Rok na vsi/Květen/Na čekané

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Na čekané
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 263–265.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Jaké jsou to krásné podvečerní chvíle v máji a červnu, kdy sedíte na mýtině doubravy. kde hajní vám vystopovali, že tu přechází statný „šesták“. V napjatém, nadějeplném očekávání sedíš opatrně a tiše jako socha neživá, očima jen bloudě do skrytých koutů svěže zelených křovin, ucho nastražuje všude, odkud se ozve sebemenší šelest. Nic to. Ptáček prolítl keřem — šmykavá lesní myška slídí v loňském listu — veverka sebou smýkla na výstavek…

Teplá vláha podvečera uspává tělo, mysl krásou mladé přírody zlahodělá, uspokojená a šťastná pomíjí všecky starosti, všecky bolesti a jen to ostražité ucho bdí a to zbystřené oko plá ohněm náruživosti, těká ze strany na stranu, toužíc po zjevu krásného zvířete.

Kdesi v šeru hlubokého žlebu pohvizduje si drozd, z houštin zeleného ráje sladce ozývá se slavíkův žal. Nesměle žvatlají pěnice, žluva s kosem flétnovými zvuky zabarvují svůj tón. A co jiné havěti ze všech stran píská a zpívá!… Odkudsi z vysokého lesa vánek tichý jak šumění vějíře nese milou vůni konvalinek, těžký zápach střemdavy a medovníku. Hmyz radostně bzučí, čmelák spokojeně mumlaje hledá si příští svůj nocleh ve vonném kalichu rozkvetlé lilie, melisy.

Slunce sklání se k obzoru zrůžovělé — veliké. Růžemi zabarvuje i beránky provázející je oddaně k dennímu loži.

Tělo sebou mimovolně trhne.

Ze strany, odkud jste ho nejméně čekali — ze zeleně dubových nízkých keřů náhle vynořil se vybarvený srnec. Stojí jak přibitý — hlavu vysoko pozdviženou. Bere vítr…

Šedesát kroků… osmdesát… Snad — snad!… Jen dobře mířit!… Klidně… jen klid!… Nepřenáhlit se!…

Zvedáte ručnici… opatrně a zvolna… Už jste blízko tváře… jen v líc… mušku… už…

„Bek — Bek!“…

Zvětřil… Konec.

Mžiknutím tentam! Skoky v houštině — větve praskají… a zas to proklaté „Bek — bek!“… A tak se to bekání lesem rozléhalo smutně a strašlivě, úzkostlivě a divě!…

Ďas ho přinesl z té strany! Právě na nejhorší vítr!…

Je po lovu. Ale což… přišel dnes, přijde jindy zas.

Obzor zatím rděl se celý nádherným šarlatem západu, lesem pohnulo se tisíce a tisíce tvorů. Nijak se nechce z toho miloučkého koutu plného básně přírody, tajemného šumu a písní ptačího národa, plného vůně lesních květů a mlaďounkých pažitů, z toho vzduchu prosyceného vlahou příští noci, dechu rozvitých bříz a nejmladších výhonků doubí rudých jako krev.

Vrány zatahují do svých hnízd, poštolka v kruhovém letu zasmála se pronikavě nad vršky výstavků, v houští klevetivé straky skřehotají poslední svoje nadávky — kdesi zakřiknul pestrý kohout…

Světla hasnou, šero klade se na mýtinu, v žleb dere se noční tma.

Ztichly pěnice, dozpíval drozd — veverka zalehla do svého hnízda. Život denní odumírá a chystá se k lehkému spánku jarní noci. Ještě pěnkava rozpustilá zazvonila — jako ze sna zahvizdl kos — nablízku křidélky zatřepetal skrytý čermáček.

I slavíci na chvilku ustali. Ale jen na okamžik a ne všichni. Jako by čekali, až všecko utichne a se uklidní — až vše připraví se k zbožnému poslouchání velikého jejich toužení.

A už začíná jeden — tu druhý — tam odpovídá třetí — a žaly jejich zvučí pojednou celý les.

Proseděli a poslouchali byste tu celou noc.

To bývají v roce chvilky nejvzácnější.