Rok na vsi/Březen/Pokóška

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pokóška
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 9–13.
Licence: PD old 70

Oculi — neděle kýchavná.

K starostovi přišel Marečkův zeť Julius — zesedlačený lokaj — „pozadník“.

Zdálo se, že má nějak zdřevěnělý jazyk. — Strništěm vousů zamodralý obličej protahoval do délky, bradu měl zešpičatělou, nos svěšený, hluboko zapadlé oči bezvládně a smutně upínaly se do prázdna. Jako by ho stále cosi plašilo a děsilo, slova stékala mu se rtů jenom po slabikách, z prsou často uklouznul táhlý, třesavý vzdech.

Přišel platit obecní jakýsi dluh.

Ale ne proto jen přišel. — Když zaplatil, neodcházel. Očima ztrácel se mimo sebe a zapomínal, že není sám. — — Pojednou se chytil za bradu a už ji z ruky nepustil. S tou zkormouceně nalomenou hlavou vypadal jako umučení Páně.

Starosta zabodl své malinké oči do neholené Juliusovy brady a zakašlal.

„To je pěkné deň!“ nadhodil Juliusovi řeč.

Julius teprv po chvíli řekl: „Je.“ —

Vstal — ale ještě nešel. Zahleděl se na obrázek svatého Vavřince, ale nic asi neviděl ve zbožné té tváři. To se jen tak zdálo, že se dívá. Oči byly obráceny k obrázku, ale mysl všechna byla jinde.

Starosta rovnaje před sebou úřední spisy, mžoural levým okem k Juliusovi a několikrát zaklimbal hlavou sem a tam. Konečně odhodil brýle, sáhnul po dýmce, a vyhrabuje z kočičáku tabák, vyhlédnul zas po Juliusově zkormoucené postavě.

„Prosím ti — co je ti? Copak se ti špatně daří? Nebo ti Rozára trápí — či co? — — Totok je mně nápaditý, že tak jen stojíš a nic nepovídáš. — Přeci se nahjíš — zima je, nic neděláš — vespíš se —“

„Ja — vespím! — — Kdybych se vyspal!“

„No!“ pomáhal starosta.

„Nespím už třetí noc.“

Filipek v dýmce tlustým svým prstem mocně utloukal tabák.

„Schází ti neco?“

„Mně nic — ale Matysovi. — — Matýs je na tom zle.“

„Ja — a! — Temu schází pořád. Co je s ňém? Štvrtlán mu prodajó — to huž nazastaví — — Tak dnes nebo zétra — je to jedno. Te mu nepomůžeš.“

Julius vyjel z čista jasna:

„Ani byste, pane starosto, nevěřil — — U Matýsa je pokóška.“

„Co?“ vyvalil starosta oči z tlustých, sádlem naditých důlků a přestal se šťárat v dýmce. — „Co povídáš? Pokóška?“

„Pokóška. U švagra je pokóška. Je to strašný — —“

„Eh,“ vzpamatoval se starosta a ohromným svým palcem přimáčknul bouřící se v dýmce tabák — „meslím kočke.“

„Ja, kočky! Dyby to byly kočky!“ povzdychnul si Julius — a zase tak nalomil hlavu, jako by mu ji rukou přimáčknul na levou stranu — „Pane, to nejsou kočky. Na kočky je toho trochu moc. To žádná kočka neudělá.“

Každé to slovo jako by z Juliusa vytahoval, a když domluvil, na rtech mu zůstal viset prapodivný úsměv.

„No tak vekládé přeci — co víš, co slešels! Deť te slova vážíš jak v hapatece.“

„Už na třetí den — dycky vo půlnoci je u Matýsa pokóška —“ vypravoval Julius jako ze sna. „Dnes už tam aji musím spát.“

„A do čerta! Jaká pokóška? Co s pokóškó,“ vstal starosta a otevřel dveře — „Stará, poď sem — neco huslešíš!“ zavolal do kuchyně.

Přednostka přišla, utírajíc do zástěry ruce.

„Poslóché!“ hodil Filipek po Juliusovi hlavou. — „Hu Matýsa pré je pokóška — a je to strašný pré — —“ usmál se.

„Pokóška?! Jaká?“ ptala se přednostka, sedajíc na stoličku u kamen.

„No k hrůzi je to. Hani vykládat se to člověku nechce.“

Julius usedl zas na lavici a zlomeně zahleděl se na růžek stolu, pokrytého červeně kostkovaným ubrusem. Zdálo se, že si rovná slova, a oči zas tak rozběhly se po cihlové dlážce. I na rtech zamodralých do fialova jako by mu visel strach.

„U Kocmánků už sou z toho celí nemocní. Nevyspalí potácejí se po domě jako mrámory a mermomocí chtěj se vystěhovat. Už prej to nevydrží — a že tam nebudou a nebudou, ať prej si tam bejvá kdo chce — oni že tam nebudou. Matýs napolo se pamatuje, že večír dvéře, co maj ze dvora do síně, že je zamykal na klíč a ešče zastrčil závorou. A najednou — tak půl dvanástej mohlo bejt — najednou domem rozlíhla se strašná rána — všeci vyjeli ze spánku — a běžej do síně, cože to hrouchlo; jako když z kanónu vystřelí — taková to byla strašlivá rána — — Dvéře od síně dokořán a nádobí, co bylo za dveřma na polici, všecko dole a všecko rozbitý — putynka převrhnutá, kadečka hore dnem — dobytek bučel a husy řvaly — strašný prej to bylo — —“

Starosta zrovna vbíjel oči do Juliusovy tváře. Filipková ani nedýchala.

„A na druhej den v noci zas to tak bylo. — Jinde zas. Najednou k půlnoci — —“ vyvaloval Julius škaredé své oči — „zas taková hrozná rána, až se celej dům zatřásl, a potom hroznej jakejsi povyk. Mysleli, všecky vokna že mají vysypaný, tak to v nich řinčelo — — a někdo v jednom kuse jako by na ně bil a do všech najednou. Zas všeci z postele — hrrr dolů — vyběhli, a dvéře ze síně do té světnice, co v ní nikdy nebejvají — zas dokořán —“

„A to meslím cúg!“ pravil starosta.

„Aha! Cúg! Pane — nebyl to cúg!“ zavrtěl Julius hlavou. — — „Přiběhli dycky pro mě a viděl sem to. — — Na třetí deň — to jako ze včerejška na dnešek, to už bylo nejstrašnější. Nechali rozžato — nespali — nic nespali — a jen čekali, ešli to zas vo půlnoci začne hřmít. Matýska se modlila, děti se modlily, a Matýs ani nemukal — tak jak byl, čekal u dveří a celej se třás. A najednou — zas k půlnoci — světlo zhaslo samo vod sebe, cosi na dvoře jako by bylo zařvalo a do všech voken najednou začalo to klepat, ale ne tak jako po prvníkrát — — jen tak pomalu — jedna rána za druhou — jednostejně za sebou, jako dyž kejvadlo ťuká — — Na stropě taky, jako kladivem dyž buší, pořád stejně a pořád silnějc. Ani prej nedejchali. A najednou švagrová cejtí, jak jí cosi hráblo do tváře a zaťalo nehty. Chytla po tom — a — ruka prej to byla. Ale vysmekla se jí a pryč — a Matýsová celou tvář má rozdrápanou. Měla nádchu, už se jí to začalo pěkně hojit, a teď to má zas celý rozbolavělý a kyše jí to — až hrůza se na to podívat! Tak sám Pánbu ví, co to je. V noci na mě dycky doběhnou a já musím tam. Dnes tam aji mám v noci spát. Tak se na to starám. U nás v Čechách — tam v horách moc lidi věřej na duchy a uměj je aji zavolat. Kerýho ducha chce — toho zavolá — nebo se přihlásí sám. A věřte mně nebo nevěřte — nějaký to musí bejt — protože to bylo strašný — —“

Starosta pokyvoval hlavou a: „Svědomí, svědomí!“ šeptaly si jeho rty.

„Hale totok je k hrůzi!“ uhodila se starostka pěstí do kolena. „Já bech tam nespala hani za živé svět!“

„No víš, Juliusu, měl bes říct Matýsovi, habe s tém radši mlčel — Znáš ledi — — Řeknó hned, že to na Matýsa chodí stařenka. Dost belo téch plkanic, dež tenkrát tak náhle humřela. Říkali, že ju Matýs votrávil, a budó to vopakovat zas. ‚To je tá pokóška‘, řeknó; — hať teda radši mlčí a nechá teho. Doví co v tem je — —“ povýšil starosta hlas a dvojsmyslně se usmál — — —

„Ja, Kocmánci! Pokóška!“ zasmál se starosta, když Julius odešel. „Svědomí je to, svědomí — a to je tak dlóho bode trápit, jak dlóho trápili voni stařenku. Haž do smrti. — Žádná pokóška — — — Špatná srdečnost, nebo jak se říká — fantas je to, a žádná pokóška. Radši hať mlčí. Dozví-li se to pan faláŕ, bode se zlobit a ešče to z kazatelny rozhlásí — — Že hjich zem nosí! Pokóška! —“

„No hale neco přeci na tem mosí bét!“

„No hať je. — Jen přinde na to — proč? Julius je mazané vrták. Šak ten dobře ví, proč to vepravuje. Haž Matýs bode prodávat — kópí barák haji s pokóškó — a nic se nebode bát. S pokóškó nikdo barák nebode chcet a to von ví a na to von študýruje. A di se radš podívat k teleti, co dělá!“

Přednostka šla a pan starosta teprv si s chutí zapálil.

Na rtech mu hrál úsměv nejprohnanějšího člověka na světě.