Rok na vsi/Duben/Boží hod

Rok na vsi – Duben Alois Mrštík, Vilém Mrštík
	Boží hod	Šlohačka

Údaje o textu
Titulek:	Boží hod
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 149–152. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Krásná a slavná to byla mše svatá ráno.

Kostel jeden květ, oltář háj — v prsou jedna radost, jeden zpěv.

Alleluja! Alleluja!

Nikdo nemlčel, každý div nevýskal.

I po mši svaté lidem jako by se ani nechtělo z kostela, zatopeného sluncem a provanutého poetickým kadidlem — nerozcházeli se, ale sečkali ještě, až velebníček za zvuků veselé fugy modlitbou a svatou vodou posvětí v podnoží oltáře poskládané bohatství „babiček“^[1] a vajíček. — — —

Bez snídaně na mši svatou šel dnes celý dům. A teprv po mši svaté rodina sborem obklopila stůl, požívajíc s citem modlitbou kněze posvěceného daru božího: „babičku“ a na tvrdo vařená, březulkou na červeno i modro a do žluta obarvená vajíčka.

Pojedli a oloupané skořápky hospodyně pečlivě sbírá, aby je dala a rozhodila tam, kam nešlápne hříšná noha lidská: tož na záhonky zahrádky, aby dobře tlačila zelenina.

A hospodář, zapáliv si sváteční cigárku, vychází už zatím do polí, podívat se, vzchází-li kde pozdě zasetý ječmen, houstne-li lednem vymrzlá ozimina a pučí-li jetel.

Jak bylo dnes v polích krásně!

Ojedinělé, k zemi skloněné postavy sedláků širokými kroky rozcházejí se od dědiny a zase zpět jako po šňůře se vlekoucími brázdami. Tam na kopci k vrchu posouvá se mohutné tělo Filipkovo, nalevo od něho bílými rukávy košile svítí Stéskalovo skalnaté poprsí. Vyšel si za humna jen tak, bez kabátu, v pouhé vestě jen; šel a šel dál a dál, až už se mu ani zpět nechtělo — tak mile mu pod rukávy podfukoval větříček. Skřivani plesají do strhání a v tichu sváteční chvíle slyšeti jedině jejich jemný, hlaholivý zpěv, třesoucí se s tělem jejich nad šířavinou opuštěných tratí a niv.

Není snad v roce chvíle krásnější a chvíle snivější, kdy tak sladko se to bloudí liduprázdnou krajinou bez šumotu černé práce všedního dne a naplněnou jen tím plesem skřivanů, zlatem slunečního jasu, něžnou zelení a přísným tichem svátečního dne. Modroučké nebe rozvírá se do nekonečných dálek a ostrým okrajem ztrácí se za světlými obzory. Žádný lidský ohlas neruší tiché té velebnosti země — ni rušný vůz ni bič — zmlknul i protivný skřek vran, a lahoda, měkká, vonná, šťastná lahoda bílého, jakoby něčím velikým prolitého dne něžně hladí a hladí zimou sešvihanou tvář.

A duše. nenasytná velebných těch šířavin a širokých prostor mlčících lánu, mimoděk se nese tam k zelenajícím se doubravám, odkud větřík zadýchal fialkou.

Ah ten les!

Klokotem hlaholí zvony v okolních dědinách a bublavými vlnami jako by se slívaly sem do zapadlého úvalu, kde mrou a v němotu se ztrácejí jako dlouho a stále mírněji a mírněji šeptající ozvěny. A všude, kolem dokola po všech širokých končinách Moravy zvony tak svým tlukotem volají jako ovečky poslušný a věrný svůj lid. všude, po všech končinách země, po všem okruhu zemském v tu chvíli v chrámu Boha svého vzývá křesťanský, za hlaholu zvonů k oltáři se ženoucí, do prachu země padající, do prsou hlasnými údery bijící se katolík.

Celý ten obraz v prachu před Bohem kořícího se lidstva jako by letem zamihnul se ozářenou lesinou. — Tu doubrava začínala krásný svůj život vonnými výdechy, provívajíc stíny zase svých a ještě velebnějších katedrál.

A všude to tiché ticho, velké, světlé ticho svátečního dne — — — A jen ten les šeptal zmatenými rty, jak jen v bílých, čistých svých snech blouznívá duše nevinná.

Jak zlaté hvězdičky u nohou, na půdě zetleté zimou probleskují něžné pohárky křivatce, růžově ze všech stran houštinou zardívá se plícník. Voní bříza, voní mech a doubrava šumí; lesy hovoří jak živé — plnými proudy zahrává dech a zabloudilý vítr sem chladnými ještě pocely ovívá nějak divným, nezvyklým ohněm rozpálenou tvář.

Bažant kdesi u zásypu v bujnosti zařval jak vyplašen, ale zmlknul hned, a jako by sám se lekl ostrosti svého hlasu — už ani nezahles. Líska zašeptala mlaďounkou listvou a zaklátila svými vršky, shazujíc poslední pel sprašujících jehnědek. Suché listí na zemi jemně praská pod napínajícími se štětinkami, deroucími se na povrch země, o které lid říká — v tu chvíli že je slyšet i trávu růst. A tu, hle — zrovna u cesty na první svou výpravu pod vetchým, starobou už vyhlodaným dubem vytáhli probuzení mravenci. Co je jich, bože, co je jich! Táhnou se jak nesčíslný válečný voj bez konce za neviditelným vůdcem a všichni vedeni jak jednou, kdesi před nimi a nad nimi vlající myšlenkou. — — V zmateném chóru žvatlají ptáci, bublají vlnky v lesním korýtku, motýl stíhá motýla, broučka brouk. Přes palouček do křovin přenesl se zvonek a odtud ostrými údery úzkého hrdélka bičuje poddaný, sluncem nahřátý, vůní jara prosycený vzduch. Tam třesák štěbetá, pohazuje rozpustile ocáskem, pěnice pípá, měkkými kroky přešlapujíc z větvičky na větev, zavrzal a ohněm svých prsíček zahořel čermáček, na vysokém modřínu v zpěvu se rozplýval drozd.

Víc a víc k polednímu vzrůstá slunce znoj, a když z věže habrůvské a ze všech věží kolem dokola uhodil poledňák — vrací se člověk z nezapomenutelných potulek — ještě se ohlíží, ještě se vrací — dýchá, dýchá — šťasten ještě naposled se sklání ke kvetoucím trsům fialek, a jako by se ani nadýchat nemohl jejich vůně, zas pro nové a nové se shýbá — ještě krásnější, ještě temnější a vonnější, pranic nedbaje, že mu hojně rosa prýští s čela a hojnými proudy stéká do nasbíraného vůně bohatství.

---

1. bábovky, buchty — místo velikonočního beránka