Rok na vsi/Březen/Kriminál

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Rybář před obecním výborem	Kriminál	Postní rozjímání

Údaje o textu
Titulek:	Kriminál
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 23–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Tomáše Akvinského.

Z procházky zašel pan rechtor k starostovi a zrůžovělý ve tváři zasedal právě ke stolku, aby jako sekretář obce Habrůvky vypravil úřední spisy. — Starosta předložil mu k zápisu knihu trestů a ukázal tlustým svým prstem na rozložený soudní výměr, kterým tři z jeho školáků byli c. k. okresním soudem odsouzeni k dvoudennímu vězení pro opětovanou krádež dříví v panském lese.

Pan rechtor přečetl a zrudnul.

„Ale — to přece nemůže být! Vždyť nejsou ještě čtrnáct let! Jsou ještě školáci!“

„Tadyk to je — — —“

„Vidím. Ale — jak se to mohlo stát?! Přece soud nemůže —“ hrabal se učitel ve špičaté černé své bradě.

„No jak! — Neznáte jejich máme? Samy se huž naseděle dost a tak vobelhale sód, že klukům huž je přes štrnást let a že sedět můžó zas syni. Tak je to. Mně samýmu to belo nápaditý.“

„Tak! A co z těch kluků bude pak, když už teď se budou povalovat po kriminále? Když už teď si z areštu nebudou ničeho dělat, co potom? Kdo to jakživ slyšel — školák a kriminál!? Já ne. A mámy je tam ještě samy vedou, mámy je tam strkají, mámy je tam připraví! To je strašné! Pane starosto, chápete to, nebo nechápete?“ přelítl učitel jizbu. — — „Už od nynějška mají být vedeni v seznamech trestanců jako zloději! Zloději! — A já to tak nenechám, to já udám — — pro to zdvihnu celý soud! — — Tak to nemůže a nemůže zůstat a hned zítra to letí na hejtmanství! Ne — sty — da — té mámy!“

Nešťastná událost rostla v hlavě rechtorově do výšky, do šířky i do hloubky. — —

„Což to nevidíte?“ zastavil se rechtor před starostou, nechápaje jeho netečnosti v tak přísné záležitosti.

„Hale — —“ mikl starosta Filipek prstem před nosem, nechápaje zas rozčilení rechtorovo — — „copak hale beste tak — To je vidět, že neznáte ešče ledí — — Kluci —“ nasadil starosta hlas — „beztak huž só takoví, že huž nic na nich spravuvat se nedá, a tak jakýpak křike? — Meslíte, že dež bodó štrnást let, že krást nebodó? — Že tade v tem reglementu —“ ukázal na knihu — „zaneseni nebodó? — Bodó, bodó — — jaký teda křike? — Do štrnásti beztak huž daleko nemajó — a děléte hjim potem hajnýho! Deť hani na ně potem nemožete a nabijó vám, nabijó, bodete-li se hjim do jejich věcí plést. Hjim na kósku hareštu huž nic nesende — a ve tade děláte povstání — — A nač? No, řeknite mně — nač?“

„Ale co z nich bude?!“

„No, co hjinýho? Hložci só, Hložci bodó — — a ve z nich správnéch ledí nenaděláte. — To máte zrovna tuť!“ napřáhl starosta až k učitelovi rozevřenou dlaň — „Jedna krýv a tu nepřevaříte — — Všeci tři só z jedneho plemena — a co Hložkem se narodilo, to taky Hložkem zande. — Pamatujte si to a vzpomenete si na mě. — — Víte ve, že ten Hložek, víte, ten Vencl, co bel v tý Plzni — víte ve, že v brněnským kriminále předešlé měsíc humřel? — — — Ten huž nebode krást, hale syni bodó. — — Pane, s tém béval cirkus! To se mívale lese po pěti, dež ten bel školákem! A zahrade, vinohrade! A potem kradl, nač přišil, hať to belo přivázaný nebo přišróbovaný — všecko před ním jen hořelo — — Po moc let béval jednosténě preč a preč. A šandáři v kabele furt nosili jeho spise. To néni jen tadyk — v Habrůvce. Každá dědina má némíň jedneho takovýho svýho henšpigla, haj i dva, haji tři — — Habrůvka ešče je tak ščasná, že hjich néni moc, a co só — só ve světě. Možeme ešče Pánu Bohu děkovat — že se tu málokdy neco velkýho ztratí — — a lese? Hm, lese! Deť je Pánbu stvořil a zvířatama vobsadil — — Deť te só taky hukradený — te lese — jenže se neví kdy a kém — — — Dež přišil Vencl z Plzně, povídám mu: ‚No, Vencl, včil huž bodeš přeci dělat dobró vůlu ve vůbci. — Nech teho, habes tam nepřišil zas.‘ — — ‚Co?‘ povídá — ‚Hale, pane radní — (tenkrát sem bel jenom radním) — to je vidět, že neznáte svět. Teho já se nevodříkám. Deť sem se tam měl — hani vám se tak dobře nevede a ste radním. Nikdá tak dobře hjest nebodo jako tam. Dost hjest, dost spát, práca — jen co be člověk nazahálel — a tá čistota ve všem! Tadyk su včil duma a bévám jak v chlívku. Mosí jen člověk zveknót na tu pořádnost a poslušenství — a jak zvekne, potem je tam dobře. To, co sem donesl zaspořenéch!‘ povídá mně a hukázal pětek a jednušek plnó hrsť. Pučovat pré može — tak bel zazobané — jak holub — a klusté, jen tó krvjó a sádlem v tváři svítil. Šestavosumdesát rénskéch mělo to chlapisko a žil v hospodě jako gavalír. Vobsluhovat jé moseli, a ráno se huméval ne nad putynkó jako me, nebo snáď hu studně, hale mísu nebo lavór, jak temu říkal, moseli mu přinýst a v tem se huméval — haji s médlem deň jak deň. A vod tý dobe nic se kriminálu nevodříkal — nic. Co měl, to hutratil a huž jen se vohlížel, kde be co spáchal a dostat se muhl zasik tam, kde belo tak dobře. Šak hani měsíc to netrvalo — — hu Kučů v Lóčkách našli prázdné chlívek — Vepř preč a dvě krmený huse haji s vepřem. Přišli šandáři a no — moc se nevohlíželi — šli rovno k Hložkovi do Habrůvke. Měli ho vod hóřadu vekázanýho — jak se říká — ve vopatruvání — debe jako se neco stalo, habe hned se vo ňé postarali. Takovýmu člověkovi nic se nesmí stát — — Celé mosí zvostat a celé mosí přihjít zas na patřičný místo. Hudělé mu neco a seberó ti haji s ňém. Taková je huž vopatrnost na všecky ledi na světě — — jak na děti. — — No, huse našli ve sklepě pod herteplama a hušípaný — vopařený huž a vevrhnutý, vebílený pěkně a v mokréch hadrách zamotaný pod složenó slámó leželo na dvoře. — — Dež měli prase, hledali Hložka. — Hale kunt — — viděl je, te šandáre, huž jak vcházeli do dědině, protože jé taky lidi viděli, jak se na ně dívá — a marš za humna — — Večír bel, hale měsíc svítil a jasno belo jako ve dně. A takové člověk decke vidí víc než me. Čisté to bel kocór. Že nandó prase i huse, to sám dobře věděl. A že ho hjistě dostanó, to též podobně taky věděl. Jak sám říkal — znal huž svět, hale že na tú rezidenc v Plzni hani prase hani huse nestačí, to huž nikdo hjiné nevěděl mimová ňé. A tak ráno jé huž ledi viděli na jarmaku v Dubňanech a ledi se mu haž smíli, jak hlópě — všem lidem na vočách — židovce strhnul v bódě štučku plátna a hned s tém preč. Pod kabátem měl huž dva páre ženskéch střevíců a ve vestě hodinke — — No, do Plzně přeci jen nepřišil. Nechali si jé v Brně a vedržel tam necelé rok. Brněnské kriminál — to néni pré huž Plzeň — — Beli tam hjiní a prorokuvali mu, tam že nevedrží hani rok. A nevedržel. Do roka belo po něm. — — —“

„To bel jeden předobré příklad všem zludějům —“ zatřepal Filipek rukávem — „a tuť — ti, co dó vokolo — nahlídněte se,“ stočil prst k oknu — „to máte též podobně takový ftáčke. — — Co néni přikovaný — to je hjejich. Dó z lesa, a podívéte se, co nesó na hrbech dříví. To všecko je pokradený. Včera mně vekládal hajné, jak žijó. Víc gořalke jak metráků. Furt jen baňu nosí z Borový a — hérinke. —“

Šli okolo dělníci, pracující v silůvských lesích. Beránek potácel se od příkopu k příkopu, ale „štípnutou“ štípu s ramen přece nepustil. I Piňus nesl pařez i Pazderka Antoš i Chlup a Novák — a všeci opilí. Také Bařina vrávoral, přidržuje si rukou na rameni dlouhý a těžký kus dřeva. — — Od Nového roku denně se tak potáceli a pokaždé s několika velkými kusy dříví na zádech. Zdaleka už je bývalo slyšet, jak se hádali a zpívali nebo „řečňovali“ do tmy. Děti a ženy čekaly je už na cestě a sbíraly s jejich ramen těžká břemena. Na sáňkách nebo trakařích odvážely si ty „tříske“ domů.

„Prosím vás, to mají dovoleno tak veřejně nosit dříví domů? Vždyť je může někdo vidět a udat!“ pravil rechtor.

„A ženy a děti majó mrznót? Nebo samy hjít do panskýho v névětším mrazu a krást? A kópit nemajó zač. — — Ne — to máte tak: šak dite a zeptéte se hádjunka — ten vám to veloží vod začátku haž do konca. Nehubráníte se temu. Mosí zavřít voko, protože debe hjich haji pronásleduvali pro krádež — zas hjim nikdo do práce nepude a hjinéch dělníků voni nedostanó. — Za téch pár grécarů, co hjim řiditel platí, žádné mu poctivě pracuvat nebode a nebode. Jen dež sám si nadžgá hrtán — hjinýmu be vedřel haji kost. A Habrůvští só dřevaři! Huž ví každé, jak tú sekeru do ruke vzít, kam pilu nasadit, kde podložit a sochorem napáčit — a to každé nedovede — Ti to humí! Zeptéte se hádjunka a řekne vám, že takovéch dělníků néni — — Hale malá mzda a stísněné čas — — ten to dělá. Platit nás hučijó a krást taky. Jedno se drží s druhém. Deť to nikde nemáte hjináč. Dež já mám dostat za prácu — déme temu — padesát grécarů a dostanu třicet — to néni kradení? No tak — jen to sesumírujte, co to dělá na tolika lidech a tolika dnech do roka. Deť von na téch zádech víc nevodnese, než co podělá na deň! Velkostatek decke je na tem ešče dobře. A ledi jen dež můžó brát. Meslijó si, bůhví co na zádech nenesó. — — Tož tak je to. Jako ringlšpíl dež se točí — pěkně jeden za druhém — a dohromady to dělá velkó jednu kasu.“

„Aspoň kdyby nepili!“

„To je to! Hale čém se zahřijó v tém mrazu? Deť nekácijó les v zatopený světnici! Za celé deň na mrazu stát a nic nemět v žalódku, jen ten kus chleba z dumu — to se neco vepije! Sto šest rénskéch veplatili hjim vlůni za akord, a nezbelo hjim z teho nic — — ešče dluhů nadělali hu Sonnenšajna v Borový za chlíb, hérinke a gořalku. Bařinová tenkrát bóřila, že na druhé deň měla némodřéší záda z Habrůvke — a pod vokem černó modřinu. Já pré ti dám večítat mně hérinke — Dež já pracujú celé deň na mrazu — a vona si sedí duma — v baráku! — — Kolik modřin bode letos — Bůh to suď — Viděl ste je — —“

Rechtor podal starostovi ruku a odešel.

Tak se to s ním všecko točilo — ve světle toho lidu opravdu mu bylo jako „na ringlšpílu“. — — —