Rok na vsi/Březen/Do hrobu

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Haldamáš	Do hrobu	Setí

Údaje o textu
Titulek:	Do hrobu
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 50–57. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Judica — neděle smrtelná.

Vítr přihnal černé, studené mraky a ze škaredého nebe do oschlých cest znovu zatéká voda, morosící už od rána. A vítr hvízdal, přimrzala voda a země pokryla se hladkou, sjízdnou ledovicí, smísenou se sněhem.

A přece dědina zvučí a vesele už od rána rozléhá se překotnými jakýmisi hlasy, v jejichž vzletu a spádu teprv po chvíli rozeznáváš známé hlaholy zpívajících hrdélek. V dvojicích zastavují se děvčátka drobná před statky a u dveří domů s májkou v omrzlých rukou a prozpěvují svoji smrtonošku až po samé poledne. Jak si uspořádaly zelený svůj vršek smrkový! Papírové různobarevné řetězy v obloucích houpají se kolem dokola, navěšené hadýrky v pestrých skvrnách stékají od halouzky k halouzce a růžence vaječných skořápek kývají se na stromečku, chřestíce v pohybu jak harašivé klouby kostlivce.

Smrtná neděla, kdes klíčky poděla — — sotva den se zableskl, nebylo dveří v celé Habrůvce, odkud by na chvilku aspoň nezavzněly zvonky lahodných těch zpěvánek — až se dveře otevřely, ruka se prosmykla na ulici a v mošničce nebo uzlíčku ocitlo se něco, nad čím dětem v očích tolikerou září svitne vděčné usmání. A ranečky se plní černým chlebem a posledními mlsy zimy — ořechy a suchou křížalou, ba i vdolky a včera upečenými koláči. Velebů Martin nosil v starém, potrhaném šátku i zemáky a v hrsti vychrtlé na kost zuřivě mačkal dvacetník od pana hraběte. Jeho menší sestra nosila „smrťolku“.

Pronásledovány větrem spěšně uchýlily se děti v žudr Dóbkův. Tetička Dóbková už neměla, co by dětem dala, přece ale sehnala, honem vyběhla ven a odbývala je kusem buchty s krejcarem. Ale když spatřila je zmodralé, umrzlé, zimou se třesoucí v jednoduchých hadýrkách — tak nad nimi ruce složila. Zželelo se jí těch drobečků, jež u země sotva bylo vidět.

„Bóže, že se hjim chce v tý země mrznót! — Poďte se haspoň trochu zehřít! Deť je tu vo nemoc, vo smrt!“

Děti nesměle tlačily se do kuchyně.

„Humíš, Martine? Tož říké — hale pěknó!“ oslovil chlapce Dóbek od stolu. „Tož zpívéte!“

Děti se postavily vedle sebe pod chvějící se smrtonošku, Martin nakřivil hubu nějak napříč a spustil s vyzáblou Rozárkou:

Smrtná neděla,
kdes klíčky poděla?
U studýnky, u lubinky.
Čím ses utírala?
Lístečkem, lístečkem,
červenéma vécama,
žlutéma koláčama.
Svaté Jiřík vstává,
zemi odmykává,
aby tráva rostla,
tráva zelená,
rosa studená,
fiala, růže,
pomoz nám, Bóže.
Svatá Kateřino,
lej na nás víno,
abychme se napili,
Pána Boha chválili.
Pšó, blechy, ven
vzhůru komínem
a čistota sem.
Pojedeme do mléna
se štyřema vranéma,
já pojedu taky,
zapříhnu si straky.
Královnička králová,
král pro tebe posílá,
abys k němu přišla,
nebyla tak pyšná,
sama jediná.
Šak já k němu nepůjdu,
proto pyšná nebudu,
pro můj zlatý roh.
Jeden červený,
druhý zelený
a ten třetí bílý —
kdo poleze z díry. —
Dala máku, dala hrachu,
dala suchých hrušek,
abysme se poděly
do cizích perlušek. —

Dál to nešlo. — — —

Svatý Jiřík vstává — — tráva zelená — — fiala, růže — — — Bože, Bože, když je tak člověk poslouchal, rozkvétalo to všechno kolem něho, jako by opravdu už zima byla za horou a kolem kvetl jenom máj. — — Kdyby už jen byl zas tu!

Ale bude — bude. I ty děti už si to slibovaly s takovým nadějným důrazem a nadšenou myslí zpívaly o divech otvírající se přírody, že už zimy nemohlo být než na krátko, kraťoučko. Její smrt nosily už zkřehlé ručky, naposled ji ukazovaly lidem na postrach i památku, a ledva za poledne poslední dozněl hlásek klinkající kdesi u židovy krčmy jaru na pozdrav — u rybníka stál už zástup dětí, bezpočetné ruce s nedočkavou náruživostí už trhaly se smrťolky všecku nádheru, a když ji do naha odřely — nad hlavy ji zdvihly a — šups s ní do vody!

A bylo po zimě. Mrtvá, bídná, škaredá, ucuchaná a roztrhaná na kusy jak mrcha válela se uprostřed brodidla a nikdo si jí už ani nevšímal. — Ale teprv teď ucítily ruce její moc. — Rychle zajížděly před ní do kapes a pod vlňáky na prsa a postavičky schoulené a prostydlé na kosti utíkaly před ní do teplých stavení. — — —

Po pobožnosti křížové cesty a požehnání lidé rozcházejí se jindy po svých staveních. Než tenkrát jen několik se jich vytratilo domů — všichni ostatní jedním směrem šli dědinou dolů. Zazvonil „prepusňáček“ a v jeho průvodu houf dětí a žen zastavil se u Kryštofových — Za nimi s křížkem, ministranty v černých komžích a panem rechtorem s „agendou“ pod paží spěchal velebníček vykonat poslední obřad dnešního dne,

Anežce, dosud choré a sotva nohy vlekoucí, umřelo děťátko. To první, nezvěstné dítě — narozené sedm měsíců po Kryštofově svatbě, provázené na svět tolikerou trýzní a duševní útrapou Kryštofa i jeho ženy — rozžehnalo se se světem. — — — V neděli po požehnání v zasmušilém čase adventním, kdy nad Habrůvkou visela zrovna tak šedá a škaredá mračna jako dnes — velebníček Martinka pokřtil a za stejné nálady a skoro pod týmiž dojmy v neděli postní blátivou a smutnou cestou vyprovázel Martinka k věčné kolíbce.

Dlouho umíral Martinek. Po tři noci čekali i nečekali na poslední jeho vzdech. Čekal Kryštof, ale nečekala Anežka a stále jen doufala i ruce spínala k milosrdnému Bohu, aby jí synečka nebral, aby jej nechal v churavém jejím náručí. Několikrát prý omdlela, v době jeho nemoci na nikoho ani slovem nepromluvila. Bez ducha, bez života jako stín vysedávala u kolébky s hlavou sklopenou a očima upřenýma v zem. Bůh ví sám jediný, nač v tu chvíli myslila, nač vzpomínala — jaké hrůzy či dávno zapomenuté radosti táhly utrmácenou její hlavou. Bylo dítě Kryštofovo? Taková tajemství se nikomu nesvěřují, ani manželi a snad už ani sobě se jimi nesvěřila Anežka. Pro ni zůstalo jenom to dítě z celého tajemství a mimo ně pro nic jiného nezdála se mít ani pomyšlení. A to tajemství i se svou bolestí provázela dnes ku hrobu. Jen sám Bůh nebeský věděl, a věděl víc než snad Anežka sama, a proto se i nad červíčkem asi smiloval — — Mnoho zmizí pod kůží lidskou, ale mnohem víc v černou hlínu skryje ve svém milosrdenství věčný a dobrý Bůh. — Lidé sami to tušili a pravili: „Dobře, že ho Pán Bůh vzal k sobě. — Je aspoň v nebi — v Habrůvce kdo ví, kam by byl přišel. — Dobrýho nečekalo jé nic.“

A bylo míněním všech — časem že oddechne si i Anežka.

Velebníček pokropil a učitel zanotil.

„Sit nomen Domini.“

Síňka hoří plamenem čtyř svíček srovnaných kol malé, bíle obarvené rakvičky. Ozdoby ze žlutého plechu, obtáčené barvínkovým věncem, kryjí věčné lůžko ubohého Martinka. S židle, na níž rakvička spočívá, splývá běloučký ubrus. Kolem rakve stojí děti s barvínkovými kytkami a papírovými růžemi v rukou — — — Ročně ke třiceti se jich tak v Habrůvce narodí, a přes polovic jich zpět do klínu země povolá Pán. Kolik jich tak ještě půjde za malým Martinkem!

Stranou stál Rybář, v pozadí mladý Kryštof — bledý v širokém svém obličeji, s kostmi nápadně vysedlými pod zapadlýma očima. Úzké rty měl pevně sevřené, malé jeho oči nepokojně těkaly po cihlové podlaze — každý jako by na něm viděl, že rakev provází ne právě s oteckými pocity. Otevřenými dveřmi prorážel z jizby štkavý mateřský pláč.

„Krásný ráj se ti otvírá — —“ zpíval učitel s několika tenkými hlásky děvčat-zpěvaček. Velebníček ze zvyku přibručoval jakýmsi nepřirozeným basem.

Teď teprv sebou pohnul Kryštof ze své strnulosti, a rozžehnuv v ruce připravené dvě svíčky — dal jednu velebníčkovi a druhou rechtoru.

Když rozžíhal druhou — v záři vzrůstajících plamínků zahrály mu oči vlahou.

Překrásní andělíčkové,
nebeští vyslanečkové,
velmi se z toho radují,
k příchodu štěstí ti přejí —

zpíval malý sbor. Rybář vytřel šátkem suché oči a sklonil se k malému Toníkovi, aby ho napomenul. Pro široké sukně Petrušiny neviděl Toník před sebe a bez okolků začal Petrušu bouchat do zad, aby uhnula. — Chtěl vidět všecko — i rakvičku i velebníčka i zpěváky a svíčky a všecko. —

Pod rakvičkou jemně se protáhla malá kočička a usedla Martinkovi zrovna pod hlavou.

Vzpomeň si na nás, andílku,
vypros nám ráje podílku,
když jsme zde zákon plnili,
bychom též nebe zdědili — —

dozněl zpěv.

Děti chvatem řadily se za křížkem, vážným krokem nastoupili svoji pouť ministranti a velebníček s rechtorem.

Habrůvkou nesl se těžký žalm.

„Laudate Dominum de coelis, laudate eum in excelsis.“

Za rakvičkou na prahu domu zapotácela se bolestí zbitá Anežka. Černý šátek lemoval jí bledý obličej, zaschlý a zdloužený řadou prodběných nocí.

Řídkým blátem ubíral se průvod ke hřbitovu na vršku — provázen bručivým ohlasem otčenášů staré Cihlářky.

Šli na pohřeb prvního Anežčina dítěte příbuzní i ti, které ke Kryštofovým nepoutalo nic. Jsou dojemny takové pohřby o nedělích na moravských dědinách. Jen kdo trochu může, jde na pohřeb, a rád. Přece vzrušení, přece změna, v život uveden je cit. Děti jdou vedeny přirozenou náchylností k zemřelému robátku — a pak — rády jdou, aby tu svou kytičku, pozlacenou pozlátkem a zdobenou pentličkou, mohly hodit andělíčku do hrobu. Snad kdyby v neděli pět pohřbů bylo, na všecky půjdou a všecky doprovodí v neštěstí a bídě vždycky dobrý lid. Jdou z lásky k bližnímu, jdou ze zbožnosti — i ze zvědavosti snad, ale jdou a není dojemnějšího citu v našem lidu, než je tato zbožná úcta a zjevná láska k zemřelým.

Jde dlouhý průvod dětí, jdou mladé ženy se zamotanými děcky v náručích, jdou příbuzní i sousedky a průvod je velký přes půl skoro dědiny, jako by zemřel bůhví jak vážený a čestný člen dědiny. —

Okolo úzkého hrobečku utvořil se věnec dětí, zvědavě hledících do tmavého nitra země. S hrůznou zvědavostí prohlížely si i malou hromádku nezetlelých ještě kosteček po dávno zakopaném dítěti, svázaných ve starém, vyrudlém šátku a ležících stranou. Ty položeny budou na rakvičku Martinka.

Nové žalmy odříkával s rechtorem kněz.

„Gloria Patri et Filio — — —“

Pan rechtor načal píseň, Chocholáč skočil do hrobu, ponořuje rakvičku v studenou jeho prohlubeň.

Již tu tebe více není,
zvadlos, malé poupátko,
dřímáš sladce v blahém snění,
v hrobě, milé robátko. — — —

A na rakvičku deštěm kapou kytičky dětí, snesla se tam i hrst běloučkých sněženek — bouchly první hroudy — mládenečku Josefovi odpínají bílou stužku s ramene a také ji házejí za rakvičkou v syrou zem.

Křečovitý, rdousivý pláč máteře zaryčel vzduchem.

Děti ustávají v dojemném svém zpěvu a zmateně hledí do chumlanice těl.

Jen kantor zpívá svou hlasem dávno otrlého řemesla.

A Anežku pevně drží silná ramena mužova — po bledých tvářích studenou rukou a v rose trávy navlhlým šátkem přetírá ji matka. —

Kněz s učitelem odcházeli k hlavnímu kříži.

Dětí poklekly a modlily se za nevinnou duši děťátka.

Anežku odnášeli v bezvládných mrákotách. — —

Odpočívej v pokoji a v nebi krásně zpívej, šťastný Martinku! Však ty růže, co za tebou padly, byly jediné, co život tobě vůbec v cestu stlal.