Rok na vsi/Září/Lesní mše

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lesní mše
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 435–439.
Licence: PD old 70

Na den Anděla Strážce.

Tak koncem srpna, jindy počátkem září — podle toho, jak urovnán bývá církevní rok — mívá Habrůvka na den Anděla Strážce svou zvláštní, jenom jí vlastní nedělní mši svatou. Ne v kamenném, lidmi vystavěném chrámu, ale před oltářem, který z celého světa zbudoval si Bůh sám, v borovém háji a pod bání do daleka, do nesmírna vyzdvižené klenby nebeského prostranství.

„Kaple“ říká lid hraběcí hrobce, skryté v nejkrásnější koutek doliny. Návrším zdvižena nad panský rybník bělá se ta kaplička ve stínu vysoko načechraných borovic, a jak daleko rozhled sahá, tak daleko svítí, odevšad tě vítá a všude provází a ještě na cestu ti sbohem dává bílý její svit,

Borovým tím hájem končí už zámecký park a počíná dubový selský les.

Ovocný sad běží svahem dolů, zem propadá se po stranách a z roklí do polí škrábe se houšť ostružin.

Blaze tu sedícímu na jaře v modru pomněnek, když mlékem třešní kypí stráň a z doubravy žaluje slavík. Žežulku, pěnkavy, kosy, kdejakého ptáka je odtud slyšet — a v létě, kdy před kapličkou růže zahoří a tichnou v lese ptáci, zas vzduchem švíří hmyz, sladce šoumá bor a tam na poli v znoji robí lid.

Ticho, snivé, velké, čistěsvaté ticho neruší tu v zimě ani hles.

Pevné dubové dvéře vedou v stánek šlechtických kostí, práchnivějících v kovových, víc pokladnám než rakvím podobných truhlách, zaklíněných v zem. A nad hrobkou, v pozadí litinovou mříží hrazeného výstupku do výšky borovic hrbí se kaplička bílá, plná zbožného ticha a míru. Uschlé věnečky pomněnek a ztrouchnivělých růží ve směsi čerstvých chryzantém a živých dosud aster mezi obrazy a svícny, před lesknoucím se oltářem ostře září slzička rudá věčně dohořívajícího, věčně pláchnoucího a nikdy nedohasínajícího světla. Klekátka tam v tichu a polotemné samotě vyzývají k modlitbě. Zanícené její vroucnosti neruší tu nic; mřížovím černě natřené brány slabounce jen jako vzpomínání zaléhá sem usínavý světa šum — — —

Za blábolení zvonů a křiku hudby habrůvské ke kapličce po stezkách, jako by bloudilo a cesty najít nemohlo, hadovitě souká se z křovin a zase do křovin zalézá zpívající procesí. Dlouhý řetěz habrůvských děvčátek vede nová učitelka sestra Kornelia, sněžnou svou rochetkou ze sboru mužů proniká kněz. Kancionály tisknou ženy, babkami končí průvod. Postávají vzadu a oddychují, opírajíce se rukou o strom. Těžký je ten kopeček pro stářím zchromlé oudy; duše mladší sešlých, za živa už klesajících těl rychleji pospíchá do kopce, než stačí zchvácený krok.

Konečně byl průvod u cíle. V kapličce u klekátek modlila se už „milost hraběcí“. Do trávy posedali muži s babkami — kolem černě podestlané kazatelny, po návrší dolů a návrším vzhůru v „svatý tábor“ rozložil se lid. Přísné ticho chrámu božího rušil už jen švirgot ptactva a lehký náraz o sebe se troucích řetízků u kolébající se kaditelnice.

Zamyšleně kloní se k zemi přísným podzimkem života zasivělé hlavy dědoušků. Stranou stařeček Chalupa stojí jak osamělý, přezrálý už klas, jejž sekáč minul. I starý Valoch ve stínu kaliny do dlaní položil dočista zbělelou hlavu po starodávnu přistřiženou v hřib. Jen chvílemi se vždycky ohlédnul po skupině chasy, která tichým šeptem rušiti se opovážila svatý klid. Kdesi v roklině pěnkava volala po vodě, v opuštěné dědině vysokým, jak polnice pozdviženým hlasem kohout zazpíval v osluněný kraj. Kobylky chřestily suchými svými křídly, příroda šťastně dýchala v jitru rozkošného podzimu. Žádný pohyb, žádný ruch ani zvuk nekazil velikého ticha svátečního shovění. Jen tam v dálce, veliké dálce, po hřbetě Stráňovských hor tratí zvolna vpřed se šinul tmavý obrys člověka. Snad poutníka, ubírajícího se polní cestou do sousední osady, snad očkář sbíral za doby mše svaté v noci polapenou zvěř. Ke Křovanům rychlým krokem hnala se dvě děvčata. To Rybářovy dcerky s doporučujícím listem pana faráře spěchaly do Brna poprosit pány u Cyrilometodějské záložny, aby na krátký aspoň čas zdrželi rychlost směnečného řízení. Od „pohřbu“ tatínka, očí dosud ani neosušily.

A zatímco obě ty dcerky širokými svými sukněmi přenášely se přes kopeček mezi Křovany a Habrůvkou — na lehkou, narychlo ze dřeva utesanou kazatelnu vystoupil kněz a jal se kázat shromážděným kolem něho křesťanům. O andělu strážném „kázali panáček“ a o tom, kterak člověka chrání nejen před úhonou těla, ale i duši mladou střeží před duševní popravou. Mluvil k dětem na výstupku hrobky, mluvil k pannám pod kazatelnou i k mládencům roztoulaným pod korunami borů, vysoko pozvedl hlas svůj a rukama lomil nad těmi dušemi dívčími, které nečítají ještě ani plných let a už v ráj panenství počítat se nemohou. — — Mařa Petrášová tam za rohem hrobky o samotě stojící tak sebou trhla a za roh se utáhla ještě víc, že jí vidět nebylo už ani špičky hanbou zarudlého nosíčku. Na tváři i životě zjevně patrný byl už její hřích. Přespala se s Jožkou, nešťastná, a nyní marně slzou a modlitbou smířiti se snažila dědinky hlavu stříbrnou. Ne o ni, o příklad tu šlo i výstražné znamení, a proto bez milosrdenství vydána zde veřejné pohaně všem. — — Jak jí tam chuderce za rohem musilo být? Přece už sama se vylučovala z ostatních, proto se i postavila skromňoučce za roh jak ovečka prašivá, z ovčince vyvržená — ale i tu za roh doletěl za ní dobře mířený šíp a strašně zabolel v srdci. — — —

„A varuju, varuju vás, chlapci a muži, varuju zvláště před svůdnicemi, ano — svůdnicemi, které tělu svému se oddávají a na blažené království nebes zapomínají. — — Ó ty svůdnice, ty bídné!“ zvolal velebníček v les. — „Ty nebezpečné, vychytralé svůdnice ďábla, které nevinného dosud svádějí mladíka i počestného muže i otce dítek a manžely žen a od stupně k stupni jako zvěř člověka stále ženou a štvou, až na šibenici jej přivedou! — — —“

A oči velebníčkovy mimoděk se upjaly tam pod estrádu hrobky, kde vzdorně, jako kamenná, v zem pevně zasazená, neochvějná socha vedle Pazderkové stála Vrbčena s obličejem hluboko stíněným kartounovou kuklí. Útoky kněze přijímala s okázalou a už osvědčenou tvrdostí. — — —

Kněz ohlásil ještě obvyklé záležitosti církevní, dětem a rodičům oznámil, že nastává zas škola — požehnav lid i lesy, sestoupil z kazatelny, aby sloužil „lesní mši svatou“. — — —

Šuměly stromy lesa nad rozloženým táborem, lehounký van podzimního větříku hravě povíval řídkými vlasy sedláků. A k nebi rostla píseň, obklíčena krásou přírody, daleko do lích a odpočívajících niv zapadaly zvuky třepotavé křídlovky. Zpíval kdekdo. — — — Výš postoupilo slunce a po zemi se rozložilo v mámivý přísvit světelných krás. V jich ohni chytal kdejaký tvar. Líčka děvčátek podlívala zarůžovělá červeň jahod, víčka očí pomžikávala oslněna silou světlem bohatých nebes.

I mimo les a mimo svatý tábor lidu, zdálo se, zavládnul život jakéhosi mimosvětského vzezření. Vrána poděšená zakrákala nad Véhonem, převrátila se na mávajících perutích, a plápolajíc černě vzduchem, tak bílým, že se zdálo, jako by byl stříbrem prosypán, stočila se v tmavý vinohrad. Velebníček končil právě mši, děti hotovily se k odchodu, s drnů a mechu i rozestlaného jehličí povstával lid.

„Bože, chválíme Tebe,“ slyšely ještě pole i luh a lesy a do kostela k požehnání ubíral se průvod zpět.

Poslední odcházel stařeček Chalupa. A ne sám. Mladý hospodář Prudek jak podstavený dubec podpíral staré, seschlé už jeho tělíčko. To bývala stařečkovi nejvzácnější chvíle v roce: mše svatá v plné přírodě, pod ochranou chvějících se borovic, v svatyni vyzlacené nejkrásnějším světlem na světě, to shůry nekonečných nebes planoucí stálice, v zeleni a požehnaných darech drahé přírody. Ležel už po šest neděl na suché lámání v kloubech, ale dnes ráno vstal, narovnal se a viděl svou milovanou „lesní mši“. Na zpáteční cestě musili jej v chůzi už podepřít. Klesala vždy vzpřímená jeho hlava, hasly oči jakoby raženy náhlou slepotou.

„Nedočká, nedočká se druhé své polní mše, nebode huž hani kočiček světit — zima jé položí najisto —“ řekli o něm v průvodu, a když odešli, zbyl na cestě už jenom on sám a Prudek. Trvalo dlouho, než se domů dožejbral, a jako by schodil světy — rázem se zřítil v lůžko, aby z něho nepovstal.

V podzimní vůně znenáhla se tratil líbezný dech kadidla.

Zas osaměl tichý, krásný kout. Nerušeně mrtví dole spí.

A zůstalo jen to tichounké ticho.