Rok na vsi/Duben/Cikáni

Rok na vsi – Duben Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zalikování	Cikáni

Údaje o textu
Titulek:	Cikáni
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 212–215. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Petra mučedníka.

Ze školy rojící se děti nastražily uši jak zajíci. Jako by slyšely nezvyklý hlas.

„Paňmaminko černooká,“ hrčelo z několika stran najednou zvuky hrdla, rozjizveného surovými útoky povětrností. — „Paňmaminko čerrrnooká, pekne prosím, kúšček chleba, dajtě kúščíček chlebička, dajtě! —“

Cikáni.

Lidé jiné barvy, rysů, způsobů, oděvů — lidé z docela jiných světů, než jaké Habrůvka vídala den co den. I ti koníci, zapražení ve čtyřech lehkých vozech, byli ze světa Habrůvce neznámého a divného. Takoví byli malí a rousnatí, ne tlustí, ne vyhublí, ale plni živosti a pohybů. Capali malými, ale rychlými krůčky jak brabešky, hravě pohazujíce hlavami, ozdobenými třepenitým řemením a lesklými plíšky.

Bylo patrno, že to jsou cikáni jako všichni cikáni na světě, ale přece jen ti lepší. — „To só ti bohatí,“ říká o nich moravský lid a soudí o jejich bohatství z těžkých gombíků na prsou mužů a z roztodivných penízů a „dolarů“ v řetězích zavěšených kol hnědých hrdel žen.

Na vozích v složených stanech, špinavých peřinách a zpřeházených hadrech seděla a povalovala se černá děcka. Jak z hnízda kosů vykukovaly z teplých útrob černé, rozcuchané hlavičky cikáňat na lhostejnou k nim Habrůvku.

Osmahlí mladí muži se žhavými jiskrami v očích řídili povozy. Děvčata a ženy s nemluvňaty na zádech jako předvoj už před chvílí rozešly se po dědině a křiklavými hlasy a srdceryvnými prosbami útočily na uzamčené dveře statků. S nimi rozběhla se po vsi i dorostlejší mláď, žebrající na kolemjdoucích „grajcar“.

Mezi habrůvskými dětmi povstal náhle živý ruch.

„Hele — podívéte se, chlapci! Cigánské kníže!“

Z dolního konce dědiny brali se silnicí dva statní cikáni s hustými plnovousy v tmavých tvářích. Hranatí, divocí a jako noc černí v malebných, ale špinavě zelených a modrých kabátcích a žlutých a červených gatích, zachycených pod koleny ve vysokých botách, zdaleka se pestřili v slunci. Starší s blýskajícími jiskrami v rozhněvaných očích divoce rozhazoval levicí. Mačkal v ní průvodní listiny svého rodu. Pravicí třímal červenými třásněmi ozdobenou hůl s pozlacenou velkou hlavicí, jakou před vojenskou kapelou nosívá „voditel bande“.

„Aha — to néni kníže, to je hjejich starosta,“ poznamenal kterýsi kluk.

Cikánský starosta byl nahněván. Žádal přednostu Filipka, aby u Habrůvky směli setrvat aspoň dva dny, ale Filipek, že jen do západu slunce.

Cikáni byli kotláři.

Vozy odejely na trávníky za dědinu, muži rozešli se po statcích, nabízejíce ke koupi lesklé měděné kotle a ruce k opravám kotlů porouchaných.

Neprodali, ničeho nevydělali ani správkou. Jen tu a tam vyprosili otýpečku sena, slámy nebo kousek dřeva. Zavděk vzali vším.

U zámku v příjemném stínu mohutného jasanu mladá cikánka tvrdých tváří, lemovaných ebenovou černí žíňovitých vlasů a s řetězem bílých a žlutých penízů přes snědá, poloodhalená prsa, prorokovala slečně vychovatelce z měkké, běloučké ruky. Svítíc v úsměvu bílými zoubky, hleděla mademoiselle nedůvěřivě do tváří snědé věštky. Hraběcí děti, vyvalujíce oči, s hrůzou naslouchaly tajemným, nesrozumitelným slovům hádající cikánky.

Před školou zas ke hříchu pověry sváděly mladou duši Horákovy Mařky dvě škaredé cikánské staruchy. — — Plným hrdlem a na celou dědinu řehtala se jim Mařka a uhýbala dorážejícím. Za desetník „všecko bohatství i s ženichem“ slibovaly jí čarodějnice.

A tak poledne v Habrůvce plno bylo hluku, proseb a hrčícího cikánského rrrr.

„Chlapci, poďme se podívat na trávníke! Tam só ti vostatní.“

Za nejkrajnější Chalupovou stodolou stály tři stany urobené z bidel a šedých plachet. Za stany k vozíkům přivázaní unavení koníci žvýkali slámu promíšenou trochou sena. I psíka cikáni měli — hubeného a vyhladovělého, ale čiperného jak veverka. Vítal mladou Habrůvku divokým štěkotem.

Pod plachtami v boudách i na trávníků ve stínu rozzelenalé vrby povalovala se cikáňata oděná jen košilí nebo bundičkou, roztrhanou i látovanou ze všech stran. Tvrdé, zrovna kamenné svaly děcek v hnědé, sluncem zkornatělé, mrazy ožehlé kůži směle se jim vydouvaly v křepkých nahých lýtkách. Pod jedním z vozů podřimovala stařičká, snad churavá cikánka — za stany dvě mladičké, volné, ale sličné dcery přírody stavěly na ohnisko velký hrnec zemáků.

Cikáňata, sotva spatřila děti z dědiny, vyběhla z bud.

Cikánek jeden — neměl na sobě než tu špinavou roztrhanou bundičku na holém těle — přišel až k chlapcům, žvýkajícím doma nahonem sebraný oběd.

„Daj kúšček — postavím vrbu, daj!“ prosil cikánek.

Přilítlo za ním půl krajíce.

Za to jim cikánek postavil vrbu a udělal několik tak obratných kotrmelců za sebou, že mu mladá Habrůvka až záviděla. Francek Hložků to zkoušel po něm — no, nešlo to.

„A jak ti říkají?“

„Daniel.“

„Danielu, postav ešče vrbu! Dostaneš ešče kus.“

Zazářila Danielkovi černá očka, a už stál zas na hlavě jako svíčka. Nádavkem přidal celou sérii kozelců.

Celý krajíc za to dal mu dobrosrdečný Mikša.

Dávno už odzvonilo poledne. Kluci neradi odcházeli do školy.

Cikáni po poledni, omrzelí špatnými výdělky, odtáhli k Loučce. Uzamykané dveře statků, zabedněná vrata, nevlídné pohledy hospodyň a hrubá slova vypudily je z habrůvské doliny. Zůstal po nich na trávníku jen popel a trocha slámy.

Kdekdo po jejich odchodu ohlédl se po svém statku.

No — neztratilo se nic.

Teprv k večeru, když už cikáni byli za hory a doly — ukázalo se, že Matulovým zmizelo jehně, krotké a bílé s červenou páskou na krku. Za Emilkou i do školy běhalo a donášelo hozené mu drobnosti jako psíček.

Emilku uspat musili vínem; nebyla by usnula snad ani do rána.