Rozina Ruthardova/20.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
19.	20.	21.

Údaje o textu
Titulek:	20.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 117–121. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo kuropění, a z klášterního velikého chrámu zanášel ranní větřík tvrdozvučné hodinky modlících se řeholníků v nepokrytou kapli, vězení to horníků.

Na ztesaném čtverhraníku seděl zde Kutnohorský kat. Byltě svůj kabát vysvlekl, a na hromadu písku jej prostřev, raněnému Vítu pohodlnější lože z něho ustrojil. Ležel tu jinoch nyní více ve mdlobách nežli ve spaní, přikryt jsa pláštěm katovým. Vedle něho podřimovala věrná Adlinka s obvázanou rukou.

Ticho bylo v kamenném ohrazení tomto; neboť veliké umdlení bylo se konečně všech zmocnilo a sevřelo oči jejich těžkým spaním. Nebes dohořívající lampy hleděly hasnouce na rozličné skupení zajatých. Blížilo se osudné jitro.

Seděl kat, ani se nehýbaje. Pravice jeho byla zaťata v rukověť meče a ucho napnuto k nepřátelskému táboru. Vědělť, že se probudí den strašlivý, i uzavíral sám u sebe, že učiní veliké dílo na polích dávivé smrti.

Modlil se k Bohu. Modlil se za svou obec, za mrtvé i za sebe.

V tom se mu zdálo, jakoby na blízku šumivý hluk a pomatený hlahol lidu povstával. I vzchopil se.

„Co jest? přicházejí?“ tázali se někteří, jež bylo pohnutí jeho vzbudilo.

„Andělé s plenícím mečem přicházejí,“ odpověděl kat s velikou vážností, a postavil se ku vchodu do kaple, kdežto dosavad žádných dveří nebylo.

Strážníci u venku hleděli do dálky, odkud nesrozumitelný ale děsný povyk pocházel, a budili soudruhy své, kteří vůkol pod šírým nebem pozdřimovali, i pobízeli je, aby vstali a vyzvěděli, co se stalo.

V tom ale hnala již hrůza bojovníky s jiné strany okolo zástupu na stráži, a křik jejich byl: „Metla boží! Mor! Záhuba!“

„Stůjte! co počínáte?“ zkřikl na ně Bořita, i zastoupil strážníkům cestu, jenžto buď aby něco jistějšího zvěděli, anebo v skutku před záhubou se ochránili, utíkati začali. „Stůjte, a mějte na mysli, koho tady ku dnešku střežete!“

Sám vešel na to zase do kaple, a zkřiknuv na horníky, s nimižto se byl času nočního již umluvil, aby se chystali, vyndal z ňader kus koudele, otočil jí kámen a vše obvázal. Potom tajně přineseným křesadlem chytlavé předivo zanítiv, prudkým mrštěním kámen do výšky vyhodil, tak že celé to svinutí nad zdi nedokončeného stavení vylítlo, v povětří se vzejmulo, a potom jako hořící chomáč k zemi padalo. Při tom vyběhl opět z kaple, a hleděl podle potoka k městu, až náhle i tam z tmavých olšin podobné ohnivé znamení vylítlo.

„Což to dnes peklo s námi bojuje?“ zvolal bojovník na stráži, jenž byl oba chomáče zahlídl; „anebo tu mají čarodějnické baby své rejdy!“

„Ďábel tu straší a honí duše zatracenců! Utíkej za ním!“ zkřikl Bořita, a pozdvihnuv meč, náhlou a silnou ranou strážci hlavu rozpoltil, tak že se hned na zem svalil a zbraň svou upustil.

„Ha, zrada, zrada!“ začali ostatní křičeti, na kata se hrnouce. V tom ale řítil se horník po horníku z kaple pod šíré nebe, a jeden po druhém zmocňoval se zbraně vojínů, kteří rukou Bořitovou poraženi padali.

S nevídanou a strašlivou zuřivostí vraždil katův meč mezi Němci. Pouhé zasáhnutí jeho bylo jistá smrt. V krvi se povalil celý na stráž postavený sbor, a za malou chvíli stálo na jeho místě dvacet ozbrojených horníků.

Mezi tím zrůstal náramný povyk po celém táboře. Divoká hrůza honila sbor proti sboru, zástup za zástupem; nikdo nevěděl, co se vlastně děje.

Na sta mužů, ježto večer na zdraví své ještě silné hrady stavěli, řvali nyní v prachu a svíjeli se ve smrtelných křečech. Klením, bědováním, voláním lidu o pomoc, jakož i hrozným řechtáním a dusáním válečných koní probuzovala se ranní krajina.

„Nyní za mnou, pánové!“ zvolal kat na ozbrojené horníky — „my tu nesmíme zaháleti. Vítězství dnešního dne spočívá v rukou našich, nesmíme mu tedy dáti uprchnout. Vzhůru, horníci! poslechněte jednou také hlasu opovrženého sluhy svého — onť vás věrně povede, a, jakž doufá, povznese dnes tento meč tak blízko nad hlavou pana Albrechta, jako včera večer. Heslo naše je: Václav a horníci!“

Takto zvolal. Hlas jeho zvučel jako bouře probuzená na horách. Svalovitá pravice jeho pozdvihla zakrvácený meč nad hlavou — ranní vítr hrál v jeho hustých kadeřích — prsa měl obnažena, neboť tu stál v košili, podobu maje strašlivého mstitele.

S obdivením hleděli horníci na muže, jemuž dle tehdejšího smýšlení ani mezi nejsprostším lidem bojovati přáno nebylo, a srdce jejich obživlo po včerejší nehodě šlechetnou jeho odhodlaností. Pozdvihnuvše hlasů svých, spěchali za katem jako včera za urozeným vůdcem, kterýž tu dnes ranami sklíčen v koutě klášterní kaple ještě bez vlády ležel.

Davem zděšených a semotam se rozptylujících nepřátel prosekali se odvážlivci až ke klášterním vratům, kdežto i stráže pobili. Polovička vedrala se jich po klášterních chodbách, kdežto nejšlechetnější zvěř uloviti doufali, a polovička obsadila východ, i bránila se tu zoufanlivě proti náběhům zmužilejších nepřátel, jimiž nebylo zděšení smysly pomátlo.

Hned první náběh byl tak prudký a tuhý, že Kutnohorským ani času nezbylo, klášterní silná vrata zatarasiti. U prostřed vchodu museli rány dotírajících Němcův odrážeti; ale zvenčí množila se napořád síla bojovná, a čím více ozbrojených pěstí německých přibývalo, tím více ubývala síla uvnitř odporujících, až tam posléze jen pět mečů zbývalo. Byl to Bořita se čtyřmi vojíny královskými.

„Ustupte a zavřete za mnou vrata — zatím přijde pomoc!“ zvolal nyní kat, a jako zuřivý lev, ranami již posetý, vrhnul se ku předu. Dobrý a pádný jeho meč otáčel se před ním s takovou zoufalostí a smrtící silou, že veškerý zástup do kláštera se deroucích na okamžik ucouvnul.

V tom okamžení rozlehlo se za nimi hlasité volání: „Václav a horníci!“ — a jako orel octnul se na bojišti pan Adamec s houfem kovkopů, s nimižto dle včerejší s katem úmluvy a s dovolením obce za tiché noci až k Sedlicům se byl připlazil, a tam skrytý mezi olšinou na znamení Bořitovo čekal.

Vítězně zavýskal Bořita nad pomocí, po které již toužebné dychtil; meč jeho podobal se živému blesku. Tu zarachotily za ním vrata, on ale také v tom okamžení kopím prohnán klesl na prahu a vypustil hrdinského ducha.

Krutý ale krátký nastal nyní boj mezi Němci a Kutnohorskými kovkopy. Brzoť poznali onino, že kláštera již neopanují, a vidouce pána a císaře svého ještě napořád v nebezpečí, odhodlali se klášterní vrata aspoň tak dlouho proti dotírajícím kovkopům zoufanlivě brániti, až by jim přátelé, jak se domnívali, k pomoci přispěli.

Avšak Albrechta samého nebylo již v klášteře. Náhle povstalým povykem zděšeni nemyslili soudruhové jeho, nepozvaní to hosté opata Sedlického, jinak, nežli že je veškerá síla horníků, i snad již vojska Václavova, přepadla, i pokládali se tedy za šťastné, že mohli pána svého outěkem zadními vraty z kláštera vysvobodit a tou stranou k táboru přitrhnout. Několik opozděných a outěk Albrechtův statečností svou ukrývajících rytířů padlo ovšem do rukou odvážlivých horníků.