Román o věrném přátelství Amise a Amila/VI

Román o věrném přátelství Amise a Amila Julius Zeyer
V	VI	VII

VI. Cernunnos.

Amil odvracel pomalu tvář svou od jeviště k zlatému baldachýnu, kde Jolanta seděla; usínající hudba zněla mu jako sladká ozvěna drahého jména jejího, které veškerou jeho duši naplňovalo jako vůně mystická. Osudy nyjícího dítěte Rimóni byly vylákaly něžnou slzu z blankytné hloubi jejího oka, a vlahá záře snivého souhvězdí pod bílým jejím čelem nadchla Amila tak, že unešen luznou pokorou dívčího obličeje ruce sepjal jako před světicí a v duchu takto zvolal s vroucností: „Ty výkvěte nebeské spanilosti, kdo na tě patřít smí, ten Bohu děkuje! Má paní, pohled oka tvého požehnáním jest!…“

Jolanta povstala a kráčela po boku svého otce s hlavou schýlenou. Co byla pýcha královská, co zlatá sláva dvoru proti koruně spanilosti, zářící na jejím čele, proti dívčí skromnosti, která její bytost jako andělskou glorií obestírala? Když se brala kolem Amila, pozvedla k němu oči, v kterých posud slzy zářily, a zdálo se mu, že vidí modrým nebem májového jitra v boží ráj, a veškeré paprsky slunce že rázem padají mu do srdce jak liják hvězd. Když dívka přešla, klesla hlava jeho na prsa.

„Jak ono dítě ve hře hynu touhou,“ povzdychl si. „Jak ono, i já jsem se v nebesa zahleděl tak hluboko, že mne více země nevábí.“

Jak ve snu kráčel s ostatními k pyšnému paláci. Duch jeho vznášel se jako skřivan k slunné obloze pln naděje a štěstí, a klesal opět k zemi pod tíží smutné skutečnosti. Amil byl by se nejraději utekl do samoty, avšak dvorský řád volal jej mezi hodovníky, a nezbývalo než poslechnouti.

Král shromáždil tentokráte své hosti kolem křišťálového stolu, ozdobeného stříbrnou révou zlaté hrozny nesoucí; obsluhu při stolování obstarávala pážata, projíždějící na bílých koních dlouhou, do zahrady otevřenou síň od jednoho konce k druhému a nosící na hlavách zlaté poháry a mísy, uspořádané na ebenových deskách vykládaných perletí.

Uprostřed veselí hlučného kvasu objevily se náhle tři temné postavy u sloupů nesoucích ponebí z flanderských koberců, pod kterým král seděl. Byli to tři mnichové, oděni v tmavé, dlouhé kápě. Poklonili se hluboce před králem, a nejstarší z nich poklekl a podal mu pergamén ovinutý stužkou z šarlatového hedvábí, na které dvě velké pečeti ze sněhobílého, vonícího vosku visely.

„Kdo jste a co mi nesete?“ tázal se král udiven.

„Jsme poslové opata Hyvarniona, tvého služebníka, pane,“ odvětil klečící mnich.

Král přijav pergamén kývnul přívětivě hlavou. Odevzdal listinu maršálkovi paláce, aby obsah její nahlas předčítal. Dva heroldové, opírající se o dlouhé berly ze slonové kosti, zatroubili do jasnozvukých trub, a za nastalého ticha četl mařšálek toto poselství:

„Svému dobrému pánu, králi Francie, Hyvarnion, sluha Hospodinův, opat kláštera pod hradem Ardhuin.

Můj pane dobrý a králi přeslavný!

Došla mne zvěst, že hody slavíš ve středu bohatýrských rytířů a paní spanilých. a vznáším prosbu k Tobě, pane, a k Tvým věrným, byste kroky svoje obrátili sem na sever do vlhkých lesů, do stínu starých hvozdů pošmurných, kde věkošedý hrad Tvůj Ardhuin stojí, to slavné někdy, dávné po praotcích dědictví. Učení mniši, kteří přede mnou zde žili v posvátných síních mého kláštera, napsali do vzácných knih, že jméno toho hradu pochází od staré, dávno zapomenuté již bohyně, kterou předci naši v bludu pohanském kdys vzývali, když lovy chystali. Volali prý zaslepenci k Ardhuině při svitu měsíce a v hustých lesích budovali jí sochy na počest, modly ohromné, mající tvary ženské a hlavu jelení Slavný děd Tvůj, králi, dal poslední tu sochu pod hradem Ardhuinem s horlivostí pravého křesťana pobožným lidem rozvalit. (Bůh připočti to k jeho odplatě!) Od nepaměti zavítali Tvojí předci, králi, jednou aspoň v životě na slavný lov do lesů Ardhuinských a kůži největšího jelena, jejž ruka jejich usmrtila na honbě, brali s sebou, aby sloužila jim za příkrov, když ukládali je k poslednímu spánku v tu šerou kobku, kde slavné z mrtvých vstání očekávají. Po Tobě ale, pane dobrý, sluha Tvůj Hyvarnion marné touží; Ty nepřicházíš ani na lov do lesů toho kraje, ani líbat svaté ostatky, jež klášter pod hradem ve zlatých skříních chová. Marně čekal jsem, že vzejde den, kdy dopřáno mi bude Tobě požehnat rukou třesoucí se věkem, ale nyní k Tobě volám, králi, přijď! Věz, z černých stínů jeskyň podzemních se před nedávnem vyřítila stvůra děsivá, obrovský zubr, bílý jako sníh, s okem blesky sršícím. Kdekoli objeví se, přichází zkáza v jeho zápětí; vše prchá před ním, a bez úbrany dupá úrodu našich polí v prach. Ó králi můj, vyšli chrabré své rytíře a spas nás ode zlého. Buď sláva ti a požehnání Boha nejvyššího. Amen.“

„Vzhůru na Ardhuin!“ zvolal král po přečtení poselství starého opata. „Vzhůru na lov!“

Sto zlatých číší zablesklo se ve slunci, paní vály hedvábnými závoji a vzduch otřásal se nadšeným voláním: „Vzhůru na lov! Na zubra! K vítězství!“

Kvas byl rychle skončen, král vyšel ze síně, a rytířstvo se rozjelo po městě. Konaly se kvapné přípravy k odjezdu.

Poslové na rychlých ořích rozlétli se krajem; jedni uháněli na Ardhuin se zprávou, že král tam přitáhne, druzí zase byli posláni, by hosty z celého okolí hradu Ardhuinu zvali, a jiní opět spěchali do nejrůznějších končin, by psy, koně a lovčí zbraně dvořenínů dopravili v pravý čas na určitá místa.

Dva dni po příbytí mnichů ku dvoru, když vedro bylo pominulo a večer se po krajině rozkládal, vyjel král a jeho družina z paláce a ubíral se k bráně města. Tam rozloučil se s měšťany, a dlouho hleděli tito s vysokých bašt a věží za odcházejícím králem.

V čele četného zástupu cestujících jel voj rytířů v ocelovém oruží, blankytné prapory, protkané stříbrnými liliemi Francie, vlály vesele a šuměly mohutně nad jejich hlavami, za nimi následoval kočár tažený šesti klisnami, bílými jako mléko, a pod baldachýnem z růžového atlasu, jehož dlouhé řasnaté záclony téže barvy, splývající až na pozlacená kola, stříbrnými půlměsíci vyšívány byly, seděla královna a spanilá její dceř, po obou stranách kočáru jely dámy na bujných ořích, a rytíři, obklopující krále jako hvězdy lunu, končili průvod. Opodál za dvořanstvem jeli obrnění žoldnéři.

Tak jeli tichou krajinou, jak lesklá vlasatice klidným nebem se táhne, a zvuk zbraní a veselý smích probouzel nivy z dřímoty.

Amil přál si, by cesta trvala do skonání, neboť ačkoli jen pořídku s Jolantou po celý ten čas promluviti mohl, viděl ji přece neustále. Brzy rozhrnula bílá její ruka růžové záclony kočáru a hledala ho pohledem, brzy opět zastavil se povoz pod stromy a Jolanta vedena svými družkami procházela se po břehu jasného potoka, by takto pookřála. Ale vynořil-li se sladký její obličej z temnoty noční v lese, když rozdělali rudé ohně, pak byla tvář její, v nejistém světle větrem znepokojeného plápolu dvojnásobně krásna, a oko její lesknoucí se dlouhým paprskem měsíčním, vnikajícím tiše černými stromy do mystické hloubky hvozdu, zazářilo pak kouzlem nadzemským… Když se časem přibližovali městečkům a vsím, usedl král pod nějaký strom, rozestírali kolem koberce na trávě pro paní, a obyvatelé měst a vesnic vycházeli ven, vítali krále a on soudil jejich pře. Jolanta bývala pak jako holubice smíru a stíníc luzný obličej kvetoucí snětí mísila hlas svůj, sladší nežli klokot slavíka, do hrubých zvuků žalujících na se mužů, a odcházeli s vlhkým okem, šťastni jako děti, žehnající jí… Duše Amilova byla jako mannou sycena; obrazy ty plny míru a spanilosti daly mu zapomínati na starost veškerou, žil jako v světě novém, blaženém a nikdy dříve netušeném; duše jeho cítila se jedna s ptačím zpěvem, s vůní květu, s blankytem a zlatým světlem slunce, bylo mu, jako by byl blíže k Bohu přistoupil, veden jsa nejčistějším jeho serafem. Neprocitl dříve ze sladkého opojení, až když se cíli cesty přiblížili, a hrad Ardhuin na nočním obzoru se jim nad hučícími lesy objevil.

Z těch lesů vál vlhký vzduch, a těžká mračna valila se nad jejich vrcholky, kolébajícími se ve větru jako vlny neklidného moře. Na kraji houště v stínu ohromných dubů míhaly se nejisté postavy jako bílé páry, a když průvod královský se přiblížil, uslyšeli všickni hlas starého muže, prozpěvujícího tuto prastarou modlitbu svatého Hervéa: „Ó bože, rač mne chranit od osidel, od útisku a ode zlého, před liškou chraň mne, před vlkem a před démonem!“

Hned na to zacinkaly zvonky, zakmitala se světla, a opat Hyvarnion a jeho mniši vyjeli z lesa králi v ústrety. Stařec seděl na černém mezku, pokrytém bílou šabrakou, pošitou stříbrnými zvonky. Dlouhá bílá říza z měkké vlněné látky halila jeho tělo a splývala až na nahé, černými sandály podvázané nohy. Široký pruh černého hedvábu, pošitý bohatě perlemi a smaltovými pláty, na kterých hlavy apoštolů skvělými barvami malovány byly, zdobil kolem ramen řeholní jeho háv. Od pásu visel mu dlouhý růženec z labdanum, syrské to pryskyřice, a na každé z bílých hedvábných rukavic blýštil se velký drahokam, Ceraunia zvaný, průhledný jako křišťál, prorostlý azurnými žilami a svítící jako plamen. Po boku opata jel mladý mnich, nesoucí velký zlatý kříž, osazený drahocennými kamejemi, z nichž prostřední, černá s bílou postavou Panny Marie, byla smaragdy a perlami vroubena. Ostatní mniši nesli lucerny z nejtenčího rohu, zasazeného do stříbra, a někteří pozlacené, na řetězích visící lampy, v kterých doutnala vonidla cyperská.

Když se král a opat byli uvítali, jeli spolu v čele průvodu, a všichni dorazili brzy ke hradu. Ohromné ohně hořely tam na baštách příchozím na uvítanou; s oken věží visely nesmírné měděné pánve na silných železných řetězích, naplněné hořící smolou, a a rozlévaly příšerné světlo jako požáru kolkolem do tmavých lesů. Pod hradem hučela divoká řeka, a velké kusy hořící smůly padaly občas jako ohnivé slzy z pánvi do šumících vln, kde s hadím sykotem shasínaly. Spuštěné mosty duněly jako bouř pod kopyty četných koňů, a otevřené brány zívaly jezdcům vstříc, jakoby je pohltit dychtily.

Pošmurnost hradu vzbuzovala v srdci Jolantině neurčitý strach, vyhýbala se z kočáru a ohlížela se úzkostlivě po Amilovi, hledajíc úlevy v jeho zraku. Byla jako útlé ptáče, které se k prsům svého chranitele tulí. Usmál se na ni, a posilněna přátelským jeho vzezřením, cítila se bezpečnou a děkovala mu pohledem. Pak zmizela v temnosti obrovského průjezdu, jejž plápolající pochodně jen chatrně osvětliti dovedly.

Amil čekal, až na něj dojde řada vjeti do hradu, v nitru jeho nepanoval ale onen klid, jaký Jolanta z oka jeho byla vyčetla. — Pohrával hřívou svého koně a hladil lesklé hrdlo věrného zvířete, ale srdcem jeho zmítaly chmurné myšlénky. Jak pošmurně a hrozivě vypínal se hrad do noci, šlehaje požárnými svými blesky až vysoko tam na tu klenbu, kde se mezi mraky bledé hvězdy kmitaly!

Čnějící ta hmota nebyla mrtva; oživena naopak jakýmsi nepřátelským, démonickým duchem, zdála se Amilovi býti záhadnou bytostí, osudnou a temnou, která stavíc se mu náhle v cestu bez slitování žulovými kroky květy vzniklé pod nohou Jolantinou rozšlapala a omrazivou rukou strhovala hvězdy, jež se byly rozbřeskly, když dívka svoje o lásce snící oči byla na oblohu upřela. Co znamenala náhlá tma, která se spouštěla uprostřed poledne na slunnou nivu lásky?

„Vám nechce se do hradu, můj pane?“ ozval se pojednou za Amilem hlas, a ohlédnuv se, poznal Florestána. Zlý jakýs úsměv hrál mu na tváři, a mimoděk polekán jako neblahým tušením bodl Amil svého koně ostruhami a rychle jako střela letěl do hradu. Seskočil se sedla a odevzdávaje uzdu štolbovi zpozoroval, že se byl octnul vedle lípy, tak nad obyčej mohutné, že ho podivením plnila.

Pod věkuvzdorným stromem stál široký jakýsi trůn, hrubě z kamene vytesaný, a naproti na žulovém, mechem porostlém sloupu, téměř tak vysokém jako věž, visel obrovský zvon tvaru tak neobyčejného, že Amilovu pozornost plnou měrou k sobě připoutal. Bylo to cosi jako lidská hlava, ohavně se šklebící a končící se jelením parohem. Při nedostatečném světle hořících smolnic blýštěla se ta pololidská hlava hlubokým stínem noci tak příšerně, jako tvář ďábla, číhajícího v temnotě. Amil ohlížel se po dvoře, kdo by mu as vysvětlení podal.

V tom spatřil pod lipou na kamenném trůnu trpaslíka tak ohyzdného a tak nehybného, že se na okamžik domyslil, že to snad jedna z těch kamenných nestvůr, vytesaných jako podivná ozdoba prastarého toho královského křesla. Ale za chvíli počal pídimužík bledou svou velkou hlavu s ramena na rameno kolíbat, a oči jeho zpozorovavše nepříjemný dojem, který jeho osoba na Amila činila, zablyskly se záštím, a zlomyslný úsměv obnažil celou řadu velkých, žlutých zubů v ohyzdných jeho ústech.

„Co znamená ten zvon?“ tázal se Amil.

Trpaslík mlčel chvilku, hledě s Amila na zvon, pak opět na rytíře, a konečně vyrazil chraptivým hlasem slovo „Cernunnos“ ze sebe.

„Tomu nerozumím,“ odvětil Amil.

„Běda vám, uslyšíte-li ho promluvit!“ zasípal trpaslík a pozvedl hrozivě zakrnělou svoji ručku.

Amil pohlédl mimoděk na zvon. Trpaslík ale vypukl v křečovitý smích, mezi nímž celým tělem potřásal, tak že rolničky, visící na červeném hedvábu, kterým měl hlavu zdobenou, taktéž jako tenký smích zaznívaly. Když Amil udivený zrak svůj k místu obrátil, kde se pídimužík na trůnu chechtal, bylo místo prázdné a záhadná bytost byla zmizela.

Druhého dne přicházeli od bílého rána neustále noví hosté na Ardhuin, a roh strážného na věži hřměl po celý den vítajícími zvuky do šumících lesů. Každý prohlížel si starý hrad s nemalou zvědavostí, a kolem opata Hyvarniona shromažďovaly se neustále husté skupiny posluchačů, neboť kmet ten znal ze starých knih a pergaménů dějiny památné budovy do podrobna a měl důkladný výklad pro každou vrásku, již šedé věky byly do kamenné tváře její vryly.

Mezi všemi posluchači ale nebyl nikdo, který by s takovou horlivostí a s takovým nadšením byl naslouchal, jako jasnooká Jolanta. Upírala krásné svoje zraky, které se podivem šířily, na starého muže, sedícího vedle krbu, naplněného místo dřívím zelenou chvojí a pestrými květy, a růžové její rty odměňovaly vypravování jeho tak sladkým úsměvem, že kmet cosi jako slunný paprsek v stářím vychladlém srdci ucítil. Když jednou mezi jeho řečí, unešena proudem jeho výmluvnosti, v hlubokém zamyšlení na dvorský obyčej zapomněla a plna důvěry jako libé děcko zlatou svoji hlavu na klín jeho položila v snivém dumání, tu zachvěl se stařec vroucím pohnutím a tisk hedvábné její vlasy k svadlým rtům.

„Dcero moje,“ pravil opat s úsměvem, když jako ze sna probuzena se vzpřímila a ruměnec ji poli, „dcero moje, vzpomněl jsem si na místo, nacházející se na pošmurném tomto hradě, které se báji rovná, vzpomněl jsem si na ně k vůli vám, neboť zlaté ptáče, jako vy, slušno umístiti v méně smutné kleci, než ona věž jest, v které bydlíte.“

Na to zval opat krále a celou společnost, by ho následovali. Vedl je tmavými schodišti, vysoko klenutými chodbami a prázdnými, zaprášenými komnatami do pusté síně k železným, silně pozlaceným dvířkám, na kterých bílá růže vymalována byla. Potom přitiskl opat vší silou na zlatou mušku, sedící v kalichu růže, a k velkému překvapení všech přítomných otevřely se dvéře dokořán, a před oslněnými zraky všech zazářila komnata, zařízená s královskou nádherou.

Prohlíželi hedvábné čalouny, zlatem a slonovou kostí vykládané skříně a purpurem potažená křesla. Vše vynikalo vkusem nejjemnějším, vše dýchalo vůní nejsladší. Naproti dveřím stál malý trůn z ebenového dřeva, na kterémž seděla ženská postava, vytesaná z bílého kamene, držící v rukou srdce. Opat přiblížil se soše a zavadil nohou o první stupeň trůnu; ihned zněl komnatou tichý, jasný zvuk, srdce v rukou sochy se otevřelo, a v něm objevil se zlatý klíč.

Opat jej podal Jolantě a odhrnul těžký čaloun vedle sochy visící. Třesoucí se rukou otevřela Jolanta zlatým klíčem takto odkryté dvéře, a všichni vykřikli překvapením. Mezi strmícími skalami ležela tu čarokrásná zahrada, zelená, svěží a stinná jako ráj. Azurná zeď, pomalovaná vznášejícími se bílými anděly se zlatými křídly a korunami z hvězd, objímala kvetoucí sad jako bohatá stužka vzácnou kytici, a na cimbuří zdí seděli kovoví ptáci přeumělé práce, z jejichž dutých, uvnitř stříbrnými strunami potažených těl i nejslabší větřík sladkou hudbu vyluzoval. Květem pokryté stromy shlížely se šepotajíce v jasnovodém fontánu, lesknoucím se uprostřed palouku, usmívajícím se v slunci, a veškeré cesty byly pozlacenými oblázky posypány.

Jolanta obejmula kmeta vděčností, když král jí zahradu a komnatu za bydliště vykázal, a jako motýl létala od květiny ku květině a usmívala se blaženě sama na sebe do modrého fontánu. Zdálo se blouznivé dívce, že našla vhodné místo, kde by sníti mohla o blahu své lásky, o drahém muži tom, kterého její mladá duše byla vyvolila na věky. Jen nerada se loučila se svým novým rájem, ale kovový hlas hřmějících rohů oznamoval, že noví hosté táhnou ku hradu, a opat Hyvarnion vedl krále a jeho dvůr nejkratší, jen jemu známou cestou do velké prostory hradebního dvora; král usedl unaven na okamžik pod starou lípu na kamenný trůn. Zahleděl se do prapodivného zvonu, který byl včera takovou měrou pozornost Amilovu poutal, a obrátil se pak k starému opatovi.

„Vás není nic tajno, můj otče velebný,“ pravil s úsměvem, „a dojista dočetl jste se též v nějaké staré knize neb na zčernalém pergaménu, co jméno toho zvonu znamená, které prý ‚Cernunnos‘ zní.“

„Královský můj pane,“ odvětil opat, „ni staré knize, ni zčernalému pergaménu, ale zvláštní náhodě děkuji, že vám podivné to jméno poněkud vysvětliti dovedu. Obávám se ale, že vás unavím, neboť bude mi vypravovati celý příběh, který v paměti mé, nyní již slabé, hlubokou stopu zanechal.“

„Ó mluvte, mluvte!“ zvolal král. „Přicházející naši hosté, kteří se teprve na pokraji za lesem zjevili, potřebují ještě půl hodiny, než k spuštěnému mostu dorazí, a budete-li vypravovat, uzdá se nám ten čas pouhým okamžikem.“

Nato usadil král opata vedle sebe a královny, a ostatní umístili se na rozprostřeném po trávě koberci. Opat Hyvarnion pak počal takto vypravovati:

„Stalo se před mnohými a mnohými lety, když ještě síla mladistvá v mém nyní vetchém těle přebývala, že tehdejší opat našeho kláštera mne mladého tenkráte bratra sem na zámek poslal, bych jistý drahocenný rukopis, posud zde se nacházející, pro klášter náš přepsal a dle původního pergaménu zlatými, bílými a blankytnými květy ozdobil.

Byl jsem tehdá slavný mezi mnichy pro dovednost v podobných pracích, na které se nyní chvějící se moje ruka odvážiti již nemůže. S radostným pocitem ujal jsem se provedení tak čestného úkolu, a poněvadž hrad tehdáž téměř neobydlen nad lesy truchlil a do širého kraje se kabonil, přidělili mi k obsluze jednoho novice, před nedávnem teprve mezi nás přišlého. Byl to člověk zasmušilý, nevrlý, ba někdy až divoký. Byl dávno obyčejný u noviců věk překročil, a nikdo nevěděl, co ho k tomu přimělo, odříci se světa a vstoupiti do naší řehole. Vyhýbal se plaše bratřím; sedával po celé hodiny zadumán pod některým stromem v zahradě a naslouchal tam blouznivě šumu jeho listí, jako by tajůplným zvukům těm rozuměl jak lidské mluvě.

Ač i já o společnost jeho takměř nedbal, byl mi z jedné příčiny přece milejší, než bratřím ostatním; byl totiž Bretonec jako já, a krajanství nás jaksi spojovalo. Zde na zámku, když jsme neměli jiné společnosti, sblížili jsme se ještě více, a odpočíval-li jsem po práci, zajímalo mne na to patřiti, jak pilné jeho ruce sošky svatých z bílého vosku hnětly a skvělými barvami pokrývaly.

Jednoho dne nalezl jsem ho v těsné jeho dílně a při svém vstoupení zpozoroval jsem, jak cosi přede mnou rychle skrýti se snaží. Polo žertovně, polo zvědavě chopil jsem se toho předmětu a poznal na první pohled věrný obraz zvonu Cernunnos do podrobna provedený.

„Cernunnos?“ zvolal jsem udiven; „což tě ohyzdný ten zvon zajímati může?“

„Zajisté,“ odvětil, a ruměnec ho polil, a oči jeho zasvítily podivně. „A jaký div?“ přidal s unylým úsměvem, „vždyť to upomínka na dobu mládí a svobody!“

„Ale,“ namítal jsem, vždyť jsi nikdy před tím zde na hradě nebyl a tedy nikdy před tím Cernunna nespatřil?“

„Což neleží druhý obraz Cernunna, potažený zelenou rzí, hluboko v jasných vodách, u kterých sedávala Rivanona, spanilá jako planá růže rosou koupaná? Což nehleděl jsem denně v hrozivou jeho tvář, šklebící se příšerně chladnými vlnami?“

Potřásl jsem jím, jako bych ho ze sna probuditi chtěl, a zdálo se, že se v skutku vzpamatoval ze svého blouznění. Hleděl divoce kolem sebe, vytrhl se mi z rukou a uprchl. Neviděl jsem ho po celý den.

Na večer vyšel jsem z hradu, bych ve vonném lese pookřál. Měsíc svítil tenkráte jasně jako rybí oko, a světlo jeho spřádalo stříbrné své sítě po celém zdřímlém kraji. Odříkával jsem tiše večerní svou modlitbu, když náhle přitlumený jakýs hlas v ucho moje dorazil. Přiblížil jsem se místu, odkud zvuky přicházely, a rozevřel křoví, dělící mne od porosené paseky, kmitající se světlem měsíčným jako jezero bludiček. Uprostřed té lesní louky stál náš novic; ruce jeho pozdviženy byly k měsíci, bledá jeho tvář byla k nebi obrácena, a chvějící se jeho rty pronášely tato prapodivná slova:

„Bytosti tajemná, jež stříbroskvoucí pluješ nad vrcholky lesů jako bílá Ceridvén, když v podobě kroužící labuti se vznášela nad temnou spoustou nesmírného pramoře, v jehož lůně od počátku dřímal nestvořený ještě svět, buď velebena! Ty vládneš mocně duchům zemřelých, již jako bílé mlhy kol temen horstev bloudí, a vůli tvé jsou nepokojné stíny podrobeny, jež v roztrhaných mracích před tvou tváří mátohy divokých kanců honí! Klidem noci slyším hlasy mrtvých, jezdících na průhledných oblacích a ukojujících čarosvitem záře tvé tu nehynoucí touhu po světle, která je v hrobech tíží. Dej, svatá luno, by hlas Rivanony jak tiché větru vání šerem zašeptal! Ó zjev mi zlatý její stín! Šumící hvozd mne láká ku vraždě, krev moje kypí divoce v mých žilách; buď tedy milostivá, luno stříbrná, nechť spása moje, Rivanona, přispěje mi na pomoc! Slyš, Rivanono, slyš, Cernunnos volá!“

Déle nezdržel jsem se, vyskočil jsem z křoví a chopil se novice pevnou rukou.

„Kacíři! pohane!“ zvolal jsem, a vlasy moje ježily se hrůzou. „Poklekni v prach a vzývej Boha pravého! Boha otce, spasitele lidstva, světlo pravdy a zdroj života!“

„Díky, bratře!“ odpověděl za chvíli dosti klidně novic, a sklopiv hlavu dodal: „Ty’s vytrhl mne z rukou démona.“

„Co znamenalo vše to, co’s tu mluvil?“ tázal jsem se klidněji, vida jeho pokoru. „Co mluvil’s o Cernunnu a ďáblech ostatních?“

Novic vzdychl, usedl do porosené trávy, táhna mne k sobě, a počal takto mluviti:

„Nemysli, že jsem pohanem, můj bratře, jsem pouze nešťastníkem, neb duch můj, vymknuv se z mezí rozumu, zabloudí často v krvavou a temnou poušť starých bludů. Zdá se mi, že dvojí svět v mém srdci bojuje. Jsem divoký a zasmušilý, jako můj otec býval, pohání mne to ven do tmavého lesa ku vraždění zvířat, až světlý obraz mé sestry, bílé Rivanony, mne z mrákot pohanského vzteku vyvádí. Ach, drahá moje sestra Rivanona! Vidím ji, jak sedí na prahu pustého, polozbořeného hradu otců mých, jak snivě naslouchá šumu lesa, kvilu větru v opuštěných síních a burácení vzdáleného moře.

Tam na tom prahu pod šerým obloukem brány sedávala celé léto předouc a zpívajíc, a ptáci přilétali k ní a naslouchali hudbě jejího hlasu, a včely zpity vůní lesních květů přinášely Rivanoně svůj zlatý med a sněhobílý vosk. Z toho urobila Rivanona bělotřpytnou svíci a při ní přádala pak a modlila se v zimě, když temnou nocí tiše vločky padaly, a moře smutně ku pobřeží lkalo.

Jak tajemně to světlo bílé svíce zářilo! Byly to paprsky letního slunce, které včely byly vssály z květů, a vůně jejich se nyní se světlem zároveň jak luzný přízrak jara pustou naší síní šířila… Ó Rivanono, proč byl jsem hluchý pro tvůj varující hlas, pro věštící tvé písně? Proč podlehl jsem divokému kouzlu, spočívajícímu ve slovech mého otce? Proč chodíval jsem s ním do tmavých lesů, vždy k prolévání krve ochoten? Pošmurné pověsti o divokých lovcích vábily mne více než andělské zpěvy ubohé mé sestry.

Rod, z kterého pocházím, byl někdy slavný, ale klesl v ustavičném boji se všemi sousedy, a mému otci zbyla jen na polo rozbouraná tvrz a starý zbrojnoš. Našemu domu vyhýbal se každý, a ve všech síních hradu byly temné skvrny krve po stěnách. Z úst svého otce slyšel jsem toliko stará podání, jež dědila se v rodině naší od pokolení na pokolení. Pocházeli jsme prý od starých, velemocných někdy kněží, a doubraviny, kde posvátné jmélí uprostřed tajemně třpytícího se sněhu rostlo, vábily otce mého více než všecky kathedrály křesťanstva.

Jak svítily mu zraky divoce, když vypravoval o krvavých obětech, jež v šerých lesích se někdy starým bohům přinášely, o čaromoci plavovlasých kněžic, jež zlatým srpem tajůplné jmélí při měsíci sbíraly, avšak i hrdla lidských obětí těmitéž srpy podřezávaly… Teď bloudí prý zaklety za tyto činy jako bílé vlčice kol oněch míst, kde prolévaly někdy krev…

Však nemysli, že byl můj otec pro tyto staré upomínky nevěřícím pohanem. Každou neděli klusali jsme spolu lesem ku vsi, kde před kostelem starý zbrojnoš naše zbraně podržel; po mši arci letěli jsme v les, a běda zvěři, kterou jsme pak potkali. Broditi se v krvi její byla naše neúkrotná radost, a otec dal mi jméno Cernunnos, vysvětliv mi, že to jméno jednoho z dávných bohů, jejž vzývali naši předkové, když na lov vytáhli, a kterému krvavé oběti přinášeli; zasvěcovali mu prý staré stromy, na které přibíjeli hlavy jelenů a kanců, nohy menší zvěře a křídla dravého ptactva, Cernunnos přebýval v hloubi lesa; hlava jeho končila se jelením parohem, a zvon v Ardhuinu jest zajisté zbytek některé modly jeho.

Ach kolik slzí prolila bílá, zlatovlasá Rivanona pro tuto naši krvežíznivost! Duše její objímala láskou veškeré tvorstvo a byla ukojena tklivými, něhyplnými zpěvy dávných bardů, o nichž šla stará pověst, že když harfy jejich zazněly, zlaté plody se stromů pršely.

Často brávala mne za ruku a usednuvši u jasné vody, kol které při svitu nového měsíce víly prý rej svůj provozují, věnčené čaromocnými květy, z nichž modravé světlo září, mluvívala slova dýšící mír a smilování.

„Což neteklo již dosti krve a nebude nikdy konec vraždění?“ tázala se jednou s lesklou slzou ubohá Rivanona. Což není každý život krůpějí onoho zdroje beze dna, jejž Bohem nazýváme? Proč ničíš, on co tvoří? Proč nenávidíš, on co miluje? Proč poskvrňuješ stále vraždou hvozd? Což neslyšíš, jak nocí lesy kvílí a k samým nebesům hluboký svůj žal povznášejí? Ó přísahej při sladké matce panně, při světici, která jest mezi svatými co bílá holubice mezi ptactvem, co vonná růže mezi květy, co jasné slunce mezi hvězdami, že ustaneš od vraždění zvířat!“

Hleděl jsem do vln, kde na dně sražená hlava Cernunnovy modly ležela, a sladký hlas mé sestry byl tentokráte mocnější než divoký, ku vraždě pobízející úšklebek Cernunnův. Přísahal jsem… Čas míjel mi pomalu v starém našem hradě a bez ustání lákalo mne to k honu, ale dodržel jsem svůj slib.

Jednoho dne nalezl jsem Rivanonu na nejvyšší věži, odkud bylo viděti moře, ztrácející se v modré mlze.

„Co hledíš tak smutným okem v dál?“ tázal jsem se sestry. „Proč nyjící tvé oko vlhne slzami, když bílé plachty na obzoru mizí?“

Tu obrátila ke mně bledý, průhledný svůj obličej, tak přespanile zlatými vlasy vroubený, a hlasem plným nevýslovné touhy a snivým jako soumrak letního večera pravila: „Unavena žitím, které nepovznáší, a poděšena rozbrojem a krví prolitou, pláču nad krutostí doby a čekám toužebně a s bolestí. nedojde-li mně na potěchu buď zlatý plod, neb vonný květ, neb aspoň suchý list z rozkošné oné zahrady, kde otcové naši prý přebývali v době šťastnější.“

Zachvěl jsem se, a srdce mne zabolelo; poznal jsem z blouznivé její řeči, co lesklé její oko, hořící její tvář mi dosti zřejmě hlásaly, totiž že horoucí její duše, ukájená zpěvem bardů, síly jejího těla poznenáhla byla strávila, jak plamen olej lampy tráví. Bylť stín našeho domu příliš chladný pro tak vzácnou květinu. Přemohl jsem slzy svoje a odpověděl sestře: „Nerozumím ti.“

Opřela hlavu o vlhkou zeď a odvětila s povzdechem: „Praví se, že bard Myrdhinn vyplul s devíti druhy svými, by přistál k břehům zeleného ostrova, kde zlatá jablka rostou a věčná zora září. Ostrov ten zbyl ze světa, jejž pohltila potopa ne dosti rozvzteklená, by i onu náspu strhla v záhubný svůj klín. A bardům bylo dopřáno, by aspoň z dáli zřeli břehy blažených, na kterých azur moře zmírá se vzdechem… Oči jejich zřely zemi svatým slíbenou, kde andělé s nebes přišli o závod pějí s ptáky v kathedrálách z křištálů, osvětlených hvězdami nikdy nehasnoucími… Mně stýská se po onom ostrovu, když svět tak truchlivý a zlaté struny bardů přetrhány…“

Uvedl jsem sestru na lůžko a probděl u ní celou noc. K ránu zazářila radostí. „Viděla jsem ve snu ostrov blažených!“ zvolala s úsměvem; „a když jsem plakala, že to jen pouhý sen, tu slíbil mi jeden z tichých stínů znamení, bych nabyla jistoty v pochybnostech. Ó bratře můj, jdi na břeh mořský, tam najdeš ptáka letem znaveného, přichází z mého ostrova; jdi, přines ho, ať slyším jeho zpěv a uzdravím se.“

Šel jsem. Nad starým krbem z šedého kamene visel luk mého otce. V myšlénkách vzal jsem osudnou tu zbraň a chvátal k moři. Vlny jeho dmuly se a ranni slunko zápasilo s mraky. Dlouhý zlatý paprsek pronikl temným oblakem, a široký hřbet moře byl jako hvězdami posetý, a nad tím leskem vod spatřil jsem letícího ptáka, jakého jsem nikdy před tím nebyl uviděl. Bílý jako padlý sníh vznašel se na zlatých křídlech, a táhlý, sladký zvuk ho provázel. Když doletěl ku břehu, klesal již unavením, ale ještě jednou sebral síly a vyšvihl se jako skřivan vysoko, jako by slunce pozdraviti chtěl. Tu zakypěla divoká má krev, a chopil jsem se luku; šíp vyletěl jak blesk, a tiše jako vločka sněhu spadlo ptáče mezi kamení…

Zděsil jsem se svého činu. Vešel jsem v komnatu s pukajícím srdcem a poklekl před svou sestrou. Byla bledá jako smrt.

„Mé ptáče?“ tázala se tiše.

Rozevřel jsem plášť. Mrtvý pták padl na kamennou podlahu; bílé jeho peří bylo potřísněno krví, zlaté křídlo zlomeno, a šíp můj trčel v lesklém jeho těle. Rivanona zachvěla se jako mladá bříza, zachvátí-li ji vichr podzimní. Jediná slza vyhrkla z modrého oka. Zahalila tvář svou zlatými vlasy jako závojem… Pak klesly její ruce. Chopil jsem jí a stiskl k srdci — byla mrtva…

Uprchl jsem do lesů, kde bílý její stín mne konejšil, když v tmavé noci jsem si hlavu o skálu zoufale rozdrtiti chtěl. Bloudil jsem dlouho. Vítr obývá prázdný dům mých otců, z kterého šedé trosky jako slzy zkamenělých obrů prší do mechu. Ať rozpadne se pustý dům, když zlatovlasá Rivanona nesedí již s vřetenem na prahu pod šeřícím se obloukem. Já hledám mír a pokoj duše mezi vámi. Ó, zda jej kdy najdu?“

Novic mlčel a ulehčil si proudem slz. Od oné noci nevypravoval mi ničeho více, jen jednou ještě zmínil se o své sestře.

„Nalezl jsem zde na hradě skrytou zahradu," pravil mi jednou, „a ve dne v noci zdobím ji prací rukou svých. Jest mi tak sladko myslit si, že Rivanona tam přichází z ostrova blažených mně k vůli, by tam na okamžik mně na blízku odpočinula.“

Dovedl mne do oné zahrady, má dcero Jolanto, kde vy teď přebývati budete, a když jsem podotkl, že svatá naše církev neví o tom ostrově blažených, že to výmysl dávných bardů, tu odpověděl mi s milou prostotou: „Což není bůh všemohoucí a nemůže ostrov takový vytvořiti, by vyhověl přání svých svatých?“

Usmál jsem se a neodporoval; na jeho prosbu omaloval jsem pak zdi jeho zahrádky. jak mne o to prosil, a jak je dnes ještě vidíte.“

„A co stalo se s novicem?“ tázala se Jolanta, která naslouchala celou duší.

„To Bůh jen ví,“ odpověděl opat. „Na podzim, když jsme se měli do kláštera vrátit, stával se novic ode dne ke dni zasmušilejším, a na mou otázku, co ho rmoutí, pravil mi: „Marně bráním se své vášni; kdykoli měsíc jasně zasvítí, zpomínám na temného, krví zvěře potřísněného Cernunna, a šumící les mne vabí, vítr volá mne a stromy kývají… Nechci již prolévati krve, ale zdá se mi, že les jest mojí vlastí, tam mne to pudí mezi divou zvěř. Chtěl bych s vlky jako s bratry žíti a s láskou hleděl bych medvědům do očí!…“

Tak podivné řeči vedl novic; chlácholil jsem ho a přivedl jej do kláštera, kde chorý na lůžko klesl. V nemoci blouznil stále o lásce k zvířatům a stromům, o lásce, v jakou se bývalá jeho divoká nenávist k nim a krvežíznivost byla obrátila, a jednoho dne, když měsíc jako rybí oko svítil a první sníh se mezi svadlým listím bělal, vykradl se Cernunnos nepozorovaně z komnaty, kde bratr, který jej v oné noci hlídal, byl tvrdě usnul; já, stoje právě u okna po skončené modlitbě, viděl jsem ho uháněti k lesu. Bledá jeho tvář byla k měsíci obrácena a ruce jeho byly vzhůru k nebi vznešeny, jako tenkráte, když jsem jej poprvé na palouku byl blouznícího překvapil. Chvilku stál tak na pokraji hvozdu, jako by jej to přece nazpět ku klášteru táhlo, pak ale zatřásl hlavou a zmizel ve stínu stromů… Nevrátil se nikdy více.“

Tak skončil opat Hyvarnion; ale král takto promluvil: „Co jméno toho zvonu znamená, to nyní tedy víme, otče velebný, avšak význam jeho na tomto místě není nám posud jasný, a můžete-li nás i o tom poučiti, pak přijměte náš dvojnásobný dík.“

„Od nepaměti, pane,“ odvětil opat Hyvarnion, „sluje zvon ten též zvonem soudu. Jest to posvátná povinnost každého krále Francie, by okamžitě vyšel na dvůr a zde pod stromem na kamenný stolec k soudu usedl, jakmile příšerný hlas Cernunnův hradem zahučí, byť to i uprostřed noci bylo a král nejsladšímu hověl snu. Jistý trpaslík otevře pak klece ptáků, které byl větě: „Cernunnos volá“ naučil (toť celý úkol jeho života), a opeření poslové lítají pak všemi chodbami, a každý, kdo je slyší, jest povinen též vyjíti na dvůr. V komnatě, kde lože tvoje stojí, milostivý králi, nachází se velká, jaspisem a zlatem vykládaná skříň, v níž visí divukrásný plášť; je to příze shotovená mocnou čarodějkou, ale posvěcená později římským biskupem, tak že všechny vetkané v ní čáry k dobrému jen cíli slouží. Do toho roucha halí se král, než zde pod starou lípu usedne, a vezme zlatou berlu ze skříně a starobylou korunu podivné práce, která se tamtéž nachází. Posvátné tyto skvosty slují ode dávna „klenoty soudu králova“. Avšak není nikomu pod ztrátou hrdla dovoleno, volati zvonem nazvaným Cernunnos krále Francie na slavný soud, leda tomu, kdo by tajnou zradu vypátral, hrozící buď samému králi neb celé jeho říši. To, pane, jest význam toho zvonu.“

Opat byl slavným hlasem tato slova pronesl, a význam jeho řeči dotkl se všech tak podivně, že všeobecné ticho nastalo, nejvíce ale byl Amil zadumán. Viděl v duchu opět trpaslíka před sebou, jak mu svadlou rukou hrozí, a maně ohlížel se po dvoře; zrak jeho padl ale na tvář hrdého Florestána, a tato zdála se mu jako tvář zrádné číhající zvěře.

„Ejhle naši hosté!“ zvolal král a přerušil takto náhle nastalé ticho, a všichni spěchali přicházejícím vstříc. —

Druhý den byl ustanovený den lovu. Dávno před svitáním bylo na hradě Ardhuinu již živo, a úsvit probřeskující se nad dřímající zemí, úsvit zvyklý pouze hudbě větrů, přicházejících z dálných hor, a šumu chladných vod, postříbřených zblednuvším měsícem, úsvit ten byl tentokráte nejsladšími zvuky překvapen, neboť čtyři minstrelové, přišlí z daleka, umístili se na cimbuří čtyř hlavních věží hradu, a zatroubivše každý v stříbrnou svou surmu, dštili libé zvuky s výše na náhradí, takže se zdálo, že hlasy nebešťanů ze čtyř končin světa spáče ku královskému lovu s lůžek volají.

Za krátkou dobu hemžila se nesmírná prostora náhradí pestrými zástupy. Pod lipou v dlouhých řadách stáli pážata sokoláři; na pravo ti, již na pěstech drželi jestřáby, krahujce a sokoly islandské, a ostříže, jimiž se loví skřivani. Hrdě hleděli kolem sebe, neb byli dospěli na výši svého umění; na pouhý posuněk, na zahvizdnutí, na zavolání vraceli se ptáci jejich k nim od bílých oblaků, kde kořist svoji hledají. Na levo od nich byli trpaslíci, kterým na pěstech malí a velcí rarozi a sokolové stromovní seděli. Každému z trpaslíků visel od pasu uměle z červeného sukna shotovený pták, vábidlo, kterým svoje ptáky nazpět lákali, když je byli jako prakem proti lupu mrštili. Opodál sokolářů shromažďovali se trubači dle kraje, z kterého pocházeli, a hráli o závod na trouby a polnice.

Na druhém konci dvoru vytahovali ze skladu umělé krávy, za kterými se lovci nepozorovaně zvěři blíží, by ji nepolekali a takto lépe stříleti mohli, a pilné ruce pokrývaly vozy chvojí, jakož i koně, kteří je táhli; byly to ony povozy, v kterých se lučištníci skrývají a netušící srnky takto snadno svými šípy usmrcují.

Celý prostor hlaholil hudbou rohů, skřekem sokolů, štěkotem smeček a ržáním koňů. Za víření kotlů objevil se král a dal znamení k odjezdu. Byl jako všickni ostatní, již se lovu na jelena súčastniti hodlali, v zelený hedváb oděn.

Dovedl královnu k jejímu povozu, skvoucímu se barvou smaragdů; široké sedadlo jeho, zavěšené na řemenech posázených chrysoprasy, kolíbalo se vzdušně mezi štíhlými sloupy je nesoucími, a aksamítové, zelené jeho koberce, visící na bohatě postříbřená kola, byly stříbrnými třapci hustě posety. Tři vraníci, zapřažení jeden za druhého, táhli lehký povoz, a po obou stranách kráčelo šest pážat, vedoucích chrty na hedvábných oprátkách. Za kočárem jeli koňmo rytíři a dámy, každá nesouc svého sokola na pěsti, opatřené silnou rukavicí stříbrem vyšitou.

Mezi nimi jela též Jolanta, krásná jako jitro. Zelený aksamít, stříbrem krumplovaný, jímal útlé její tělo; zlaté vlasy zakrýval bílý závoj, a diadém z indických smaragdů a opálů nesmírné ceny, které byly nalezeny ve hrobce jedné z cařic východu, hrál v slunci všemi barvami duhy. Na její pěsti, vtěsnané do rukavice blýštící se zlatem a perlami, seděl bílý sokol, mající čapku z bílé kůže, visící mu přes oči, ozdobenou turmalíny trojích barev, a na jeho noze blyštěl se zlatý kruh, do něhož vryta byla slova: „Já náležím Jolantě, dceři králově.“

Lovci shromáždili se v lese na velké louce, táhnoucí se až ku samé řece; tam byli rozbili stany z flanderských koberců, aby v nich lovci po návratu z honby odpočinuli. Uprostřed tábora rozložili přenosný oltář z dříví cypřišového, vykládaný blankytným kamenem zimech, stříbrem a mědí; velký obraz na pozlacené desce, představující svatého Huberta s jelenem, pověsili na strom nad oltář, a opat Hyvarnion sloužil v ranním šeru mši svatou. Po ukončené pobožnosti zahráli opět oni čtyři minstrelové jasnozvukými surmami, a lovci dělili se na tři skupení. Král a královna chápajíce se zlatých oštěpů uháněli s komonstvem četných rytířů a paní do tmavé houštiny, by pomocí smeček chrtů stopy jelenů hledali; Jolanta a její dívky braly se ve společnosti sokolářů stezkou do polí vedoucí na ptačí lov, a Florestán konečně jel v čele mladých bohatýrů k brodu řeky, by na druhém břehu v nejdivočejším hvozdě bílého zubra našel, za jehož hlavu král jakož cenu ustanovil zlatý kapalín, osazený rubínem jako slunce jasným, a s chocholem z bílých per, posetých drobnými safíry. Koně dupali hrdými kroky žlutý písek brodu, a třpytící se krůpěje rozdupaných vln lítaly jako démanty do vzduchu; na břehu ale meškal zamyšleně opodál ostatních ještě jeden bohatýr a hleděl upřeně za vnadnou dívkou, vznášející se jak luzný fantóm stříbrným šerem: byl to Amil dívající se za Jolantou. Teď zahnula pod stromy a zmizela. Amil bodl svého oře a chvátal zapěněnou vodou za svými druhy, jež na druhém břehu brzy dohonil.

Již hučel starý hvozd svou jednotvárnou, truchlou píseň nad hlavami smělých lovců, a tajůplný soumrak, plný vůně mechu a a divných šeptů, modral se pod vysokým, věčně pohyblivým stropem, sklenutým korunami stromů, a z vlahé země vystupovaly páry jako z kaditelnice… Amilovi bylo, jak by byl vešel pod oblouky posvátného dómu; bylo mu tak slavnostně kol srdce, jako tenkráte, když poprvé byl v chrámě své zraky hluboko v modré bezdno hvězdného oka sličné Jolanty ponořil. Vzdychl z hluboka.

V tom zastavil Florestán svého koně a pozdvihl ruku na znamení, by všichni tiše stanuli. Ranním tichem lesa zněly hluše kroky v mechu, a zřetelně slyšeli všichni lámání slabých větví. Přicházelo to blíž a blíže; teď vynořil se z křoví kůň a na něm seděl trpaslík. Na pěsti jeho zřeli bílého sokola s čapkou osazenou turmalíny, sokola to Jolantina; druhou rukou rozhrnul trpaslík svislé k zemi větve, a Jolanta sama, spanilá jako růže, stála před zrakem překvapených lovců. Oči její byly sklopeny, smaragdy a opály jejího diadému svítily jako ranní rosa v slunci, a ruměnec jak zora plál jí na spanilé tváři. V okamžiku byli Florestán a Amil po jejím boku, a dívka pozvedajíc svůj sladký zrak promluvila takto: „Ó moji rytířové, promiňte, jsem pošetilou dívkou. Neodolala jsem tomu přidati se k vám, neb pudí mne to viděti zápas tak řídký, jaký jest boj proti zubru! Otec nebyl by nikdy přání mému vyhověl. Pustila jsem v poli svého sokola, ale vrátila jsem se tajně lesem k brodu a dávám se do vaší ochrany, pánové šlechetní!“

Vítali ji s jásotem, až les se zachvěl hřměním jejich hlasu, a uzardívajíc se klusala dívka vedle Amila, neb Florestán jeda opět v čele lovců snil o vítězství nad netvorem a o chvále Jolantině, sledující vítěznému boji v zápětí.

Když cesta se ale tak zúžila, že dívka těsně se Amilovi přiblížiti musila, tu klonila se k němu a zašeptala s okem vlhkým slzou: „Já lhala, rytíři; ne boj, ne zvědavost, ale strach o vás vedl mne sem.“ Nemohl jinak odpověděti, než nadšeným pohledem; vyjeli totiž právě na lesní palouk, a Florestán se přidal k nim. Pohled jeho ale byl tak výmluvný, že dívka opět zrak svůj sklopila a beze slova dále klusala.

Čím více se do hustého lesa nořili, tím pustější a zasmušilejší stával se, a tím obtížnější byla jejich cesta; avšak Amil děkoval této náhodě. Jeti ve velkých zástupech bylo nemožno, a byl tedy téměř neustále sám se spanilou dívkou, která vlhké, tmavomodré svoje oči k němu ustavičně upírala, prosíc ho o pomoc proti černým, křivým větvím, které jí postup bránily, a dlouhým mechem, podobným šedým vlasům, růžovou její tvář šlehaly. Břitký jeho meč klestil jí dráhu, haluze padaly s praskotem k zemi, a dotěravé křoví, které ostrým trním roucha jejího se chytalo, ničil bez smilování bleskem své ocele.

Amilovi bylo blaze jako nikdy před tím, nezpomněl na zubra, na vítězství, na slávu: ta pustá samota kolem odlučovala jej tak úplně od světa, od jeho strastí a malicherného jeho snažení, jak velké, jak šumné moře dělí osamělý koráb od břehu, kde lidé přebývají a jejich nízkost. Jak volno korábu, když jej vlny proti hvězdné tváři nebes zdvihají, v jejichž hloubce září ten, kterého žádná mysl neobsáhne! Jolanta ale byla Amilovi paprskem z té velké, nepochopitelné záře, z které temení se svět a vše, co krásné v něm a dobré, a sluně se ve světle její přítomnosti velebil boha a přál si z hloubi duše, by z pouště té nebylo východu.

Občas ale vyplašilo pošmurné, nenávisti plné oko Florestánovo oba milence z jejich blaženosti a připomínalo jim starou pravdu, ne není ráje bez hada. Florestán by se byl Jolantě rád úplně věnoval a rytířské služby pro ni konal na místě Amila, avšak horečná touha státi se vítězem v boji proti zubru, nalézti jeho stopu, by nejdříve na něj útok učinil, převážila jeho žárlivost; chtěl především onu skvrnu smýti ze sebe, kterou Amil při turnaji byl na něj uvalil. Spokojil se tedy tím, že občas milence jedovatým zrakem bodl, a nepozoroval, jak je tím ještě více sbližuje, neboť přikročil pak Amil pokaždé ještě těsněji k blednoucí Jolantě, jako by ji před uštknutím zmije uchrániti chtěl, a ona ho za to odměňovala opět úsměvem plným lásky. Ani Jolanta, ani Amil nepočítali těch hodin, jež se jim okamžiky býti zdály, nepozorovali, jak čas míjí, aniž by lovci hledanou stopu zubrovu byli nalezli; nepozorovali, že zářící poledne žhoucí svou pochodní tak modrou báň nebes bylo rozpálilo, že vedrem bledla; nepozorovali, jak pohoda se kalila. Jak ubývalo šumu lesa, jak temná, bleskonosná mračna se na vrcholky stromů spouštěla, až les se nad hlavami jejich zavíral černě jako hrob. Náhle ale to zahučelo temným lesem a vichřice přilétla jako boží hněv, a hvozd zasténal a rozzuřil se jako moře; větev bušila proti větvi, strom zápasil proti stromu, byl to ohromný boj lesních velikánů.

Do kvilu a naříkání hvozdu duněly rány hromové, nebe otevřelo se, a zdálo se, že slunce a všecky hvězdy se byly roztály v jezero ohnivé, které ve vzteklých bystřinách se nyní dolů do tmy lesa řítilo; potopy hučící vody lily se za ohněm, jak by jej hasit chtěly, a takto zkázou ohrožený svět zachrániti spěly. Po zsinalém světle zavládla ihned zase tma, v které se hluše stromy potýkaly, až jejich vzdechy utonuly ve řvavě znova vřeštícího hromu.

Ohlušeni hřměním, oslepeni blesky stáli lovci dlouho tiše pod klátícími se duby; ale náhle zazněl hvozd výkřikem nejdivočejší radosti, štěkotem psů a hlaholem rohů: při zsinalém světle blesku, rozrývajícím mrak jako žlutá zmije, zjevilo se náhle ohromné tělo hromem vyplašeného zubra.

Vynořil se mohutný jako Behemoth z příšerného šera, zařval jako tisíc lítých vlků a lámaje pádným krokem mladé stromy a praskající křoviny prchal v houštinu. Celý oblak okřídlených šípů letěl za ním bez výsledku; Florestán ale tasil meč a zmizel v lese jako stín.

„Zubr! znbr! vítězství!“ znělo to ze všech hrdel, a mohutný hlahol trub mísil se do hučení větru, do šumění deště a pojil se se štěkotem a vytím smečky, až veškerý ten lomoz v opětném třesku hromu utonul.

Při objevení se divokého netvora byla Jolanta zbledla, oči jí shasínaly, a hlava její klesla na prsa Amilova.

„Zůstaň u mne!“ prosily chvějící se rty, a útlé její ruce držely se ho pevně, křečovitě. Mdloba její trvala jen okamžik, ale když otevřela opět oči a k němu pohlédla, byli již sami v bouři a v pustém lese, i trpaslík Jolantin byl s ostatními zmizel.

Slabě jako skuhrání větru přicházela ozvěna bojovného ryku zubra pronásledujících lovců k milencům; když pak hukot vichřice a bouřky tomu dopustil, pozvedl Amil ruku, aby Jolantě zaznačil, kterou cestou by mu jeti bylo, aby druhy svoje dohonil. Líce její zbledly opět, a blankytné zraky zastřely se znova; pojednou ale vzpamatovala se, seskočila se svého koně a zastoupila mu dráhu s rozevřenou náručí.

„Stůj,“ zvolala, a ruměnec zbarvil její tvář, „stůj a zůstaň, je-li ti žití moje dražší než pomíjející stín slávy a prázdný hlahol chvály!“

Seskočil též s koně. Nedaleko od místa, kde stáli, pjal obrovský dub širokou korunu svou do výše; omšený jeho peň podobal se skále, větve jeho visely až na zem, do které byly nové kořeny zapustily, tvoříce takto zelené a stinné loubí. Dlouhý, šedý mech visel jako záclona až do bujné trávy a třpytil se deštěm jako posetý démanty, a tmavé kořeny, potažené žlutým lišejníkem jako brokátem, podobaly se nádherným odpočívadlům, postaveným pod hustou korunu, nepropouštějící tmavým listím ani jediné kapky deště.

Pod velebný ten strom utekla se Jolanta hledajíc ochrany. Klesla na jeden z kořenů a oslněna blesky zavřela na okamžik oči. Dlouhé, zlaté její vlasy proudily volně do trávy a byly plny třpytných krůpějí, plny zelených listů a bledých lesních květů, které se jí při jízdě byly do nich zapletly. Amil, přitažen jako čaromocí, blížil se víc a více; nevýslovná krása její opojovala ho, ssál se rtů jejích vonný dech, jak včela med z kalicha jarních květin ssaje… Tu zazářil při blesku diadém na čistém jejím čele jako ohnivý had; Amil ustoupiv o krok zavadil o mladou sněť, a démantová rosa spršela prudce se svěžího lupení na Jolantin luzný obličej. Dívka otevřela oči, usmála se rosou jako dítě slzami, azurné zraky její šířily se a utkvěly beze zmatku na planoucí jeho tváři.

„Usedni vedle mne, můj rytíři,“ prosila vztahujíc k němu ruku; „bojím se bouře.“

Učinil, jak žádala, ale srdce jeho bušilo divoce, jako by prsa jeho rozpoltiti chtělo, a stal se nesmělým jak dívka. Odvracel od ní obličej, by neviděla jeho ruměnce, avšak Jolanta položila plna důvěry hlavu svou na jeho rameno a hledala mlčky jasný jeho zrak. Tak seděli dlouho téměř bez hnutí, jen hlava její klesala pomalu níž a níže, jako by pod tíží sladkých snů, a octla se posléze na samém jeho srdci. Každý tlukot toho srdce hlásal nekonečnou, uchvacující lásku k ní, ale ani jediné slovo nepřekročilo pevně zavřené rty Amilovy, neboť jako neporušitelná pečeť ležel na nich Amisovi daný svatý slib, že nikdy o lásce své nepromluví k dceři králově.

„Proč nemluvíš, můj pane?“ zašeptala Jolanta. „Mně je tak tesklivo!“

Neodpovídal, neměl síly promluviti o jiném než o své lásce. Hleděl upřeně na její diadém a nenáviděl lesklých těch drahokamů, které mu bez ustání připomínaly, že spanilá ta dívka se byla na trůnu zrodila.

„Ty hněváš se, že jsem tě od lovu zdržela?“ počala dívka opět.

Zavrtěl hlavou a posunul zlatou její hlavu od svého srdce opět na rameno, kterým ji podpíral. Učinil to jemně, ale pevně; obával se snad, že tlukoucí to srdce stane se zrádcem jeho tajemství.

Jolanta se zachvěla, líce její zahořely a zbledly pak; bylo jí, jako by ji od sebe byl odmrštil. Myšlénka ta ji zdrtila. „Ty chceš, abych zemřela?“ tázala se, a slza tekla pomalu po její tváři. „Ty jsi slyšel, oč jsem v kathedrále svatou pannu prosila! Nač tajit před tebou, co víš? Ty nemiluješ mne? Kéž tedy zemru!“

Zahalila tvář, a v okamžiku tom zatřásl se les novou hromovou ranou síly takové, že se zdálo, jako by se nebesa na zemi bořila. Amil chopil se rychle dívky, jako by ji zachrániti chtěl, ale Jolanta nebyla se ani zachvěla. „Nestrachuješ se více?“ tázal se Amil udiven.

„Čeho?“ odvětila klidně; „láska tvoje jest mi štítem, a nemiluješ-li mne — pak jest mi smrt vítána.“

Chtěl ji k srdci přivinouti, chtěl jí vyznati, jak nevýslovně ji miluje, ale daný slib svíral mu rty jako železem. Klekl mlčky před ní a klonil čelo hluboko až do mechu.

Dívka zamyslila se náhle; nerozuměla jeho počínání. „Ó panno svatá!“ modlila se z hloubi duše, což jest možno, že jsem se klamala? Vždyť zraky jeho vždy mi mluvily o lásce! Neb odejmula’s opět v hněvu vzácný onen dar, jejž jsi mi poskytla? Ó dej mi znamení, že’s posud milostiva!“

Pozvedla oči k nebi a vykřikla radostí. Poslední ranou byla se bouře vyčerpala, tvář nebes jasnila se rychle, a duha plála slavně mezi prchajícími mraky. Slastný klid rozložil se v jejím srdci, jako když se hvězda rozbřeskne v soumraku. Tušení o tom, co se děje v duši toho muže, klečícího jí u nohou, problesklo jejím duchem jako vnuknutím; tiše rozevřela sponku, a diadém její svezl se do trávy, položila pak ruku na schýlenou jeho hlavu a pravila mu: „Nestrachuj se ničeho; hleď, nebe žehná naší lásce!“

Dozvuk sladkých a tichých těchto slov byl náhle silným šelestem listí přerušen, a z vysokých křovin vynořila se nejdříve hlava a pak celá postava záhadné a tajůplné bytosti. Byl to kmet věkem shrbený; tvář jeho byla snědá jako kůra stromu, bílé jeho vlasy plynuly mu stříbroleskle na ramena, sněhu podobný vous dosahoval mu téměř na kolena, a pod visícím obočím svítily zapadlé jeho oči jako bludičky v hloubi tmavých slují. Tělo jeho, zahalené v roucho z listů a travin, podpíralo se těžce o dlouhou hůl, a z vráskovité jeho skráně tekl široký proud krve. Zdálo se, jako by jedna ze starých soch svatých mučedníků byla oživla a stinný výklenek svůj v chrámě opustila. Při jeho zjevení utekla se Jolanta polekána pod ochranu Amilovu.

„Kdo jsi, bytosti tajemná?“ tázal se Amil kmeta.

Zamyšlená tvář starcova vyjasnila se jako zasmušilá krajina, když ji slunce pozlatí, a poloshaslý jeho zrak zasvítil pohnutím. „Lidský hlas a lidská mluva?“ zašeptal a hleděl blouznivě nejdříve k nebi a pak na milence a učinil krok ku předu.

„Kdo jsi a odkud přicházíš?“ tázala se Jolanta nyní beze strachu a blížila se kmetu, jsouc k němu přitažena jako kouzlem.

„Jsemť vaším hostitelem," odvětil stařec hlasem chvějícím se, „neb dub ten jest mým hradem, mým domem. Však rci, nejsi stínem, krásné dítě? Nerozplyneš se jako mlha, když ruka moje zavadí o zlaté tvoje vlasy? Nejsi vidinou, která mne očekává pod korunou drahého mého stromu, kam jsem duši svou vypustit přišel?“

„Ó Bože, pravda, pravda,“ zvolala Jolanta bolestně dojata, „vy umíráte, krev vaše lije se proudem!“

S pomocí Amila dovedla kmeta pod šumící větve dubu a strhnuvši svůj závoj chtěla jím hlubokou ránu na skráni starcově zavázati.

„Nikoliv, moje dítě,“ bránil se stařec, „hodina moje přišla, a vítám s radostí ten velký okamžik, kdy k Bohu svému o krok blíže přistoupím. Padající strom, poražený bouří, prokázal mi velikou službu; dovlekl jsem se na toto milé místo, bych se rozloučil se svými přáteli, kteří v tuto hodinu mne denně navštěvují.“

Položil prst na ústa, a Jolanta a Amil usedli tiše k jeho nohám na černý kořen dubu, kam jim pokynul. Při nastalém tichu zaslechli nyní ve vysoké trávě tiché bublání bohaté studánky; slabý její laškující hlas bylo dříve zuření bouře utlumilo. Kvetoucí traviny klátily svá štíhlá těla sem a tam nad pohyblivým stříbrem jejím, a vysoký dub sypal s šumem všechen ten lesk do ní, jenž s nebe na listí jeho padal. Bylo tam tak snivo, tak plno míru pod starým stromem při bublání vod, že Jolanta a Amil si ruce podali, neb zdálo se jim, že klečí před oltářem… Teď zazněly kroky jako nějakého stáda na mechu, křoví zapraskalo a zašustilo, a na pokraji studánky zjevil se sbor plavých srnek. Beze strachu napily se nejdříve, pak přikročily ku kmetu, položily mu krásné svoje hlavy v klín a obrátily k němu temné, hvězdné svoje zraky plny důvěry. Oči jejich, jevící nepochopitelný jakýs smutek, dojaly Jolantu tak, že jí slzy vyhrkly. Kmet hladil s úsměvem lesklou jejich srst a šeptal jim; kyvl jim posléze rukou, a tiše, jak byly přišly, zmizely.

Hned na to zjevil se zástup vlků, žhavé jejich oči blyštily se houštinou, ale pokorně plížili se u nohou starce jako psi; po nich přišly lstivé lišky a veselé veverky, a když stařec byl jim šeptal a hlavy jejich pohladil, ztratily se i ony jako stíny v lese…

Opět bylo ticho a slavno pod šelestícím dubem. Jolanta, držíc ruku Amilovu v ruce své, vzdychla, oči její byly tak vlahé a věrné jako oči laněk; hlasem šveholícím jako lesní ptáče promluvila takto k starci; „Ty’s velkým svatým zajisté, a srdce moje utíká se k tobě, tak jako lesní zvěř tvou lásku hledá. Žehnej mi jak jí!“

„Já nejsem svatým,“ odpověděl kmet; „jsem ten, který velkou křivdu páchal a který se kaje; jsem ten, který dlouho bloudil a konečně pravou cestu nalezl; jsem ten, který dlouho nenáviděl a nyní miluje. Že ty’s ale zjevila se u mne, zde uprostřed lesní samoty, pod tímto stromem, kde slzy moje tekly a kde jsem volal z hloubi duše k Bohu o smír, to považuji za znamení milosti od Boha a věřím teď, že jest mi odpuštěno! Ty nejsi plachý stín, ty nejsi vidina, ty nejsi bledý přízrak drahé mojí sestry Rivanony: ty’s spanilý tvor se srdcem tlukoucím, ty žiješ, dýšeš a usmíváš se na mne a držíš ruku moji někdy krví zbrocenou! Pro tento úsměv, pro tento pohled plný boží milosti buď tisíckráte a tisíckráte požehnána, a neskonalé díky tomu, který tě vedl v poušť, abys osladila přítomností svou poslední moje okamžiky!“

Jolanta a Amil podporovali kmeta, který se po těchto slovech k zemi potácel, avšak brzy vrátily se prchájící jeho síly, a usmíval se blaženě na milence.

„Jsi ty onen Cernunnos, bratr Rivanony, bývalý novic v klášteře pod hradem Ardhuin?“ tázal se Amil. „Zvěst o tobě přišla až k našemu sluchu!“

„Což ještě jméno moje se nevytratilo z lidské paměti?“ odvětil Cernunnos. „Nuž ano, byl jsem novicem a hledal v úzké celi, co nalezl jsem po dlouhém hledání zde v bezmezné prostoře. Opojena nekonečností, uchvácena velikostí světla byla duše moje povznešena ku zdroji věčné pravdy. Cela klášterní byla mi žalářem; tam přemítal jsem pouze o své vině, volnost ale byla perutí, která mne nesla Bohu vstříc. Jak dlouhý byl to ale boj! Ó hrozné, strastiplné upomínky! Klášter byl pro mne pravým očistcem. Odřikáváním modliteb nenabyla duše moje klidu ani síly a upadla v bludiště děsné choroby… Jak pověděti, co jsem strádal? Jak líčiti vám šílenství, které se mne bylo zmocnilo? Zdálo se mi, že chřípě moje bez ustání naplňuje pára prolité krve, a žíznil jsem po ní. Mezi tím, co tělo moje na loži zápasilo v horečce se smrtí, byl duch můj vtržen v tmavý kruh nižších tvorů, v kruh tvorů těch, které jsem byl někdy pronásledoval a vraždil beze všeho slitování! V hrozném snu zjevila se mi bytost záhadná, mající tvářnost zvěře a divoký její vzhled, obestřený smutkem mrákoty. Celá moje bytost zatřásla se hrůzou, neb cítila se neodolatelně vábenu vstoupiti sama v temnotu, cítila touhu státi se sama zvířetem! Děsné moje výkřiky polekaly bratry, a mezi tím, co kolem mého lože na kolenou leželi, podstoupila duše moje strašný zápas s vidinou — a podlehla! Jak krůpěj vody splyne s druhou krůpějí, tak splynula moje duše s vidinou, stal jsem se zvířetem! Bloudil jsem lesem jako dravý vlk a naplňoval jsem poušť zoufalým vytím, a teprve ráno, když luna zbledla a hvězdy zapadly, vrátil se duch můj ztrýzněný do znaveného těla!… Vy řeknete, mé dítky, že to byl horečný jen sen. Já ale pravím vám, že sny naše bývají skutečností, více snad než život náš a naše bdění!…“ Cernunnos se zamlčel.

„A co tě vyhojilo, spasilo?“ tázal se Amil.

Oko starcovo zazářilo tajeplným leskem, a pokračoval takto ve svém vypravování:

„Bez přestání lákalo mne to do lesa; cosi pravilo mi, tam daleko od lidských příbytků, od lidských předsudků a bludů že najdu úlevy, a tento tichý šepot mého srdce nelhal mi. Uprchl jsem z kláštera a žil jsem na poušti. Přilnul jsem láskou ku tvorům, které jsem byl někdy tak krutě pronásledoval, a to povzneslo mne opět na výši lidské důstojnosti, se které jsem byl klesl. Nezápasii jsem více s onou vidinou. Bloudívám ještě nocí ve společnosti lesní zvěře, ne ale rovný jí: jest mi v lásce podrobena, jako bývá děcko podrobeno staršímu bratrovi. Ruka moje hladí ji mezi tím, co oko moje se opojuje září hvězd. Velký hlas všehomíra mluví ke mně šumem lesa, tklivostí a něhou zpěvu ptačího, a oko moje poznalo, co záblesků ducha pod lebkou zvěře kmitá. Slova bardická, jež tuchyplná moje sestra Rivanona tak často zpívala: „Má duše přebývala v kameně, ve hvězdě, v rostlině a zvěři!“ ta slova chápu nyní plnou jasností. Ne jednotlivé zjevy vidím, ale velký celek. Mně zdá se svět býti vírem nesmírným, jehož střed velká jakás jasnost tvoří. Veškerý způsob jsoucnosti, veškeré druhy tvorstva jsou širá kola, kroužící kolem středu toho víru. Čím dále od středu kruh, tím temnější, čím blíže pak, tím větší světlo. Zvířata hemží se ovšem v kruhu daleko za námi, v kruhu šerém, ba mrákotném, nikoli však v temnu; neb paprsek jeden, spasný, vedoucí je jasnému středu blíž, ten pronikl v šeřící se jejich kruh, a paprsek ten nazývá se láska — neboť zvířata milují, tím staví se nám po bok; vy sami viděli jste tichý důkaz jejich lásky ke mně. Láska pojí vše ve velký celek; láska ale jest podkladem všehomíra, láska sbližuje, co loučí propasti, bez lásky nebylo by světa. Čím více lásky u kterého tvora, tím větší jest ten tvor, neb ona jasnost, tvořící tmavých kruhů střed, jest právě svrchovaná láska — Bůh!“

Stařec zamlčel se na chvilku, pak počal zpívati. Píseň plynoucí z chvějících se jeho rtů byla vznešená, uchvacující, velebná. Jak krásný, čistý byl ten svět, jejž stařec velebil, jak klesala ta malá lidská pýcha v prach; Celá ta budova úzkostlivě vymudrovaných poměrů, které lidstvo jako jařmo na šíji si klade, sbořila se v rum za velkého zpěvu vznešeného kmeta, a člověk jen ve velebné prostotě, jak ho byl stvořil Bůh, stál s čelem vztyčeným uprostřed usměvavé přírody, a láska zářila na nebi jako hvězda, láska nesoucí na čele pečeť božského svého původu…

Jak pára větrem hnaná mizela skutečnost před zrakem nadšeného Amila, cítil se jiným tvorem v jiném světě. Slib jeho daný příteli byl zapadl v noc zapomenutí se vším, co k zemi tíhlo; vinul dívku těsněji a těsněji k sobě, rty jeho blížily se jejím rtům, a v horoucím polibku splynuly jejich duše v nerozlučný svazek na věky…

A píseň starcova neměla konce a opojovala je víc a více; ruce jeho ležely žehnající na hlavách milenců, a trojí duha plála nyní na nebi a zářila vlahými vrcholky lesa, jako by nebe slavilo jejich snoubení. Pak přiletěl malý pták, sedl na větev a mísil zpěv svůj v nadšené zpěvy kmetovy a zápasil s ním… Když stařec umlkl, klokotal pták, a když ptáče unaveně mlčelo, počal opět kmet; posléz vylilo ptáče v dlouhý, nekonečný zvuk radosti všechnu touhu svého srdce a vzlétlo do modrého vzduchu, povznášelo se výš a výš, a stříbrný jeho hlas přicházel stále slaběji, až dozněl, a malý pěvec zmizel v záři duh, kam oko milenců ho bylo sledovalo.

Nastalo ticho hrobové, ni lístek sebou nehnul, žehnající ruka kmetova klesala k zemi, úsměv jeho shasínal, oko jeho bylo bez lesku, skleněné a příšerné; žehnaje jejich lásce byl zemřel při klokotání ptáka, za záře trojích duh…

Milenci vstali a přistoupili k Cernunnovi.

„Jolanto,“ pravil Amil, „bůh spojil nás posledním dechem toho spravedlivého. Vrátíme se v boj života. Cokoli se stane, nevyrve nikdo více obraz tvůj z mého srdce, kam Bůh sám jej byl vložil.“

„Jsem na věky tvá,“ odpověděla prostě dívka a políbila starce na chladné čelo; byla to jeho odměna. Pak natrhala květiny a sypala je na jeho mrtvolu, rozlámala skvostný svůj diadém a drobila lesklé kameny do trávy kolem něho. To byl pohřeb Cernunnův. Mezi tím přicházely zvuky blížícího se lovu pod starý dub, a Jolanta se vzpřímila.

„Slyším ryk a hlučnou hudbu rohů,“ pravila; „pojď, Amile, pojď jim vstříc, ať svaté ticho toho místa se neruší. Mrtvolu tu zanecháme větrům a jasnému slunci; nekonečná prostora buď jeho hrobem. S Bohem, Cernunne! Spi sladce v šumu lesa!“

Spěchali tam, kde koně svoje byli nechali, a brzy setkali se s lovci, v jichž čele jel Florestán. Vysoko do výše pozvedal srubnutou hlavu zubří, temná krev kapala z ní na koně, a oči její, neskroceny smrtí, svítily divoce a příšerně.

„Bůh dopřál mi vítězství!“ zvolal hrdě Florestán, když spatřil Amila a Jolantu. „Mezi tím, co jste se před deštěm skrýval, rytíři, podstoupil jsem boj, a nezbývá, než abyste svědkem toho byl, jak král mne pochválí a odmění!“

Amil přikyvl mlčky, a blažený jeho pohled hledal tvář Jolantinu. Blesk nenávisti projel srdce Florestánovo, zbledl smrtelně, a těžká zubří hlava klesla na sedlo jeho koně. Neslyšel více radostného jásání lovců; srdce jeho bylo těžké jako kámen, krev mu syčela v uších, a jiskry skákaly mu před zrakem.

„Dnes ještě bude dívka tato má!“ zaskřípal zuby a bodl koně v boky.

Když Florestán a jeho druzi opět řeku přebrodili a v dáli na louce zlatý kapalín na dlouhé žerdi mezi temnými větvemi smrku zářit viděli, zatroubili radostně do svých lovčích rohů a za několik okamžiků octli se mezi stany z flanderských koberců. Královna vykřikla radostí, vidouc svoji dceru; bylať po celém lese rytíře a pážata rozeslala, by jí hledali. Pokrývala ji nyní polibky, mezi tím co jí výčitky za způsobené leknutí činila, a usadila ji vedle sebe do stanu.

„Ruce tvoje jsou horké jako v horečce!“ zvolala starostlivě královna a položila jí do dlaně jablko z průhledného křišťálu, jaké se obyčejně nemocným podává, by si ruce schladili. V stanu královny nalézaly se totiž všelijaké prostředky pro různé příhody, které při lovu udáti se mohou. Jolanta pustila křišťálové jablko do trávy a tiskla tvář svou, porosenou sladkými slzami, k ňadrům matky své.

„Co je ti, dítě?“ tázala se královna zaraženě, uhodnuvši, že příčina toho rozechvění leží jinde, než v okamžité snad churavosti.

„Ach, jsem tak šťastna!“ odvětila Jolanta a políbila bílou ruku královny.

Tato vzala hlavu spanilé své dcery do obou rukou a hleděla jí s úsměvem do očí; tušila určitě, co se děje v duši krásného dítěte, a zraky její zaletěly otevřeným stanem na louku do řady skvělých bohatýrů a hledaly tam toho, kterému blažené ty slzy Jolantiny as náležely.

V okamžiku tom vsadil král právě zlatý kapalín na hrdou hlavu klečícího Florestána. Nekonečný jásot rozléhal se loukou; Florestán vstal a mával mečem nad hlavou a potřásal proti lesu druhou rukou zkrvácenou hlavu skoleného zubra. Tvář jeho sálala ohněm a pýchou tak zářivě, jako zlatý jeho kapalín.

„Toho tedy vyvolilo její srdce“ zašeptala si královna, domnívajíc se, že pohled plný lásky, který náhodou zavadil o Florestánovu tvář, jemu patřil; objala dceru svou a vyšla s ní na louku mezi lovce.

Tam rozkládali právě usmrcené jeleny, rozdávali dámám podíly, předložili králi hlavu onoho zvířete, které byl sám oštěpem probodl, a všichni obdivovali se mohutným parohům a síle lebky. Pak dostali psi svůj podíl, a posléz rozvlnily rohy, zvěstující návrat ku hradu, bouřkou ochlazený vzduch.

Florestán jel po boku samého krále, hlavu zubří nesli před nimi na nosidlech z mladých smrků, a královna, ležící ve svém voze, kolébajícím se podle kroků koňů, obdivovala se tajně hrdinské postavě Florestánově a tiskla dceru svoji k srdci a zašeptala jí s úsměvem: „Moudře volila’s, mé dítě.“

Jolanta, zardívajíc se jako ranní červánky, dumala v hloubi nevinné své duše: „Jak uhodla jen máti moji lásku k Amilovi? Snad zjevil jí to anděl?“ A obracejíc snivý zrak svůj k bílým oblakům, protkaným zlatem klonícího se slunce, sepjala ruce a nemohla blažeností promluvit…

Když slunce bylo úplně zapadlo, a tichý večer na nivy se skláněl, plnila se velká síň na hradě Ardhuinu hostmi. Na dvoře byly velké hranice rozdělány, na kterých kuchaři celé srnky pekli, a zář ohromných těch ohňů padala otevřenými okny v síň, proměněnou chvojí a dubovými větvemi ve vonný háj. Rozjařující hudba plnila mysl bojovníků veselostí, a dámy, odloživše kroj lovkyň a záříce pestrosti hedvábu a leskem klenotů, poslouchaly s nadšením ta různá dobrodružství lovčí, jakými je rytířové bavili.

Jediná Jolanta nesúčastnila se kvasu; byla unavena a prosila, by v komnatě své zůstati směla. Bez její přítomnosti zdála se Amilovi plná síň být pravou pouští; nesúčastnil se smíchu ani hovoru a hleděl zádumčivě otevřeným oknem, jak za horami zbledlý den zmíral, jak šero se spouštělo na lesy, až ustoupilo tmě, jak na šedém nebi náhle hvězdné jakés světlo se rozbřesklo, a velký, bledý, snivý měsíc jako z černých vln se z lesů vynořil a klidně a velebně neobmezeným prostranstvím plynul. V duši jeho zachvělo se cosi při pohledu na ten krásný večer jako truchlý zvuk, a tesknost zmocnila se bez příčiny jeho mysli… Násilně odtrhl se od svých myšlének a odvrátil se od měsíce v síň.

Jeden z minstrelů zpíval právě o králi Artuši, jak v Kardiganu skvělé hody slavil, jak hody tyto korunoval tím, že mezi nimi lov na bílé jeleny zavedl. Pěl, jak ten, jenž nalezl a zabil bílého jelena, za odměnu měl právo voliti ze všech krásek dvoru tu, jež nejkrásnější se mu býti zdála, by ji políbil. Pěl dále o svádech, které z toho povstávaly, pěl o slzách, jež z příčiny té hojně tekly, a o krvi, jež byla žárlivými prolita…

V okamžiku, když všeobecná pochvala pěvce odměňovala, zpozoroval Amil Florestána, jak vstal a ku králi popošel. Vítězosláva jakás zářila mu v oku, a když s králem byl několik slov promluvil, objal ho král a vedl do výklenku okna, kde s ním horlivě dále rozprávěl. Amil nevěděl proč, ale ucítil v srdci velkou trpkost; zakryl si dlaní oči, aby neviděl, a obracel sluch svůj násilně k písním, které znova zazněly.

Tenkráte jednalo se výhradně o chválu ušlechtilé zábavy lovecké. Jeden chválí sokoly a ptačí lov, druhý slaví psy a jejich činy, pěje o věrném psu, který zradil vražedníka svého pána a vinu jeho ve věčně památném souboji dokázal v Paříži před chrámem Matky Boží u přítomnosti krale Francie… Zase zpívá o přednosti lovu na jeleny, a jiný pěvec ujímá se honby na kance, a každý pěvec nalézá ohlasu v řadách posluchačů. Amil naslouchal, ale neslyšel, pomalu vynořoval zraky z dlaní a hleděl do výklenku okna — krále tam již nebylo, ani Florestána, za to ale zazněla hlučná fanfára síní, a okamžitě nastalo ticho. Zraky všech obracely se ke trůnu, který mezi dvěma nádherně malovanými okny stál. Amil spatřil tam krále s královnou a vedle trůnu opíral se Florestán o pilíř a hleděl hrdě a šťastně kolem sebe; ruce jeho trhaly nepokojně zlatý řetěz, visící mu kolem hrdla, nedočkavost jeho prozrazovala se cukáním krásně klenutých obočí a svíráním chvějících se rtů. Král vrhl na něho ještě jednou pohled plný lásky a pak promluvil hlasem nadšeným:

„Vy, paní spanilé, jež leskem krásy své a cností dvůr můj zdobíte, že jeho zář jako slunce svítí celým křesťanstvem, a vy, rytíři moji, stateční jako lvové, kteří liliový prapor Francie jste povznesli na nejvyšší cimbuří slávy, ó slyšte, jaká radost srdce moje plní, a jaká blaženost mou duši prochvívá! Mně darovalo nebe dceru jedinou, tak krásnou, jako růže zkvétající v čarném sadě na východě, kde se slunce rodí; tak pokornou, jako bílé jehně, pasoucí se v klidném údolí! Ji šťastnou viděti, bylo přání jediné mého srdce, jediná modlitba letíci den co den tam nahoru k těm zlatým hvězdám, kde trůní v slávě králů král! A hle, teď slyšel Bůh ten výkřik stálý prosebných mých úst! Z Brabantu, slynoucího jak činy slavnými, tak bohatstvím, z Brabantu kvetoucího rytířstvem, z Brabantu přichází k nám ženich spanilý, hrabě Florestán, jehož velebí celé křesťanstvo! Hle, vinu k srdci svému toho, jejž vyvolila moje dcera, a líbám ústa, která čistá slova lásky jako libý vánek jara vdechla v duši mého dítěte!“

Král objal statečného hraběte, a Florestán klekl u nohou královny, která mu žehnala a slzy pohnutí a blaha prolévala. Jásot nekonečný plnil síň, a Amilovi zdál se jako vichr, který přikvačil, aby svět povalil v jediný velký, černý hrob. Teď zacinkaly zlaté číše, překypující vínem pěnivým — však Amilovi zdálo se, že to zvuk zvonů pohřebních, tak smutný, ach tak pustý! Světlo zdálo se mu čirou tmou, a tápal cestou svou zářící síní jako slepec a jako zpitý vrávoral chodbami. Jako náměsíčník bloudil radostně rozechvěným hradem a hledal dlouho osamotnělou tu věž, kde komnata jeho byla; vyrudlé postavy na čalounech hleděly příšerně na něj jako stíny mrtvých, kahan hořící slabě na kovovém svícnu šlehal modrým plamenem do šera jako bludička, jež rej svůj v noci podzimní nad hrobem samovraha provádí, a ebenové jeho lože, medvědí koží pokryté, bylo temné jako rakev.

Klesl na to lože a ležel dlouho jako mrtev, neschopen myšlénky; když ale oči otevřel a rozloženým oknem hvězdy své tiché, snivé světlo k němu vysýlaly, tu bylo náhle volno, blaze v jeho srdci! Vždyť věděl, že ho Jolanta miluje, a nestrachoval se více, krev proudila mu v těle jarou silou, a cítil se jako vítěz v boji s osudem. Vyhnul se oknem v slavnou hvězdnou noc, a píseň milostná mu plynula jako tajný vzdech té noci z roztoužené duše!

Nikdo nedbal odcházejícího Amila, ani sám Florestán nevzpomněl na svého soka, a královská síň hlaholila dále hudbou a nekrocenou, všeobecnou radostí; když ale voskové svíce do tulejek zlatých svícnů dohořely, a kvas se konci blížil, povstala královna tiše a pokynula svému pážeti. Nepozorovaně zmizela a zmocnivši se kahanu z průhledného úběle zdobeného smaltovým okrajem, kterým jí páže svítilo, spěchala sama ku dveřím, na kterých se malovaná růže skvěla. Rychlým krokem přeměřila komnatu a stanula u lůžka Jolantina, jež však bylo prázdné; rychle brala se královna otevřenými dveřmi do vonné zahrady, kde andělé na stěnách azurných se usmívali na světle měsíčném.

Jolantu byla píseň Amilova ze sna probudila, byla do sadu vyšla, kde fontán ji křišťálovou vinou k lázni vábil; tam seděla nyní, noříc své bílé údy v pohyblivé stříbro, a házela plné hrsti vody k měsíci, kterýž je měnil v démanty a perly, a padaly tak zpět na vnadnou její hlavu, plnou zlatých snů. Tak byla pohroužena v rozjímání o Amilovi, že příchodu matčina ani nepozorovala, a když míhající plamen kahance se na hladině vody zablyštěl, sahala po něm jako po bludičce, neb po motýlu křídel ohnivých. Královna postavila svítilnu na mramorovou obrubu vodojemu a schýlivši se k svému dítěti objala labutí její šíj a políbila čisté její čelo.

„Bůh vyslyšel tvé přání,“ šeptala vkládajíc ruku na růžové rtíky, z kterých malý výkřik překvapení zazněl, „jsi šťastna, dcero. nebo smíš jej milovat! Tvůj otec svolil, dal mu královské své slovo, a já žehnám ti!“

Tu zarděla se Jolanta radostí, povstala z těch třpytících se vod a stála v moři lunné záře; div dokonalé krásy.

Složila ruce svoje na sněhobílých ňadrech, v nichž srdce její skákalo jako ptáče v úzké kleci, a zachvěla se jako mladá palma, když první paprsek slunce se jí dotkne.

„Již dobrou noc, mé dítě,“ laškovala královna celujíc záplavy zlatých vlasů, „již dobrou noc, ty mladá nevěsto! Již slyším v duchu, jak celý Brabant zajásá, až Florestán, spanilý tvůj ženich, tě domů přivede, má bílá lilie!“

Jolanta zachvěla se opět, ale tentokráte jako sosna truchlící v sirobě, když zběsilý vichr se jí chopí, aby mladý její život zlomil. Ruce její klesly do vody, oči její šířily se hrůzou. Královna chopila se stříbrného kahanu a svítila jí v líc.“

„Což lze též štěstím blednout?“ tázala se. „Neb obáváš se, že neuskuteční se snad to, po čem tvé srdce touží? Buď klidna, dívko, veřejně slíbil otec tvůj, že budeš ženou Florestánovou, a královské slovo nezruší se.“

Královna odešla, a Jolanta vystoupila z lázně. Co dělo se to s ní? Byla snad v lázni usnula, a děsil ji snad sen? Nebo byla matka její v pravdě zde a kapala jí žhoucí oheň s úsměvem na prsa? Ach, tam posud míhal se plamen úbělového kahanu růžemi, a vše bylo pravdou. Ó úžas, strnutí! Florestán byl jejím ženichem! Vykřikla úzkostlivě — a pak se usmála. Vždyť bylo to přec nemožné, vždyť ráno ještě v šerém lese byl starý onen velebný muž jim žehnal, když polibek je spojil na věky! Amil byl manželem, kterého zvolila, však Florestán byl krutý nepřítel, ten hrozil jí, a matka velela, by za ním šla, a otec stál tam na zářivém trůnu a kýval zlatým žežlem, by tomu muži ruku podala! Vykřikla znova a zakryla si tvář v ten dlouhý plášť svých plavých, třpytných vlasů. Tu zazněl vlažnou nocí opět Amilův hlas, a slova jeho písně padala jako rosa v zarmoucenou její duši.

„Ty hvězdo,“ pěl Amil, „já vím, proč kmitáš se v té nedozírné výši! Bůh miluje tě tak, že k sobě povznesl tě, bys vedle jeho trůnu krásou svojí svítila a světy blažila svou září! Já chtěl bych letět za tebou a na okamžik jen se slunit v kráse té, třeba bych pak na zem spadnuv se na prach rozdrtil!“

Jolanta usmála se zapomínajíc strastí veškerých. Snívá jako jedna z hvězd, jež plály na nebi, a jež ji Amil uváděl na paměť, kráčela zahradou, trhala květy a zdobila jimi vlasy až k zemi plynoucí, pak vešla v komnatu a zahalila vlhké, vonné tělo v roucho stříbrotkané a lesklé jak jíní na stromech, kol hrdla pověsila dlouhé řady perel; tak vyšla opět v dřímající sad, luznější než modrá noc se všemi kouzly hvězd a měsíce. Chvíli stála na prahu své komnaty a hleděla k nebi, pak brala se volně cestou posypanou zlatými oblázky, brala se směrem, odkud zazníval toužebný Amilův hlas, a lámala mladé větve a růže polorozvité házela je na zem.

„Teď láska světem jde,“ blouznila Jolanta, „a plnou hrstí dary rozsévá! Amile, hodný byl bys cařice nejmocnější světa, a já jsem přec jen děcko ubohé. Však vezmi mne, jak jsem, můj rytíři!“

Teď přešla loukou plnou letních květů, a stříbrolesklý její šat setřásal rosu s travin a zanechával za ní širokou stopu…

Octla se u azurné zdi a spatřila tam, kde zeď se pojila ku skále, úzkou stezku, vedoucí do křovin rostoucích za zahradou; byla to stezka, kterou byl Cernunnos udělal, když krásné místo blouznivě pro ducha mrtvé sestry byl upravil; stezka vedla po úzkých, do skály tesaných schodech k malým dvířkám ve věži, kde právě Amil zpíval, a těsnou tou cestou brala se teď dívka. Růžové keře zachytly se perlových šňůr a přetrhaly je; perly padaly jedna po druhé jako těžké krůpěje deště na zem a na schody, jež za dvířkami ve věži vzhůru vedly.

Jolanta dostoupila na tmavou, dlouhou chodbu, na jejímž konci hořelo slabé světlo, a hluboký povzdech zalétl až k ní. Dvě velké slzy vyhrkly jí z očí, blahý sen lásky zmizel jako blesk, nevýslovný bol jí svíral srdce, a divoká nenávist k Florestánovi ji naplnila od temene až k patě; přála si zbraně, by sama toho skolila, jenž vkročil mezi ni a Amila. Již neváhala, necítila ani dívčí nesmělosti, ani varu ruměnce, rozběhla se jako laň, když ji lovec honí, a za okamžik stála na prahu Amilovy komnaty. Tam rozevřela náruč svou a s pláčem zvolala: „Můj Amile, hle, rozloučiti chtějí, co spojil Bůh! Což neklenula se duha dnes nad lesem, a slova Bohem nadšeného starce nebyla než dým? A modlitba, již vyslyšela nebes královna, tu člověk odčiní?“

Při jejím zjevení byl by Amil překvapením málem zkameněl, teď ale vyskočiv klekl před ní a líbal rosou vlahý lem stříbrného roucha; ona ale kladla mu sněžné svoje rámě kolem hrdla a hlasem, jako když holubice brouká v soumraku, šeptala, noříc luznou svoji hlavu na jeho rameno: „Já miluji tě, já tě miluji!“ Pak vzpřímila se v celou výši svou, a tváře její plály nadšením. „Nechť zví to celý svět, že tebe vyvolila jsem! Jsemť volná jako vítr nebes a neskrývám se s tím, co mne pýchou plní!“

„Nuž pojď, ty nebem darované blaho!“ vzkřikl Amil stejně nadšeně a chopil se velkého meče; „nuž pojď, já unesu tě, jak jsem o tom snil, když vešla’s v tuto síň, záříc jako anděl! Nechť míří tisíc zbraní na má prsa, já zvítězím! Mou celou bytost plní Bůh a velí mi, bych o tě zápasil! A kdybych sketou byl a slabý jako žena, ten pohled tvého oka by mne ve lva proměnil!“

Táhl ji za sebou, ale ona vyrvala se z jeho objetí; líc její byla bledá jako líc přízraku, oběma rukama zmocnila se jílce jeho meče.

„Stůj,“ zvolala; „co učinila jsem, já nešťastná! Běda, oni usmrtí tě! Buď milostivý, stůj! Ach, umírám!“

A prsty její trhaly křečovitě bílé roucho, až její luzné hrdlo obnažily, skvělejší než zdobící je perly. Oči její zavřely se a klesla na lůžko jako polní lilie, kterou náhle kosa žence schvátí. Amil klesl na koleno vedle ní, a žalem přemožen a krásou její zpit, schýlil hlavu na bílé její hrdlo a vtisknul na ně jediný, dlouhý, vášnivý polibek.

Tu zachraptilo cosi v šeré chodbě a zavylo tak příšerně a divoce, že Amil z blouznivosti své se probudil, a Jolanta mrákotu svou setřásla. Zírali oba do tmy, z níž vynořila se zsinalá tvář hrdého Florestána. V okamžiku chopil se Amil svého meče a temný jako bouř řítil se na slídiče; ale s rachotem zavřely se těžké dvéře, než dosáhl prahu chodby, klíč zaskřípal ve zrezavělém zámku, a venku zněly kroky spěšně odcházejícího Florestána, ztrácející se v dáli. Pak nastalo ticho příšerné.

„Co zamýšlí?“ tázala se dívka hlasem třesoucím se.

Jako odpověď na tuto otázku ozval se zvuk velkého zvonu, a za chvíli znělo to sterým hlasem za třepetání křídel nesčíslných ptáků po celém hradě, vyplašeném ze spánku: „Cernunnos volá!“

Amil zachvěl se; však rychle jako blesk strhl velký plášť, visící u dveří, a rozťal ho na dlouhé kusy, hbitě spletl je a upevnil ten divný provaz kolem beder Jolantiných.

„Zachraň svou čest, má bílá lilie!“ prosil sepjatýma rukama, a poslušna jako dítě dala se dívka k oknu odnésti; tam spustil ji, a bez úrazu octla se na skále pod věží. Kynula rukou vzhůru a pak zmizela.

Amil usedl opět na své lůžko, položil si obnažený meč na kolena a čekal na svůj osud. Cernunnos bouřil bez ustání nocí, a hlasy jako při požáru volaly úzkostlivě se všech stran. Posléz otevřely se dvéře jeho komnaty dokořán, a na chodbě se třpytily ve tmě zbraně.

„Cernunnos volá, a král čeká!“ ozval se chraptivý hlas jako krákorání havrana, a Amil spatřil trpaslíka, jak uschlou rukou cestu ukazoval. Amil bez meškání vstal a šel.

Na sta pochodní hořelo na dvoře; stará lípa šuměla a zdálo se, že rudé jiskry, lítající z pochodní, prší s její koruny. Kolem lípy stáli v kruhu rytíři a paní s polekanou, udivenou tváří, a na kamenném stolci seděl král. S ramen jeho splýval dlouhý plášť podivuhodné příze; do zlaté látky vetkány byly přeuměle veškery stromy a byliny, které se ze země rodí a všechny druhy zvířat světa byly tam vyšity pestrým hedvábím; lem toho roucha byl jak blankyt jasný, a všechny hvězdy noci s měsícem a zlaté slunce skvěly se tam jako na nebi. Spinadlem pláště byly dvě hlavy hadí, vyřezané z kamene albazahar, který proti jedům chrání. Na hlavě měl král korunu z lesklé ocele, ozdobenou stříbrem a chrysolity, které fantasmata zapuzují, srdci zmužilosti a hlavě bystrosti dodávají.

Když Amil vstoupil v kruh rytířů a paní, přestal Florestán za lano trhat, které se zvonu Cernunnos viselo, a za nastalého ticha počal takto mluviti: „Můj králi slavný, ty divíš se, proč spáče toho domu plaším s lůžka, proč volám tě, bys zasedl na stolec soudní? Nuž tedy věz, že zrada bděla pod tvou střechou mezi tím, co’s odpočíval, že vraždila se tvoje čest mezi tím, co’s spal! Ty nevěříš, a zrak tvůj, bloudě kruhem, hledá zrádce? Nuž viz, zde stojí!“

Napřáhl ruku a ukázal na Amila. Všichni ustoupili od něho s úžasem. Amil mlčel.

„Ty mýlíš se,“ odpověděl klidně král.

„Já mýlím se? Což oči moje neviděly zřejmě, jak tebe vidí, králi, jak Bůh nás vidí zde? Na lůžku toho muže odpočívala dívka krásy úžasné, a vilné jeho rty celovaly sněhotřpytné její hrdlo, a dívka ta, ach běda přetěžká, byla Jolanta, tvoje dcera!“

Král zachytil se oběma rukama kamenného křesla, hlava jeho klesla na peň šumící lípy, a řasy zlatého roucha prozrazovaly vlněním, jak se mocně chvěl. „Při živém Bohu!“ zvolal král mohutným hlasem, „já hlavu tvou ti vrhnu pod nohy, smělče, mluví-li z tebe víno nebo šílenost!“

„Ni šílenost, ni víno, ale pravda ze mne mluví,“ počal Florestán. „Ležel jsem znaven na svém loži, když ke mně vešel trpaslík a na svou spásu mi přísahal, že tu, kterou’s mi, králi, zasnoubil, uviděl vejíti v komnatu tohoto muže! Já věřit nemohl a bloudil jsem kol zdi, uzavírající Jolantin sad. Pobouřen tím, co byl jsem slyšel, vyšvihl jsem se posléz na zeď a zíral v zahradu. Byla prázdná, tichá, a jedině fontán tam plakal v stínu stromů nad hanbou dívky, zajisté čáry zmámené. Mé srdce mřelo v prsou, když otevřeným oknem jsem Jolantinu komnatu prázdnou uviděl, a uvěřiv teď v celé svoje neštěstí skočil jsem do zahrady. Na bujné louce viděl jsem širokou stopu její vlečky, která třpytící rosu s travin byla utřela, a perly po stezce a na schodech věže zrazovaly mi cestu, kudy se dívka byla brala. Já stál na prahu komnaty beze zbraně, když ji líbal, a otočil jsem klíč… Jak dívka zmizela, to jest mi hádankou.“

Po dvoře to zahučelo jako bouře, když Florestán byl domluvil; král ale kynul rukou, a opět bylo ticho pod lipou.

„Amile, mluv!“ ozval se temně král. Amilovi bylo, jako by anděl boží jej z hrobu volal před poslední soud. V hrudi jeho lkalo to a bouřilo; chtěl králi k nohám klesnouti, chtěl vyznati se, jak Jolantu miluje, chtěl pověděti, jak se vše bylo událo — ale jak mohl to před těmi svědky učiniti? Což nenalezne-li víry? Co měl si počíti? Jak zachrániti její čest, když všechno svědčilo proti nim?

Oči všech upíraly se na bledou jeho tvář, a nenalezl jediného slova. V tom okamžení rozstoupil se zástup pod lipou a královna se objevila vedle trůnu; vysoká její postava byla vzpřímena, oči její sršely blesky nevole. Za ní kráčel starý opat Hyvarnion a nesl napolo v slabé náruči cosi třpytícího se jako svit luny. jako jíní na stromech za bledého jitra — byla to Jolanta v rouše stříbrotkaném. Její mroucí zrak hledal Amila, a ruce její byly sepjaty jako k modlitbě.

Královna chopila se pláště svého manžela. „Krev mi v žilách bouří,“ zvolala bledá vášní, „lež a utrhání jest každé slovo toho šílence! Zde naše dítě, pohleďte na ně; kdo osmělí se hledati vinu na něm?“

Chopila se dívky a vtáhla ji z náručí slabého kmeta do osvětleného kruhu, pod déšť jisker pochodní. Tak spanilá byla Jolanta v záři rudých světel jako anděl, jenž zlaté brány nebes otvírá, z kterých se ranní zora line před sluncem, a bolest její byla tklivá tak, že slzy zableskly se v očích všech.

Král zakryl si pláštěm tvář, pak obrátil se opět k Amilovi a zvolal slavným hlasem: „Mluv!“

Tu spadla všechna tíseň s jeho beder, a vrhl jediný ještě pohled na klesající dívku; co bylo blaho jeho vlastní duše v porovnání s němým jejím bolem? Předstoupiv před krále jal zlatou řasu pláště a pozdvihl druhou ruku slavně k nebesům.

„Překročila-li dívka tato práh mé komnaty, spočívala-li na mém loži, dotekl-li se ret můj její šíje — nechci spasen býti! Vše, co mluvil Florestán, jest lež a podlá zrada, tak přísahám před věčnou tváří Boha!“

Hlas jeho zněl pevně a nezachvěl se ani jednou; před zrakem jeho duše stála Jolanta v kráse nebeské, a bez rozmyslu dával jí spásu duše za oběť…

„Bůh sám rozhodne těžkou tuto při,“ ozval se král a vzdychl z hluboka. „Až po šesté se slunce zrodí ze tmy a zaplá nad cimbuřím hradu Ardhuin, pak dostavíte se oba pod šumící tuto lípu, a Bůh dá v boji tomu zvítězit, který pravdu děl!“

Po těchto slovech povstal král ze stolce; všickni klonili se hluboce, a opat pozvednuv k nebi chvějící se ruce šeptal tichou modlitbu. Slavné ticho rozléhalo se náhradím, a jako stíny mizeli všichni do tmy jeden po druhém, hledajíce cestu do komnat svých s hlavou sklopenou.

„Dokud Bůh nerozhodl o vině nebo nevině té dívky,“ velel král, „nechť komnata ve věži jí slouží za vězení; nechci jí viděti dříve, až bude osud její rozhodnut!“

Odnesli omdlelou dívku a královna zahalivši hlavu ve své roucho sledovala ji.

„Můj pane,“ prosil Amil odcházejícího krále, „rač prosícímu jedinou milost udělit! Dovol, bych odešel a teprve v den souboje se vrátil. Mé slovo rytířské budiž zárukou.“

Král kývl hlavou na souhlas, a Amil zůstal o samotě. Klesl po tmě na kamenné křeslo a podpíral si hlavu o smutně šelestící lípu; nesmírná tíha jeho činu padala jako balvan na rozechvělou jeho hruď.

„Můj Amisi, můj Amisi,“ šeptaly chvějící se jeho rty, „zda zachráníš ji, zda budeš naší spásou?“

V srdci jeho znělo to zřejmě: „Budu!“ Vzchopiv se kráčel rychlým krokem ku konírně, vyvedl svého oře a spěchal k bráně hradu. Spustili mu most, a když kůň již z brány vyjížděl, vzepjal se náhle polekán — na patníku choulila se příšerná postava. Byl to trpaslík; potřásal těžkou svojí hlavou, a zvadlá ústa zaskuhrala: „Cernunnos promluvil!“

Amil odvrátil se a letěl nocí k tmavým lesům… Jediná bělavá hvězda zbyla ze všech světel na nebi, a k té upíral Amil truchlý zrak. „Ty’s jako Amis,“ pravil tichým hlasem, „bez tebe byla by tma zoufalá!“