Rok na vsi/Duben/Jarní slzy

Rok na vsi – Duben Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Rasovisko	Jarní slzy	Silůvka

Údaje o textu
Titulek:	Jarní slzy
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 183–187. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Anselma.

To snad sluncem ubitá zima ještě jednou obrátila se ve své mohyle. Jak když oponu stáhne — zavřela se všechna obloha a s ledovými vichry rozletěly se těžké, vodou nabotnalé mrákavy. Z jedné, z těch nejtemnějších černav lenivě v chundelích velikých jak bělounká ovčí vlna hustě snášel se k zemi těžký sníh. A sněhem zas zakvetly stromy, sněhem zbělely střechy, jak ze stříbra byl utkán mlhou zaklopený les.

„A totok začíná pěkně!“ ohlížel se za sebe Hrabálek.

„Co to! Včil aspoň bude opravdovskej máj. Dyž začnou padat ty veliký chundele sněhu — tenkrát — jak povídám, už je naděje na trvalý teplo a pěknej máj — —“ těšil zahradník.

„Dubnové sněhy pole mrví.“

„Duben chladný a deštivý, úroda nás navštíví,“ chválili si zase bezpříkladnou tuto psotu hospodáři dle zamazaných pranostik svých kalendářů.

Mrzutě z polí vracel se hrabě. Všechen zasněžen, jakoby vápnem postříkán — zahýbal k zámku. Ohromnou nivu, zasetou hrachem, bylo třeba zaorat, zrní nevzešlé trčelo v mrazivém blátě. Oziminy našel řiďounké, vymrzlé — jař na některých místech vykousal mráz.

„Ještě tak několik roků, a v zámku bude sedět žid —“ přitrpkle zavtipkoval si s kýmsi u zámku ve vratech.

Sníh roztál a do rozbahněné půdy bohatě lil se dlouho želaný déšť. Tři dny a tři noci lil se jediným proudem: nebeský hospodář zaléval zasetou jař. Až teprv na čtvrtou noc ulehly větry a veselé hvězdičky vydaly zvěst, že následovat může slunný, teplý den.

Hlučně a s jásotem vítalo ptactvo vycházející sluníčko, teploučkými výdechy hlásil svůj příchod květnatý máj.

Všechno jen jiskřilo v mladistvém ránu a holou nemožností zdálo se každé truchlejší myšlení. Tím nápadnější byl takový „nemožný“ svatební průvod, ubírající se právě návsím ke kostelu nalevo. Jako by na popravu šli, a ne ke zdavkám. I kostelník — čekaje se zvoněním na svatebníky, šklebil svou oholenou tvář, a když zazvonil, stalo se tak více z roboty než z dobrých pohnutek.

Svatba! A taková tichá a smutná jako ten uplynulý aprilový den. Pod lípy, k soše svatého Jana, sběhly se sice ženské, ale brzo vracely se zas po své práci, když nebylo ani „nač“ se podívat. Zůstaly jen dvě tři nejzvědavější. — — Chudá, chudičká byla ta svatba: dva svědci jen, pak Ráček strejc s tetou Ráčkovou, asi tři děti s opentlenou rozmarýnou, ženich z cizí dědiny až kdesi za Břeclavou, kde nevěsta bývala služkou; nevěsta poloblbá, poloslepá, škaredá pihovatá Marjánka — bez otce a bez matky, bez sester a bez bratří — sirotek jako v poli opuštěný kůl. A to byl celý průvod k oltáři. K jaru vrátila se Marjánka z porodnice a s taťkem šla nyní před Boha. Šla s úsměvem jakéhosi nevědomého upokojení — které v ní nerušilo ani to vědomí, že ženichu se v tu chvíli na jazyku rozpouštěl kus ledku. Ani to nezapíral: nešel skoro ani vedle, ale kus od ní a snad stále ještě se rozmýšlel, zbývá-li mu přece ještě cestička napravo nebo vlevo a „mimo“.

Ale už vytrval. Což: i ruce nechal štolou svázat a z prsou těžce mu vylehlo duté „ano“.

A s jakou přišli, s takovou odešli. Bez výskotu, bez střelby, bez hudby a bez zpěvu, s pocitem něčeho neodvratného jako zdlouhavého, po léta a léta vlekoucího se umírání. Jen děcko v slabé chvíli počaté mohlo se těšit tomu, že nabylo zákonného práva na otce a svedená idiotka zas tomu, že nabyla opatrovníka. Ženich poslouchal svého svědomí a s klidem dobrovolně se poddávajícího člověka vázal si provaz. — — —

Sotva půda oschla, Habrůvka rozlízala se po polích. Ani staroba už nevytrvala v trouchnivém svém brlohu a kdejaký výměnkář — neležel-li právě na smrtelné posteli, vybelhal se ven, na dvůr, s děckem v náručí, nebo ještě dál, za humna k vrbám se žlutými housátky. Popásaly se tam celé houfy husích kanárků a ve vzduchu tančil hmyz.

A tak se zdálo, jako by jaro až dosud nebylo bývalo, až teď. Vzduch páchl dechem porosených mezí a luk, třešně ze sadů daleko do kraje rozlévaly výdechy, včelky v horečném kvapu nosily a za sebou vlekly žluté rousky pro hladovou mláď. — Děti do jednoho vytáhly na vyvolená místa svých her. Komusi z konírny uteklo hříbě a bujným krásným cvalem děsilo dědinu od jednoho konce až po konec druhý. A sluníčko, jako by se odvděčit chtělo za minulé šeravé dny, rychle vysušovalo kdejakou zapomenutou ještě kalužinku, zvlhlý jíl jen kynul hlásící se úrodou. Kouřily lesy, lehkým oparem mlžil se vzduch a to bývá dobré znamení. —

Na stráň pod bořinou silůvských lesů slunce házelo největší svou zář. A nad to místo nebylo také krásnějšího nikde. — Vlhká vůně bořin omamovala svou silicí, meze zářily zlatými hvězdami hlaváčků a tam v lukách břehy, příkop a svodnice luk jedno zlato, jeden jas hustě rozkvetlých podbělů. Pole zelenala se nejnádhernější zelení, jakou zahrávají jenom jednou do roka a jaká potrvá jen něco málo dní. Mlaďounkou, měkkou, příjemně vlhkou a jasnou zelení, rozlévající se v dlouhé proudy mezi hnědými oratinami a v širá moře niv.

Na panské nivě stála dlouhá řada pestrých děvčat i žen a hluboce skláněla se k zemi. Bujný vánek až k lesu zanášel škádlivý hovor a pružný, zvonivě plný dívčí smích. Pojednou kterási zanotila a už zpívaly všecky:

Odbila hodina
a juž bije druhá,
ještě se syneček
po dědině toulá — —

Vítr jen mávnul, jako by šátečkem utřel, a odnesl s sebou všechna ostatní slova písně, foukal zase z druhé strany, kde pod stromy se krčil a do údolí klepal habrůvský mlýnek. — — —

Lehce houpají se kroky v pružném mechu, nohy měkce šelestí po zeleném pažitu. — — Hle, tu v suché loňské trávě cosi se motá, hemží a zase se motá a mrví. Zajíček! Malulinký jako klubíčko — směšný, nemotorný ještě jak štěňátko, březňáček snad, který mamince poprvé utekl z pelechu a zbloudil v tolikeré kráse neznámého dosud světa — — Dál a dál nesou se kroky šumivými lesy do výše a zas sečí, kde už zakvítala lecha a plnou silou voněla fialka. Štíhlá lasička přehoupla se pod keřem a skulinou v hranici narovnaného dříví protáhnul se slepýš. — Snivě volá datel, něžný, flétnový zvuk brábníka šveholí kdesi z kraje lesa, drozdy křičí celý les.

Tělo dychtivě už touží po měkkém koberci, položit, jen položit se v teplé jeho podušky — — a sát a pít a zas do sebe srkat nekonečné to bohatství vůně, nechat se laskat májovým teplem, milovat, hladit milohřivou přírodou. Ale zrádny jsou ještě její lichoty — jedem dýchá její polibek, nejednou už smrtí zaplatili jediné při ní shovění.

Ale co to? Nějak se setmělo, zesmutněl les a kraj. Slunce ztrácí se a chladne, svět jako by zhas — — Jemné oblaky tytam a na místo nich těžké jak těrchy a hrozivě sivé srazily se v tmavošedý mrak. A slunce už nesvítí, mrak roste, v prostředku svém černá, na okraji se pění, vodou sytý nese se blíž a blíž a stále níž a níž.

Rychle domů.

Z dálky od černé Pálavy temně zahřměl hrom. V dubnu-li zahučí — nebojí se už mrazu strom. — — V živém spěchu hemží se dědina. Dobytek ze stáda rozběhl se ke vratům, děti housata s huskami proutkem pohánějí do dvířek, hospodyně zděšeně shánějí čepýřící se kvočny s pištícími kuřaty.

Rozčileně v předtuše blížící se bouře rozšuměla se i malá zahrádka. Včely úprkem jak střely dopadají ke svým úlům, česna ani nestačí pojat černé jejich mraky. Bože — co je jich! Ale stále nové a nové v proudech dolétají a v překotu hrnou se v bezpečný svůj úl.

Ještě nedolétly poslední, a nebem už projížděly blesky — blížil se hrom a — ubohé včelky, zbylé tam v lomozu běsnící přírody! — První těžké krůpěje uhodily do země, zareptala nebesa — dva mraky srazily se v jednu černou zeď, šerou tmou provalil se prudký lijavec.

Jaro plakalo.

Ale už po malé chvíli všechno se zas smálo. Od západu zakvítala zas obloha pomněnkovou barvičkou a modrýma očima prokoukla jak vykoupané děcko. I slunce ještě na chvíli vylehlo a západ hořel.

Zvolna v modravém soumraku dohasínal den. A vzplála večernička — nad lesy s nachýlenou bradou naklonil se měsíček. Jak ve vzpomínkách ozvaly se kuňky v rybníce a v zvonění kuněk rozřehotaly se i ostatní žáby. Jaký to byl zpěv! Hrčel ve všech tónech, zvonil a kvíkal ve všech polohách. Tu měla kterási sólo a hned strašným chórem zahučely všecky zajednou.

A v teplé ticho krásné jarní noci rozezvučel se v křoví panské zahrady, první toho roku, všech zpěváků král.