Rok na vsi/Říjen/Zavádka

Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Hody	Zavádka	Po „kócí“

Údaje o textu
Titulek:	Zavádka
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 104–111. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ranní slunko jaksi zkrvavělé zatopilo vysoké temeno Strážky a odtud nakouklo do Habrůvky. Uvidělo lid shromážděný u kostela, jak na kolenou klečí pod rozpjatými rameny v koruny lip se nesoucího dřevěného kříže. — Pan farář, odslouživ zpívané rekviem za všecky zemřelé ve stoletích minulých a pochované zde kolem kostela, kde bývalo boží pole habrůvských předků — modlil se pod křížem dlouhou řadu otčenášků za zmírnění útrap dávných hříšníků. Pak ještě svým farníkům v kostele udělil svaté požehnání a Habrůvka rozešla se, aby slavila svých hodů druhý den.

Muži uklidili se do hospody, čpící ještě dusným ovzduším minulé noci, chasa nevyspalá zasedla ke stolům a z dlouhé chvíle hrála v špinavé karty; stárci s muzikanty dali se zas na novou pouť po domech, kde včera ještě nebyli.

A odpoledne po požehnání stárci zas tak s hudbou před hospodu dovedli své stárky, zas děvčat pestrý řetěz obtáčel bílou máj. Převládala-li v sukních prvního dne barva bílá, právo svoje v pondělí si uhájila barva rudá a modrá. A nějak čistší byl ten dívčí sbor. Doma zůstala „panidla a pometla“, máj obstoupily už jen dcerky Moravě věrné. Rukávce vyžehlené svítily zase svojí bělostí, hořely barvy, zpívala chasa, brebentily baby — — —

A jen to slunko svítit že nebude. Mraky zatáhlo se nebe k polednímu a hrozilo každou chvíli spláchnout veselé to kvítí. Ale děvčata šťastně se dotančila konce ponurého dne.

Večer v hospodě plné sukní, plné zpocených těl řvaly zas trouby.

Tančily dnes i ženky, s nimi proskočit se přišli i mladí mužíci.

Jaká míchanice!

Kloboučky, turecké šátky, rukávce, kytky s houpavými kosárky — — tančil, jak kdo chtěl a kamkoliv bylo komu libo — lokte narážely o sebe, tu hekla záda, tam hrdlo výsklo, jinde bota zadupla rozveseleným podpatkem — — ba i ten Pazderků „šprček“ tancoval s ženským jakýmsi výrostkem, a jak to pletli, tak to pletli, jen když tancovali; vrtěli se v chumelenici těl, a odráženi lokty, zmítali sebou ze strany na stranu, jak v létě když vítr duje v obilí.

Mužáci ve svém „sólu“ — zprudka proháněli svoje ženky, zbujnělé už jak hříbata.

Taková spousta bývá jen na hody v pondělí.

Žlutá světla pod nízkým stropem ledva blikala, jak podzimní mlhy nad hlavou kolíbal se hustý kouř — — —

Hlásný Hrózek odtruboval už jedenáct, když mladší stárci přišli hlásit do zadní sednice — kde seděl výbor — že závadka může začít.

V koutě hned vedle muzikantů stál připravený stůl, pokrytý jak oltář čistým bílým ubrusem. Přes ubrus křížem ležely květované široké stuhy — uprostřed čtyry štíhlé svíčky v zelené ozdobě svícnů z lesklého čínského skla, mezi svíčkami rozmarýny zastrčené v malé žluťounké dyně. Na talíři jemnou červení smály se tváře míšeňských jablíček. Ještě tu byly dva na sebe složené malované talíře a láhve s vínem v družině několika malých skleniček.

Krásně si připravili chlapci obětní stůl.

Muzikanti odložili trouby a ladili housle.

Na všem bylo pozorovati, že Habrůvka chystá se k něčemu vážnému a pro celý rok slavnému.

Pan starosta, provázen stárky, obřadně zasedl s oběma radními i třemi výbory za připravený stůl, a spokojeně mžouraje usměvavýma očkama, svěsil hlavu jaksi na pravou stranu jako na znamení, že „nic nemá protivá temu, a dež be takový belo husnešení ostatních pánů véborů, mohlo be se spánembohem začít — — —“

Stárci tedy začali. Naplnili sklenky, a smeknuvše jednou rukou kloboučky — druhou podávali „úctu“ slavnému úřadu.

„Poslužte si — — —“

Ještě tři židle zůstaly prázdny.

Muzikanti zahráli „štrajch“.

Stárci v úzkém kruhu roztočili své stárky.

Netančil Janek dlouho.

Už po třetím kole uvedl svou stárku k prázdné židli, a přisednuv k okrášlenému stolu vedle ní, upřel oči na zmatené její ruce, ždímající v prstech vyšívaný šáteček.

Mařa zkrásněla rozpaky.

Její černá, zlatem a jakoby krví potřísněná kordulka ledva stačila rychlým spádům a zas bouřlivě vzhůru spěchajícím vlnám široké její hrudi.

Připil Janek Mařce, připila Mařka svému stárkovi, vzhůru na počest celému úřadu pozvedla svou sklenici — — slavný úřad zase navzájem připil a bujně si ťukl s první habrůvskou stárkou a teprv pak se zdálo, že přijíti má k tomu hlavnímu.

„Tak, Maryško, veznamené se! Janku, šáhni na ňu, hať víme, jak je krmená!“ potutelně v sádelné tváři oko přimhouřil přednosta. —

„Co mám — to dám! — — Já to povím rovno,“ rozkurážila se náhle Mařka a sklopila oči k rozčileným prstům v klíně, kde z růžku červenými ciframi zdobeného šátečku vybírala něco peněz, ale tak nenápadně a přitom obratně, že se ani Jankovi nepodařilo nahlédnouti v celý obsah zadrhnutého uzlíčku.

Chvatným pohybem hodila na talíř pětku. —

Janek klidně pětku smekl do spodního talíře, chopil se sklenky a podal Mařce vína podruhé. To že tou pětkou není ještě všecko u konce.

Stárka lízla, utřela šátečkem své živé rty a chtěla vstát.

„Ne, jen poseď, ovečko, poseď! — — — Ešče se natancuješ dost; — — me potřebujeme vlnu — — — Na, napi se ešče — — —“

Že nechce, bránila se Mařka.

„Na my zdraví, Maryšo,“ podával sklenku první radní.

„A vysyp nám, co v tem šátku máš — smetí to beztak není.

„Ba néni,“ vesele už odtušila Mařka a přihodila zlatník.

Tak zazvonil.

I ten smekl stárek pod vrchní talíř a zas podal Mařce vína.

„Na tvý zdraví!“ přiťukl si s Mařkou zas druhý radní — — — A druhý, třetí výbor — — Starosta se jen usmíval.

Mařka několik okamžiků poseděla jak na jehlách.

Pak o talíř břinkl nový zlatník.

„Eh, dé to najedno!“ šeptal jí Janek.

„Já huž nemám — — Šak je teho dost,“ a chtěla vstát.

„A to je jako dež napluje!“ s líčenou rozhorleností starého filuty přimísil se v domluvu starosta. — — „Babička ti dale dobré podkladek, jen maminka ti dala celó desítku a tatínek beztak přidal. Na, napi se! Rozehřije se ti srdce a rozsvítí rozum, pi! — — —“

Mařka se ohlédla po tančících, pak s rozveselenýma očima přiťukla si s přednostou, vhodila na talířek rýnský, a oprašujíc na sobě fěrtoušek, vstala.

„E, snáď bes to nenesla dum!“ strhl ji zas stárek k sobě a tentokrát si ji posadil už na klín.

Mařka se zapýřila a sehnala rozpaky douškem vína.

Stárek ji pohladil, něco jí pošeptal do ucha — — a už zas ke rtům jí nesl červené víno.

„No, Mařko, včil se ti to sedí na měkkým a teplým — — — mohla bes snýst ešče nejaký to stříbrný vajíčko — — — Jen s ňém ven!“

Devátý rýnský vhodila Mařka.

„A ešče si připi — pi pryč — —“ stiskl Janek Mařku na klíně.

Pěkně se jí to sedělo, jak na trůně kněžně, ale raději by byla skočila a od stolu uprchla jako pták. — Teprv za desátý rýnský dostala jablíčko.

Konečně stárek Mařku pustil, když už za jejími zády se svým tanečníkem stála stárka druhá.

„Šak te mně neundeš,“ řekl ještě Janek, propouštěje stárku svou, a pustil ji z klínu. Slítla opravdu jak chycené ptáče a zapýřená zmizela v řadě svých družek.

„Hjah, Rozára! — Pětkama naditá jak peřím duchna. Ukaž!“ smál se Janek, když Rozára rozvazovala růžek a platila svou dívčí daň.

Také se bránila, lhala, dušovala se, Boha na pomoc brala, ale nikdy nebylo tolik neznabohů na jednom místě jako tu. Nikdo jí nevěřil, a tak vyklopila konečně všecko, co měla v růžku.

A každou tak chlapci přivedli z tance, jak ovečku vlnatou kladli ji do klína střihače a každou tak zprostili papírového i stříbrného statku, na který střádala snad i měsíce a celý rok. Bohatší přihazovaly po zlatkách, chudé po desítnících i mědi — kdejaký krejcar byl střihači dobrý a tak dlouho stříhal, tak dlouho škubal pírko po pírku, až mnohou hanba bylo, že tak už jde od něho holá jako to písklátko. A o které se zdálo, že dala málo a zapřela — — dovedl ji někdo z chlapců i podruhé, tvrdošíjnou a skoupou hodili Jankovi na klín i potřetí — — — Julku ze zámku stála skládka celou měsíční službu. Terezka se dala do pláče, že ji zavedli už potřetí a ona nemá už ani na svíčku. S haňbou ji musili pustit z klínu.

Mařka, první stárka, položila už jedenáctou zlatku na talíř, když zase jako kněžna načepýřená a načechraná seděla Jankovi na klíně podruhé.

„Už nemám, to!“ zatřepala prázdným růžkem svého šátečku.

„Hja! Nemáš! — — A v druhým růžku — — ukaž!“ sáhl Janek po šátku.

Nedostal ho. Mařka široko se rozpřáhla svou nahou rukou od něho.

„Snáď bes Jankovi neudělala haňbu,“ žertem obořil se na ni starosta. „Rozára a Kača toli dale a te — první stárka — te bes zvostala za nima?! — — Deť bes haňbó hani vobstát nemohla!“

„A šak já vím, co dale,“ pravila Mařka, pohledy spouštějíc s výšky, s rukou stále tak rozpřaženou od sebe. Vypadala v té póze velice bujně.

„Pravdu ti neřeknó — — — Zétra se ti radši vysmijó.“

Mařka nevěřila — — — Chvíli se jen tak dívala.

„A kolik dale?“

„Víc než te, hjistě.“

Druhý stárek se naklonil k Mařčině uchu a cosi jí pošeptal — — — Cosi jako — — — nást — — —

Mrskla okem dolů po Jankovi.

Janek ukázal Mařce mrzutou tvář, ale koutkem levých úst pošilhával mu mazaný úsměv.

Mařka se vzepjala.

„Nedám a nedám!“ vzpouzela se jak bakchantka a oběma rukama se bránila, když jí po šátku hrabat začaly ruce.

Náhle vhodila na talíř dvanáctý rýnský a skočila Jankovi z klínu.

„Ale včil su už odraná jako husa!“ vyjádřila se od stolu a s rozpustilým smíchem vlítla s Kocmánkovým Antošem do kola.

Na každé tak vymámil Janek poslední krejcar, každou tak procedil z posledního a těmi úlisnými, šeptanými slovy byl by snad i duši z těla vyhnal, tak se každá roztápěla pod teplem sympatické jeho bytosti — — —

„Tati, déte mně ešče rénské!“ přihnala se Babuša Prudkova do zadní světnice za tátou. To se už neznala a byla by rozhazovala jako do banku hráč. To Jankovo mámení na ni účinkovalo jak likér.

„A nač? Dalas huž dost!“

„A dež chcó! Nedajó pokoja. Přeci tam nebodo sedět s prázdnó haňbó! Tereza to beztak huž vodplakala!“

„A te si meslíš, že mám na rozhážku?“

Babuša už netrpělivě přišlápla na jednu nohu.

„Šak máte; stržile ste za ječmeň.“

„Iš ju — moju dceru!“

„Hunem!“ —

A šťastný tatík hezké dcerky opravdu sáhl do kapsy a dal. Dal snad poslední.

Babuša vlítla komusi v náruč.

„Podívéme se —“ přišel první radní do zadní světnice — „jaké je ten Janek šikovné stárek!“

„Je. Ten to z nich cedí! A každó hned na klín! Pane, má dobrý nápade! Ví, co ženský zmlsá.“ — —

„A žádná se mu nevemluví. Navlas ví, kolik v keré punčoše.“ —

„Šak von te punčoške — — —“

Zasmáli se.

„Včil pudó babe. Te kór se nalepijó jak muche — — —“

Po děvčatech skutečně svou daň šly složit ženky, ale ty se klínu Jankovu bránily. Zavedli i každou babku; ty se klínu už nevzpíraly. Mlsně si i libovaly jak na koni v sedle a hospoda se smíchy až otřásala.

Zato Janek už se ani dočkat nemohl, jen aby už bylo „po tem“.

„Te babke — só plný blech —“ postěžoval si vedle, když z klínu složil poslední.

„A mladý ne?“ obrátila se po něm kterási uražená. „Ty mladý ščípó víc než ty starý — tak ti to povím — — —“

Starosta a radní sesypali teď peníze ze „šulařky“ i od chasy vybrané na hromadu a čítali a rovnali v sloupky — „skupinky“. Stárci obstoupili se svými věrnými stůl a nenápadně vytlačili kdekoho nepohodlného z protivné strany dozadu. Ostatní tančili a zpívali dál.

Čítali skládku od děvčat.

Dvaaosmdesát rýnských složila děvčata.

První stárek zhluboka si oddechl.

Výdaje činily o něco míň.

Za to směla děvčata po celý rok zadarmo k muzikám.

Bylo už po půlnoci — když po sčítání obecní úřad a všichni přítomní výboři měli sólo s několikerými „ouvratěmi“.

Pan starosta — jak kytka roztáčel se s první stárkou uprostřed šenkovny. V tanci si i dupl — viržinka šikmo trčela mu z přiščuřených úst — — —