Rok na vsi/Červenec/Závěť

Rok na vsi – Červenec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Svátek Moravy	Závěť	Neščasné člověk

Údaje o textu
Titulek:	Závěť
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 380–386. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Markéty.

Z hospody rozlítla se po dědině veselá polka.

Muzika. Do zpěvu děvčat výskají chlapci.

Zpěv zaléhá do tiché jizby Plhalova statku. Mladý hospodář chystá se k pořízení poslední své vůle.

Nebylo dávno, kdy překročil třicítku. Už v zimě postonával, ale ulehnul teprv, když se zemí se loučil sníh a na věži oněměly zvony. Vranky netrpělivě čekaly na hospodáře, ale hospodář už k nim nevkročil.

Když naposled přijel, ulehl a už nepovstal. Jen časem přešel od lůžka k oknu, narovnal proleželé údy, od okna přesedl ke kamnům a od kamen zas do tepla peřin, když drobit jej počínala zima. Hruď by byl nejraději roztrhal, aby uvolnil jejímu dechu, o hlenu i ve snách se mu zdálo, jak se hrne z přeplněných plic; dech mu hvízdal, i když spal, kašel rdousil jej a do potu zalíval, když bděl.

Vůčihledě ztrácelo se tělo hospodářovo. Na posteli ležela už jen dlouhá kostra umrlce, a ne člověka, potažená průsvitnou jen kůží bez krve. Matné pohyby byly bez vlády, sípavý hlas bez zvuku. V modrých, jemných očích planul hrůzně krásný blesk.

„Než zezulka zakuká — bode na pravdě boží,“ říkali o něm z jara.

A Plhal dočkal se zezulky — jen slavíci, po kterých pojednou tolik zatoužil, neměli mu zpívat.

„Smrt mu pluje huž na záda —“ domlouvali Plhalové v mezírce. „Zavoléte hóřade k testamentu a déte jé zavopatřit. Tédňa nepřečká. Zhasne a nebodete hani nic vědět. Deť mu huž haji nohe votěkajó.“ To domlouvala snaše jeho matka, když na besedu přišla za synem.

„Ba mosíme. Huž k smrti hledá haji místo. Včera dopoledně ležel na mý posteli, vodpoledňa, že se mu to lepší leží na jeho. Hneď je mu tma, hned zas svítí moc světlo, a pak zas moseli sme jé přestěhovat na sluníčko. Místo si hledá, místo.“

A slzy draly se Plhalce do očí. — — —

Jaký to býval hezký, statný, vysoký muž! Plny dobroty byly vždy výrazné jeho oči, nezlomným klidem zářily modré jejich panenky. Když se vrátil z vojny, oženil se s vdovou po Martinu Ryšánkovi. Láska už od dětských let.

Vdova měla Plhala již za svobodna ráda, třebaže byl nejchudší; když přišel z vojny a Bůh jí pomohl k nové svobodě, vzala si Plhala hned, bez rozmýšlení. A Plhal, když se oženil, rád měl i ji i děti z prvního manželství. Ty dobré, modré jeho oči dobře jí zvěstovaly, jaký bude život s ním. — — —

Odpolední slunko rozlévalo se jizbičkou a živým leskem hrálo na bílém ubrusu prádelníku. V otevřeném okně holubičkou jemně kolíbal podvečerní vánek.

U kamen na lavečce seděla Plhalova matka s mužem Antošem Bláhou. Podušky nemocnému pod hlavou narovnávala Plhalka.

K loži posadil se pan rechtor.

Čekali ještě na starostu a radního.

Nemocný rozkašlal se dýmem, valícím se z dýmky Bláhovy.

„Přestaňte, Bláho, kouřit. Vidíte, že ho kouř dusí.“

„Eh, deť šak, pane rechtor — haspoň tú neplechu ze sebe veháže a bode mu léhčéš.“

Ale přece poslechl Bláha a dýmku nacpanou vojenským tabákem zastrčil do kapsy.

Čisťounko, veselo jak v klícce bylo v jizbě. Slunko přestěhovalo se z prádelníku a oblými skvrnami kradlo se po stole, pokrytém křiklavě červeným ubrusem.

Od hospody smutným triem zahrávala hudba.

„Nu a jak se vám daří? Lepší se to?“ ptal se pan rechtor, když Plhal dokašlal.

Plhal pohlédnul do otevřeného okna plného smavé, mladé přírody a usmál se.

„No — mosí to bét dobrý, pane rechtor. V prsó jako be mně hulevilo, hani huž toli nekašlu, hale nohe — nohe mám jak cente.“

„Spadnou zas, spadnou. O žních budete ještě svážet mandele.“

Na to neodpověděl Plhal ničeho.

„Néhůř je v noci. Žízeň mám, v potu se topím a v hlavě pořád jako be se mně namotávale a rozmotávale špulke nití.“

Na dveře kdosi zaklepal.

„Pochválen buď Pán Jéžíš Kristus!“

„Haž na věky věkův! Vítáme vás, páni hóřadi!“

A Plhalka ze zvyku už zástěrou utírala dva rozviklané lenůšky.

„No, Josefe, copak? Mozeka hrá, a te chceš dělat testament! Nech teho! Bodeš dělat testament, hale na polu rži. Na Véhonu je hustá, haž políhá.“

Vesele podával starosta Plhalovi ruku.

„Nerad bech — hale volajó mě,“ ukázal Plhal prstem ke stropu a s úsměvem v moudré tváři posadil se na lůžku, klátě naběhlýma nohama. Vychrtlou, žilami jak provazy provlečenou rukou a dlouhými, niťově tenkými a vybělenými prsty urovnával podložený zhlavec.

„To be sis teho tade málo podal. Takovéch asent nech!“

Starosta usedl.

Měkce šustělo péro. Rechtor psal počáteční klauzuli a první odstavec závěti, aby se světem pořádající se hospodář jako dobrý katolík pochován byl s obřady křesťanskokatolické církve.

„Tož, jak chceš, Josefe, ten svůj majetek, neboli to svý movitý a haji nemovitý jmění rozverbuvat?“ vážně pravil k nemocnému starosta, když učitel dopsal.

Plhal nějak oživnul a vesele zahleděl se do zlatých skvrn sluníčka. Hrálo mu právě na nohou, na barchetových modrých podvlékačkách.

A snivá polka z dáli hrála jako sen.

Plhal, zdálo se, zapomněl na starostovu otázku. Mžikem přehnala se mu vzpomínka — Plhal jako stárek kruhem se točil v závrati, cítě zápach milenčiných vlasů pode rty. Zatřepetala se mu ta vzpomínka v duši jako krásný, pestrý motýl na jaře — cetky prchavý třpyt — rybka zlatá mihnuvší se povrchem a mizející zas v hloubi. — — A zas na poli octnul se v hroudě svaté země, kterou miloval a rok jak rok zasíval semenem. — — —

„No, te dvě míre pod Staréma horama nechá si žena — — —“

„Počkejte!“ zastavil Plhala v řeči rechtor. „Nevíte parcelní číslo pozemku? Snad máte po ruce pozemkový arch?“

Plhal připovstal, vyňal z kapsy na židli ležících gatí klíček a sám, s nepatrným jen namáháním z modré truhly, pomalované tulipány a růžemi, vyndal knížku s balíkem listin. Posadil se zas na lůžku a listiny rozložil si pěkně po peřině: — kvitance na zaplacené daně a taxy, list oddávací, vojenský list propouštěcí, odstupy, kupní smlouvy, nájemné kontrakty —

„A tudkaj je to!“ podal starostovi pozemkový arch. „A tuď toto — habe si včil žena dala za rámeček haji s voddávacím listem,“ s úsměvem dodal Plhal a rozložil veliký arch kteréhosi losu. — — „Na to muhl sem vehrát padesát tisíc, a nevehrál sem nic. A dvě desítke mě to stálo a včil — hani svaté Petr na to nic nedá,“ zasmál se Plhal veselému svému nápadu.

Byl to stozlatový uherský los na splátky, jichž Plnal nedodržel.

Židovští agenti, když se pak dovolával, vrátili mu list jako něco, čím si zapálit může dýmku.

„A proč jste nedodržel splátek?“ ptal se učitel.

Plhal usmál se nevinné jeho otázce.

„Vlůni sem neměl a letos splácel sem los hapatykářovi.“

Vyhledali číslo pozemku.

Výnosů z pozemků až do „proměnění stavu“ malé Terezky měla užívat žena Barbora až na ty dvě míry pod Starými horami, které měly zůstat výhradným jejím vlastnictvím.

„Ještě něco?“

„Huž nic.“

„Ták!“ vyjela od kamen matka zsinalá a chvějící se jako prut. — „Tak huž nic? Všecko jen ženě? Tož tak — a rodině nemá zvostat nic? Hani ten kósek na Svárově? Vod svéch vlastních rodičů sem jé dostala a včil jé má dostat cizí? Co sem se na něm nakopala, nadřela, nalopotila a včil hani pro rodičko ti nezbelo?“

Plhal hleděl na matku klidně, ale pak modré jeho oko náhle se změnilo. Bolestná výčitka smutně vyzírala z něho matce vstříc.

„Deť ženě nic nedávám!“ pravil smírným tónem. „Dala vona mně víc — Ve máte muža, vona bode vdovó.“

„Vdá se zas. — Huž potřetí.“

„Vdá, nevdá — to je v jejích rukou a na vůli boží. Terezce přece jen zvostane všecko vod její plnoletosti,“ pravil Plhal.

Terezka byla jeho vlastní.

„Třeba v hužívání — žena všecko, matka nic. To seš syn! — — To seš rodina? — Su já ešče tvó mámó nebo nésu — víš ešče?“

Konejšil ji a pamatoval sám muž.

„A tož — habe nebelo zle —“ zasmál se Plhal — — „vám zas v hužívání dávám ten kósek na Svárově. Vezmite si jé teda haž do svý smrti.“

„No to! —“ Plhalovi za hlavou ozval se zas hlas jeho ženy. — „Mně teda zvostanó dluhe! — — —“

Ale umlkla, když zahlédla v mužově tváři nevrlý a jaksi zahanbující záchvěv. Rty jeho trpkly v svíravé vrásky žalu. Nepromluvil už slova, jen rukou kynul učiteli, ulehl na postel a tiše vzdychnul.

Učitel psal. — — —

Kousku na Svárově měla užívat matka. Po její smrti pozemek patřil Terezce.

Krásně zaznívala hudba otevřeným oknem — tak nějak sladce kolébaly se odlehlé tóny Dlapkovy křídlovky, rozpustile, kratičkými figurami jak v lese pták pohvizdoval si klarinet.

Jizba mlčela — tiše po papíře šustělo rechtorovo péro. Všichni naslouchali úlisné harmonii dobře sladěných nástrojů. Zpívala ta hudba a plakala zároveň. Také Plhal naslouchal a vzpomínal. Máj, vysoká, bílá máj! A na vršíčku šátek červený — jablíčka, ořechy, marcipán — děvčata — dědina — chasa a výskot — — A vojna! — Komisárky hryzal, když mu doma provdávali Babušku. Slamník, vzpomínky na domov — — a v dáli ta bílá jeho holubice, bílá — prudká jak bouře a tichá zas jak pěna — — Jak plakal tenkrát, když se s ní loučil, a porozuměl tomu pláči teprv, když lístek mu z domova zvěstoval, že Babušky už pro něho není. — — —

Hudba ustala. Podali mu testament na podložené desce k podpisu.

Usedl a pevnými tahy podepsal. Ale pak, zachvívaje se drobivou zimou, ulehl a zavřel oči.

Rukou odháněl vše od sebe.

„Ouvratě“ hráli muzikanti, nemocný, zdálo se, že usíná.

K posteli přistoupila matka.

„Spí,“ pravila a položila prst na ústa.

Úřadi podepsali se jako svědci a vytratili se tiše i s rechtorem.

Odešla také matka s mužem — zůstala jen žena.

Nespal Plhal. Hudba nedala, vzpomínal dále. Vzpomínal na každý kus pole, meze i les, žito, bujnou řepu — v krvi jetele jak zalitou krásnou svou Nivku — — Jako stůl byla rovná, nikde travičky — oralo se na ní, jako by se v peří brouzdal: skřivánci zpívali, frkaly vranky. Za zdí slyšel netrpělivý jejich dupot, dvorem se rozléhalo bujné jejich ržání. A viděl se ve vzpomínkách na voze, otěže v rukou a vranky letěly — oh — — —

A hrozná rvavá bolest touhy po životě a radosti zachvátila jeho duši. Tak nerad umíral!

Truchlivé ticho vládlo jizbou.

Křídlovka jemně zaléhala v jizbu dál.

Tiše vyronil se z očí dlouho zadržovaný slzí proud.

To v koutku plakala Babuška. Plakala tiše, ale plakala srdečně; nakonec z jizby se vykradla, a usednuvši na dvorku na kadečku prázdnou — plakala hlasem ještě srdečnějším.

Do růžové lázně lehlo si slunko ověnčené sbory jako věncem rozložených beránků. Něco těch růží zachvělo se i v čistých slzách podruhé už do vdovství spějící Babušky. Také v ní hudba bouřila vzpomínky. Ale nebylo času k vzpomínání.

Nemocný usnul.

Šla, aby hodila drůbeži a pokrmila dobytek.