Rok na vsi/Duben/Z povídavých hodinek

Rok na vsi – Duben Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Šlohačka	Z povídavých hodinek	Odvod

Údaje o textu
Titulek:	Z povídavých hodinek
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 156–161. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Kleofáše.

Podivný měsíc. Jarem voní den jeden — zimou straší druhý. Rozmarný jak děcko. Hned se zamračí, a odpoledne nebe už se směje zas. Hřeje dopoledne a mrazem mstí se navečer. V neděli nebe horkem jen jen se třáslo, a v úterý z oblak spustil se hojný sníh. A sníh zas k polednímu dal se do pláče, vítr osušil slzy a odpoledne lidé sázející brambory už se zas potili horkem.

„Já to decke říkám: ženská chuť, panská láska a haprilové čas — to só te nénestáléší věcnosti na světě — hani po jedněm nic —“ rozhodl stařeček Chalupa a zašklíbil se.

To bylo včera. A dnes už zas fičel suchý, studený vítr, zmítal bezlistými dosud korunami stromů tmavý severák, po nebi od půlnoci i od západu jak černá válečná loďstva na ohromném moři vyvalily se úžasně narostlé mraky a zavalily celou Habrůvku. Jak kvočna s kuřaty seděla tu v klínu hor a čekala, co se bude dále dít.

A nic se nedělo. Příroda svým pomalým, ale jistým krokem přenesla se rázem v smavější svět a pupeny stromů nalévaly se zase dál — rozčepýřené halouzky silnými pupenci slibovaly bohatý květ. Zamodrale růžovými kyticemi rozkvétá šeřík, v parku jako oheň planoucím květem svítí krásná cydonie. S maceškami modrají se pomněnky v zahrádkách, v shluku žlutých narcisků a bílých tacet pyšně nadnáší se tulipán — — Kraluje nádhernou svou korunou opravdu královský zjev mezi květinami — hřebčík. A navzdory větrům severním a aprilu s rozmary blázna, navzdory sněhu a teplým i mrazivým nocím motyky blýskají se ve vinohradech, půdu pro zemáky připravují neúnavné pluhy oráčů, líhnou se kuřata, v teplé kuchyni piští housata a děti dědinou dále hlaholí a výskají, svými nevyrovnatelnými hrami dodávajíce jaru vlastní jeho přízdoby. — — —

Na dolním konci dědiny drnčí buben. Tak nezvykle zní vířivý jeho zvuk v ovzduší mladé, jakoby k něčemu docela jinému připravující se přírody. Třese se to na něm chalupa starého Kryštofa. Mocným, celou dědinou jak ortel rozléhajícím se hlasem exekuční prodej chaty zřetelně vyvolává Chocholáč.

Starý Kryštof chodil zatím po domech a prosil o práci. Odmítají ho všude. Nechtějí ho. K čemu? Robí pomalu, jen co by mu čas ušel, a co dělá, to aby druhý dělal poznovu; za nic to nestojí. Prací se nestrhá, kořalkou ho nedosytíš, a když se napije — ani se nerozmýšlí, odkud by začal, a rovno, bez okolků vynadá svému vlastnímu chlebodárci. Pak položí motyku, rýč nebo bárs co má v ruce a uprostřed práce od rozdělaného díla jde k židovi pít na účet toho, čeho ještě ani nedodělal a možná nikdy už nedodělá. Jak ho kdy napadne — pije, nebo jde spat.

A tak i kdo by práci pro něho měl — nedá. Žena s dětmi zatím jednou denně obživí se zemáky a hladem. Dříve vyžadonili přece něco na mladém Kryštofovi nebo Rybářovi; teď už nedal ničeho ani ten ani onen pro „křivó jeho hubu“.

Hlad a žízeň hnaly právě starého Kryštofa okolo školy, „kde před našima“ mezi zahrádkami v důvěrném hovoru postával pan učitel se starostou.

„Pane hučitel, nemajó prácu pro mě? Vlůni sem hjim témhle časem dělal.“

„Měl bych, ale — co s vámi? Rozmrvíte to a utečete.“

„Haspoň na gořalku mně dajó vedělat.“

Učiteli zželelo se ne jeho chřtánu, věčně suchého jak samum, ale dětí: na poledne donesly si do školy po třech pečených bramborech a domů už nešly.

„Dobrá. Dva dny máte co dělat, ale peníze dostane vaše žena, zavdanou vám dám já. Zryjete záhonky, vyrovnáte dvorek, vydláždíte chodníček, sbijete boudu pro psíka a navezete mi drnu.“

„Všecko, pane rechtor, hudělám — hale — —“ začal Kryštof a chtěl ještě cosi dodat.

„Nic, ‚hale‘ — — Napřed dělat — potom pít. Doneste si rýč!“

„A přeci vám dělat nebode!“ mikl rukou starosta, když Kryštof odešel. „To je, pane, pálené kostelník! Dáte-li mu, napije se a huteče. Ten má, pane, talente jen na pití a hjinýho nic. To huž je taková v něm svévolná krýv.“

„Zkusím to ještě naposled. A tak, abych vám to dopověděl: V pondělí jsem už tedy vyvedl toho Chalupovýho chlapce z kostela. — Sedím u varhan a vidím: tam před oltářem kluci najednou se chumtají a někteří do hrsti mačkají nos. Nahnu se. Chalupů Cyril to byl. Rozdával štulce na všecky strany, Očadlíkovýho Martina štípal do stehna a prstem mu rýpal v proděravělé botě. K pozdvihování nechám varhan, za mě si sedl Dlapka a jdu do sakristie. Stojím a vidím: Cyril stále tak prstem rýpe do boty a kluci se smějou. Dívá se na ničemu hraběnka, ohlíží se po něm pan farář, a Cyril jako by nic — za sukně začal tahat děvčata. Jdu tedy a přede všemi pro hanbu vedu ho z kostela. — Neptejte se, co jsem přeslechnout musil od mámy, a táta mně ke všemu vzkázal, že mně už nebude víc novin půjčovat, ‚hať pré si mám svý‘. A tak jsem teď bez novin.“

„No šak, deť nepatřijó novine jen jemu. Deť šak je platí kontrbočenské fond! Šak radní hani temu néni vinen, na to von je hlópé, hale vona, vona — Tereza, a von mosí trantýruvat, jak vona zapíská. — A co máte se Stéskalem? Též podobně vo tem povídal Mikulica.“

„A to už je teprva škaredé — — — Kluk je trochu slabomyslný a lenoch; ani číst se nemůže naučit. Povídám si: necháš si ho každý den půl hodiny po škole a sem tam si k němu přisedneš. No, dělal jsem to týden, druhý týden — — a tu mně kluk najednou přinese psaníčko a v něm — šak toť, přečtěte si to!“

Starosta četl:

V Habrůvce dne 5. 189*

Ctěny Pane Učitel!

Račte se teho chlapca tam nechat aji přes noc. Rád by vjeděl proč se tak mstite na tem chlapcovi. Zustal jsem vam nekdy neco dlužen? Aneb ste mně tak moc dobrýho udělal? Nikdy jajsem jim co jsem mohl při obci učinil. Dyž sem byl radním, líčili se vám světnice kdešto máte si jich sam nechat zaličit. Dřivi jste dostal dost a ještě se vam zda že je to ničim. Když to má byt tak tak jé nechte a neůčte ho nic já sám se jé naučim. Proč pak ste neudělal na vojně kaprála? Kdešto aji pastyři jsou kaprali. Proč ste se neoženil s boható Paní? Protože to nende. Tak temu chlapcovi taky to přinde, haž bode čas. Já každýmu dám co patří. Že to nebylo hned tak ste ho tam musel si nechat po kolik dní. Tak se jen vymstite abyste na to pamatoval a ja taky budu na to pamatovat.

Vevši Uctě

František Stéskal m. p.

„A co s tém obméšlíte? Co chcete dělat?“ skládal starosta list.

„A nic. S hloupým člověkem ani soud ničeho nespraví. Nebudu přece hloupější než on, abych se snad soudil —“ přitrpkle usmál se učitel.

„Já bech jé žaluval.“

„Ja, to bych ‚tam‘ musel být každou chvíli — —“

Návsím dědiny přenesla se blížící se hudba lidských hlasů. Kdesi od Kyjova nebo od Hodonína bralo se dědinou procesí Slováků. Do Křtin šli na pouť. Několik hochů s křížkem v čele, ženy a děvčata bosky v krátkých, úzkých „šorcích“ a bílých marinkách s bílými, konopnými uzly na zádech, za nimi řada mužů s převěšenými kabelami a širokými, do čižem zahrnutými plundrami, — tak šli jako somnambuli a hlav nezahnuli ani napravo ani nalevo, pohříženi ve svůj zpěv a svatou modlitbu. Výrostci nesli plechová pouzdra na korouhve. Dlouhé, do „hřibu“ střižené vlasy na obnažených hlavách mužů leskly se na slunci jak smaltem polité, štíhlé, silné jejich postavy křepce vlnily se ve vyrovnaném, mladicky ještě neseném kroku — dosud na nich bylo vidět stopy knížecích kdysi způsobů venkovské šlechty a chasy. — — Tak z hlubokého svého přesvědčení náboženského, sta a staletého zvyku i touhy seznat i jiné končiny a lidi nežli svůj domov, putují za zázračným obrazem Bohorodičky Marie Panny od jedněch hranic rodné své země až k hranicím protějším i mimo okraj velikého mocnářství — do Vambeřic i Čenstochova až v Rusku, aby ležíce tu na zemi, svatou půdu zlíbali a vroucně se pomodlili za hojnou a zdárnou vláhu v roce pro pískovitou, nehostinnou, a přece milou, divukrásnou svoji vlast.

„Me sme ludé od Hradišča,
Pane Bože, daj nám dýšča — — —“

posmívají se jim lidé habrůvští, žírnější už půdou obdaření Polohanáci. A přece také jednou byli Slováky a jen způsoby a mravy vzali jiné a s těmi i kroj. Brno s Vídní opláchly je svými opary, když se byli pohanačili, a pozbyli i to, co vzali od Hané. Ostatní dobila škola.

Habrůvce zůstalo už pak jenom to slovíčko „krýv“ a „nátura“.

Zašlo procesí a už jenom z dálky slyšet bylo, jak přes koruny zahrad jemnými ohlasy přenáší se vzduchem zachvívající se zpěv.