“ Leč vodník nechtěl tu píseň poslouchati a ošklíbal se na ženu. Ale když neustávala žena do kamen přikládati a neustávala zpívati, ztrácel zlý host horkem vysušený jarou svoji sílu i mladou podobu a ve škaredého starce se měnil. A přicházela na něho s podobou stověkosti choroba i bolest věku vysokého, a dychtě po svobodě, pověděl matce Dorotě, jak by synka Janečka opět spatřila i jakž by jej z hradů vodních vyvedla. Ona však i napotom vodníka propustit přislíbivši, s dobrou nadějí na cestu se vydala.

I přišla matka pasačka syna hledajecí na hráze k rybníku a nad vodami vyřekši dle vodníkova návodu: „Studnice matice, slyš, co praví pán: Otevři se do kořán!“ spatřila, jak se hladina po rybníce rozstupuje a mezi rozstupem tím jak se vodové stupně dělají, na dno vedoucí do tmavé hloubky. A na ty stupně pasačka Dorota zmužile kročila i po nich do hloubky se brala, a čím dále ji stupně vedly, tím vyšší zrůstaly podle ní stěny jako ze světlého křištálu. Ale stupně se oužily, stěny se nížily, a těsný byl průchod i stínu matky Dorotky, až se posléze kroky její stavily velikou, zelenou žabou. I řekla opět pasačka Dorota dle vodníkova návodu: „Žabice babice, slyš, co praví pán: Rozpukni se do kořán!“ A sotva to vyřekla, rozevřela se tlama žabina, rozevřela se jako vysoká brána, tělo zvířecí stalo se postrannými sloupy lesknoucími se jako z drahých zelených kamenů, a nad nimi zářili zrakové rozpuklé žáby jako dvě slunce. Branou dostala se pasačka do síně veliké a vysoké jako největší a nejvyšší chrám, jakého kdy byla spatřila. Stěny pokládány byly skvělým sklem, a skříně stály okolo nich, bílé a skvoucí jako z čistého stříbra, a ve skříních byla síla malých oddělení, a v těch počítalo se drobných hrnečků taktéže stříbrných takové množství, že pasačka sprostá nebyla by dovedla vysloviti náramný jich počet. Krásná to byla síně; studeno však bylo v ní a ouzko.

Temné skučení a bolestné vzdychání ozývalo se po ní, a skučení to a vzdychání vystoupalo z hrnečků, pod nimiž byl vodník uschoval utopenců ztracené duše. Ouzké bylo to vězení nešťastníků, a doléhající na vězné s takovou těžkostí, jakoby hříchy obtížené svědomí.

S bázní a nadějí, prstem nakřiveným počala matka Dorota klepati na stříbrné hrnečky. „Jsi-li zde, synku, Janečku?“ tázala se hlasem třesoucím. — „Já jsem Vít, trápený zde na věky, že jsem ve vlnách odlevy hledal, nemoha déle živ býti s dračicí manželkou, an se mi jiná byla zalíbila lépe.“ — „Jsi-li zde, synku, Janečku?“ — „Mně říkali Vojtěch; ošidiv sirotky, nevěděl jsem, jak jinak sobě pomoci: utopil jsem se.“ — „Jsi-li zde, synku, Janečku?“ tázala se pasačka dále, i dostala odpověď, a za odpovědí přicházelo vzdychání a skučení vždy bolestnější a hlasitější, a srdce ženino naplňovalo se ouzkostí.

A ubohá žena zaklepávala po devětkráte devět dní na stříbrné hrnečky; neboť zlý vodník jí nebyl dobře popsal, kde hledati Janečka, a utrmácená, unavená, okem bázlivým hleděla na dva poslední hrnečky, na které poklepati ještě zbývalo. „Jsi-li zde, Janečku?“ tázala se nyní hlasem skoro zajíkavým, a sotva že se pro zlé tušení prstem schránky dotkla. A sotva že se dotkla, zazněl hrnéček, jako když se na prázdnou nádobu ťukává; i zazněl hlasitě, ale nelibě pro sluch ubohé pasačky. Neboť znění to podobalo se člověčím hlasům, a zdálo se, jakoby pravili člověčí tito hlasové: „Zde není Janeček; leč místa je zde uchystáno pro matku, kteráž odchová rozpustilce synáčka.“ I padl po těchto slovech na duši pasačky Doroty hrozitánský strach a smyslové ji míjeli. V uších ji hučelo bolestné stonání, smíšené s hlasitým posměchem; před očima se hýbalo všeliké množství stříbrných hrnečků, a to stonání a ten posměch taktéž i z hrnečků vycházely, jako ubohé pasačce řkouce: „Zde není Janečka, leč místa zde uchováno pro tebe.“ A celá ta veliká síně točila se kol a kolem s Dorotou.

I bylo jí, jakoby už už měla do mdloby sklesnouti. A v těch ouzkostech a v těch slabostech zdá se jí, že z posledního hrnečku úpěnlivé vzdychání vystupuje, a vzdychání to podobalo se hlasu ztraceného Janečka, dokud ještě doma líhával a dělaje se nemocným, škuhrával: „Ach, pomoz, matinko, pomoz!“ V těch právé slovech ozývalo se nyní z posledního hrnečku, a slova ta navrátila matce Dorotě smysl a s duší zvědavou, rukou rychlou pozdvihla hrnéček, a z úzké schránky vyskočil rozpustilec Janeček. „Abysi v bahně uvízla, zdlouhavá mámo!“ osopil se na ni vysvobozený synek; leč matka zakochaná v synku rozpustilci, nezaslechla bohaprázdná jeho slova; s lítostí jenom pohlížela na vyzáblé jeho tváře, na vpadlé zraky, na zmodralá ústa, na kostnaté ruce, a slzami zmáčela celé hubené, ztrápené tělo.

„Ach, což pak jsi tu jídal, ubohý kloučku?“ — „Vodník mne krmil bolestmi.“ — „Ach, což pak jsi píval, ubohý kloučku?“ — „Vodník mne napájel bolestmi.“ — A jakoukoli učinila matka Dorota otázku, pokaždé za odpověď měla: „Bolesti!“ A srdce jí pukalo, a nový strach ji obklopil, aby na synka ještě bolesti nepřišly. I sevřela rozpustilce v náručí a odnášela jej z vodníkovy síně, a neustála v běhu, až byla proběhla skrze žabí bránu, po úzkých schodech, mezi křišťálovými stěnami na vrch rybníku, až dostoupila na zelenou hrázi. A na zelené hrázi složila drahé břemeno svoje, položila Janečka v měkkounkou trávu, a posadila se vedle drahého a hladila tváře jeho a slaďounká slova mluvila k němu. Ale Janeček rozpustilec tu seděl s tváří zasmušilou, škaredou, nic neodpovídaje žvatlavé matce Dorotě, a očima hleděl neustále do země. Až kdy matka Dorota vypravovati začala, jak byla na vodníka upletla houžev z devatera lýčí, jak byla naň číhala, jak ho lapila i u kamen přivázala: tím vypravováním začervenaly se Janečkovi tváře o mnoho více, nežli čerstvým povětřím, a oči jeho zajiskřily o mnoho živěji, nežli po slaďounkých matčiných hubičkách.

„A máš-li pak vodníka až dosaváde u kamen?“ zvolal Janeček a rychle se země povstal. „I arci že mám,“ odpověděla matka Dorota. „Devatero lýčí nepřetrhá vodník, a uzel nedovede rozvázat.“ — „A máš-li doma ještě ostrou sekeru?“ ptal se opět Janeček. — „Mám. Leč k čemu tobě potřeba sekery?“ — „Mně ne, ale vodníkovi potřebí rána za ucho.“ — „I zachraniž tě dobrý duch! Já slíbila vodníkovi, že ho propustím.“ — „Že jsi slíbila?“ zařval Janeček. „Slíbila jsi, nerozumná mámo? Aby Janečka opět polapil, aby také tebe uchvátil? Ne, ne! Ten zloboh mi se více nenavrátí do studené síně, leč bysi ho tam bezhlavého donesla.“

A po slovech těch rozběhl se Janeček a po hrázi zaměřil k chatrči matky pasačky. A matka pasačka sotva že postačila krokům jeho. Běžela, pachtila se za ním, aniž déle zbraňovala synkovi ve zlém úmyslu jeho, neboť neslušná starost pojala opět srdce její a Janeček byl jí pokladem nejdražším, pro Janečka i svolila k hříchu. A sotva že přiběhli do chatrče, popadl Janeček ostrou sekeru — ostrou, ač i těžkou, na vyzáblé tělo, a s ostrou tou sekerou skočil do sednice, kdež u kamen přivázaný byl vodník. „Nu, pane vodníku! Nemáš-li pak zde strakatou kytici, abych ti z ní umrlčí věnec upletl?“ zařval Janeček a pomstou prahna, vyzdvihl sekeru. — „Haf, haf!“ zaštěkal vodník a proměnil se v černého, chlupatého psa, i zuby na něho vyšklebil. A kluka rozpustilce popadl hněv znova, a matka pasačka se ulekla i zkřikla: „Udeři ho, potvoru!“ a Janeček rozpřáhna se mrštil sekerou po chlupatém psu. Leč pes vodník byl bystrého zraku i uskočil stranou, a sekera zaťala se do houžve devatera lýčí a přeťala ji, a pes vodník, prost tuhé vazby, skočil mimo Janečka skokem rychlým na dubový stůl, kde pasaččin žbán s vodou stával. I nebylť po ten čas, co byla matka Dorota na hrázi ve křoví seděla i co byla poklepávala na stříbrné hrnečky — nebyl vysechl na dno. Jediná ještě kapka leskla se na dně, a na tu jedinou kapku pes vodník pazourem šlápnul, a opět se mu navrátila podoba bývalá, podoba mladá. I převrhl žbán, a z něho z jediné té kapky vylil se proud, jako v horách letní lijavec, a okamžikem naplnil sednici hltavými vodami. A u vodách těch potápěli se rozpustilec Janeček i nekáraná matka Dorota, i oba ouzkostně, zoufanlivě volali o pomoc, jakž jim se vlny draly a hrnuly do nešťastných hrdel. A vodník s jedovatým úsměchem kráčel po vrchu vln a podal Dorotě i Janečkovi ledovou svoji ruku; ale jakž uchopil ruce jejich, vrhnul sebou ke dnu a propastí probral se až k studené svoji síni, a zde opět nešťastné dvě duše uzavřel pod úzké hrnečky.

Na místě, kde byla stávala chatrč pasačky Doroty, po mnohá léta bylo viděti hluboké, černé jezero, a lidé okolní vypravovali okolojdoucím poutníkům, že v jezeře tom hynou matky, které z dětí svých vyvádějí takových nezvedenou, jako býval rozpustilec Janeček.