Rok na vsi/Květen/Píseň mariánská

Rok na vsi – Květen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Vizitace	Píseň mariánská	Frau Ebr, Direktorswitwe

Údaje o textu
Titulek:	Píseň mariánská
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 232–236. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Není v Habrůvce máj jenom měsícem květnaté krásy a lásky; i jiná píseň nežli klokot slavičí rozlívá se rozkošnými jeho soumraky, a ta píseň platí Panně Marii, kterou Habrůvka oslavuje po celý měsíc máj.

K bělostné její soše, pochované v háj evonymů, pelargonií, růží ozdobných a šeříku, natrhaného z rozkvetlých zahrad, schází se Habrůvka den jako den a po celý měsíc vždycky navečer sklání svoje hlavy před milostnou její velebou. Kdo jen trochu může, poslechne důvěrně volajících hlasů zvonů a jde, aby s knězem své víry, jak patriarcha klečícím uprostřed, duši svou vzkřísil oblažující silou modlitby, když tělo už zemdleno celodenní prací v hroudách rozryté země div že už neklesá. Jak po vodě žíznící člověk spěchá Habrůvka k večernímu svému modlení, na kolenou prosí a zpívá, div duši svoji nevyzpívá v nevystihlé kráse mariánských slok.

Tisíckrát pozdravujeme Tebe, ó matičko Krista Ježíše — — —

Kohož bys ty, máti milá, kohož bys ty nepotěšila — — —

Maria, Maria, nad slunce jasnější, nad měsíc krásnější, nad perly vzácnější — — —

Vzpomeň, ó královno milá — — —

Stále bohatšími, stále mocnějšími zpěvy vzývá lid svou matku Kristovu a v mnohonásobném tom ohlasu mariánské pobožnosti zdá se, že i ta mrtvá socha v háji živé zeleně nabývá života, naklání se a v tichém tom usmívání žehnati se zdá všem těm oslavujícím ji dole zástupům.

To bývá za všedních dnů, kdy Habrůvky v kostele bývá jenom část.

Ale v neděli navečer v zámecké zahradě před nově postavenou sochou Panny Marie — tenkrát na trávníku rozloženém kolem ní shromážděna bývá Habrůvka celá. Na tu chvíli ztichne a vyprázdní se celá dědinka. I dětí v náručí ponášejí ženky opodál, a jen když do pláče se dá některé to robátko, rychle mizí zahradou, aby nerušily svaté chvíle ostatních.

Jaká to krása a nádhera — pro duši venkovskou a prostou.

Věnce čerstvých květin ovinují čisté tělo boží mateře a kolem její hlavy rozestřena plane bezpočetných světel zář. Prozařují skrytě z přicloněných snítek všechna ta světýlka a každé z nich jinou barvou, tu modrou, tam růžovou a zas rudou jako krev, zářivou jak zlato. A Habrůvka, klečíc po širokém trávníku, pestrým sborem obtáčí krásný idol trpícího mateřství, zpívá, modlí se a zase zpívá, obklíčena věkovitými stromy parku, stářím až černého, kde do růžencovitých modliteb a zpěvných slok k Marii v teplém, prohřátém přítmí májového soumraku hlasitě zvučí šalmajový klokot slavičí.

Pohazuje rty i rameny nad takovými projevy duše člověka civilizovaného. Lhostejně a s pohrdou odnáší se k takovým „slavnostem“ mysl rozumem svým nad jiné vysoce vznešená. Všednosti jejich není přístupno, co poetického a citově mravního tu povznáší klečícího člověka, rvoucího se po celý rok s tvrdou zemí o kus vezdejšího chleba. — Nepřístupným mu zůstává, že člověk ten z prachu a hlíny, ve které se válí a snižuje po celý den a po celý boží rok, jedině v těchto chvílích žije a trvá u vytržení jakéhos nadpozemského vzrušení mysli a v úchvatu té bouřně se nesoucí písně ocitá se až tam, kde skrání jeho dotýká se poezie anděl nejčistší.

Bigotní je moravský lid.

To proto, že tak je pobožný a víře své oddán cele.

Temný a zpozdilý je moravský lid.

To proto, že uchráněn zůstal od lživých „pravd“ a klamivých lží o podstatě jen na rozumu založené svobody. A zatím srdce to, nezachvácené dechem zlým, miluje přírodu, miluje zemi, v poezii té žije, šťastno se cítí na okamžik aspoň, a to tenkrát, když odpoutáno od země, lehké jako pták s písní svou vzhůru se nese tam, kde v krásné hře barev, lahodě písně a ohnivém vznícení přesvědčené mysli, v dokonalém souladu své iluze a vezdejšího světa ztrácí se ve zmatku nadšením a láskou třesoucího se množství.

Kdo pochopí, kdo vyslechne, kdo žít ještě dovede, jak žijí a cítí všecky ty tisíce a tisíce putujícího lidstva, které rok co rok v zástupech a po všech zemích vyhledávají milovanou Pannu Marii, aby v slávě ji vzývali a ctili a v tom uctění povznesli i sebe?!

To není jen ta modlitba a zbožný zpěv; je tu i ta důvěrná, milá, utišující chvíle májového večera, krása a barvitost květnaté přírody, síla a omamující svěžest jara, hvězdný plápol nebe klenoucího se nad schýlenými jejich hlavami. Jen zevšednět mi nedej, Bože — nevědomky jako by se modliti zdál zbožný lid. — — A Bůh slyší jeho modlitbu a zevšednět mu nedá. Cesty po krásných koutech země, koncerty v křišťálových palácích, nádherná divadla s měkkými polštáři a divy scén, obrazárny Louvru, bohatě vypravené knihy světových básníků — na všechno má snad právo i venkovský lid a snad je i toho všeho žádostiv — — ale to všecko nestačí, aby zplna vyvážilo ztrátu jedné takové pouti za Pannou Marií, kterou v duši své stvořil si venkovský člověk, že ji potřeboval, a stvořit si ji musil, poněvadž pravdu její cítil ne vnějším rozumem věcí, ale pod vlivem vniterného jakéhosi volání. Vidí v Marii Panně symbol trpícího mateřství a nezměrné lásky utlačované ženy.

Ne nadarmo lid zasvětil jí nejkrásnější měsíc v roce. Je mu opravdu nejvzácnější a ze všech svatých nejbližší. Trpěla jako žena-člověk a tím srozumitelnější se lidu stala nežli sám Bůh. Bůh všecko může a lehčeji snáší — i smrt. Ale Panna Maria lidsky trpěla, a proto lid a ženy zvlášť k ní se obrací jako k orodovnici, která bolest lidskou dobře zná a u Boha přimluví se řečí nejúčinnější. Rozumí lidem a lid rozumí jí. A nemůže za to, že tuto svou lásku k symbolu lidství přenáší i na mrtvé, zobrazující ji předměty. Jen krátkozraký, omezený, na povrchu věcí přestávající a vyššího pomyslu neschopný rozum může v zbožném tom uctívání svatých soch a obrazů viděti pouhé modloslužebnictví. I lid dobře ví, že nelíbá jen škapulíř, ale ve škapulíři milovanou, od dětství uctívanou představu. Snad v tom je i kus vznešeného, všechno poetizujícího pohanství. Ale to není křivda, nýbrž zásluha. Ani pohan neuctíval mrtvý strom a pouhou vodu, ale v živlech přírody milované i obávané bytosti. Schopnost lidu vžít se tak v představy i nejnádhernějších výtvorů fantazie zůstala táž, jen předmět se zrůznil a změnila jména. Lživě opravářský duch právem a mocí svého rozumu nenáviděl tento nedostupný jemu svět. A ničil jej — až namnoze i zničil. Došlo k vážnému přehmatu v historii náboženského blouznění a přehmat ten mohl být a leckde se i stal pro lidstvo nejosudnějším. Solí v očích se staly i nejnádhernější výtvory lidského ducha a odtud byl už jenom krok, že solí v oči bylo pak i samo umění. Proto ne zatracení, ale závisti a úcty hodna je překrásná schopnost lidu, že symbol jeho v jedno mu splývá s mrtvě vyhraněným mramorem, že rozpjatého Krista ze dřeva mění ve svých zracích v Boha živého. I v náboženství věčně básní věčně tvořivý náš lid. — — —

„Lid je dobrý, ale hrom aby bil do jeho vůdců. — — —“

Hle, tam zpívá dnes a zpívá tak, že se celý kostel otřásá bouří široko daleko se rozléhajícího jásotu. Čistě a lehce se nese každý jednotlivý hlas a v celém sboru — jaká síla, jaká úchvatná lahoda! Zas krásná mariánská píseň letí světem, plným jarní nádhery, a kdo poslouchá, trnout musí pod každou vlnou, která srdcem zmítá jako pápeřím. Těžko odolat a necítit se jedním z těch, kdo na plnou šíř prsou a z plné hlubokosti duše zpívá a jásá — jásá a zpívá zároveň:

Tisíckrát pozdravujeme Tebe, ó matičko Krista Ježíše — — —