Rozpomínky/Pod Černou věží

Rozpomínky Eliška Krásnohorská
Praze	Pod Černou věží	Sen nad Vltavou

Údaje o textu
Titulek:	Pod Černou věží
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Rozpomínky:básně. Praha :Knihtiskárna F. Šimáček, 1896. s. 14-20. Online na Internet Archive
Vydáno:	1896
Licence:	PD old 70

Zeď stará, v jizvách omšená
kol cesty mojí stinné,
a nad sivou zdi obrubou
srp zlatý v modru plyne.

A podél zdi schod za schodem
se v rozvalinu kácí;
jeť každý čelisť obrovská,
jež vetché zuby ztrácí.

Zřím spustlou, prázdnou před sebou
těch starých stupňů řadu,
i stoupám jako v stínu dob
v stín královského hradu.

Tak osaměle zní můj krok,
a pohled, v temno schýlen,
z dum náhle výše zalétá
v jas vybořených střílen.

Tam za tou hradbou zčernalou
zjev kouzelný a drahý
mi vzplanul v záři z hlubiny —
toť zlatý obraz Prahy!

Z mlh plynou jemně růžových
jí smaragdové báně,
jak světokoule ohnivé,
kdy vzešly z rukou Páně.

A nad tajemným horstvem střech
v té vzdušné výši svěží
se jako šedí sokoli
pnou štíhlé stíny věží.

Zář jiskří v zlatě makovic
a v oken lesku sterém,
a mléčná dráha Vltavy
tam hvězdným plyne šerem.

Však z čela strání vznáší se,
v háv sadů oděn řásný,
jak z věnce přílba křídlatá
hrad báječný a krásný!

Již vejdu v jeho labyrint.
Zrak odvracím z těch září, —
tu přede mnou ční Černá věž —
mrak hmotný v nebes tváři.

Tam zeje brána hluboká
ven kamennýma rtoma
z těch tajin, kde jsou pohádky
a zašlé věky doma.

Hle, před branou v hrad královský
zde v stínu chmurné věže
si šedý žebrák sedl dnes
a prázdné cesty střeže.

On zdá se sochou; nepohnut
svou čapku třímá dlaní,
a dárku, jejž mu kladu v ni,
si nepovšiml ani.

On neslyšel ni pozdravu,
jejž na rty soucit loudí.
Proč u pusté tu cesty dlí,
ka,m sotva kročej zbloudí?
 
Proč almužny si nehledá,
kde hlučný dav se žene?
več může doufat v samotě
tak světem opuštěné?

Zrak strhaný on upírá
jak v prosbě ke zdi šedé, —
hle — z oka šlehá šílenosť,
jež matné sny si přede!

Zří lačně, žhavě na tu zeď
kýms očarován videm,
zří tklivě, že by srdcem hnul
i kamenům i lidem.

Teď střílnou odlesk západu
mu v lysé šlehl témě.
Hle! večer po zdi provádí
svých stínů divné plémě.

Když mráčky letí přes měsíc,
tu na zdi šeré bláně
se stinné zjevy míhají
co chodci k Černé bráně.

Hle, dvorní, hladké postavy, —
tam bojovníci v zbrani,
tu vážné stíny purkrabat
a hrdé krásných paní.

Toť zašlé moci družina
a čeleď odumřelá,
jež hřímala zde krokem svým,
když v sídlo králů spěla.

Zas vězni v poutech vlečení,
zas v kápích černí kněží —
to vše teď míjí stinnou hrou
a mizí v Černé věži.

Ruch zjevů tichý, tajemný
zrak starcův ještě stíhá,
a zdá se mi, že prorocky
z tmy zádumčivé žíhá…

Vstal; jeho tvář jak ze hrobu
se zvedá jasně bílá,
pod sněžným vousem nahá hruď
se leskem obestýlá.

I vztyčuje se hmotná plec
teď ze žebrácké berly,
a v mramorový obličej
dvě lesklé kanou perly.

Dlaň zdvižená jak v modlitbách
si nebes hřivny žádá,
a luna zlatý paprsek
v ni žebrákovi vkládá.

Zříš, žebráku, věk zaniklý,
zříš padlou moc a slávu?
Zříš u svých nohou Prahu plát
v tom přenádherném hávu ?

Hle, nad tvou hlavou věžitý
hrad králů v lesku skvělém, —
tak povstal's, — výše ještě vstaň
s tím ozlaceným čelem !

Tak čníš, jak kdyby korunu
ti mrzkosť právě smekla,
však obnaženou velebnosť
tvé skráně zříc, se lekla!

Zřím v duchu, kterak roucho tvé
rvou s tebe ruce vrahů…
Tys jak sám český majestát
zde na svém zpustlém prahu!

Tys jeho paměť lkající
zde v cestě opuštěné,
a za tebou se minulosť
jak černá brána klene.

Ó, vyčkej, siré doufání,
na pustém dějin stupni!
Ó, jen k těm vidům vznešeným
své bludné oko upni!

Nechť kolem tebe zmar a stín,
nechť žal a pláč tvůj osud:
střež jen si cesty v slávy hrad, —
tys dědic jeho dosud!