Rok na vsi/Prosinec/Po stopách bídy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Po stopách bídy
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 283–288.
Licence: PD old 70

Na den sv. Judity.

Příroda změnila se přes noc.

Zmizela temná barva střech, zapadla truchlá zeleň ozimin a čerň zoraných polí — lesy, dvory, návsí zalehl bílý třpyt zimy.

„Sníh, sníh!“ křičí děti a v košilkách hrnou se z postele k oknům. — — Vítej, vítej, bílý anděli vánoc, ještě týden, čtrnáct dní, a na prsou tvých narodí se Kristus Pán!

Slepice na dvoře udiveně ščíří, hlasy venku hovořících jako by zhluchly. A všude ticho, ticho, radostné ticho bílého dne. Světlo rudého slunce nádherně pluje v odrazu zasněžených plání, oko sladce se přivírá a zas rozvírá a pije, mlsá zrovna panenskou čistotu běloučkého rána. Nohy s rozkoší se boří v labutím tom úbělu a děti už na dvoře ve sněhu smáčejí ruce a kousají chladivý, kyprý útvar jeho pěn. Jak jim ty rtíky červeně svítí a křišťál zubů vjedno se ztrácí v jasu jakoby cukrem naplněných úst! —

Všecky ty statky, chaloupky
jak vedle sebe leží,
cukrové mají střechy,
z cukru je kostel s věží — —

vzpomněly si tak leckteré z nich na slova ve škole naučené básničky. A po škole už sáňky se plazí na kopeček za humny.

Před hospodou Rybářův Metud vyvedl na procházku rousnaté své štěně, které ještě ani neví, na které jméno má poslouchat. Štěně s podivením hledí na bílou zem a nejisté klade nemotorné tlapky ve sníh, který se mu pod tlapkami boří. Nelíbí se mu divná ta změna: kňučí a už zas hledá dveře, aby se nějak dostalo k teplu za kamna. — — —

Se starostou přechází návsím uniformovaný berní inspektor. Kontroluje domovní daně. Nechtěl věřit, že by dle podaných výkazů mohla bydlit několikačlenná rodina v jedné světnici bez kuchyně a komůrky. Místy v jedné světnici udány byly i rodiny dvě; všude se mu zdála činže příliš nízká, neuvěřitelná.

Přijel se tedy přesvědčit, a když vyveden starostou na Rasovisko skutečně shledal, že v malé tmavé jizbě, měřící ledva pět metrů délky a čtyři z šířky, spává celá rodina sestávající z osmi lidí: muže, ženy, stařečka a pěti dětí, zachrastěly mu papíry v ruce a sotvakdo viděl, jak pod nimi do sebe se zapjaly běloučké a měkké jeho prsty. —

Chodil od rána do večera a už se mu nikam ani nechtělo, Měl té bídy „až potud“. Ale starosta škodolibě si upřel, že pana inspektora zavést musí ještě do Studýnkovy chaloupky. Přišli tam v samý večer.

U Studýnků světili právě černou hodinku. Jen Studýnková ještě u sporého světla lampičky, postavené na truhle, narychlo došívala kacabajku. Studýnka seděl u stolu a brnkal prsty na starou, zchraptělou citeru.

U kamen seděl stařeček Chalupa s Borkem a starým Peškem na besedě. Za kamny se převalovaly a s učedníkem dováděly tři Studýnkovy děti.

Stařeček Chalupa právě zeširoka vykládal, jak Napoleon roku 1805 hnal ruské a rakouské vojsko u Telnice do rybníka na led.

„Já teho nésu pamětník, ale můj otec, dé mu Pánbu nebe, ten to viděl. Bel tam tenkrát na fořponě. Železný gule jak hlava veliký lítale na všecky strany jak laštůvke. Šak jedna hudeřila hakorát do telnický věže a dosavád je tam a na začanským mléně só tři nebo štere. A rebník plné bel kanónů a vojska, haž se led prolomil a všecko se to topilo —“ vykládal stařeček, překusuje v přestávkách bezzubými čelistmi špičku dýmky. Chuchvalci dýmu zahaloval i sebe i Studýnkovou, skrčenou nad teplou vlněnou kacabajkou. I Pešek báňal ze své začouzené, močkou prosáklé sádrovky a Borek se právě chystal také nacpat svou odravku, když do stařečkova výkladu o tom, jak se to „v rebníku všechno i s koňma mačkalo a mlelo“, zaklepal kdosi na dveře. —

Ještě ani nepozvali dále, a dveře už se otevřely.

„Dobrý večer!“ promluvila úřední čepice.

„Dé Pánbu dobré večír!“ odpověděl za všecky stařeček Chalupa a obrátil se celým tělem k příchozím.

Starosta s inspektorem zůstali ve dveřích.

Však ani dál nemohli, nebylo místa. Borek seděl až u samých dveří na truhle vedle Studýnkové.

„Je tady majitel chalupy?“ pravil inspektor násilně rozevíraje oči.

„Tady su!“ selhal čísi hlas do slábnoucího zvuku citery — a za tabulí modrchala se krátká mistrova postava. Vy poulenýma očima hledal hosty.

„Vy tady máte v chalupě podruha?“ slyšel ze dveří.

„Mám.“

„Kde?“

„Prosím tady, na druhé straně.“

Popotahuje kalhoty octl se Studýnka u samého inspektora.

„Možeme se tam podívat?“ vysoko pozvedl obočí pan starosta.

„Ó a-ano! Prosím!“ vedral se Studýnka mezi příchozími do síňky, a překročiv ji dvěma šmatlavými kroky, otevřel naproti dveře.

Z malé jizby zavanul odporný zápach petroleje a nashromážděného smrdutého dechu lidských těl.

Inspektora s nenápadnou zdvořilostí vtlačil starosta až dovnitř.

U truhle seděla vyzáblá Beránková, žena Matouše Beránka, a látala tam malou dětskou sukničku při světle malé petrolejové lampičky bez komínu. Světlo čadilo a šířilo po nízké jizbě nesnesitelný zápach. Na staré posteli seděla dvanáctiletá Francka s osmiletou Mařkou a ukazovaly malému Josefovi špinavé obrázky potrhaných piketových karet. Než Josífek přese všechnu polotmu a beztvárnou špínu figur viděl ne už jednoho vojáka na koni, ale celou řadu jich, celé nepřehledné vojsko s blyštícími zbraněmi a pestrými stejnokroji, s vlajícími chocholy. — —

Stolu v jizbičce nebylo. Veškeren nábytek čítal všeho všudy čtyři čísla: pod malým, zavlhlým okénkem stála stará truhla s odřenými květy a zašlými velkými růžicemi. V levém koutě na staré, rozvrzané posteli hrály si děti na špinavých poloprázdných peřinkách, hadrech a starém tatínkově kožichu. Pod začazeným obrázkem svaté Trojice konečně stála měkká židle a vedle ní krátká lavička.

Čoud petrolejem hořícího knotu vnikal nosem i ústy do plic a rdousil vznešenou návštěvu, za kterou dovnitř, stoje na špičkách svých šmatlavých noh, nakukoval Studýnka.

„Vítám vás!“ dralo se slabým a neobyčejně příjemným, teskně ustrašeným hlasem z prsou ženy. Hleděla udiveně vstříc.

„Dobré večír! Prosím vás, kolik vás tu bévá?“ ptal se starosta místo inspektora, který, jak se zdálo, mluvit ani nemohl.

„No, kolik? Šest!“

„A kde máš muža?“

„Je v práci v Brně. Přinde decke jen v sobotu večír.“

„A prosím vás,“ dostal se inspektor konečně k slovu, „jak to tady všickni spíte?“

„No, já spím s Franckó a Josífkem na posteli a Mařka na zemi.“

„A co když přijde muž?“ — po krátkém otálení optal se zas inspektor.

Beránková se zmateně usmála a mechanicky rukou přetřela hranu pelestě.

„No, tak si děvčata lehnó vobě na zem a Josífek s náma.“

Za kamny se ozval sípavý dětský dech, který přešel ve skřípavé, suché zakašlání.

Kašel přestal a dech sípal a hvízdal jemně dál.

„A koho to tam máte?“ ukázal úředník prstem k peci a tvář jeho nabyla oné bezvýrazné plochosti, které nabývají úřední lidé, když už nic je nemůže překvapit. — „Koho to tam máte?“

„Ach, prosímich, milostpane, to naša Filoménka dodělává. Dnes ráno ju pan farář zaopatřoval.“ —

„Jak je stará?“ — ptal se dál inspektor, jemně oddaluje od sebe Josífka, který mlaskaje jazykem podával pánovi srdcového krále s utrženou hlavou. —

„Na Vše svatý hjí belo deset let. A pěkně se hučila ve škole a včil — — — Huž rok nám leží na suchó nemoc.“

V očích Beránkové nebylo mnoho zármutku.

„Bude jí tam lepší,“ promluvily zřejmě rty a oči s rezignací domluvily: „A nám bude taky líp“ — — —

Filoménka sebou pohnula a bledou, vyhublou tvář vysunula z hader do začouzeného šera — — —

Vypadala jak náměsíčnice s očima zimničně zářícíma a jaksi bezmyšlenkovitě vyjevenýma do prázdna.

Pohyb podráždil ji k novému kašli.

„Dobrou noc!“ — potácel se inspektor do síňky.

Venku před chalupou zhluboka si oddechl.

Nepromluvil on nic, starosta nic, Studýnka klaněl se jejich zádům ve dveřích, šmatlavou svojí nožkou přidržuje dveře za sebou —

Pozdě večer přinesla Beránkové starostova děvečka zlatník.

„To vod teho pána z hóřadu. Povídal, habeste měli na večeru“ — —

Takových zlatníků mohl dnes vydat nejmíň — pětadvacet.