Rok na vsi/Říjen/Satanáš

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Satanáš
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 23–31.
Licence: PD old 70

Pod starými hodinami v zasklené, stářím a červotočinou nadobro už sešlé skřínce visí bledá, ledva už znatelná podobizna studenta v dlouhém zimním kabátě — — —

Jen otec a nevlastní matka vědí, že je to jediný jejich syn — — Antoš.

Dávno už tomu, co chodil v tom burnusku a panském bílém límečku. — Dnes už nikdo na to nepamatuje; zbyla z těch dob jen ta bledá fotografie, nejasná a zašlá jako vybledlý sen — — —

„Nepodařil se,“ vzdychává nad ní Filipek — a kdyby nebylo jeho ženy, obrázek dávno by už vhodil do pece, jen aby ho měl z očí.

Kněze chtěli z něho mít, a ne sedláka. Ale Antoš v primě tloukl špačky, v sekundě pastorem na „Švábce“ látal „polku“ tak mistrně, že za ní kamarádi běhat musili až na cvičiště, a ke konci druhého semestru prohlásil mamince, že má nejradši koně a kosárek…

„Panáček a kosárek! Kriste Jéžiši, chlapče, copak meslíš?!“

Antoš nemyslil na nic, ale za ty koně a za ten kosárek byl hotov servat se doma do krve… Šest „husí“ na vysvědčení a sedmého „housera“ přivezl si s sebou na pomoc.

Křik byl doma ohromný, když všecky ty husy i s houserem začaly řvát… Zavolali pana učitele, ten mrknuv do vysvědčení — neřekl nic… Zastavili před kostelem kněze; ten si zas dlouho napřed vytíral brýle, a když je vytřel — prohlásil, že tomu nerozumí, jak se to mohlo stát. Neučil se, ale hlavu má dobrou.

„Co s ňém?“

„Nechte ho opakovat; snad se polepší.“ —

„Tož te jako chceš bét pacholkem? — Naposled haji volařem?“ obrátil se nyní Filipek na jediného svého synka Antoše.

Antoš posmrkl a hleděl na špičku svých bot. —

„Tak sme nehráli, Antošu… Bodeš študýrovat ešče dál. Z gruntu to vezmeš ešče jednó a hučit se bodeš. A dež hučit se nebodeš chcet, tak ti nedám hani voprati, hani kosárek, hale k verpánku ti posadím. Tak to bode. Včil jdi a bez knížke hať ti hani nevidím…“

Od výprasku zachránila jej tentokrát jenom maminka. „Bílá macecha“ — jak jí lidé říkali — měla Antoše, třeba byl nevlastní — „radš než svó vlastní krýv“ — — Když Filipek odešel, zabořil Antoš mamince hlavu do klína a teprv plakal — — —

Večer na posteli měli Filipek s Filipkou dlouhý rozhovor. Protáhl se až do půlnoci. — Dobře udělal Antoš, že si ty husy i s houserem přitáhl na pomoc; bez nich ani Filipka nebyla by nic spravila. — — Také učitel se zatím vyslovil. Tak „zmrvený vysvědčení“ že ještě neviděl. „Byl by to zázrak, kdyby se z těch nedostatečných vylízal. — — Nechte ho doma. Netrapte kluka, když k tomu nemá chuti. Škoda peněz. Studie jsou lutria — k té musí být moc štěstí a moc peněz. Máte-li jich nazbyt, dejte ho zas do Brna! Ty husy možná se ještě zplemení a na Martina můžete mít hody,“ ušklíbl se pan rechtor a vyšel z hospody.

To už i Filipka zarazilo.

Doma spustila zas macecha.

Stalo se tedy Antošovi po vůli.

„No, dež teda ne, tak ne!“ — rozhodl Filipek a dal Antošovi do rukou místo knížek opratě. Krejčí Studýnka mu ušil šaty po „sedlsku“ a kytku a kosárek už si Antoš opatřil sám. —

Od té doby byl Antoš zas „chlapcem“ — a tomu obrázku na zdi už jen se ščuřil; — nešlo mu do hlavy, že tak mohl někdy vypadat.

A jak ty koně měl rád a jak si jich hleděl! — Ani nespal a kolikrát v noci vstal a šel se podívat, „só-li tam a jak jim je“. Jak pecky byli a do práce jako lvi. Ráno nikdo Antoše nebudil, a než hospodář vstal, byli koně poklizeni a napojeni. Jak hedvábí se leskli na slunci, a když s nimi ze vrat na silnici vyjel — a povoliv opratě po návsí je pustil — letěli jak vlaštovky. V celé Habrůvce nebylo takových a na jarmarce z tisíce párů každý by byl uhod, které jsou to koně Filipkovy. Okna v domech jen drnčela, když Antoš koně hnal, a stoje vzpřímen v prázdném voze, lácaly jak struny držel napjaty — sotva je zvlád.

Jen to jej mrzelo, že náruční byl bělouš.

„Šiml néni žádné kůň — — ze šimla hani biřtle se nedělajó. Pro hanbu je takové kůň —“ říkal den ze dne, až Filipek šimla prodal a koupil mladou hnědku — — —

„Krucinál — copak te mě pořád bodeš trestýrovat?! Tady máš koňa jako vostříža a včil si jezdi!“ pravil Filipek, svěřuje nového koně Antošovým pazourům…

Kůň byl divoký, ale Antoš brzy jej ochočil. Pak už se ale Antošovi v jízdě nevyrovnal nikdo. — — Jezdil jako v cirkusu a do vrat zatáčel v největším trysku — — —

Když Antoš poprvé šel k muzice, nastrojil se jak stárek. Ohnivou kordulu mu museli trochu stáhnout, aby mu nedělala hrb — ale klobouček mu hrál stříbrem a barvami a pro kosárek šel si tři hodiny cesty, do dědiny, kde měli samé kohouty bílé a kosárky nejdelší. Maminka tentokrát neodolala — a po mnoha letech poprvé zas vkročila na hrbolatou podlahu obecního hostince — — Tam už kolo roztáčel Antoš, jako by s muzikou se byl narodil. — — —

Ale kosárek Antoš nenosil dlouho.

V sedmnácti letech už s klobouku sám si kosárek i s voničkou sundal a uložil hluboko do malované truhly, kde se červenala kordulka, ležely rukávce, kancionál a studentské hodinky — — —

„Dlóhos ten kosárek nenosil!“ trpce píchla Antoše maminka, když to zahlídla, a slzy polily ji zas — — —

Antoš přisedl na roh truhly a taky se zamyslil. Škoda ho — — Byl takový pěkný, bílý — — Ale — „věčně ho taky nosit nemožu —“ ulevil si s lehkomyslností jeho povaze vlastní — — — Zavřel truhlu a v ní na věky svou poctivost — — — Těžko mu bylo. To víko zalehlo jak do rakve, na kterou nejtěžší slzy rosila bílá macecha.

Šel ke koňům.

Filipka toho dne doma nebylo. Povolali jej do Brna na několik dní jako porotce — —

K večeru měl přijet.

Už na cestě slyšel cosi zvonit od příbuzných ve své rodné vsi nedaleko Habrůvky.

Nevěřil.

Ale když dojel domů — — kdyby byl na něho padl dub — — nebyl by se bolestí tak zkřivil jeho obličej, jako když spatřil uslzený obličej své ženy.

Chvíli nemohl ze sebe vypravit slova.

Vtom vstoupil Antoš.

Filipek stál bledý a siný jak měsíc uprostřed blikavě osvětlené jizby — — —

„Je to pravda?“ zařval.

Bílá macecha neměla ani tolik času, aby se zavěsit mohla na pozdviženou jeho pravici.

Jak podťata klesala — — klesala — až — bez ducha klesla na cihlovou zem.

„Ven!“ kázal Filipek — — a nepohnutě drže pravici jak socha směrem ke dveřím vztaženou, hleděl tak dlouho na Antoše bledýma, ale strašně rozkřesanýma očima, až Antoš zmizel…

Teprve pak se sehnul ke své manželce — —

Antoš vyšel do stodoly a zahrabal se do slámy.

Filipek křísil ženu.

Sotva ji vzkřísil, lítostí omdlela zas — —

Spoluvinice — — u Filipků sloužící dívka — uklidila se před časem — — —

Antoš vyloučil se z tlumu poctivé chasy dole uprostřed kostela a odstěhoval se na kůr, do tmy k měchům, a když tam bylo plno — zůstal sedět na schodech. Nebyl tam sám.

Tu se stalo, čeho se nenadál.

Dítě se narodilo, ale takový ho byl drobeček, že ho ledva pokřtít stačili. Od křtu odběhlo hned na slaboučkých a zkřivených svých nožkách tam, odkud se mu živou mocí nechtělo; sama Bohorodička je přijala na svůj klín a Bůh Otec připočetl je k těm, o nichž řekl Bůh Syn: Nechte ke mně přijít maličké, neboť jejich jest království nebeské…

Dole na zemi byl nad přijetím malého toho tvorečka do slávy boží veliký jásot.

Třebas ho byl jenom drobeček, — Antošovi hory spadly s prsou, — matka hned poslala šestinedělce cosi zabaleného v papírku a starý Filipek nevěděl hned, jak prokázat se má vším, co mu v tu chvíli hrálo v prsou. Nakonec však hodil na sebe kožich, strhl se zdi koštýř a zalezl se svými myšlenkami a city do nejhlubší „propasti“ — do sklepa a tam s příšerami svědomí uspořádal tichou slavnost smíření — — —

„Což — je mu tam líp,“ uvažoval u sebe, sedě na prázdné kadečce, koštýř plný vína přidržuje dole ke sklínce… „Jaképak je taky čekal život! Nemanželský dítě — horší než ten sirůteček — — Ten haspoň ví, že nemá hani otca, hani matky, ale takový dítě má matku a nemá matku, má otca a nemá otca — — — Dobře je mu tam.“

Jak zas jezdíval Antoš se svým spřežením! I ty koně jako by se z nového života těšily — v prudkých jízdách — jak jim zas ta hříva vlála! Hrabaly nohama, jak by od panských byly, a z vozu do jízdy zase jim zvučel zpěv a veselé práskání biče rozléhající se celou dědinou.

Antošova duše vykvetla zas v dokonalé „junáctvo“. O muzice rozhlížel se jako král, zpíval dvakrát tak vysokým hlasem — rukama jen to všecko před sebou rozhrnoval jako v létě rýž — — Děvčata doprostřed kola za ním běžela a jak bez rozumu vrhala se do jeho náručí. Nad poťouchlými jeho vtipy tak se jednou muzikanti museli smát, že nechali hry a jen klarinet pískal sám a sám. — A když v přetékající zvůli dlaní udeřil na silný dubový stůl, ženské vykřikly, světla ustrašeně zablikala a dlouho se ještě chvěl poděšený vzduch. V tanci každé krev rozbláznil prudkým, vířivým svým tancem a tak mnohou „skříp“, že si pak modřiny ukazovaly navzájem. Ale i tu spíš se chlubily čerstvou tou ranou, než aby se doopravdy durdily; i když hubovaly, hubovaly jenom naoko. Sotva Antoš mžik, už mu ležely zas na prsou. Žádné nedal pokoje, do piva rosolku jim lil, a když některou opil, v tanci s ní zavichřil jak smrští, a vyzdvihnuv ji do výše, říkal: „To, jak zvoní“. Dnes s to a, zítra s onou — třetí už se vysmál do očí.

„Archanděl“ mu říkala děvčata v Jeruzalémě.

Filipková každou muziku odplakala.

Filipek o Antoša přerazil lať…

Pan farář s Filipkem už ani nemluvil, všechnu vinu dávaje jemu a jí, ještě víc jí…

V kostele shromážděný lid v největší zanícenosti zpíval — — — a Antoš na kůrových schodech zavdával chlapcům z láhve piva — — —

Podruhé po kázání pan farář sám už musel na schůdky za ním, když kostelník donesl, že na schůdku stojí Antoš a — „drží taky kázání“ — — —

Když pan farář Filipkovi o tom vypravoval, plakal jak děcko — — —

Vyvrhel — — —

Najednou do několika habrůvských děvčat jak když do slípek jestřáb udeří. S výkřikem se rozlítly na všecky strany a teprv po chvíli schoulily se zase v chumáček s velikým kdákáním, s peřím ještě strachem zježeným, vypravujíce sobě, kterou to vlastně postihlo.

Jen Lína se neukazovala a Terka. Obě se div nezbláznily strachem, když slyšely, že Babuša se s archandělem „přespala“ — — —

Miloval tedy všecky tři.

Nešťastný archanděl!

Lína i Terka to odbyly tentokrát pouhým strachem, ale doma u Filipků byl z toho černý den.

Nejhůř bylo s Babušou Hrabálkovou.

„To je k hrůzi — to je k hrůzi!“ koulel očima Filipek, stoje uprostřed světnice, a krve by se nebyl na něm dořezal, když slyšel o všech těch ranách, stíhajících nešťastný jeho rod. —

Odnesla to matka.

„Říkajó ti bílá macecha — ale radš bech bel, debes bela černá jako vrána a ešče čerňéší — — Na teho kluka — ďábel je ešče svaté muž! Haspoň debe si neco plechýho vebral, hale to decke, po čem nic!“

Měsíc nato — bylo to jednou v polích, potkal se starý Hrabálek s Filipkem a zavolal na něj.

„Tak co?“ začal Hrabálek.

V celém širém poli nikde nebylo živé duše.

„No co?“

„Já meslím — jak to spravíme s téma našema dětma?“

Filipkovi motyka se na rameni zachvěla.

„Nic nebodo spravovat. — Možu já za to, dež se stala tá věc? — Co já na tem možu spravit? Hať si to spraví sama — je starší než Antoš a mohla mět rozum sama, dež ho neměl kluk. Sprav si to u sódu!“ dodal Filipek a odcházel z pole.

„Podívéme se — a toto — totok je správa!“ blekotal pro sebe Hrabálek.

„Jaká správa?“

Stanuli ještě jednou sobě naproti tváří v tvář — — Nemluvil už ani jeden ani druhý a jen těma očima se pojídali a nos div že se nedotýkal nosu — — —

Pak mlčky se rozešli.

Hrabálek ještě na silnici zahrozil Filipkovi motykou.

Od té doby oba domy, Hrabálkova živnost a Filipkova živnost, třely se o sebe jak struhadla. Babušu proklínal Filipek, Hrabálek zas Antoša.

Babuša nevydržela v dědině hanbou. Dítě dala v opatrování tetičce Turkové a sama šla sloužit do Vídně. Tetičce Turkové posílala každý měsíc peníze a pro Mařenku hračky. —

Na jaře měl Antoš jít k odvodu.

Nejhorší, čeho se Babuša bála.

Tři léta! — — —

Ale zatím se v Jeruzalémě stalo ještě něco horšího — — —

Bylo to hned po vánocích… Stará Tomanka zaslechla v Mařčině komůrce něco, „co tam nemá bét“.

Hned nato zahlídla, jak oknem z komůrky vyskočil „chlap“.

Vlítla do jizby.

„Kdo to bel, neščasná děvčico?!“

„Nikdo. Kdo be?! — Co be?“

„Mluv! Mluv! — Kdo to bel?“ napadla Tomanka dceru.

Mařka plakala, pak se přiznala.

V Tomance zaschla krev.

„Kriste Jéžiši, deť sem si to meslila! Táto jedna kuna habrůvská!“

Po žních Mařka povila.

Filipkůj Antoš byla ta kuna — a už se před ní strachy třáslo každé stavení — — —

Sám bývalý starosta si jednou ulehčil.

„Věřte mně, lidi — — tak su rád, že se teho zlosyna na tři leta splejem — — Deť be nám celó Habrůvku zobracel na rub — — Hať jé vojna narovná.“ — — —

Ale tentokrát se stalo, čeho se nikdo nenadál.

„U Filipků se stal zázrak,“ řekla řeznice — —

„Jen nechajó Filipka —“ řekla zas Vondrová. „Ten ví, co dělá.“

„Ba, že ví — Mařa hjim pomože z dluhů a zaplatí haji Babušu —“ řekla Kolářka.

U Filipků bylo jak za větrem. Ani nekoulel očima Filipek — ani neplakala bílá macecha.

Antošovi nejen že nebránili, ale ještě jej i posílali — „jen ať de za nevěstó, dež huž ju má — — —“

I Tomanka se smířila s Antošem.

Zanedlouho nato šla jako náhodou Mařa okolo Filipkových a zastavila se u branky zahrádky s malou Toničkou na ruce — — Filipka uštipovala v zahrádce zeleninu, usmála se na Toničku i na Mařu a zvala ji dál — —

I o Antošovi se vypravovalo něco neuvěřitelného.

Ani za Mařou prý tak nechodí jako za Toničkou.

„Dež přinde na besedu, jen pré furt Toničku chová — — a pré ju haji kolíbá — —“

„Tož archanděl kolíbá,“ usmívali se lidé.

„Kolíbá — — — Vidíš — — přeci má dobrý srdce!“

Babuša sloužila dál.