Rozervanec/Stanislav Karlovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Stanislav Karlovi
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: Google Books (plný text dostupný pouze z USA)
Vydáno: In: Sebrané spisy Josefa Kajetána Tyla. Díl I. Praha: B. Kočí 1906. s. 646-649.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Karel Hynek Mácha

... Byl jsem v Praze. Hynek mi posledního času psal, ale já nevěděl, co z jeho listu vybrati, abych si nějak úplný, dokonalý obraz o stavu jeho učinil. Přikládám ti dopis jeho — přečti si ho také, a můžeš-li, představ si toho zatroleného nešťastníka, jak stojí mezi dennicí a večernicí s roztaženýma rukama. Ví kozel! já jsem někdy tak prosaická duše a praobyčejný, všední člověk, že nemohu pochopiti, co jiný v zanícení z pera vypustí.

Muselť jsem do Prahy v dosti mrzutých záležitostech naší rodiny; byl jsem tomu ale přec rád. Myslilť jsem: uvidíš Hynka a jeho Beatu. Co dále, to jsem nevěděl.

První moje chůze byla k jeho rodičům. Stará matka seděla u stolu při Nebeském klíči — otec u kamen, a pokašlával. Starou ženu polily slze, když mě poznala, a já se po Hynkovi ptal.

„Ach, milý, zlatý pane! kdy pak ten již u nás není! Pomyslete si, čeho jsem se ubohá matka dočkala!“

„Já ti to vždycky říkal, že se na tom klukovi hrozných radostí dočkáme!“ — řekl starý s veselou hořkostí a strašlivě zakašlal. Já to měl za průvodní hudbu k tomu sejčkovému zpěvu. I vyzvídal jsem, co se bylo přihodilo.

„Ach, toť víte sám, drahý pane!“ — začala stará bědovati — „že býval trochu divný. Dobré srdce měl, to je pravda —“

„Měl“ — ušklíbnul se starý.

„Já se na to jako dnes pamatuji“ — pokračovala stará — „když jsem stonala, jak v hrozném strachu po pokoji chodil, ruce spínal — on myslil, že spím; ale já se nemohla jen slabostí hnout a dobře jsem ho slyšela, jak se za mne modlí! —“

„Modlil se —!“ zakašlal starý — „a potom nás tvrdohlavě trápil. I nu arci — my jsme ze starého světa — a panáček je z nového; za našich časů bývaly děti poslušné — nyní snad musí rodiče poslouchati. O — já se tomu často hrozně smával!“

„Ach, nezlob se, starý! — však ono se mu jistě dobře nevede! Můj všemohoucí Bože! — jakž by se mu také mohlo dobře vésti? Ničeho nic nemá — přitom je tvrdohlavý — v noci, když jsme spali, se vystěhoval — tou holkou se také utahá —“

Slovem: byly to mizerně-veselé zprávy, jakých mi stará nabědovala a starý nakašlal! Kdybych byl měl poesii v tu chvíli při ruce — snad bych jí byl krk zakroutil. Či ne poesii? — Ne, ne! Což může ta spanilá za to, že se jí člověk tuze hluboko do očí podíval a rozumu pozbyl? — Či-li je toho Beata vinna? ... Nu, podívame se na ni ...

Viděli jeme ji! — i s panem Hynkem. Já se zděsil, když mi v malé, tmavé, vlhké světničce v oustrety vkročil. I zpomněl jsem si hned na jeho paláce. Byl přepadlý, a divý, temný jakysi oheň vyšlehoval z očí jeho. Hořké usmívání křivilo mu bledé rty — a (abych ti jádro svého pozorování podal) nemejiim se, tuším, řeknu-li: Hynek poznává, že měl mázdru na očích; — že byl ale odjakživa poctivý, anebo že mu teď hanba říci: Já se mejlil! — nutí se k víře, že Katinku svou posavad miluje — buď aby ji nezarmoutil, anebo aby sám nad sebou nezoufal; — ano mně se zdá, že i Beatu nutit musí, chtěje, aby se celým srdcem k němu vinula. Přisám Bůh! je to proklatě-romantický poměr dvou zklamaných srdcí.

Ona je v skutku až posud, jako jsi pravil: jehňátko, a nehodí se nijak do čarovných paláců fantasie Hynkovy. Nejlépe jí sluší v ruce punčocha. Mimo to mívá uplakané oči. Jeť doma živa v samé mrzutosti . . .


Později.

. . . Hynek dokončil študie. Muselať se s ním státi veliká změna. Já bych se byl spíše nové Trojanské války nežli nastávajících jeho rigoros nadál. Ale vypadá také — ať nelhu! — jako umučení. Se žádnym nemluví, a zaplaší-li někdy mračna s tváří svých, je to hořký, s celým světem opovrhavý úsměch. Nejsem — i nechci býti prorokem; ale tu je snadno hádati, že to dobrého konce nevezme. Budu však po něm pásti, jako hladový ostříž po skřivanu, a podívám se, zda-li mi uklouzne. Mne nemohlo pro ten čas nic moudřejšího potkati, jako že ještě asi rok Pražskou dlažbu šlapati musím.

Stran Beaty měl jsi pravdu, že chce býti její Egmontem. — „Nech ať se ti do očí dívám a všecko v nich naleznu: utěšení a naději a radost i žalost!“ — To je, myslím, denní lekce, kterouž jí hezky po kantorsku, s vráskovitým čelem a pánovitým tónem předříkává. A podivno! ubohé děvče si to již pamatuje, a pěkně bez přestávky, bez nejmenišío koktu svou úlohu odříkává. Jestli ho miluje — to nemohu poznati; jestli v něm utěšení a naději a radost nachází — to je také těžko říci; že se ho ale bojí, že se jí děje jako nešťastnému ptáčeti, ježto k jedozrakému chřestejši zabloudilo, a pak se bázní chvěje, křidélkama tepe a přece odlítnouti nemůže — na to bych ti mohl devětkrát pečetěný zápis dáti; a že v něm toliko žalost nalézá, to jsem ti již tím napověděl, že jsem to slovo svrchu dvakráte podtrhnul.

Dle mêho neromantického smyslu bylo by nejlépe, kdyby teď Hynek řekl: Adió Klárko! MěJ se dobře — my nemůžem spolu z jedné mísy jídati! — Aie kdož by ho k tomu rozumu přivedl? Já začal jen povzdálí, a hned byl oheň na střeše. On ví, že se děvče pro něho nehodí — aie ono ho to těší; neboť může říci, že je v lásce nešťastný! A může-liž mu býti něco vítanější, nežli je neštěstí? — Pramilionská hlou .... a tak dále! Stará píseň — a zpívá se známou notou.

Ještě později.

Pán Bůh budiž pochválen! Obloha se jasní. Hynek dostal jakýsi ouřádek v ....icích a bude se .... otevři uši! — oznamujeť se láskám vašim, že do stavu manželského vstoupiti miní . . . to ty se divíš? Co? — Ten se k tomu jinak přitočil, nežli my dva — že ne?

Ano, ano! Pan Hynek bude se ženiti, a panna Beata vdávati. Jemu již nelze říci: Adio, Klárko! — a ona musí mluviti: „Nech ať se tebe držím — nech ať se ti do očí dívám, a všecko v nich naleznu: utěšení a naději a radost a žalost i otce svému dítěti.“

Es ist eine alte Geschichte,
Und wem si just passirt — „

Či to tak není? Odpusťte, pánové, jestli jsem vám bůžka vašeho nějakou slabikou porouchal!

Rodiče svolili — a tak není žádné překážky.

Hynek se usmívá. Najednou chce podivín světu dokázati, že je šťastný — a že je na něm hrozně rád. Nu, také dobře. Je mi to přece milejší, nežli ta věčná kyselost na tváři — ač bude jedno jako druhé pouhá maškara.


Na to.

Pozejtří máme svatbu, a takž bude tuším román u konce. Hynek je poctivý — a bohdá ke svému stavu přivykne. Až posud mu arci ještě všelicos kotrbou mele; myslím ale, že je to poslední paroxismus — poslední vybuchování soptícího vrchu: potom bude snad ticho, a na zkamenělých proudech lávy porostou sladké hrozny.

Dejž nám Pán Bůh, abychme se toho dočkali! Dřív ale ještě podivných věcí uvidíme. Pomysli jen, jaká to bude svatba! Já budu svědkem a družbou...

Ale počkej! popíši to jinak. — Před čtyřmi neděli byl tu Hynek naposled; zařídil, co bylo potřebí, a zas na svou štaci odejel. Předešlý týden navštívila mě sama nevěsta a doručila mi Hynkův poslední list. Já si ho opsal na věčnou památku. Zde ho máš. Byltě to kousek znamenitého papíru — a budeš-li jednou biografii Hynkovu psáti, nesmí tato expektorace jeho mezi prameny scházeti...

„Beato! příští pondělí jsem v Praze, a pak přistoupíme k oltáři. Ty víš dobře, jak jsem po té chvíli toužil — a mnoho-li jsem do té doby přetrpěl. Učiň tedy, ať se jí celou duší oddati, a velikému, rozhodnému okamžení tomu všecek zasvětiti mohu. Beato! pro tebe jsem přítele odtrhl od srdce svého a zahnal do cizího světa ... Já vím dobře, že jen k vůli mně svazky roztrhal, ježto jej k vlasti poutaly, a tím že jako žíly srdce svého přeřezal — já to vím: ale pozdě padly šupiny s očí mých, a za nimi tekou marné slzy mé! — Beato! pro tebe jsem opustil rodiče — jen abych samoten stál s obrazem tvým, a zasléchal řeč lásky tvé, aby žádná podoba a žádný zvuk se nevtíral mezi duše naše. Beato, Beato! pro tebe jsem zradu spáchal nad nejvěrnější družkou veškeré minulosti své — poesii zapudil jsem od sebe, navrátil se do školnlho prachu, snesl posměch, ušklíbání, prstem okazování — a všecko, všecko pro tebe! Pro tebe jsem převrátil celý život svůj, a nic mi nezbylo, než ty, Beato má! Ale za to musíš také býti z celé duše, a ze vší mysli jedině mà — mà a žádného jiného. Celý svět budiž pro tebe pouhým snem dětinských let; v srdci mém ti vzejdou nyní jiné světy, plny barev čarovných a všelikou ztrátu stonásobně nahradivých. Žádný tobě na světě již nepatří, žádného neznej, k žádnému se nehlas — jedině já naplňuj celou bytost tvou; o to tě prosím, s tlukoucím srdcem a slzou v oku tě prosím! — to ti přikazuji. Budoucí tvůj manžel a pán ti přikazuje! Smysly moje by se rozletěly do všech končin, kdybych se nadíti měl a shledal, že jsi nevyplnila puntík mého rozkazu! ... V pondělí ráno jsem u tebe. Přichystej se. Do chrámu nepůjde s námi nikdo nežli Stanislav, matka moje a otec tvůj. Žádný jiný — rozumíš? Jinak to míti nechci. Okáže-li se matka tvoje — slyš mě! — okáže-li se matka tvoje: odejdu od samého oltáře. Já nechci žádného viděti, kterýž by se mi jako hrozivý duch z časův mého zápasení objevil. Toho dne chci býti vesel — vesel, že se bude obloha mou veselostí ozývati! S Bohem, nevěsto má! Svět se mi točí kolem — písmena tancují předemnou, jako sbor veselících se andělů — s Bohem! nežli mě uchvátí! Dnes nemohu ještě tančiti — ale v pondělí — je-li pravda? — v pondělí! Jenom nezapomeň, co jsem ti poroučel!“ —


Po třech dnech.

Já objednal duchovního na samé poledne. Beata se vystrojila — stará matka vykukovala každou chvíli z okna.

Čekali jsme, aby ženich čekati nemusel. Onť mohl jen s vozu stoupiti — a za půl hodinky byla Beata jeho.

Dostavník .... ický přijíždí o jedenácté. — Byloť Již půl dvanácté - - tu vešel někdo do dveří! Byl to vozka z dostavníku. Přinášel psaní — jiného nic nevěděl.

Nevím sice, jak lidem bývalo, dokud se v kameny obraceli; jistě ale nemohli jinák vypadati, nežli jako my, když nám vozka dopis podával. Chvíli jsme mlčeli. Bylo to proklatě strašlivé mlčení! Beata zbledla jako stěna — matka se celá chvěla — otec kousal se do rtů — a já se zlobil, neboť se mi list v rukou třásl, a nemohl jsem to změniti.

Písmo bylo neznámé. I četl jsem .... Představený Hynkův ouřadník dával rodičům zprávu — že jejich pan syn včera večer skonal. —

Mám ti dnes ještě něco psáti? — Pro dnešek je psaní, tuším. těžké dost. Chceš-li ale dvojí porto — a třeba kusem srdce svého zaplatit, tedy věz! Poslední slova Hynkova byla: „Beato — jinak nemohu! Zejtra přijdu — jen se přichystej!“

Mám ti ještě něco povědít?


* * *


Dvě léta na to přijel Stanislav zase do Prahy. Bylo to o masopustě. Dávalť se bál v prospěch nějakého ústavu pro chudé, a Stanislav obětoval také dva zlaté za bilietu.

„Podívám se na tu strakatinu!“ řekl, a také se podíval. Komorné, panské, čepčářky, dcerušky řemeslnické — panští myslivci, kupečtí mládenci, praktikanti, studenti a jiní mládenci — všecko se to hemžilo po sále, jako v stobarevném kukátku. Stanislav chodil z místa na místo. Konečně . . . mejlil se? O nikoli! — ona to byla! — Beata!

Za stolem seděla vedle mladíka — Stanislav hádal, že je remeslnický tovaryš — a smála se, a byla veselá, cele jinák, nežli jindy bývala. Stanislav se přiblížil a pozdravil.

„Ah, pan . . .“ zvolala ona radostně překvapena, jakoby v ní obrazem jeho pražádné bolestné upamatování vzniknouti nemohlo. „Zase jednou v Praze? No to je hezky!“

Stanislav ji vyžádal od mladého člověka na prvni túru k tanci — chtěl, i měl s ní tolik co mluviti, a nevěděl, má-li před ním začíti.

„Není to váš pan bratr?“ ptal se jí, když po prvních tónech Labického Aurorových valčíků do řady vstoupili — ačkoliv dobře věděl, že Beata žádného bratra nemá.

„M — ne!“ usmála se ona, hlavinkou vrtíc. „To je můj amant!“

„I je-li možná? — Ah. to je hezky človíček. A bezpochyby vám budeme brzo: miada paničko! říkati?“

„Po velkonocích. Hned jak se Antonín mistrem udělá.“

„Tak? Nu, mnoho štěstí. Máte již družbu nebo mládence? Kdybych věděl, že za mnou neštěstí nepřichází — již bych se vám k tomu nabídnul. Ale jednou se mi ta služba nepovedla.“

„Inu, kdož pak může za choleru! Toho jste nebyl příčina.“

„Zpománáte si ještě někdy na ty čaзy — nebo na Hynka?“

„M — co pak to! Vždyť jsme se ani pro sebe nehodili! Hynek byl dobrý člověk — ale mně se zdá, že trochu bláznil. To ustavičné psaní a skládáni veršů ho celého pomátlo.“

„To máte dobře. Pan Antonín zdá se býti jiný mužíček — viďte? — Dělá u vašeho pana otce?“

„Ne, on je truhlář ....“

— „No, musié? — Alou — alou!“ ozval se v tom hlas mužský za Stanislavem, a něco ho ťuklo do zad. „Či nezačnete?“

Ten sebou trhl a viděl, že má tančiti. Otočiv tedy honem pravici okolo nastávající paní truhlářky, letěl s ní dolů, vedle dlouhé řady ostatních tanečníků. Holka byla jako pírko.