Rok na vsi/Červenec/Pod hruškou

Rok na vsi – Červenec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
	Pod hruškou	Svátek Moravy

Údaje o textu
Titulek:	Pod hruškou
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 369–375. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V neděli.

Mezi školou a kostelem voní rechtorova zahrádka. Pod hruší u malého stolečku na drnovém sedátku je snad to nejmilejší místečko, o jakém kdy duše lidská sní. A před stolečkem v rovince a za stolečkem v kopečku, po terasách uměle vyzdvižených nad sebou, samá zeleň a barva — vůně — květ. Od jara do zimy kvetou ty zahrádky, od velikonoc až do Všech svatých těší oko nehasnoucí svojí přírodou. Malá je ta zahrádka jako dlaň, ale koutku v ní není, aby nestačil změnit zemi v malý ráj. Sotva sleze sníh, už tam jako vlákénka jemná ze země soukají se první nitky trav, sedmeronásobnou svojí krásou usměje se chudobka — ještě ani lístků nemá, už do zlata rozvije se krásně žlutý dřín. Květina za květinou rozkvétá, šafrán plně žlutý jak vyvrhnutý žloutek, sytě zbarvený kalich tacety, skromná a čistá, jak hvězda bílá narciska, hrdý, a přece tak nevýslovně krásný tulipán — — není dne, aby se nerozvilo nové dítě přírody a k sobě nezvábilo milující oko člověka. Sotva mine první máj a záhony, rudé věnci petrklíčů, rychle přejdou v nebeský blankyt pomněnek, už zas vysoko se zdvíhá, přes plot se nahýbá a nesmírnou svou vůní prsa zalívá májový dech bezu.

I zahrádka má veliký svůj svátek, celý měsíc svátků, a to když jako nachem podlitá do růží se stele v svůj nejslavnější den — — Jak je těmi růžemi bohatá! Jak štědrá! — Co jich už rozdala a co nových a stále nových denně nabízí na roztřepené dlani větviček! Tam korunka jak v krvi namočená den jak den, znovu a znovu stále jako by novou krvácela ranou, rozvíjí se v jiný, a zdá se ještě tmavější květ; a starý už opadává, lístek za lístkem jak krůpěj po krůpěji padá — i země je krvavá a — všude, kam oko se podívá, všude latoliska krve; — to opadává růže nejtmavější, ale také nejsmutnější. I vůně její chladivá duši nakloňuje v tesknotu. — Ale hned vedle čistě a měkce rdí se růže jako líčko děvčete a ta vůně její hřeje, barva těší a nerozesnívá, jen jako z okamžiku pohovět si dává na plné hojnosti rozkošných svých vnad. A zas růže bílé jak sníh svítí i za tmy v temné zeleni listů a vůně jejich zrovna tak je líbezná, měkká — jako čistá, bez úhony před oči se staví jednoduchá její nevinnost. Nějak hříšně už zavání a chorobnou vybíravostí blednou nažloutlé čajovky, jak světýlka v keřích v celých skupinách k zemi se kloní a tíhou svou až půdy se dotýkají stolistky. Kde pomněnky dokvetly, rychle do barev se ženou levkoje, plaměnky, verbeny, za noci jak svíce září lilie, do ruda zbrocena je hustá zeleň pivoněk. Jak jahody by někde zrály — voní sladce keře jasmínu, k shovění a blouznění se zraky upřenými do oblak svádí chladné vlny trávníku. Na skalce postavený včelín jak perníková chaloupka šumí úchvatnou hudbou včel, zněžnělým stínem prokapává zlato slunce, nad květinami jak v plese tančí motýli. A vlaštovky vysoko nějak hvízdají, ve vzduchu černým letem měří nebe v bezpočetném množství rychle se střídajících drah.

A Habrůvka kolem přechází za prací, putuje do kostela, vrací se z kostela — dědina celá jako na dlani. Vysoké platany s javory a celými budovami lip skupeny jsou kolem Jana svatého a na pokraji zámeckého parku staví se v překrásný průhled rechtorovy zahrady. Kdo jde kolem, každý se zastaví, pohovoří, vůně se nadýchá, a kdo má pokdy na chvíli, rád i pod hruší se zabaví a posedí, až s drnu vzbudí jej zas práce pilnější. — — — Klidní se tu mysl, usíná srdce, šťastné, bezstarostné jsou tu sny. — — Ve dnech svátečních, ruchem práce nebouřených, kdy i vzduch zdá se vyčištěným od prachu — je tu snad jediné místo, kde úklidu by našla si duše na smrt uštvaná. — — —

Lidé odešli z kostela. Na chladivém sedánku z drnu do stínu hrušky spolehnul se rechtor.

Po návsí ticho svátečního dopoledne.

V prudkém letu za pastvou jak střely míhaly se včely nad hlavou. Všecky odlétaly i prolétaly směrem dokvítajících lip. Krásně svítilo slunko nad hřebeny chat, miloučký byl v parnu hruše vlahý stín. I na Petra a Pavla slunko tak svítilo a to znamená požehnaný rok. Bože dej! Klesala už, klesala ta naděje a jen neohrožená rovnováha sedláka dovedla ještě pevně udržeti hlavu v zmalátnělých ramenou. — — „Jen dýšč — dobré dýšč — — všecko se to spraví — haji ječmeně a bode hóroda, jaká ešče nebela. Šak říká se haji: Suché rok nihdá tak nehublíží jako mokré a — je to pravda.“ — — I v čas vražedného sucha přece ještě našla útěchu zkrušená jejich příroda.

Na třešně putovaly děti. — Bělky už v plném zrání i ptáčnice a nakyslé „hamrle“ zapalovaly se na hrbech Stračinek. Skalky a uherky zadělávaly už selky do těžkých, jak cihla velkých buchet. Děti byly už, jako by se máku byly napily — na stromě od rána vysedaly jak čečetky a nestačil už ani bezedný „břuch“. — — To byly zas jejich hody. I staří jdou s košíkem na ruce, důležitým, na koni jakoby na věky rozkleslým krokem, se synkem jde i majstr pštros. Na třešně zvou se příbuzní, na třešně smlouvají se chlapci s děvčaty.

„Ná, mě nevezmeš sebó? —“ volal za nimi Janek.

Hanyša zavěsila se očima na Jankův poťouchlý obličej a zasvítila bílýma řadama zdravých zubů.

„Co be ne?! A šak vezmi sebó haji Staňka!“ zašilhala Hanyša po kamarádce a všimla si, že kamarádka v prstech rozpačitě žmolí boží dřevec. Dala se do smíchu.

„Tak přindem!“ volal Janek zdaleka — běže do hospody „na tichó“. — — —

Kolem zahrádky přešel hned ten, přešel zas onen.

Rechtor pod hruší pojednou nastražil uši.

Tam od kovárny slyšet bylo známou, ale podezřelou vádu mládeže,

„Snad zas nehrají?“

Uspokojen vrátil se pod hruš. Byli to jen výrostci. Pod kovárnou o krejcary hráli „hlava — orel“. Z ministrantů, v Habrůvce hráčů nejnáruživějších a nejurputnějších, nebylo mezi nimi ani jednoho. Jeník zahradníků záda měl až modrá od tatínkova řemenu, a přece zas na něho vynesli, že vyhrál dvacet krejcarů; zašity je měl v podšívce, aby mu na ně maminka nepadla. — — Teprv náhodou přišlo se na to, jaký je ten rozmazlený synek hazardník. — — —

Z dolního konce dědiny zabouřil buben obecního posluhy. V póze veřejného hlasatele předkládal Chocholáč Habrůvce nedělní její noviny.

Utišili se kluci v podloubí kovárny — i vrabci zvědavě ztichli v korunách vrb, ženské pootevřely vrata, hospodáři rukávci košile vyléhali do plného sluníčka.

„Chlapci, hele — — Chocholáč je napité a bubnuje!“

Křičel to kterýsi z výrostků a už celý zástup rozběhnul se za Chocholáčem k rybníčku. Na Chocholáče opravdu jako by šly mrákoty. Nakouřený v tvářích, s bubnem na břichu, očima jen slabě pomrkával, zabíraje nohama téměř celou šířku silnice.

Kolem něho dětí jak rozeseto, stála jich tam hezká hromádka.

Chocholáč hledal nějaký pevnější kousek země, aby se mu tak neklouzala pod nohou. Dvou noh bylo tentokrát najisto málo — za tři i čtyry nohy byl by v tu chvíli mnoho dal. Ale přece jaks taks srovnal se i s těma dvěma a vlně se nějak v boku, smýknul bubnem na stranu.

„Má v hlavě magnet a ten jé přitahuje k zemi,“ mínil kterýsi školák.

Chocholáč bubnoval. Ale nebylo to bubnování, to byl jen jakýsi rachot a chřest paliček tlukoucích přes sebe a do sebe a jen jednu chvíli bily do kůže, a ne v lub.

„Trrr — bum, bum — a ještě bum! —“ podařilo se konečně Chocholáčovi uhodit do bubnu. Vzepřel se sebevědomě o levou nohu a oznamoval dobře prolitým hrdlem:

„Všééém pánům vobčanům na vědomost se — šťuk! se dává, že hneď po — šťuk! — Co se směješ, kluku pi — šťuk! —“ škytnul po nejbližším Mikšovi — „kluku — ti hneď — šťuk — — že za poledně se bode vebírat hu pana radního školní plat a — šťuk — starý rešte. Kdo nemá zaplacíno, hať zaplatí hneď — šťuk — nebo — šťuk — provede se mu heksekucí a — šťuk — všecko se mu sebere!“

Při těchto slovech Chocholáč sebou zakymácel, ale nešel dál.

„Ešče neco?“ od vrat volal na něho Stéskal.

„No — a tak málo be teho belo?“ neztratil duchapřítomnosti Chocholáč. — „Hneď po požehnáňú bode se prodávat na Chobotě vobe — šťuk — vobecní jatelina, hale hjináč ne než za hotový. Kdo nemá, hať tam radši hani nechodí. — Me na dluh nedáme nic a — šťuk — zadarmo taky nic. — —“

Rozřehtal se kdekdo. Mládeže už bylo hejno ohromné. Jak na komedii když zve. Kterýsi tatrmánek přihnal se odkudsi se střepem, napodobuje ve všem Chocholáče až do toho šťuknutí: — dvěma ščakýlky bil do střepu a křičel: „Trrr — bum, bum — všém pánům vobčanům se na vědomost dává, že — šťuk — na vobecní radnici — šťuk — —“

Chocholáč za zatrolencem rozehnal se paličkou.

„Už dost?“ volal na něho zas Stéskal.

Chocholáč jako když mouchu zažene, odmítl otázku paličkou.

„Včil hóřední —“ pravil jako sám pro sebe. — „Všééém pánům vobčanům na vědomost se dává císařský královský nařízení vod berního hóřadu, že — šťuk — vode dneška jako nebodó páni vebírat dáňku každé deň, kdy se kemu zlíbí — šťuk — hale — — —“ a tu Chocholáčovi se podařilo rozevřít konečně jakousi úřední listinu, třepající se mu v rukou jak na větru, „— — že teda vode dneška podepsané berní císařské královské hóřad bode vebírat indi — — indi — lu — —,“ nahlédal Chocholáč do listiny a marně se sháněl po tom strašném slově. Vzal pochop a konečně slovo našel: „indilu — šťuk — —“

„Tož co to bode?“ volala na něho Horbiškova Kača z výstupku dveří. „Indi — indi — — —“

„Indián?“ pomáhal Chocholáčovi posměváček, tluče paličkou.

Chocholáč vážně se otočil po Kači.

„Di dum a nesmraď luft! — šťuk — Teda bode vebírat indiluální^[1] dáňku a tudíž — —“ Písmenky zatměly se Chocholáčovi pod nosem a nebyl s to vypravit ze sebe protivenství úředního slohu, které nyní následovalo. „— — Eh, já to radši povím svó vlastní hubó!“ pravil nakonec a jal se vysvětlovat „zákon“: „To jako každé má svó dáňku haji přirážke platit jen každé pondělek vod vosmi hodin ráno haž do dvanásti v poledně.“

„Tak ne v noci?“

„Ne — šťuk — na berním hóřadě. Hjiné deň neberó nic. Tak ať si to každé pamatuje. Rozumíte temu?“

„Šťuk! Na to zapomněls,“ odpověděla mu Kača za ostatní.

„Šťuk!“ udělal sám Chocholáč.

Kača chytit se musila veřejí — tak jí lomcoval smích.

Chocholáč nedbal.

„Ha naposled přinde žid. Ešče všééém pánům vobčanům na vědomost se dává, že žid Markus Lampl v Lóčkách má obzvlášť vébornýho kozla, a kdo že pré má kozu a ta začne se mu běhat, hať pré ju dovede k Lamplovi a tam se mu ta koza za dvacet grécarů poprčí.“

Toho už ani Horbiškova Kača nesnesla. S vřískotem pustila se dveří a s děsným ječením hodila sebou dovnitř domu. Habrůvka sborem řehtala se za ní.

„Co se smějete?“ ohlédl se Chocholáč. — — — Uražen klepnul paličkou, jak za větou když se udělá bod, a škytnuv ještě jednou a naposled, měřil širokou svou nohou „štaci“ o kousek dál.

Za ním jak za komediantem děcek mrak. — — —

Volně převalilo se poledne.

Habrůvka procitla z dřímot po svátečním obědě a scházela se zas do kostela k požehnání. Teprve po odpolední pobožnosti posedaly selky před statky, hospodáři rozešli se do hospod a rolí, s novinami pod hruš uchýlil se rechtor.

Růžemi provanutou zahrádku zavalily měkké odpolední stíny.

V kuželky před hospodou hrála chasa. Hrál i majstr pštros a každá jeho koule div nezbořila svět. I Rybář hrál, a jako by talisman měl při sobě, vyhrával i nejprudší sázky. Po zemi v prachu válely se měděné i stříbrné peníze, v slunném horku rychle ze sklenic mizelo pivo.

Na úvodky k Fraňkům bral se kmocháček Tvrďoch s kmotřenkou.

Malý Tomášek, klusající za nimi, zastavil se ještě na slovíčko s kamarádem a pošeptal Martinkovi, kam se ubírá.

„Martine, me máme hóvodke ha máme haji víno!“ chlubil se Tomáš.

„Hm — to bodete šlopat jak svině!“ podotkl Martinek a uhnul se opovržlivě stranou.

Tomášek uraženě se odvrátil a ruce v kapsách, odešel za kmucháčkem.

Pod hruš na besedu zašel starosta.

V hovoru míjel nedělní den.

Houstly stíny, k západu klonilo se zlaté sluníčko.

---

1. individuální