Rozpomínky/Potkání v polích

Rozpomínky Eliška Krásnohorská
Pod chatou horskou	Potkání v polích	V panském parku

Údaje o textu
Titulek:	Potkání v polích
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Rozpomínky:básně. Praha :Knihtiskárna F. Šimáček, 1896. s. 77-81. Online na Internet Archive
Vydáno:	1896
Licence:	PD old 70

Jest krásno v polích, svato,
když červánkové zlato
se line v zlato klasů
a na obzoru splývají
zem, nebe svými pokraji
a v jednom zlatojasu
se líbají.

Jest krásno zralé žito,
kdy v zlaté vlny slito,
jak jezero se houpá,
a nad pole i nad soumrak
co blízké žatvy zlatý znak
srp měsíce kdy stoupá
v jas do oblak.

Jest luzno v polí šíru
v tom půlšeru a míru,
když pozdním zlatým světlem
jen hoří jasné barvy niv,
žár s muškou letí jako živ
a v máku rudě zkvetlém
plá na podiv.

Hle, vbíhá v polní stezku
svit večerního lesku,
a stranou chatka mhouří
již slunné oči okének;
jen v krbu mžiká plamének,
a nad střechou se kouří
dým v prstének.

Jak lahodí to jemně,
když dýše teplá země
z pod prvních stínů roušky
svých polních mezí vonný dech,
když vlá jí na umlklých rtech
van mateřiny doušky
jak v sladkých snech.

Tak líbezno a milo
mi vždycky v polích bylo,
kdy vzletěl naposledy
až pod blednoucí červánek
a „dobrou noc“ pěl skřivánek,
až vpadl v soumrak šedý
a ve spánek.

A vždy mně bývá tklivo,
když na poli tak živo,
jak všecko chvátá s prací,
a když pak dosti díla dnes,
lid žnecký, samý smích a ples,
jak rád se domů vrací
v svou tichou ves.

Však ze všeho, co zkvétá
a zraje v slunku léta,
mně nejvíc duši světí
a blaze jímá na poli,
když po mezích se batolí
ty pestré řádky dětí;
jdou ze školy.

Ba líp než kvítí jiné
se věnec žáčků vine
kol našich zlatých polí
jak bujně zkvetlý letorost,
a kdyby kraj náš byl ho prost,
což byl by pustý, holý
a smutný dost!

Nad dětskou pouť tu denní
nic pěknějšího není,
ta patří ku obrázku,
k té naší české krajině;
tak vdechují z ní dětinně
vždy novou, zdravou lásku
k své otčině.

Snad hodinu, snad míli
ti poutníčkové pílí
kams pro zrnéčko zlaté
dost malinkého vědění;
jest pro více to pachtění,
to putování svaté
než k modlení.

Žeň chleba z plodných polí
když vezou ve stodoly
ty plné vozy žnecké,
kdo zraje prostá duší žeň?
Krov chudý čeká na sklizeň,
a hlavičky ty dětské
ji nesou veň.

Tak nesou požehnání
kol zlatou polní plání
ty řady křivolaké
hlav, čapek, šátků, karkulek
a blýskajících tabulek
až z dáli kdo ví jaké
v svůj útulek.

Když potkají a zdraví,
a západu svit smavý
dál provází je polem,
tu měkčí pohnut ve mně duch
a slibněji se vlní luh
a zlatěji se kolem
skví zem i vzduch.