Rok na vsi/Březen/Výpověď

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Postní rozjímání	Výpověď	Respirium

Údaje o textu
Titulek:	Výpověď
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 33–39. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den čtyřiceti mučedníků.

Dědina nechala Matýsa s jeho „pokóškó“ a zakousla se hned do jiné zprávy — o listonoši a zahradníku ze zámku.

Habrůvka s devíti sty obyvatel, zámkem, klášterem, farou a školou neměla dosud erární pošty jízdné ani pěší — zato soukromé posly rázem dva. Pětadvacet let už chodí oba do Dubňan, dvě hodiny tam, dvě hodiny zpět, v mrazu, dešti, blátě, úpalu, v máji i v zimě — den jak den. Jak chůzí zkřivené nohy jejich dovedly nesčíslné tyto pochody vykonat, zůstane tajemstvím jenom jejich noh.

Ráčka s obcí posílal velkostatek habrůvský. Gargoš s kvasnicemi a pro poštu chodil za velkostatek silůvský. Gargoš v zámku zastavoval se s poštou polední — Ráček do jedenácti hodin byl v Habrůvce s poštou ranní.

Dvacet pět let trvalo, než si hamižný Gargoš vzpomněl, že za donášku panské pošty dostává jen čtyři mandele otýpek a že se dře zámku skoro zadarmo. Složil jednou putnu na zem a prohlásil, aby mu přidali ročně ještě „haspoň dva mandele votýpek z lesa, hjináč že s tém flekne“.

„Prosímich, hraběcí milosti,“ hledal Gargoš očima cosi po zemi a stoje u své putny držel v ruce oba její panty — „te štere mandele votýpek, co dostávám — prosímich, to mně nestačí a prosímich, hraběcí milosti, debe mně haspoň půl kope ešče přidali.“

„Nepřidám. Co máte, toho je dost.“

Gargoš pustil panty a ohnal se pravicí vzad.

„Hraběcí milosti — néni teho dost a já — dež teda tak, tož já počtu vode dneška nosit nebodo.“

A Gargoš, pokloniv se hraběcím zádům, zavěsil zas putnu na jedno rameno a šel.

Ještě téhož dne nařízeno bylo Ráčkovi, aby v Dubňanech den jak den čekal i na poštu polední, protože hrabě bez vídeňské pošty být nemůže.

„Co be ne?“ rozvažoval moudře u rodinných kamen Ráček. „Beztak to belo zbetečný s tém Gargošem. To, co dosavád dostávali kmucháček Gargoš, to včil připadne mně a já — mám nosit vo tech pár psání a novin víc nebo míň? To huž nepřitíží.“

A tak v Dubňanech denně vyčkával i poštu polední.

A minul měsíc, minuly i dva a tři — a Ráčkovi na dlaň vyplatili zas jen po pětce jako vždy — o otýpkách nikdo se ani nezmínil.

Zmínil se Ráček sám: dostane-li ty čtyři mandele otýpek, které dostával dřív Gargoš.

„A zač dostáváte měsíčně pět zlatých?“ obrátila se po něm paní hraběnka a podívala se mu zostra do očí.

Ráčka jako by hřeblem po zádech pohladil. Tak tu stál se zkřivenýma nohama jako řeči zbavený, a teprv když po dědině psaní roznášel, rozpletl se s nohama i jeho jazyk.

„A to je panstvo?! Fíí! No včil — jako včil, hale haž bode venku práca, tak hjim to za tú pětku nemožu dělat — čekat tam decke haž do dvanásti hodin — — To dá rozum!“ — roznášel od čísla k číslu zároveň s psaními. — „Copak je to k živobetí? Vod vůbce pětadvacet a vod panstva šedesát rénskéch — — copak na téch pětavosumdesát rénskéch možu bét živ? — — — A zdraví kdo mně přidá? V létě v névětším horku mám já chodit za pravýho poledně — — je to rozum? Hať to zkusí nekdo! Hani rok to nevedrží a já se tak šmatlám huž pětadvacet let! To je číslo! A za tu pětku! Člověk neví, co si má vo takovým panstvu pomeslit — ešli nemá — nebo hutiskuje chudobnýho člověka — — — škaredý je to haji to. No ja! Co za panstvo, dež nemá peníze?!“ — — —

Ale všechny tyto Rackovy starosti byly ještě téhož dne do pozadí zatlačeny novou událostí, která od první nebyla daleko.

„Zahradník dostal výpověď“ — proneslo se hned za poledne u školy.

„To snad ne?“

„Bože dobrotivé, co si ten chudák počne? Staré huž jak Bůh otec — šest dětí a sedmý na cestě — — — I to si z vás lidi dělajó blázne; to nemože bét — třicet let na jednem místě, a potem jé vestrčit jak starý pometlo — to přeci nemože bét — — — bodete vidět, že na tem nic néni — — — nic.“

No — nebylo tomu tak, aspoň ne tak, jak lidé povídali. Ale plecháč sám od sebe nikdy nezvoní — někdo jím hrknout musí, a kdyby to bylo jen na zkoušku. Tentokrát jím hrknul hrabě sám a snad sám se pak leknul hřmotu, který způsobil.

Jako ekonom, poučen úpadkem rozmařilých svých vrstevníků — prohlásil všechno, co vyžadovalo nákladné správy a neneslo příjmů, za zbytečné břemeno svého malého velkostatku. A tím se ani netajil, že břemenem tím je mu i park i zahrada a skleník i se zahradníkem. Hned prvním rokem z jara po svém příchodu do Habrůvky dal vykácet zadní část divoce vzrostlého, ale tím rozkošnějšího parku. Padaly nejkrásnější platany, lehly sta a staleté lípy — a tytam byly pojednou všechny ty „Ruhestätte“ rozličných „tante“ — „Seufzerallee“ snivých guvernantek — „Traumplätze“ a „Erinnerungssitze“ komtes ze začátku devatenáctého století, padly krásné kouty v houštinách křoví s pohledem na tichou, žabincem do zelena povlečenou hladinu rybníku, s návrší odneseny a do ohně vmeteny byly všecky zpuchřelé gloriety a altánky, odkud tak rozkošné bylo dívání na krvácející západy. Na místě všeho toho zelenaly se teď rozkleslé krčály zemáků, zdvíhala se jetelina, zelo prázdné rejdiště pro hříbata — na nejkrásnějším místě, kde jindy tměly se háje smrčků a truchlivých thují, postavit dal hrabě boudu s váhou na řepové vozy, boudu králičí a umístil tam vysoké stohy slámy. Měl rád řepu, pole a les.

„Jak povídám“ — rozkládal zahradník nad rozházeným pařeništěm, „to za starej hraběnky jakživo nebylo, co je teď! Napřed pořád spokojeni, pořád jen ‚gut-gut‘ — a teď, jak povídám, pořád jim zahrada překáží — pořád něco maj! Tu že mám málo cibule, tu zas můžu za to, že mně v pařeništi zmrzl karfiól, a zas že zahrada nic nenese, že potřebuju moc peněz na semena, že vyžaduju moc dělníků a dělám vejlohy, jaký nikdo nedělá — jak povídám, pořád něco vrtaj, pořád něco maj! A v zahradě a ve skleníku chvilku nejsem jistej. Každej den někdo přiletí, hraběnka vo každým hrníčku chce vědět, do všeho se plete — tenhle tejden byla ve skleníku už ale pětkrát, jak povídám — jako bych něco vodnášel nebo krad — tak mně to připadá. — — To je očistec, a ne služba!“ — —

S těmi slovy zalezl do skleníku a s hlavou složenou do dlaní sedl si na nízký, mechem obklopený sedánek.

Jak tu bylo miloučko v tom vlahém, sladkou vůní kamelií prosyceném vzduchu uprostřed rozkvetlých hyacintů, v teplém výdechu svěží zeleně! Polo ztuhlého, už už dokonávajícího čermáčka tam položili — zobáček otvíral už k poslednímu vzdechu — a vzkřísil se tu, oživl zas a od té chvíle vede, pravda, život samotáře, ale život v netušené nikdy nádheře. Na druhý den dal se už i do zpěvu. Donesli sem úl mrazem a hladem už ztuhlých včeliček; postříkali je vlažným medem, vystavili na mladé sluníčko — a hle — oživly i včelky a radostí nad krásným procitnutím rozezvučely se tak, jak zvučívají jen v létě, kdy venku jim zavoní a do úlů zadýchá lípový květ.

Jak by tu neobživla i lidská, životem uštvaná, zlobou zkrušená duše!? Venku bělal se sníh, studil hrdý led — nebo syrové všude černalo se bláto — a tu tolik krásné, rosné zeleně, brčálově čisté, květy ozářené přírody. Jak uprostřed háje bys seděl pod košatými keři, pod nádhernými vějíři chamareopsu a vysoko ku stropu ženoucích se palem a řídkolistých abutillonů s podivnou oranží zvonkovitých květů. Tam zas kout tmavých cykassí s hustou zdí šťavnatých call a pestrobarevných caladií na podloženém základu kapradin, aspidister, dracén a bujných yuc. V ohromném zeleném oltáři do výšky vršila se plná houština nastavených rostlin z dálného tropu s fantastickými listy a chumáči vlasatých trav. A všude po stropě rozlézaly se dlouhé šlahouny růží plazivých, svítících jak hvězdičky bílými svými květy nad zelenou krásou tichého ústraní.

A v záplavě světla pod rozlehlými skly — jaký to byl život! Jaký vzrůst! Tu pod stromky něžných cyperů bujnými svými kresbami na listech vyhřívala se begonia rex — hned vedle hořel záhon živě barvených cinerarií, voněly odkvétající svíce hyacintů, žíznivě jak poháry do výše své kalichy nesly tulipány, bohatě zářily azalky s kaméliemi nad měkkou řadou krásně kvetoucích primul a smutných cyklamenů.

A když tak slunce — polo ještě zimní, polo jarní už, zalije všechnu tu nádheru a jiskřivými paprsky svými pohladí i tvou tvář — zapomene duše rázem, že venku je dosud sníh a mráz — studená voda že teče rozbředlým blátem — a tělo mimoděk snáší se v lenošku, skrytou v houšti evonymů pod mohutným banánem, a sladce oči přivírá a sní a sní — o všem možném i nemožném a nejvíc o tom, co nic nemá společného s bezprostředním sousedstvím.

I sám hrabě zahřešil si často na úsporných svých zásadách a utíkal sem, jako by aspoň na okamžik uniknouti hleděl čpavku koníren a zadních traktů hospodářských prostor. Uchýlil se často sem do plné nádhery ranní květeny, jako by zabloudil, a usedl — obklopen šťastnou zelení s láskou pěstěné přírody — — — s očima v houštinách, prsa svoje sytil rozkošnou vůní vydychujícího rostlinstva.

Vešel i tentokrát.

Zahradník vstal.

„Vy, pane zahradník“ — začal německy voně k bělostné růži rozvité kamélie — „u mého kamaráda v Mödlingu je vypsáno pěkné místo zahradníka. Nechtěl byste se o ně hlásit? Pomohl bych vám. Je to přece v městě, děti by mohly chodit do škol, naučily by se německy a bylo by z nich něco. Dostal byste také víc platu, než vám mohu dát já — a všecko — všecko byste měl jinačí, i deputát i byt“ — dodal, uštipuje odumřelé lístky po zdi se hrnoucí tradescantie.

V šedivém zahradníku v tu chvíli byl by se krve nedořezal.

Hned po prvních slovech cítil, že pod jemným obalem starostí o něho a celou jeho rodinu skrývá se výpověď.

Dlouho otálel s odpovědí.

Konečně pravil:

„Jak povídám — to bych se musil napřed poradit se svou starou.“

Zajikl se chudák starý a chvěl se jak osikový list. Už ani neslyšel, co hrabě povídá dál. Skleník se s ním točil.

Hrabě po chvíli zastrčil si do knoflíkové dírky bílé poupě růže a odešel.

Zahradník letěl domů.

„Ó, já sem to cejtil, já to věděl, že su tu na vobtíž! Tohle mám za tolik let věrnej služby!“ zalomil rukama nad hlavou a v oddané sklíčenosti jeho duše vzklíčila pojednou nenávist ze dvora ven bičem vyštvaného psa — — „Ó, já to věděl, já to cejtil! — — Už tenkrát mě to napadlo, dyž sem kluka dát nechtěl do německejch škol! — — Strkaj se mnou — protivnej je jim Čech!“

A za hlavu chytl se zahradník bílou jak sníh a slzy — netekly, ale letěly mu lítostí z rozjitřených očí, když se podíval na poděšená svá kuřata, krčící se do sukní plačící matky.

Ten den srdce trhalo se všem.

Zahradnice vyvrávorala se odpoledne z domu a šla si poplakat na faru.

Do večera výpovědi už byla plná dědina.

Zachvěl se i hospodář a fořt.

Musila to být pro všecky trpká noc.

Teprve druhého dne snesla se na zkormoucené hlavy vlídná útěcha. Přinesl ji bílý pan farář. Ani ten nespal — a ledva ráno odbyl mši svatou, chystal se k důležité vizitě na zámku s takovými důvody ve prospěch svých svěřenců, že o výsledku své přímluvy nebyl ani v žádných pochybnostech.

„I to nemůže ani být — to nemůže být! Tak to pan hrabě snad ani nemyslil. Kampak by to vedlo, kam by to vedlo! Osoba stará — dětí šest — kam se pohne — kam se uchýlí teď — na stará léta?! Jednou nohou v hrobě. — To není mladík. — Mladý se ještě protluče, ale starý a s dětmi — — — to nemůže být!“

V kuchyni už stály a strachem se třásly žena hospodáře a fořtová. Po zahradníkovi čekaly, že přijde řada na ně.

Ale nebylo žádných přímluv potřebí.

Hrabě, když se dověděl o účinku svých slov, sám se jich zalekl a osobně doběhnul do zahradníkovy rodiny, chláchole bílého svého služebníka, tak že to nikdy nemyslil, to že byl čistě jeho dobře míněný, ale nevhodný nápad, a když všecky byl o své přízni ujistil, v rozpacích odcházel.

Mraky odtáhly, ale zahradník dodnes má za to, že to byla přece jen skrytě míněná výpověď, zaviněná tím, že nejstaršího svého synka nechtěl dát do německé školy.

„Jak povídám — šest jich mám, a šest kdyby se mně jich ještě narodilo — všecky uživím a všecky budu mít rád a všecky bych je dal vyučit. Ale ani jednoho v německej škole! — Jak povídám — kdybych je dal do německej — tak mně tam zhloupatí, protože to bude, jak povídám, nejmíň dvě léta trvat, než se naučí aspoň blafkat, a v ostatních zástojech zůstanou pozadu. A jak povídám — než by se mně měl některej ten kluk poněmčit, radši bych mu, jak povídám, krkem zakroutil!“ — — —

Jak povídám — — starý, dobrý štěp — Šest už zdravých ramen roste z něj — a sedmé vyráží. — Nechť se jimi jen zelená ta malá, ale zdárná, sílou a mládím oplývající tvá zahrada. — — —