Rok na vsi/Červenec/Z týdne po svatém Jakubu

Rok na vsi – Červenec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Smutné duše	Z týdne po svatém Jakubu

Údaje o textu
Titulek:	Z týdne po svatém Jakubu
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 401–404. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Děti

Neděle jak neděle, hned po požehnání a ráno hned po mši svaté, zasvěcena bývá v Habrůvce karbanu. Umoučené taroky tleskají o stoly v obou hospodách, u Katze i Rybáře. „O nic“ hrají veliké ty děti, ale s takovou náruživostí, jako by šlo o statisíce. Hráli by o fazole, o vinceltle, o sirky, kdyby se nestyděli, a pustí-li se kdo do hry s pěti krejcary v kapse, jistě s nimi vystačí až do noci. Celá hospoda je hore, když u některého stolu padne kontra a hráč na vodu se spustí s rozkřídlenýma a jakoby na dobytče napřaženýma rukama. Celý týden pak, na polích i v černé hodince za tmy, vypravuje se o veliké té porážce, ve které Pavlíček přišel i o poslední své dva krejcary. Za pivo zůstal dlužen.

Antoš Prudek třásl se vždy jako v zimnici, když po dlouhém rozjímání odhodlal se konečně prohlásit „ultimo“.

Stréček Hrabálek od požehnání až do tmavého večera stále se jen divil a divil.

„Ajajajaj! Totok se podívéme! To je divná věc. Taková karta. Mně nic a druhýmu všecko.“

„A totok se podívéme! Tož ták to dopadá? Ajajajaj! Totok je zas divná hra!“

„Ajajajaj! Totok ešče jakživ neviděl svět. To bech si na tú kartu nebel meslil! Taková neplecha a beru, a prvka — karte jak modlitbe a prohrám?“

„Turecké požehnání“ míval Dóbek, pod stůl nad každou „špatnou“ uplivnul se Mikulica. Rybník býval pod jeho židlí a už mu přistavili jednou i putynku. I s plnou rukou taroků prohrál vždy Ryšánek. Když spočítal pak všechny své pojmy a nemohl se dopočítat šestatřicíti, zblednul, zavrtěl jak v umírání hlavou a s křikem vstal od stolu. Se hřmotem hraje Valoch, poťouchle podvádí Jurčák, pod stolem znamení dává Očadlík, s žalostným nářkem od hry vstává Franěk, nejmizerněji, ale vždy s pevnou výhrou hraje fořt, v zoufalství a strašné klení svými chybami uvádí hráče Matula. — —

Přestane každý hrát, kdykoliv mu napadne. Jen když několik krejcarů vyhrá, je spokojen na celý týden a od stolu vstává blažený.

„A já už teho nechám!“ Položí karty a jde.

Na jeho místo honem sedne jiný.

A děti hrají si dál. Jak na honěnou, na slepou bábu — „kukyš“. U některého stolu se jich za odpoledne vystřídá třeba deset.

Ten, který „mosel dum“, trčí v hospodě ještě dvě hodiny a dvě hodiny pije z židlička, který „vyhrál“.

Kdo nikdy neplatil, byl vždycky Řeřucha.

Neplatili jiní, neplatil ani on.

„Tak tobě su dlužen šest grécarů, tobě tři a hjim, pane zahradník, vosum — pravda? — V nedělu hjim to dám, dneské sem huž všecko prohrál.“

A nic neprohrál. S čím ke stolu sedl, s tím v kapse odchází. Často i vyhrál, a přece zůstal dlužen. A v neděli prohlásil: „A kdopak be se s tém v hlavě nosil!“ Nechtěl ani uvěřit, že by byl zůstal co dlužen.

Zahradník už měl tak po Habrůvce celý kapitál. Ten mu zůstal dlužen deset, jiný šest, třetí čtyry, pátý pět — po léta mohl mít z těch peněz dům, jak říkal sám. S ním také každý rád hrál. Dobře hrál — a platil jak „čestné muž“. Nečestní už z řemesla platili jen tenkrát, když už nikdo s nimi nechtěl hrát.

Časem k tarokům zasednou i vybraní: pan rechtor, zahradník, pantáta Pavlík, Dóbek. Hrají přesně, ale hrají výš.

„Do takové kumštovné hre čert habe se póščal,“ prohlásil Ryšánek. „To néni pro nás,“ a odtáhnul závistně k jinému stolu, kde hráli zas beze všech „kumštů“. Po něm ostatně zbyl vždy „kukaček“ celý houf. Nevídaná byla pro ně tak hazardní hra.

„Jak povídám —“ naříkal zahradník — „devět taroků mám, dva ještě přikoupím, dvojku složím, dvacítku, vosumnástku, křížovýho a pikovýho krála — a prohrám zas! Já už nevím, jak povídám, co to dnes je. Přece hrám vopatrně a čítám, že se nezmejlím a — jak povídám — hra zas je v pekle. — —“

To ovšem nevěděl, jak povídám, že za ním stojící Matěj dal Dóbkovi znamení, aby nesl piky. Špičkou od dýmky jen vousisko si tak přejel na levou stranu a Dóbek už věděl, kterou má nést.

Tož piky!

A, jak povídám, hned první král byl bit.

Cukrle

Krásný podvečer. Teplé slunce sklání se za koruny parku. Vysoko nad šumnými jeho vrcholy vzduch stříhají vlaštovky a dlouhými křivkami stáčí se k dědině. Tichý ruch šumí z polí, s Padělku zpívají pasačky brouzdající se strniskem v bílém houfci hus.

Zarachotil vůz, zdvihlo se mračno prachu zvířeného dětskou hrou.

Teploučký vánek jemně laská rozpálenou tvář.

Na svých krátkých nožkách do polí si vyšel velebný pán. Zvolna pokuřuje denní svůj „doutníček“, zasazený v zakouřenou, z mořské pěny vkusně vykrouženou špičku. U zámecké brány smekl a s holou hlavou postál před sochou Panny Marie. Zvolna klade zas klobouk na stříbro svého stáří a ohlíží se po svém psíku; před desíti lety mu přezděl jménem Cukrle. Bílý, vypasený, capratý psík, jehož matka byla asi pinč a otec nějaký nezdařenec za humny.

„Cukrle, Cukrle — kde tě ďas nosí?!“

A Cukrle vymítá rohy, čichá sem, čichá tam a pitvorně přiskakuje k svému pánu.

Štěká.

„Máš radost, máš radost — viď? — — — I — i — i — — — safraporte, kdepak sis tu nožku zamazal? Ukaž!“

Cukrle podává nožku a dívá se velebníčkovi do očí.

„I ty šelmo prohnaná! — — Počkej jen, počkej — to víckrát se mnou nepůjdeš.“

A Cukrle skáče, štěká, odpovídá — pohazuje oháňkou jak fangličkou.

„Cože to povídáš? Že za to nemůžeš? A kdo za to může, já?“

A čerti vědí, co Cukrle bělovlasému stařečkovi povídá. Ale stařeček mu rozumí a Cukrle zas rozumí jemu. — —

„Oh, to je nesmírně chytrý pes —“ rozhovořil se o něm jednou dětinský už stařeček. — „Jen mluvit, jen mluvit! Všemu rozumí, všeho si všimne, všemu se naučí. Míč doma celý den nosí, z koutu do koutu prackou ho pokukuje, a přísně se na něho podívat — Bože, uchovej! Hned zaleze pod sofé a do večera nevyleze. Stydí se. Na okně vysedá, když odejdu, a naproti mně běží, když vidí, že se vracím. Prosit umí, mašíruje jak voják a jen chléb a maso, šelma, nebere. To jediné mě na něj mrzí. Jen mléko, jen mlíčko. Polívky když se dotkne, to musí být už ukrutný hlad. — — A psů se bojí. Oh jé, ten se bojí psů! Onehdy před fořtovým utekl a — tentam! Volám, pískám, sám běžím a hledám — Cukrle pryč. — Horák, kostelník, hospodyňka, Francka — kdekdo hledal a sháněl, Cukrle nikde. Hospodyňka plné oči slz po vinohradech mezi stromy bloudila jak mátoha. — ‚Cukrle, Cukrle‘ volala a Cukrle nikde. Jako by zem se pod ním slehla — psa nikde. Šla Hložková z pole. Prý viděla jakéhosi bílého psa pod ořechem v Hložinách. Honem musila Francka do Hložin. No, přinesla ho, přinesla, v náručí. Tak se chudák třásl ještě strachy. Považte si, až do Hložin strachem před psy utekl! Pod ořechem skrčený seděl a ne se domů odvážit. Tak se těch psů bál!“

Deset let už tak chodili spolu — velebníček s Cukrlem a Cukrle s velebníčkem a velký bude zármutek, přežije-li stařeček své chytré Cukrle.

„— — Já tédeň jen debech měl takové život, jako má ten pes —“ prohlásil cestou Sékora — „hneď tó motekó říznu.“