Rozina Ruthardova/26.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
25.	26.	27.

Údaje o textu
Titulek:	26.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 156–164. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po nepokojné noci ztrávil pan Jiří Ruthard trudoplné jitro. Sešliť se v městské rychtě obecní starší, jimžto vysoký věk anebo choroba zbraňovaly, proti nepříteli polem se postaviti, aby uvnitř města opatrně bděli, co jiní zatím venku o jeho spásu zbraní máchali. I městský rychtář byl mezi nimi. Sklíčenost ducha nad nouzí obce a nad hanbou domu svého mu nedala k sborům se přimísiti, kteří si za ranních temností na krvavé žně vyšli.

Ale záhy vyrvala zpráva o šťastném přepadení kláštera a o přitrhnutí královského vojska pečlivé hlavy obce z trapných starostí a zoufanlivých zámyslů. Rychlí byli poslové mezi Horou a Sedlicemi, a také velevítáni.

Nyní byl Jiří Ruthard již opět ve svém domě a strojil se v roucho sváteční; neboť jednohlasně byla se městská rada na tom usnesla, že se bez průtahu do Sedlic vypraví a královskému ochranci poděkování učiní.

V tom vešel k městskému rychtáři bratr Hanuš.

„Dobrého zdraví, Jiříku!“ pozdravil ho dobromyslně pán Kolmarského dvoru. „Dobré noviny již beztoho víš, není-li pravda?“

„Vím; poslové naši nebyli váhaví,“ odpovídal Jiří. „Neseš mi něco zvláštního?“

„Nesu, bratře, nesu!“ dosvědčil Hanuš, „ale musíš si na chvíli pokdy udělat, a všechno jiné mimo sebe pustit.“

Starší Ruthard pohlídnul na mladšího s podivením. „Nyní všecko mimo sebe? Musím ti říci, že se okamžitě do Sedlic vypravím —“

„Slyšel jsem již, slyšel; povídali mi to na rychtě; ale my se nebudeme dlouho zdržovati, neboť doufám, že dnešního dne snadno cestu k srdci, a chceš-li, snad i k rozumu tvému naleznu. Dnes je den všeobecné radosti.“

„Co pak to znamená? Tak jsem tě neslyšel…“

„…již dávno; vím, vím, takéť se mi dávno, ba skoro nikdy věc nepřihodila, pro kterou dnes k bratru a otci Ruthardovi přicházím.“

„K bratru a otci?“

„Ano — k otci! Ó, jenom se rozpaluj, jenom jiskři očima; já tě mám tak radši nežli s tou zasmušilou tváří, s těma sklopenýma očima, jakobys nové doly hledal. Rychtáře a rudokupce nech nyní stranou, a přistroj se za otce; mimochodem můžeš také bratra na sebe hodit.“

„Já ti nerozumím!“ řekl Jiří poněkud nevrle a nedočkavě. „Mluv přímo a beze všech pohádek, ať zbůhdarma času nemaříme!“

„Ne tak, ne tak, Jiříku!“ domlouval se Hanuš, dobromyslně bratrovi ruku potřásaje. „My musíme spolu jiným způsobem, jiným hlasem, s jinou tváří mluviti. Či-li tvůj Hanuš nezasloužil, abys k vůli němu přívětivé oko udělal?“

„Tedy mě neklaď na mučidlo a pověz rychle, co mi neseš!“

„Nesu ti zprávu… o Rozině.“

Z prsou nešťastného otce vyvinulo se bolestné zkřiknutí; on se obrátil, zaťal rty a zastřel dlaní tváře své. Tak postál několik okamžení. Hanuš hleděl na něj s velikým soucitem.

„Padla?“ ptal se pak Jiří hlasem stísněným, polodušeným.

„Jak to myslíš, bratře?“

„Ptám se, zdali ji na počátku nové dráhy její, v lůně nově volených přátel pomsta zastihla a vinu její krví setřela? To se ptám! Pověz to honem, a ulehči sklíčenému, v nadpřirozeném boji pořád ještě trnoucímu srdci.“

„A taková zpráva by ti dala úlevu?“ divil se Hanuš.

„A jakž by nedala? Což by mohlo mé dítě — odpusť, bratře, že ji před tebou ještě tak jmenuji, ale srdce moje lpělo na ní po tolik roků tak pevně, že to před cizíma očima teď ani okázati nesmím…“

„Mluv — mluv, bratře! Já ti rozumím a umím tvou bolest uvážiti.“

„Nuže tedy, co může býti pro mne v nynějším stavu radostnější, nežli kdyby to ztracené dítě již bylo zhynulo, aby jméno jeho z paměti naší obce, ba celé naší země zmizelo? aby zašlo, kde bychom na to hleděti nemuseli! Smrt jeho byla by alespoň chatrné zadostiučinění, a veřejný soud by se pak naklonil snad k milosti.“

„Kdyby již v chladné zemi ležela? Pak by jí ta milost hrozně hubeného prospěchu přinesla!“ usmál se Hanuš polo žertem, polo soustrastí. „Z toho by ona, ani my nic nezískali, a já si myslím, že by se dala věc mnohem lépe vyrovnati, kdyby dcera tvoje na živu byla.“

„Kdyby byla…? Tedy je v skutku — ó mluv, mluv, ať si oddechnu! ať mohu býti pokojen, že se nad mým domem již nižádná bouře nestrhne! — tedy je v skutku… mrtva? — Rád jí ve svém osamělém domě proud hořkých slz obětuji!“

„Ale tak pak se jen zbav té černé myšlénky, a vprav se do té, že je holka živa!“

„Živa?“ zalkal otec, a hlava jeho sklesla mu hluboko na prsa. Byl to výraz podivné směsice pocitů žalostných a radostných, jen že tyto v oněch tonuly a zmizely.

„Živa je,“ doložil bratr, „a v mém domě.“

„Ve tvém…?“ zkřikl Jiří, a v celou bytost jeho vešlo prudké pohnutí. „Tedy ne ze zdí města našeho? Ne v lůně našich nepřátel, ale v okrsku soudu našeho?“

„Ona je v domě mém pod mou ochranou,“ řekl Hanuš jemně, „a litujíc kročejů svých, čeká s trnoucí duší, až se navrátím od otce jejího, k němužto jsem jakožto bratr přišel, abych s ním o budoucnosti jediného dítěte jeho pojednal.“

Jiří Ruthard neodpovídal. Návalem prudkých a nenadálých citů přemožený klesl na sedadlo a potrval tak na okamžik v trudném mlčení.

„Litujíc kročejů svých,“ opakoval pak temným hlasem bratrova slova, oči pod sebe upíraje… „ano — ona má velikou příčinu kročejů svých litovati, velikou! Proto jsem se zaradoval, že ji pokuta jinde zastihla, proto… ale radost moje byla přenáhlena, i budu muset na její zkázu vlastníma očima hleděti.“

„Proč na zkázu?“ domlouval mu bratr velmi šetrně. „Nemáš-li tolik důvěry ve své zásluhy, ve jméno rodu našeho, ve přízeň přátel našich, v milost samého krále, abys mohl očekávati, že se nešťastná příhoda s Rozinou k šetřivému konci dovede?“

„K jakému konci?“ ptal se Jiří, se vší silou vstávaje a statečnost mysli uchovati se namáhaje. „Jen jediný jest konec, takový, jako byl počátek. Či myslí někdo v Hoře, že bych mohl na krok od toho se uchýliti, co mi předpisují zákony? Že bych mohl vinu omlouvati, šetřiti, zakrývati, i kdyby z vlastní krve byla povstala? Že bych mohl k vůli vzácnějšímu rodu a slepé povolnosti přátel nebo k vůli milosti samého krále nepravost a zločin z pokuty vyvleknouti? Ne — nikoli! Kdo provinil, ať nese i následek viny své. Bez práva a spravedlnosti nemůže občanské blaho obstáti.“

„To nemůže; jáť také nic takového nedokazuji. Ale jen to ti na mysl uvádím, že s bratrem rozprávíš.“

„S bratrem nebo s cizím člověkem! Srdce a hlava moje zůstanou vždy stejné.“

„To není pravda, a bylo by pošetilé, kdybys chtěl před bratrem otcovské pohnutí ukrývati…“

„Nic neukrývám — nic!“ dokládal se Jiří velmi horlivě. „Ve mně není, nebude a nesmí býti ani před bratrem otcovského pohnutí, to ti dokáži. Jakožto rychtář velím tobě, abys Rozinu vydal.“

„Já však nepřišel k rychtáři a nechci ho také slyšeti,“ řekl Hanuš vážně. „Moje cesta vedla k bratrovi, a zde budu jen s otcem nešťastné dívky jednati. Musím ho také hned varovati, aby své síly nepřebral… vždyť bledneš, bratře! Nech pak nepřirozeného namáhání! Ctím vůli tvou i smýšlení tvoje, ale budu je rovněž tak ctít, i když tě slabého uvidím…“

„Ale já nejsem slabý!“ opřel se mu nyní Jiří svou veškerou pevností, „já nechci, aby se mi slabost pokládala k zásluze! Mně je slabost protivná i nechci o ní slyšeti! Silný jsem — silný a povinností svých bedlivý. To ti dokáži. Před celým světem očistím jméno Ruthardoviců!“

„Já myslím, bratře,“ řekl Hanuš mírně, „že na něm ještě žádná skvrna nelpí. Zamilované pletky tvé dcery…“

„Jsou zrádou na obci a vlasti — a budou se dle toho posuzovati. Pro živý Bůh, člověče, snad mi nebudeš zdravého soudu upírati, i kdyby při tom srdce na sta kusů praskalo? Anebo jsi ty v skutku sám tak slabý a láskou k našemu rodu zaslepený, abys nepoznal, co je na nás bílého a co černého? Zločin jako zločin, ať ho spáchal muž nebo žena — oba dva musí zastihnouti pokuta.“

„To musí, a já neomlouvám Rozinu, že je z rodu našeho, aniž ji hodlám z viny očistit nebo pokuty pozbavit. Ať se nad ní vyřkne, ať ji snese, proti tomu nic nenamítám; to myslím ale, že bychom mohli s dobrým svědomím na soudu nebo královské milosti vymoci, aby se pokuta se stavem našeho domu, tvých zásluh a s původem dívčí viny snášela. Myslím, aby se polepšila, aby učinila pokání, aby napravila život svůj, aby oslnila jméno Ruthardoviců novou a pěknou pověstí; a to, myslím, že bychom dosáhli, kdyby jí král povolil mezi řeholnice některého kláštera Pražského…“

„Nic, nic — já nechci žádnou míru stanoviti, dle kteréž bych trestal vinu, nad nížto právo rozhodne!“ řekl Jiří tvrdošijně, ačkoli musil všechnu sílu sebrati, aby bolestné pohnutí srdce otcovského neprozradil. „Ty ji odevzdáš do rukou městských pochopů…“

„Nikoli, to neučiním!“ řekl nyní Hanuš pevně. „Ona je pohostinu v domě mém —“

„Jakže? a smíš ty vinníka skrývati?“

„Smím — dokud myslím, že mohu dovolenou cestou o jeho spasení se ucházeti. Jakmile se ale přesvědčím, že mě bude právo poháněti, abych dívku před soud jeho dostavil, tedy ji nebudu ani okamžik pod svou střechou zdržovati.“

„Právo ale již chce a poroučí, abys ji dostavil —“

„To ještě nevím.“

„Neslyšel jsi právě vůli mou? Nejsem já hlava městského práva…“

„Tys můj milý bratr — a nic jiného, to jsem ti již vysvětlil. Až budu chtít jednati s městským rychtářem, vyhledám si ho v radnici.“

„Já ji dám násilím z domu tvého vyvesti!“ zkřikl Jiří v zimničném roznícení, „a tebe poženu před soud jakožto spoluvinníka!“

„Bratře!“ zvolal Hanuš hlasem jemně káravým a laskavé oko jeho spočinulo na nešťastném otci jako s malou výčitkou, „zpamatuj se a nedej veliké horlivosti své, aby tě k slovům anebo činům zavedla, o kterých by tvůj starý, zdravý rozum nevěděl! Já zde mluvil — opakuji to ještě jednou — s bratrem svým, a mohu se mu zaručiti, že nic neučiním, co by dosti malou skvrnu na pověst jeho uvrhlo, dokud mi nepřijde rozkaz od městského práva, abych pannu Rozinu do rukou jeho odevzdal. To mi nebudeš za zlé pokládat.“

Jiří neodpovídal, a jako náběhem protivných sobě citů přemožen, klesl opět na sedadlo. Hlava jeho se hluboce sklonila. Hanuš mu rozuměl i poznával pohnutí jeho a pozoroval ho s velikým oučastenstvím.

„Vždyť se nedáme snad lidským, šlechetným smýšlením prostinké dívky zahanbiti,“ doložil pak jemně, „totiž mého Zlatohlávka. Ano, ano, jenom na mne hleď! Kdybys byl co bratr s bratrem mluvil, mohl jsi již celou historii věděti; ale ve své nepřirozené horlivosti se ani netážeš, jak se Rozina do mého domu dostala.“

A krátkými slovy pověděl mu nyní, co se bylo s Adlinkou a dcerou jeho udalo. Sklíčený otec ho pozorně poslouchal; ale hlavu měl při tom sklopenou, a nevýslovně jemná bolest rozehřívala srdce jeho. Přirovnávalť dceru Maternovu k svému dítěti.

„Proto je v domě mém,“ skončil dobromyslný bratr své vypravování, „a já slíbil, že pro ni učiním, co bude v moci mé. Bude-li snaha moje marná, pak ji sudiž Bůh podle svého věčného milosrdenství. Já jdu nyní ku králi. Ty tam půjdeš také, to jsem doslechl; ale rychtář nebude chtít za dceru nešťastného otce orodovati, to vím, a také jeho prosbu neočekávám; za to ale doufám, že nebude věc nevčasnou, nelidskou, nepřirozenou urputností ztěžovati. K přísnosti je času dost, a kdož ví, jak se celá událost převrátí, až bude Rozinin soudruh a pomocník, tvůj Bozděch státi před soudem? kdož ví, zdali se proud veřejného zatracování a břemeno pokuty jenom na něj, co na jediného vinníka nesvalí? Buď zatím zdráv, bratře, a neškubej se srdce svého všechnu ozdobu, kteráž jediná člověka člověkem činí!“

Pan Hanuš odešel, a Jiří Ruthard zůstal o samotě na svém sedadle. V prsou i hlavě jeho zuřila veliká bouře; city a myšlénky vedly v něm krutý, neunavený boj.

„Ó, že ji neuchvátila pomsta mimo oči mé!“ zasténal pak v tomto divém zápasu, a hlas jeho třásl se náramnou lítostí. „Že ji musím ještě viděti, kteráž měla býti útěchou stáří mého, viděti v hanbě a potupení, mé dítě! Oh… kdož je chudší v naší obci nade mne?… Mé dítě před soudem a v pokutě… a já sám musím na to doléhati — musím!“ mluvil sám k sobě dále a rychle se při tom slově vzchopil — „musím! Jen v ouplném vykonání této své povinnosti naleznu odlevu, moje svědomí musí býti jako zlaté sítě okolo prsou mých, aby se bolest až ku kořenům srdce nedožrala.“

Hlubokým povzdechem ulehčil poněkud tísni své a začal rychleji přecházeti. Najednou se zastavil, a lehounký poblesk jakési naděje osvítil tváře jeho.

„Kdyby ale chtěl král milost učiniti?“ promluvil zase, ale tak tiše, jakoby se té otázky sám strachoval… „kdyby se obec a právo pohnuly… kdyby!… ne, ne, Rutharde!“ doložil hlasitěji, mocně hlavou potřásaje, „té myšlénky se zbav, a mysli jenom na skutky dcery své a na to, jak bys je napravil anebo aspoň vyrovnal, ježto jsi… ó jen se přiznej, nepozorný otče!… sám velikou část viny na svou hlavu uvrhnul. Děj se vůle Páně! — já jinak nemohu, zejtra bude Rozina Ruthardova státi před právem!“

Z trapných myšlének vytrhli jej obecní starší, přicházejíce pro něj, aby se již vespolek do Sedlic vydali. S velikým, srdceryvým násilím vytrhnul se tedy městský rychtář z těsných kruhů žalosti, a uchystal hlavu, srdce i jazyk svůj k upřímnému díkučinění před králem. Ale průvodcům jeho neušla tělesní slabost, ježto celou bytost jeho jako těžkými okovy poutala.

Živěji vykonal tu samou cestu zatím Ruthard Kolmarský. Neobyčejně roznícen byl se vrátil do svého dvora. Na bratra nemohl se horšiti, ale uznávaje velikost bolesti, jakož i občanské šlechetnosti jeho, uzavřel nyní ještě vroucněji starati se o to, aby Rozině pomohl.

Adlinka již na něj čekala. I ona byla v prudkém napnutí smyslů; nejen zpomínky na minulé příhody, ale zvláště očekávání věcí, které se ještě díti měly, její chůze k samému králi, setkání se s Vítem, pak s ostatním lidem, osud Rozinin, všecko ji nyní tak rozněcovalo, že nemohla ani u mrtvoly matky své utišení nalezti, k níž se byla mezi tím utekla.

Kvapně totiž ve dvoře Ruthardově na sebe vypůjčené šaty hodivši, běžela do otcovského domku, jejž byla včera péči staré, poctivé ženy svěřila. V tiché komůrce, u hlavy matčiny vykonala zbožnou modlitbu, třesoucíma se rukama a s klopotným srdcem oblekla pak sváteční svůj oděv a navrátila se zase do páně Hanušova dvorce. Odtamtud ji vedl otcovský dobrodinec v průvodu starého Plichty a ctihodné hospodyně nejkratší cestou k Sedlicům.

Mše svatá klonila se právě ku konci, když přicházeli ku klášteru. Prostranný chrám byl plný; jiní zástupové stáli přede dveřmi. Pan Hanuš hned zvěděl, co se tady děje.

„Ach, naše cesta bude požehnána,“ řekl po tichu k Adlince. „Král bude právě po službách božích — a to bývá v nejlepším rozmaru — plný ducha nebeského. Pospěšme, abychom se klášterem na chodbu dostali, kudy Milost jeho bezpochyby ku hostinským komnatám půjde! Doufámť, že nás nemine, aniž by nás byl vyslyšel.“

Ochotně dělali bojovníci volný průchod muži ve skvostném rouchu, z jehož tváře nejjemnější vlídnost zářila, a po jehož boku malý anděl kráčel. Míjel-li obrance domácí, musel na vše strany po zdvořilém pozdravení srdečně děkovati, a pozoroval při tom s velikým potěšením, že se oči všech na Adlinku s přívětivou zvědavostí upírají. Toť očekával bez toho, i věděl, byť i se někde hněv na jeho Zlatohlávka zakládal, že rychle zahyne, jakmile se čacké děvče po boku jeho veřejně ukáže.