Rok na vsi/Květen/Loučení

Rok na vsi – Květen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Landauer	Loučení

Údaje o textu
Titulek:	Loučení
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 292–295. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Petronily.

A už odjížděly sestry, Otylka s Bohumilou, dříve ještě, než se Habrůvka vzpamatovala z prvních poplašných zpráv nastávajícího loučení. Kamsi na západ jely — představená s kuchařkou že pojedou až po Božím těle kamsi zas na východ, do kláštera mateřského. Jak slepičky když rozrazí divá káň.

Líně se provalovalo parné, těžkými mraky jak zadusené poledne.

Před klášterem stál žebřinový Prudkův vůz, za ním v blátě se žlutila odřená už koleska. Vůz měl odvézt zavazadla, koleska obě sestřičky.

Sběhly se děti, kolem mřížových vrat stály ženy, děvčata svolala se z celé dědiny, ze zvědavosti přišel i leckterý muž.

Sestry snášely k vozům košíky, bedničky, krabice a uzly, Horák s kuchařkou těžce vlekl veliký, napěchovaný kufr. Prudek — mladý, silný selský hoch — chopil se kufru a sám jako hračkou smýkl jím do žebřin. Bujné koně držel Prokop. Svých koní, zapřažených v lehkou kolesku, ani držet nemusel. Zesláblí, udření, krotcí už a staří byli rádi, že chvilku stojí.

Přibývalo dětí, rostly zástupy. Přichvátala i slečna z fary se služkou a pro slzy slepá, hluchá, jak zpitomělá zármutkem a lítostí, ani neviděla hromady podle silnice složeného štěrku; pádem podřela si celou pravici. Co se jim do kláštera nanosila všech možných i nemožných zpráv o živých i mrtvých, z dolního i horního — ze všech stran Habrůvky! A všechny došly vlídného sluchu, všechny se tu scházely a zas po všech dírách chaloupek roznášené v náručí matek i s dětmi a přinášené znovu na zádech, zveličené, obtížené rychle pracující obrazotvorností, nezastavovaly se ani před hranicí narychlo a jaksi z potřeby zosnovaných pohádek. — Frau Ebr a Fräulein Bernaczik přebíhaly od vrat k silnici, od silnice k vratům, tu radily, tu opravovaly, svým služkám přikazovaly hned přinést to, zas odnést ono — ba i vlastnoručně cosi vhodily na vůz a jen spěchaly, spěchaly, aby trapnému tomu divadlu byl už brzy konec; houfy lidu rostly v strašný mrak a z nejedněch očí vyšlehlo i cosi, nač se provinilá duše raději ani nedívá. Bylo cosi hrozivého v náladě rozčileného lidu. Svým mlčením víc hrozil než sebepohnutější řečí. — A mezi všemi, oči plné slz, pletla se jak vrtohlavá všemi milovaná Otylka, vrážela do zevlujících, v cestě stojících žen, a na koho se podívala zpod stříšky klášterní své kukly, před tím měkla, oči klopila a šátečkem, už cele v slzách smočeným, ani osušovat nestačila svoje tvářičky. — Děvčata s ochotou se nabízela s drobnou svojí pomocí, šťastná byla každá, které urvati se podařilo maličkost a odnést ji mohla na vůz. Kdekdo prokázat hleděl odjíždějícím poslední svou službičku, ba i sám pan rechtor — ač už před půlhodinou začít měl „školu“ — nehýbal se z můstku, nevolal zevlujících dětí od brány a s přátelským pohledem v oku pohlížel tam mezi ty matoucí se ruce a potrhující sebou hlavy lidu, mezi nímž neustále bylo vidět nachýlené a jaksi k zemi hledící kukly sestřiček. Rozloučil se s nimi už den předtím a nyní čekal jen, až pohnou sebou vozy, aby děti svolal do škamen. Nevolal jich dřív a nač by také volal? Vždyť se loučí s bývalou svou pěstounkou; učila je modlit, učila je říkankám, hrála si s nimi na vojáky, pletla s nimi košíčky, stříhala panáčky, sama nejednou se chytat dala od nich jako slepá bába, ošetřovala je jako své, pohádkami je sytila, pamlsky pro ně schraňovala, unavené uspávala, ze spánku budila a zdravé bez pohromy vracela je všechny v náručí chudých máteří; nahrazovala jim chůvu až do šesti let a teď se s ní mají loučit — — —

Smutně hleděly zraky všech k posledním zavazadlům, která odnášeli na vůz. Slunce mraky zastřené, nebe zpěněné, vzduch těžký a plný par — nemohlo být tesknějšího dne pro chvíli jako zahlušenou, jako bylo toto loučení.

Naposled sestře představené do náručí padla Otylka. — — Proudy slz vyhrkly z očí všem. Všechno to shromáždění skupilo se pojednou kolem Otylky a ty slzy zrovna ji oblily, stopily ze všech stran — neviděli pro ně ani ti, kteří ruce na rozloučenou dávali, ani ta, která všecky ty natažené ruce přijímala a tiskla ve svých malulinkých dlaních. Děti natahovaly ručky s hlasitým, bolestným řvaním a se srdečným vzlykotem loučily se všechny, odchované kdysi její dobrotou. — Každému sestřičky podávaly ruku, každému dávaly sbohem a navždy i dětem i ženám, mužům i chůvám, a bolestí Otylka div se nezapotácela na můstku, když i starý Horák se před ní rozvzlykal a tělem tak sebou nějak zaklímal, jako by ani nohou pod sebou necítil a teprv po zemi je hledal. Počínal si jako opilý.

Konečně sedaly.

Ještě doběhl starý pan farář. Kratičké jeho nohy ledva mu stačily, jak rychle běžely, aby nezmeškal a na cestu dal svoje požehnání.

Rozloučil se, nebe přál a pojednou umlknul, běloučká hlava trhla sebou jednou, dvakrát v rozčilených ramenou a v mlčícím zástupu zcela zřetelně slyšet bylo hlasité jeho štkání.

Na rozloučenou v panské zahradě rozklokotal se i slavík.

Prokop trhnul opratěmi.

„S Pánem Bohem!“ zahučela sborem dědina a ty hlasy přerýval vzlyk, slova škrtila bolest; z můstku rukou smutně kynul i rechtor sám, sedláci uctivě obnažili zarostlý svůj týl. „S Pánem Bohem!“ — — — Sestry levou rukou kývaly, kývaly, z dálky ještě ruce vztahovaly zpět a stále zpět tam k tratícímu se množství, pravou rukou do šátku chytajíce a v šátku topíce nové přívaly slz.

Těžko se jim to loučilo s Habrůvkou.

Koleska zahýbala k dolnímu konci dědiny.

Naposled ještě obrací se milounká, nehezká, ale příjemná tvář sestry Otylky, vzduchem naposled ještě zatřepetal se lehounký její šáteček — a už zmizely, jako by je dlaní setřel z tvářnosti země. Nezbyla po nich než hrst čistých a svěže porosených vzpomínek.

Zvolna k denní práci vracel se lid.

Děti odcházely do školy a nijak se nemohly vpravit v denní svoje úkoly. I Anyášů Blažek — zlostný a měkký, prchly a dobrý, v dobrém poddajný, tvrdý ve zlém — i ten, překračuje potok, pro slzy bahna neviděl, pro bolest vody necítil. I ve škole ještě, když děti už dávno seděly, pan rechtor dlouho ještě čekat musel, než utišil se srdečný Blažkův pláč; s ním vzlykaly a slzet nepřestaly ani děti ostatní.

Pan rechtor čekal — a čekal rád.

Stoje v okně, pohlížel na náves a také vzpomínal.