Rozpomínky/Dívčí léta

Rozpomínky Eliška Krásnohorská
Jarním květům	Dívčí léta

Údaje o textu
Titulek:	Dívčí léta
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Rozpomínky:básně. Praha : Knihtiskárna F. Šimáček, 1896. s. 165-172. Online na Internet Archive
Vydáno:	1896
Licence:	PD old 70

Hra slunných světel tančí ve stínu
jak paprskový potok hybný, zlatý:
v mé okno táhne s vůní jasmínu
dech báchorek a kouzel do komnaty.

Spím nebo bdím-li? Růže západu
svých lístků pršku v záři na mne sypou,
a všecko zvučí snivě v souladu
kol mne jak včely pod kvetoucí lipou.

Či zasvítil to zlatohlávků let
v mé přítmí, či to svatojanské mušky?
Cos vlaje kolem — zdá se, bílý květ —
cos teď se kmitlo v barvách sedmidužky.

Tu krouží modrolesklý, kovový
třpyt honících se v šeru vodních šídel,
tam houpá se jak vzdušné věncoví
rej motýlečků pestrou řadou křídel.

A vše to ke mně blíž se tetelí,
vše se mnou hraje v ruchu dovádivém,
až ten můj koutek stichlý, setmělý
se oživuje pohádkovým divem.

Hle, z květu máku, jenž mi padá v klín,
dvé mladých oček náhle na mne září,
a paprsek, jenž letí ke mně v stín,
teď na mne kývá smavou dívčí tváří.

Teď z motýla je děcko buclaté,
jež na malinkých perutích tu visí,
div změnil šídla v šotky křídlaté,
jimž bujně hrají čtveračivé rysy.

Vše, co se mihotalo kolkolem,
jsou malé lidské, okřídlené zjevy,
jich líce kvetou růží plápolem,
z jich očí plane nebe mysli děví.

A v reji bujném ale spanilém
mě oblétají hosté duchovití;
těm na rtu smích, těm v líci unylém
jak deštík májový se slzy třpytí.

Těm tichá duma mráčkem průzračným
se na dětinné, čisté čelo klade,
však i tím lehkým stínem oblačným
to jitřně svítá jako štěstí mladé.

A vše to nad pomysl krasší jest,
vše jest to jako z jiných, dálných světů,
jest jako ze snů, písní, rájů, hvězd,
jak svěží, sladké duše jarních květů.

I hledím dlouho žasnouc, jak ten rej
mi k čelu, k líci, na ramena slétá, -
tu dí mi nejsladší v něm obličej:
„Co nás už neznáš? — Jsme tvá dívčí létat

Jsme slasti, žaly, tužby, myšlénky,
sny, vzněty, jimiž tvoje mládí kvetlo,
jsme hravé jiskry, pestré plaménky,
z nichž tvému srdci zaplál žár i světlo!

Jsme žití poupata, jež u vínek
ti z jara vpletla víla přelíbezná!
Jen pohleď do zrcadla vzpomínek:
jsme máj tvůj — či tvá duše nás už nezná?“

A dlouho, dlouho zírám jako v snech
a mlčky cítím, jak mi oko zvlhá,
i vzpomínám — a na minulých dnech
mi jasný závoj dlí jak zlatá mlha.

A ze záhybů jeho zářivých
jak z lučiny, když kopretinou zkvétá —
zří zlaté hlavičky a čílek sníh,
zří na mne po očku má dívčí léta.

Ó, dívčí létal Jste to, jste to vy?
Zřím v pravdě vám zas v jaré, něžné líce?
Svou paměť budím, hledám obnovy
v ní vašich zjevů, — však vás neznám více!

Vy že jste na té drsné zemi kdes
mě provázela v život? Aj, mně zdá se,
že kouzlo vaše prvně vidím dnes,
nic na zemi že neplá v také kráse.

Z vás že mi parné žití uzrálo?
z tak čarojemných květů plod tak hrubý?
A vás-li mně kdy jaro dopřálo,
jak bědno pak, čím léto mé se chlubí!

Vždyť nesplněn tu slib ni jediný,
jenž luzně z vaší krásy plá i šepce!
Jste cizí mně, jeť život prajiný
než vy, sny mladé, jež on krutě depce.

V něm jiné síly, jiný vládne duch,
on vaše zvěsty v opak zvrátil maní,
on duhovitou malbu vašich tuch
jak barbar setřel upocenou dlaní.

On jen se usmál, kde jste truchlily,
blud odkryl, kde vás konejšila víra,
kde ples váš kroužil, vztýčil mohyly
a vzlet váš měřil křídlem netopýra.

Kde pučely jste slastně nadějí,
kde touha, láska, radosť vaše kvetla,
on vkročil ničivou svou šlépějí,
jež puky všecky jako v poušti zhnětla.

A vše své štěstí tam jen zbudoval,
kde jste se nikdy štěstí nenadálý:
kde pohrdaly jste, on miloval,
on letěl v oheň, kde jste chladně stály.

Kde jste si hrály, přísný život tam
se zakrvácel v boji s obludami,
on jiný, drsný jest, však není klam,
vy krásny jste, však vy jste byly klamy! —

Zrak smavých skřítků zastínil tu stesk
či výčitka neb úžas…hle, tu letí
ven oknem šídlo jako modrý blesk,
a za ním prchá letec druhý, třetí. —

Pryč kvapí vírem pestré perutě,
a každý zjev mi v letu zašveholí:
„Mne též se zříkáš? Také klamu tě?
Jsem též ti cizí? Jak tvůj nevděk bolí!

Pryč k jiné duši, k dívčí duši v let!“ —
Kol tmí se, zbledly na západě růže,
již opustil mě rej mých mladých let,
jen poslední tu váhá ještě bůže.

To tane v šeru zářně přede mnou
a křídlo jeho nebes nachem svítí,
zrak jeho blýská jiskrou tajemnou
a kadeře mu věnčí hvězdy kvítí.

To bůže mešká jako věrná stráž
a roní slzu jako z drahokamu,
když dí mi: „Také mne se odříkáš?
Jsem též ti cizí? Také tebe klamu?“

Kdo jsi, ty milokrásné zjevení?
Tak vážného se bůžka tiše táži.
„Či mne již neznáš? Jsem tvé nadšení,
a vzlétat, k výši vzlétat tobě káži!

Či odvrhla's již zápal mladých let?
Nic neplane ti v srdci na oltáři?“ —
Ó, znám tě, volám, tys ten junný vznět,
jenž v mládí zahořel a plá i k stáří!

Ta svátosť duše, která horujíc
vždy pravdu, lásku, lidskosť, krásu slaví
a jednomu to cíli nese vstříc
co jeden plamen vroucně plápolavý. —

Ó, vše, co nejvyššího v myšlení
a nejhlubšího vře mi v srdce tužbě,
to obejímáš, svaté nadšení,
mi v pojmu národa a v jeho službě!

Tys dosud totéž, jaré jako kdys
a věčně mladé, jak's mi prvně vzplálo,
ty neklameš mě, pravým božstvem tys,
jež zůstalo, čím nejkrasším se zdálo!

Ó, zůstaň u mne, ozařuj mi svět,
ty světe lepší, slunce duše mojí;
ty ohni nadšenosti z dívčích let,
plaň do konce mi v žití tmě a boji!