Rozina Ruthardova/18.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
17.	18.	19.

Údaje o textu
Titulek:	18.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 108–111. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve skvostné síni kláštera Sedlického, u plných číší výborného vína, seděl Albrecht Rakouský s vůdci vojska svého a pil na zejtřejší dobytí Kutnohorských pokladů.

Odtrhnuv po zmařeném outoku od města, navštívil s přátely svými bohaté cisterciáky, a snažil se nyní hněv svůj v hojných zásobách klášterního sklepa utopiti. Odtud vypravil také posla svého do Hory, a na ničem nezoufaje, očekával nejlepší odpověď.

Po boku Albrechtova syna, mladého Rudolfa, seděla z otčiny prchlá Kutnohorská panna, Rozina Ruthardova. Příhoda její s hrabětem Liebensteinským, zvláště pak neobyčejná spanilost její a pověst o náramném bohatství otcovském způsobily, že se oči německých rytířů s velikým oučastenstvím po ní točily, ba i zamilované střely po ní házely. Ona však tu seděla se srdcem plným hořkosti, a snažila se nadarmo mračivé tváře vyjasniti. Při lichotných slovech samého knížete ovšem se usmívala, ale usmívání to byla pouhá záclona vnitřní ošklivosti a hrozné v srdci prázdnoty. Duše její byla smutná pustina, a semeno pomsty rozmáhalo se v ní k vlastní její zkáze.

V tom se navrátil posel z Hory. Žádostivě hleděl mu Albrecht do tváře.

„Poddají se ti skalin přeryvači?“ tázal se ho zvědavě a hlasem vysokým.

„Dnes ještě není oblomena mysl jejich, pane — a nechtějí se poddati!“ odpovídal Blum s hlubokou poklonou.

„Že nechtějí?“ zapálil se Albrecht v srdci i ve tváři. „A pověděl jsi jim zřetelně vůli naši? Vysvětlil jsi jim naše předsevzetí?“

„Ó, my měli dlouhé a obšírné rokování,“ dosvědčoval Blum, „ale posléze toliko na tom jsme přestali, že odpověď zejtra přinesou.“

„Nežli nám zejtra slunce krunýře zahřeje, začervená se jim půda krví zajatých spoluměšťanů!“ zabručel Albrecht. „Pověděls jim to?“

„Pověděl,“ dotvrzoval rytíř. „Ale oni zdají se míti větší péči o své doly, než o krky svých přátel. Přede vším pak líbil se mi tvůj pan otec, panno Rozino! Radost byla poslouchati, jak veškerou moudrou radu proti pánu a císaři našemu popouzel.“

„To že činil?“ zkřikl Albrecht, plamenným okem po Rozině mrštiv.

„Činil ještě více, pane můj!“ doložil rytíř. „Pověděl mi cosi o kletbě otcovské, kterouž mám tady panně dceři jeho odevzdat.“

„Co to, panno?“ tázal se císař dívky uběhlé. „Nemluvila jsi o zvláštní náklonnosti domu svého k naší milosti?“

„Mluvím-li o záležitostech domu svého, nemyslím nikdy na otce, císařská Jasnosti; nýbrž rozprávím jen sama o sobě, nebo myslím na ostatní oudy naší rodiny — na strýce a bratrance,“ odpověděla panna Rozina, pyšně hlavu pozvednouc. „Z města se uchylujíc, jehož dle proseb mých ruka boží brzo dostihne, byla jsem arci toho důmnění, že také vysoké stáří otce mého k prospěchu svému konečně prohlídne. Jinak ale nepodala jsem jistého slibu o věrnosti otce svého, a toliko sama sebe v ochranu tvé císařské Jasnosti uvádějíc, i jen sama za sebe přísahu oddanosti jsem složila.“

„Věříme ti i dáme ochranu,“ odpověděl císař, „ačkoliv zapříti nemůžeme, že bychom i k vůli tobě byli raději viděli, kdyby se obec rozumněji byla poradila a dle zkázání našeho již dnes učinila. Tuším, tuším — že budeme zejtra opět s mečem v pěsti před městem státi, a pak nevím, budeme-li koho šetřiti, a byť i k tvým strýcům a bratrancům náležel!“

„Nešetřte žádného!“ zvolala dívka s tváří planoucí. „K nižádnému z města neváže mě svazek srdce, jež tam nelítostně zedrali. Mněť se jednou snilo, že budu blažena v záři žezla tvé císařské Jasnosti, a světu zlému navzdor snu svého se odřeknouti nechtíc, utekla jsem se k tvé milosti. I nepřišla jsem s prázdnýma rukama, a co jsem v Hoře ještě zůstavila, k tomu, doufám, brzo vítězný meč Jasnosti oddané služebnici pomůže. Otcovský dům jsem opustila, rodné město svou radou zapáliti pomohla a všeliké spojení se soudruhy posavadního života svého zničila. Naději se tedy, že naleznu milosti mezi novými přátely — a Rozina Ruthardova dovede všeliké milosti hodnou se učiniti.“

Při těchto slovech byla povstala, aby slovům svým větší váhy i důstojnosti dodala; a v skutku hleděli také přítomní bohatýři s nemalým podivením na spanilou dívku, kteráž tu jako bohyně války se pyšnila, ačkoliv také čarovným pohledem srdce k líbezné milosti roznítiti uměla. I hleděli za ní, an poklonu složivši, ze síně odcházela, a mnohý mezi nimi přál si býti jejím přítelem. Její city a myšlénky byly však docela jiného způsobu. Hněv k otčině a pomsty žádost pohnaly ji k činu odvážlivému, při němž pokoje a úlevy nabyti doufala; avšak nyní poznávala, že i těch nenávidí, k nimžto se byla důvěrně uchýlila, a duše její kotácela se na zbouřených vlnách vášní, mezi hněvem, hořem, ošklivostí a zoufalstvím, jako slabá loď mezi záhubnými skalinami.

U dveří čekal na ni starý důvěrník a provázel ji s hlavou sklopenou do skvostné komnaty, kterouž jí byl na císařův rozkaz Sedlický opat postoupil. Také na pohybných tvářích shrbeného starce jevil se boj odporných citů a škaredost mu stahovala obočí. Ostatně sedl si beze všeho ostýchání blízko Roziny a nemluvě čekal, jak se zdálo, na rozkazy velitelky své.

Nevrle uhostila se tato na pohodlné sedadlo i pohřížila do hlubokých, ale nemilých myšlének; ale byla by si je dala ráda zahnati. Protož očekávala, že Bozděch něco pronese. Ten ale tvrdošijně mlčel.

„Čím se ti plní ta vyschlá lebka, že nemluvíš?“ jala se ho posléz Rozina sama tázati. „Stýská se ti?“

„Hm — ano, stýská se mi, že bych si žebra rozmačkal a ten tlukoucí kus masa z nich vytrhnul,“ odpověděl Bozděch zamračeně, ruku silně na srdce tiskna. „Zlobím se, že horníci domů svých ještě řadou a v ulice nevystavěli. Stojí to posud jako roztroušené stádo; kde komu napadne, tam se uhnízdí. Ďábel aby pak plameny se střechy na střechu roznášel — a zvláště potom, když na to ještě nebe nalívá, jako by člověku právě největší radost pokaziti chtělo.“

„Ach tak!“ prohodila Rozina s trpkým ousměchem. „Tedy je ti líto, že jsi dnes při zakládání ohně zbytečně života svého odvážil?“

„Svého života?“ ušklebil se stařec, a jedno oko zamhouřiv, hleděl druhým na dívku, jakoby ji chtěl hvězdu neštěstí jejího okázati. „Milé dítě, já se již jiných věcí odvážil, nežli mizerného života. Ale pravda — tak bych byl nerad dokonal!“

„Jak dokonal?“ ptala se dívka napnutě.

„Nu,“ řekl holohlavý důvěrník jedovatě, „kdybych byl musil samojediný popravci do rukou padnouti.“

„Cože pravíš?“ vyskočila Rozina jako vyděšená. „Co samojediný — co popravci?“

„Nemluvme o tom, drahá panno!“ ušklebil se opět starec, jakoby chtěl dívku uchlácholiti. „Smrtící zápach vane z těch pouhých slov, a takové vonidlo nehodí se pro dívčí nosejček.“

A Rozina sklesnouc opět na sesli, upadla v hluboké myšlénky. Ticho bylo v komnatě, neobyčejné na blízku této panny, a křivohřbetý sluha seděl tu jako němý ale ostrozraký lovec, na blízkou i brzkou kořist pilně číhaje.