Rozina Ruthardova/22.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
21.	22.	23.

Údaje o textu
Titulek:	22.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 125–134. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mezi tím, co okolo posvátných zdí rozložitého kláštera břinkot mečů a ryk bojujících zazníval, panovala mrtvá tichost v jeho nové, nedostavené kapli — mezi zástupem raněných Kutnohorských bojovníků, na kteréž u vojska císařského nikdo více nezpomněl, když byla stráž jejich dílem pobita, dílem rozplašena.

Hned při prvním propuknutí povyku byli se někteří z tvrdého lože, z holé půdy, vzchopili a začali dychtivě poslouchat. Věděliť, že se hraje venku veliká hra, rozhodující nad osudem celé obce, i snad celé země.

Někteří slabší pozvedli zemdlená těla alespoň dopola — jiní silnější odvážili se až ku vchodu, před nímžto zástup císařských zbrojnošů již nestál. Průchod byl volný, ale na blízku panovala divoká tíseň bojujících, a sesláblým oudům nebylo radno do tohoto davu se pustiti. Plni blahé naděje zastavili se tedy u dveří, a nespouštějíce oka s divohybných výjevů, ježto se před nimi střídaly, dávali o tom kratičké zprávy soudruhům, ježto se pro své rány z místa hnouti nemohli.

Brzo procitla také Adlinka. Spaní její podobalo se beztoho více trvajícímu omámení smyslů, nežli posilňující dřímotě, a duše její byla i při tomto odpočinku plna oněch obrazů, ježto jí byly minulého dne děsily.

S prudkým zkřiknutím se protrhla — kvapně okolo sebe sáhla, dychtivě se ohlídla, a poznala, kde leží — kde se nachází. Jasně stálo před ní pásmo dějin nedávno minulých.

Na žádného se neohlížejíc, puzena dávnoletým zvykem, poklekla vedle Víta, a sepnuvši outlé ruce na prsou, sklonila k nim hlavu a konala ranní modlitbu. Pak se rychle vzchopila, poněkud se důtklivým chladem podzimního jitra otřásla, urovnala Bořitův kabát zlehka pod Vítem a přiskočila ke dveřím.

„Pán Bůh rač uchovati, milí pánové!“ promluvila k mužům, dychtivě na venek hledícím. „Strhnul se již boj?“

„A ba, milá hrdličko!“ odpovídal z nich jeden — „již to jde do živého. To není ale podívání pro tvé oči, zůstaň raději ve svém koutečku.“

„Já jsem dcera slavné obce, do jejíhož srdce dravý nepřítel se dere,“ prohlásila se dívka — „a třebas i ruka moje slabá byla, že nemůže mečem vládnouti: mysl má je dosti silná, že se boje o spasení Hory nehrozí. Pusťte mě ven! já se tam ohlídnu a přinesu snad zprávu, jak se věci naše daří.“

„I zůstaň jenom zde, dceruško!“ ozval se hlas mezi muži. „Nám taková zpráva málo pomůže. Buďsi dobrá nebo zlá — však ona k nám cestu najde. Za to ale myslím, že by neškodilo — co se vám zdá, přátelé, — kdybychom raději sami takhle nějakou cestu odtud najíti mohli? ať se tato dnešní šrůtka zvrhne tak nebo jinak, vždy by nám to bylo k prospěchu, kdybychom se na jistou půdu — takhle někam po lukách až ke Kolmarku dostali.“

„Také o to se postarám,“ řekla dívka zase horlivě. „Mne si nikdo tak snadno nevšimne — já se v hlučném davu ztratím a spíše jeho tísní proklouznu, než kdokoli z vás — já se podívám, jsou-li cesty tou stranou prázdny; jakož to i doufám, poněvadž tábor vlastně za klášterem začíná a k Malínu se táhne.“

„Ne, ne — malá holubičko!“ odbýval ji zase jiný bojovník — „to není práce pro tebe — a třebas my teď nemohli zbraní vládnouti, tolik síly nám přece zbývá, že bychom se mohli sami po cestách ohlídnouti, kdyby se po nich nepřítel nemíhal — jen kdybychme mohli všickni odejít. To není úkol pro tebe! Ty jsi podstoupila již dosti — jak jsme od našeho statného kata zvěděli, an jsi vedle mladého Plichty se prozradila — tys učinila více, nežli od tebe jakékoli právo požadovati může, ty si zde hleď svého, dceruško, abys úkol svůj pěkně až ku konci dovedla a sladkou odměnu nalezla.“

V tom se ozvalo po kapli hluboké vzdechnutí — a outlá dívka sebou trhla. Znělo to se strany, kde Vít ležel.

A v skutku začínal se jinoch po dlouhých, zemdlením spůsobených mdlobách na hromadě písku pohybovati. Adlinka byla skokem u něho, a celá duše její vrhnula se v její zrak a utkvěla na bledých tvářích miláčka.

Jinoch otevřel zpovolna oči, ale za ranního šera, pod lehýnkou mhou, pokrývající ještě zřetelnici jeho, nemohl nic rozeznat. Lomoz blízkého zápasu zazníval mu v hlavě jako hučení těžké bouře. Nemohl ještě mysliti — nemohlť se zpamatovati — pro slabost těla nemohl se ani pohnouti.

Ani o tom nevěda, puzen toliko vnitřním úpalem, otevřel suchá ústa a promluvil šeptavě: „Pít!“

Adlinku to bodlo u srdce. Po druhé to osudné požadování — a po druhé tu nebyla pomoc.

„Hned — hned, milý Víte!“ začala jinocha třesoucím se hlasem těšiti, sama ještě nevědouc, jak slovu svému dostojí. „Podívám se, kde by bylo něco pro ochlad.“

I čekala ještě okamžení, dávajíc pozor, jaký oučinek slova její v milovaném jinochu způsobí. On se nepohnul; ale zdálo se, jakoby se byla dívčí slova nejoutlejších strun duše jeho dotknula, jakoby se v temné směsici jeho myšlének krásné upomínky probuzovaly — a po tvářích mu přeletělo jemné, ačkoli krátké usmání.

„Prosím tě, milý pane!“ obrátila se nyní Adlinka tiše k nejbližšímu raněnému, kterýž mohl alespoň přecházeti, „dohlídni trochu na nešťastného mladíka. Já se ohlídnu po nějakém nápoji — a snad jím zde i jiným posloužím.“

Při těch slovech zvedla železnou, na zemi pohozenou přilbici, a chystala se k odchodu.

„Z této cesty nebudeme tě, milá panno, zrázeti,“ řekl k ní bojovník; „ta leží ve tvém úkolu, a Bůh dej, aby vypadla, jak si tvé šlechetné srdce přeje.“

Adlinka pohledla ještě jednou na Víta, tichým vzdechem poručila ho do rukou Páně a vykročila z kaple. Hned prvním kročejem vrazila na mrtvolu německého oděnce, v jehožto zaťatých pěstech a zkřivených ústech divoký vztek se jevil, že musil tak časně z dějiště slávy a kořisti odejít.

Dívka se zachvěla; obrátila zraků od strašného divadla, a z těsna se držíc nových zdí nedostavené kaple, proplítala se roztáhlým lešením ku klášternímu dvoru, jehožto jedna strana se zadní částí nového stavení hraničila. Z předu se nemohla do kláštera dostati — to věděla; po té straně zuřil krutý boj.

Brzo se octnula mezi hromadami rozličného staviva: tu bylo kamení a cihel, tu bylo rozmanitých trámů a dřev.

Nyní stála u zdi, jež klášterní dvůr hradila. I běžela v levo — běžela v pravo — dvéře ovšem nalezla, ale byly zavřeny a nikde žádného průchodu. I popadla kámen a začala tlouci na vrata; ale tlučení její tratilo se v bouřivém hluku rostoucím po celém vůkolí.

Nemeškala se tedy u vchodu zamezeného, ale rychle se odhodlavši, počala jinou cestu hledati. Přilbici posadila si na hlavu, aby měla ruce svobodny — a pokoušela se vylézti na hromadu kamení, narovnanou zvýší nejvyššího muže podle zdí klášterního dvoru. Oděv mužský jí nyní v neobvyklém počínání prospíval. Outlinké nožky a ruce její zadržovaly se lehko v štěrbinách mezi kamením. Šťastně dostala se na nejvyšší vrstvu.

Nyní stála na kamení; ale měla ještě tři lokte zdi před sebou. I nezbývalo jí tedy nic jiného, nežli honem menší hromadu kamení nahoře sestaviti, na tu se zase vypnouti a potom na temeno zdi se vymrštit.

I seděla posléz horlivým namáháním upocena u výši na hřebeně zdi — ale duše její trnula novou ouzkostí. Prostranný klášterní dvůr ležel již ovšem pod jejíma nohama, ale prostíral se pod ní v hloubce šesti loktů, a okolo zdí nestálo nic, po čem by se byla dolů spustila.

Měla se tak vysoko na skok odvážiti? — Při té myšlénce ztrnula outlá dívka po celém těle. Nebyl to ale strach o vlastní osobu, jako spíše bázeň před tím, že by pro možnou pohromu pak milovanému jinochu k pomoci přispěti nemohla.

I napínala ještě jednou zraky svoje v temném ranním rozbřesku, pátrajíc, kde by něco nalezla, po čem by se na dvůr odvážiti mohla. Ale právě po té straně bylo všecko prázdno. Na zemi ležely ovšem žebříky, opodál veliké kádě; to bylo dívce ale tak málo platno jako veliká kůlna u prostřed, nebo hromady narovnaného dříví po druhé straně. Po tom si netroufala sestoupit, i kdyby se byla k němu přes celou zeď dosoukala.

Ostatně byl celý dvůr jako vymřelý, ani věrní domovní hlídači, dva velikánští psové, nedávali se viděti; teprva později dostihlo jich oko dívčí, když se začal mlhavý závoj podzimkového jitra trhati. Jeden ležel u prostřed dvoru s uťatou hlavou, druhý visel, maje na krku oko ze silného provazu, na dřevěném sloupu, jenžto se zdál k tomu cíli schválně zaražen, V mohutném, svalovitém těle jeho, jakož i v samém sloupu vězelo množství šípů, a jiné ležely vzadu okolo zdí, jak se byly cíle minuvše, o kámen odrazily a na zem upadly. Bezpochyby si chtěli včera nepozvaní hosté v klášteře kratochvíli učinit, a vybrali si pěkné zvíře za terč.

Lítostně odvrátila Adlinka zraků svých od nelidského divadla.

Do všech oudů vrazilo jí nyní nové horko, a srdce jí začalo hlasitě klepati. Byla to ouzkost, že nevyvede úkol svůj a že se bude musit bez nápoje do kaple navrátit. Ale vzpomínka na vzdechnutí Vítovo naplnila ji novou odvahou. Přílbici shodila na dvůr, aby jí nepřekážela; pak se nahnula silně ke předu, chytila se krajů zdi oběma rukama, nohy vytáhla nahoru, a tak se začala po hřebeně zdi na rukou a na kolenou plaziti. Měla dvě stě kroků dlouhou cestu před sebou, nežli se k příčnímu hrazení dostala, kdež byla posléz nějaké stáje a chlívy vypátrala, přistavené ke zdi.

Nehledíc ani v pravo ani v levo, aby ji závrať neuchvátila, a několikráte při obtížném posouvání odpočinuvši, dostala se konečně na místo, kde se ke zdi stáje klonily. Teď se nesměla dlouho rozmýšleti — beztoho bylo již mnoho času uběhlo — skokem stála na střeše, vikýřem dostala se na krovy a s krovů po žebříkových stupních na dvůr. Obratně, jakoby od jakživa po takových cestách chodila, sestoupila dolů, a sotva že pevnou půdu pod nohama cítila, běžela kvapně pro odhozenou přílbici.

S touto neobyčejnou nádobou v ruce ohlížela se po dvoře. V jednom koutě stála přikrytá studnice. I doskočila k ní — v okamžení zarachotil řetěz běžící s okovem do hlubiny, a v malé chvíli na to byla přílbice již plna vody.

S velikým utěšením hleděla dívka na čerstvý mok — ale hned na to začala se jí ocelová nádoba v rukou třásti.

„Milosrdný Bože!“ zajektala polohlasitě ústa její — „je-li tento pramen spojený s vedlejším potokem, a voda jeho… ha! běda mně!“ zkřikla najednou a pustila přílbici na zem. Hrůza jí zadrhla na okamžik volné dýchání.

„Já se musím na něco jiného odvážiti,“ začala pak zase temnými slovy čerstvě k sobě mluviti a chytila se oběma rukama za hlavu, jakoby z ní mermomocí dobrou myšlénku vydobyti chtěla — „já se musím na něco jiného odvážiti — já musím z jiného pramene občerstvení přinésti! Ale rychle — čas utíká — ubohý se trápí!“

A na kvap zase přílbici pozvedla, do poslední krůpěje vodu z ní vylila a kazajkou vytřela. Pak se obrátila ku klášteru.

Ze dvora vedly troje dvéře do klášterních stavení. Na zdař Bůh zamířila dívka k prvním, a sice nejmenším. Domýšlelať se, že to bude nějaká cesta vedlejší, po kteréžto se nejspíš do prostřed kláštera dostane, aniž si jí kdo povšimne. Duše její zmítala se v jakési rozepři; hledala vlastně pomoc u lidí, a přec se jich zas také štítila. Bylo to jakési nevýslovné puzení, z něhožto člověk někdy oučty klásti nemůže, co jí právě touto cestou do kláštera vábilo.

S divným tušením sáhla na kliku — dvéře povolily, a dívka se octnula v úzké postranní šíji. Z té se přišlo na širokou, dlouhou chodbu, v kteréž mnoho dveří bylo. I pokoušela se dvoje, troje otevřít; ale žádné jí nechtěly povolit.

Tu se zastavila v nesnázi, nevědouc, kam se obrátit. Nepochybně to bylo neobývané křídlo velikého kláštera. Okolo i ve zdech jeho šuměl pořád ještě hluk zápasu, a donášel se k ní jako hučení pobouřených ječících vod. I pustila se tedy rychlým, odhodlaným krokem po chodbě v tu stranu, kdež doufala k hluku se přiblížit. Muselať již hledět, aby se k lidem dostala, měla-li pomoc nalézti.

Pustila se tedy dlouhou chodbou v tu stranu, odkud lomoz hlučněji zazníval, a v několika okamženích octnula se na jiné příční chodbě, v nížto se ranním pološerem postavy bojovnické míhaly, Přikvapila k tlupě, kteráž ihned celou pozornost její zbudila.

Bylo to několik mužů — jak dle řečí a oděvů poznala — domácích bojovníků, jižto na posledním stupni z prvního patra vedoucích schodů stáli a mezi sebou dvě osoby drželi. Jedna z nich, stará, holohlavá, majíc ruce na zad řemenem svázány, stála mezi třemi hlídači, skrucujíc tvář k ohyzdnému ousměšku. Druhá z nich ležela jako bez života v loktech dvou oděnců, nevědoucích, co mají s břemenem počíti. Adlinka poznala v ní hned pannu Rozinu.

Hrdá dcera bohatého Rutharda, padnuvši náhle do rukou svých nepřátel — jakž nyní horníky nazývati musila — pozbyla veškeré odvážlivosti, a leknutím zadrhnutá prsa její dychtila darmo po svobodném dechu. On ji míjel — mrákota zakryla oči její, tělo se začalo káceti.

„Pomalu — pomalu, vzácná panenko!“ zvolal bojovník, jemuž Rozina říkajíc bez vlády do náruči padla, „tak jsme si neřekli! Tohle by bylo pěkné nadělení, abychom se tu měli mdlobami a křísením obírat.“

„I pusť ji na zem,“ zabručel jiný, „anebo se ohlídni po konývce vody. Tu snad ty hladové pijavky do poslední kapky nevychlastaly!“

„Ah — nebuď medvědem, Hromado!“ napomínal ho první. „Děvče je přece jen děvče a z Ruthardova domu, třeba se byla na obci provinila!“

„Aby do ní deset tisíc pemrlic a fimolů!“ zaklel si nyní zas druhý, jak se zdálo, rázný horník. „Ať je, kdo je — ale v mých očích nemůže být nic jiného, nežli hanebná poběhlice, a podle toho budu s ní nakládat. Jestli že se hned nenarovná, tedy ji pomohu několika štilcemi na nohy; zdržovat se tady nemůžem.“

Při tom ji chopil prudce okolo těla.

„Mějte shovění a útrpnost, jakž dobrým křesťanům přísluší,“ ozvala se nyní Adlinka, jež byla poslední slova bojovníkova zaslechla a blíže k mužům přistoupila. „Panna Rozina se ovšem provinila, ale ušetřte v ní alespoň slabé pohlaví, nechť byste i přestupek její ušetřiti nemohli.“

„Je ten kluk blázen?“ ozval se bojovník, s podivením na dívku oči upřev, „že nás chce jako kazatel přičísat? Hejdy dále! anebo tě přetáhnu, že se ti červená moudrost nosem i hubou vyvalí.“

„Zvolna, Hromado, zvolna!“ okřikoval ho nyní soudruh. — „Toho kloučka znám, a ty bys mohl skoro jeho slova za ucho si zapsati! Vždyť je to Maternovic Adlinka — Zlatohlávek pana Hanuše Rutharda…“

„I bodejž do toho tisíc skalních duchů!“ divil se první i s ostatními. „Tohle klouče —“

„Je to samé, co včera s mistrem Bořitou za námi přišlo, jak jsem ti už pověděl…“

„…a kteréž nyní prosí, abyste na nešťastnou dceru pana rychtáře nezapomněli! Položte ji — odneste ji,“ mluvila dívka dále, rychle se kolem ohlížejíc, kde by se příhodné místečko vyskytlo. Najednou skočila k nejbližším dveřím, otevřela je a spatřila před sebou velké večeřadlo. „Odneste ji semhle,“ prosila pak bojovníky dále, „a nechtě mě s ní samotnou. Pod mýma rukama nabude zajisté opět smyslů svých, ale zrakům mužským nesluší na to hleděti. Pomyslete, drazí přátelé, raději na to, abyste raněným soudruhům, ležícím až dosaváde v nové kapli, ulehčení způsobili a traplivou jejich žízeň uhasili. Já proto přišla pro vodu; ale hledám takovou, kteráž by jim nepřinesla záhubu.“

Takto mluvila horlivě k bojovníkům, an Rozinu skutečně dle slov jejích do večeřadla odnášeli.

„To je pravda,“ řekl na to mezi nimi jeden — „do té nedodělané klece mohli bychom se podívat a ptáčky vyvést. Pít jim opatříme — a kdybychom měli vodu z křtitelnice vzít. Některým nebude ale také doušek vína škodit — a toho zde bezpochyby také ještě nějaký džbánek nalezneme.“

„Jen tedy nemeškejte!“ prosila dívka, když byli Rozinu na širokou lenošku posadili, a nutila muže, aby vyšli ven, „nemeškejte a vyplňte skutek povinnosti křesťanské; já se tu zatím o nešťastnou pannu sama postarám.“

S těmi slovy vyvedla je z jizby, zavřela za nimi dvéře a zastrčila železnou závoru.

„Totě zpropadené jehně!“ prohodil horník Hromada, octnuv se zase u druhých na kamenné chodbě. „Nakládá s námi, jakobychom sukně nosili!“

„I nech ji,“ řekl druhý. „Bezpochyby bude chtít vzácné panně hedvábný živůtek popustit, a tu si myslí, kdybychom při tom stáli, že by naše oči mohly zahlídnout, co není pro ně stvořeno.“

„Nevídáno!“ ozval se třetí, „však ono by jí neubylo. A naše povinnost je teď vlastně, abychom tu zrádnou sojku z rukou nepouštěli.“

„No, však ona ti neulítne,“ těšil ho druhý. „Hleď jenom zatím, abys tohoto krkavce do dobré klece dostal.“

Při tom ukázal na Bozděcha.

„O toho neměj starosti,“ řekl soudruh a zaťal svalovitou ruku chutě starci do týla; „toho držím pevně, a brzy ho posadíme do temného koutku.“

„Tak — velký hrdino — tak!“ ušklebil se holohlavec, staré dásně zuřivě zatínaje. „To ti hezky sluší, když své drápy bezbrannému starci do křehkého těla zatínáš. Hleď jenom, abys také mou družku tak pochytil. Já bych se lítostí zbláznil, kdybys měl o tu kůstku přijíti!“

„Drž hubu, vyčichlý pokrytče!“ zakřiknul ho bojovník, prsty své ještě hloub do vetchého těla jeho zaklesnuv. „A vy se hněte, hoši! Zde nemůžeme lelky chytat, aniž víme, jak to venku vypadá, je-li koukol již dočista vymýtěn. Dva tady můžete počkati, až poběhlá srnka zas oči otevře, aby viděla na cestu, kteráž ji na pranýř povede.“

A celá tlupa se hnula, hledajíc hlavní vrata klášterní.