Robinson Krusoe/Kapitola dvaadvacátá

Robinson Krusoe Jaroslav Tvrdý
Kapitola jedenadvacátá	Kapitola dvaadvacátá	Závěrek

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvaadvacátá
Podtitulek:	Vysvobození Robinsona
Autor:	Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj:	TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 114–124. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Blížilo se rozhodnutí v životě Robinsona důležité. Buďto jeho utrpení se skončilo, nebo na dlouhý čas, snad na vždy byl nucen vzdáti se naděje, že přiblíží se loď k jeho ostrovu, i byl by pak trávil život svůj na tomto ostrově až do smrti.

Nastala rozhodná otázka, zdali se podaří, by kapitán opět byl pánem na své lodi. Jestliže by se to nestalo, musil Robinson vzdáti se vší naděje na své vysvobození.

Plavců, na milost přijatých, jižto se shromáždili před hradem, bylo deset. Robinson oznámil jim jménem náměstka ostrova, že jim bude odpuštěno jejich provinění, dopomohou-li řádnému pánu zase k lodi.

Všickni svatosvatě přislibovali, že ochotně a věrně splní tuto podmínku, načež dodal Robinson, že tím zachrání životy nejen sobě, nýbrž i zajatým soudruhům, jižto, kdyby loď nebyla získána, druhého dne vesměs budou oběšeni.

Nález ten oznámen též ostatním zajatým. Potom svoláni všickni společně, by se dorozuměli.

Zatím spravena díra v člunu, načež oba čluny dopraveny na vodu. Potom rozděleno mužstvo, jemuž v jednom člunu velel kapitán, v druhém kormidelník. Opatřeni vesměs zbraní a střelivem a pak odplouli.

Nebyla to snad bázeň, že Robinson nejel s nimi, nýbrž že zůstal na ostrově. Opatrnost velela tak, by bděl nad zajatými, kteří by za jeho nepřítomnosti snadno se mohli vzbouřiti a pevnosti jeho zmocniti.

Na to arci nemohl dopustiti, by pozbyl bezpečného sídla, v němž nalezaly se veškeré jeho pomůcky a potřeby životní.

Kapitán sám radil mu, by k ochraně svého obydlí zůstal s Pátkem na ostrově.

Robinson očekávaje rozhodnutí osudu svého, byl trápen hroznou nejistotou a nepokojem.

Tu se posadil v jeskyni své, tu zase vylezl na vrch, by naslouchal, zdali něco uslyší s lodi.

Ačkoli po celý den ničeho nepožil, nepociťoval přec hladu. Nepokoj jeho se zmáhal, když se neozývalo umluvené znamení, totiž tři rány z děl, jimiž kapitán slíbil, že mu ohlásí šťastný výsledek.

Blížila se půlnoc, znamení posud nezaznělo.

Vzpomněl si na poučení, které nedávno sám dával Pátkovi, že v pochybných případnostech máme se připraviti na to nejhorší, avšak doufati v to nejlepší.

Dle této zásady předpokládal Robinson, že výprava nebude míti úspěchu, a důvěrou v boha se opásaje, chystal se, by snesl i tuto ránu osudu.

Vzdával se již veškeré naděje v dobrý úspěch, když tu pojednou zaslechl ránu z děla.

Robinson se vzchopil a naslouchal bedlivě, zdali se neklamal, a hle, zahoukla rána druhá i třetí. Nyní nepochyboval, že výprava na loď se zdařila, a že se blíží jeho vysvobození.

Spěchal dolů, kde objímal Pátka, prolévaje slzy radosti.

„Co se stalo, pane?“ tázal se Pátek, nechápaje počínání Robinsonovo.

Robinson radostí přemožen, nemohl než vzlykati: „Ach, Pátku!“

Ubohý Pátek domníval se již, že jeho ubohý pán minul se s rozumem; pročež pravil:

„Ulehni, pane,“ i vzal ho za ruku, by ho uvedl do jeskyně.

„Spáti mám v tuto chvíli, milý Pátku, kdy splnilo nebe moje nejvroucnější přání? Neslyšels tři rány z děl, které nám ohlašují, že kapitán jest pánem na lodi?“

Pátek nyní chápal vše, a měl také velikou radost, jižto mu ztrpčovalo pomyšlení, že na vždy má opustiti otčinu; ačkoli zase těšil se na to, že uzří země, o kterých byl slyšel tak mnohé podivné věci.

Robinson radostí rozčilen, pociťoval hrozný nepokoj. Tu vylezl na vrch a poklekna, děkoval bohu za vysvobození; pak sestoupil, objímal Pátka, mluvil o své otčině, i jal se skládati své věci.

Tak uplynula noc, aniž by byl Robinson oka zamhouřil.

Jakmile nastal den, pohlížel Robinson k místu, kde byla loď zakotvena. Bylo ještě šero i čekal netrpělivě, až bude jasné světlo.

Chvíle ta nastala, avšak běda, jaké bylo jeho leknutí, když neuzřel loď na místě, na kterém se nalezala.

Zmizela. Vzkřikl leknutím a téměř bez vědomí opřel se tělem o strom.

Pátek přiběhl a nemohl pochopiti, co se stalo jeho pánovi. Ten pak vztáhl ruku k moři, i pravil hlasem slabým:

„Nahlédni tam.“

Pátek poslechl i pochopil, co se stalo pánovi.

Robinson poskytuje nám příklad, jak potřebí ovládati vášně své.

Kdyby se nebyl prve tak nesmírně radoval, nebyl by se nyní tak příliš zarmoutil, poznávaje, že trpělivě snášeti osud, jest povinností křesťana i tenkráte, když jeho naděje byla zmařena.

Kdežto Robinson stál zničen a Pátek mu domlouval, by se upokojil, zaslechli s jiné strany šumot kroků lidských.

Ohlédnouce se, spatřili kapitána s jedním mužem kráčeti do kopce. Jediným skokem byl Robinson v jeho náručí.

Uzřel zároveň loď v zátoce při západním břehu, a jeho starost pojednou zmizela.

Poznal, že kapitán dopravil loď do zátoky, kde se mohla bezpečně a pohodlně zakotviti.

Po delším objetí počal vypravovati kapitán, jak se mu dařilo. Osud mu přál v té míře, že se zmocnil lodi, aniž by byl jediný člověk zabit nebo raněn, poněvadž za tmy dostali se snadno na loď. Nejhorší zbojníci chtěli se sice brániti, ale jejich odpor byl marný; byli přemoženi a svázáni.

Kapitán pak opětně děkoval vroucně Robinsonu, řka:

„Vaše opatrnost, muži šlechetný, zachránila mne i mou loď. Hle, tamo jest, náleží vám. Poroučejte, co se s ní má státi.“

Poručil pak přinésti občerstvení nějaké, jež byl vzal s sebou s lodi, a všickni posnídali spokojeně. Robinson zatím vypravoval kapitánovi svoje příhody, nad nimiž ten projevil udivení.

Kapitán pak požádal Robinsona, by mu pověděl, co pro něj má učiniti, načež Robinson odvětil:

„Mimo to, co jsem vám oznámil včera, mám ještě trojí žádost a sice, byste prodlel tu tak dlouho, až se vrátí otec Pátkův se Španěly, pak byste vzal na loď také tyto Španěly a zastavil se v Kadixu, kde je složíte. Konečně žádám, byste daroval život i nejhorším zbojníkům a místo trestu je zanechal na tomto ostrově, poněvadž to uznávám za nejlepší prostředek k polepšení jejich.“

Kapitán slíbil vše to učiniti, dal si předvésti nejhorší buřiče a zvěstoval jim osud, který na ně čeká.

Měli z toho radost, vědouce, že dle zákona propadli životem. Robinson jim dal naučení, jak mají hospodařiti, i slíbil jim, že jim ponechá veškeré zásoby, nástroje i zvířata.

Domlouval jim, by svornými byli, pracovitými a nábožnými, řka, že budou-li tak žíti, povede se jim na ostrově dosti dobře.

Zatím přiběhl Pátek unaven oznamuje, že přijel otec se Španěly, jižto právě vystupují na břeh.

Všickni se vzchopili, by jim šli vstříc, ale Pátek letěl napřed a vřele objímal již otce svého, když přibyli ostatní.

S udivením pozoroval Robinson mezi příchozími také dvě ženštiny a na otázku, v ohledu tom danou Čtvrtkoví, dozvěděl se, že to jsou ženy Španělů, jež tito si vyvolili mezi ženštinami domácími.

Tito dva Španělové žádali Robinsona, by jim dovolil zůstati na ostrově, o kterém byli slyšeli tak mnohé pěkné věci. Robinson ochotně k tomu svolil i těšilo ho velice, když uslyšel, že jsou to dva řádní muži, neboť doufal, že oni postarají se, by ostatní vedli život spořádaný, a proto je hodlal jaksi povýšiti nad ostatní.

Svolal tedy všecky, by jim ohlásil svůj úmysl. Bylo tu šest Angličanů a dva Španělové se ženami.

„Žádný z vás nebude snad popírati mi právo k tomuto ostrovu a že jím naložiti mohu dle své vůle. Přeji, by se vám všem, kdož tu zůstanete, dobře vedlo, a k tomu cíli ustanovuji, by tito dva Španělové byli mými zástupci a místo mne pány ostrova. Vy ostatní je máte poslouchati. Oni bydleti budou v mém hradě a míti pod mocí zbraně a veškeré nástroje. Nicméně mají vám z toho půjčiti, čeho vám bude potřebí, s tou podmínkou, že se budete vždy řádně chovati. V čas nebezpečí máte státi svorně při sobě; práce polní konejte společně, o sklizeň pak se rozdělte. Snad se sem někdy vrátím, třeba bych dokončil život na tomto ostrově, který se mi stal milým. Běda tomu, kdo by se prohřešil proti mým rozkazům. Dal bych jej posaditi do malého člunu a vyhnal na moře za bouřlivého počasí.“

Všichni s tím souhlasili a slíbili poslušnost.

Na to určil Robinson věci, které hodlal vzíti s sebou. Byly to: Šat, který si byl shotovil z kůže, dále zbraň, totiž puška, luk a sekera kamenná, papoušek Pol, pudlík a dvě lamy, nástroje, které byl shotovil sám, a pak zlatá zrnka, drahokamy a veliká hruda zlata, jižto kdysi nalezl. Když to vše bylo naloženo na loď a vítr byl příznivý, určen odjezd na příští den.

Robinson s Pátkem připravili hostinu ku poctě všech. Upravili to nejlepší, co měli, a sice tak dobře, že kapitán se obdivoval kuchařskému umění Robinsona.

Kapitán pak sám poručil přinésti s lodi mnoho potravin a rozličné nástroje, které rozdělil mezi ty, kdož měli na ostrově zůstati.

K večeru se odebral Robinson na kopec, by vzpomínal na minulost, na všecky svoje příhody a by vzdal ještě jednou díky bohu za všecka dobrodiní, jež mu byl prokázal.

Nastal okamžik loučení; Robinson ještě jednou napomínal všecky, kdo na ostrově zůstali, by žili svorně a řádně, i dal jim s bohem a provázen Pátkem a Čtvrtkem odebral se na loď. Vítr byl příznivý a hnal loď rychle dále; Robinson stoje na palubě zíral stále na ostrov, kde byl ztrávil dvanácte roků i zkusil mnohé svízele i radosti.

Když pak ostrov zmizel, vzdal ještě jednou díky bohu, načež opustil palubu, odebrav se do kajuty kapitánovy.

Plavba dařila se výborně; za 24 dny byli v Kadixu, kde zanechali Španěly. Robinson vešel také do města, by hledal kupce, jemuž patřil zlatý písek. Nalezl ho i poznal s radostí, že ho vytrhl z veliké nesnáze, neboť ztráta lodi způsobila jeho úpadek. Zlatem tím pomohl si zase k zámožnosti i chtěl část zlata postoupiti Robinsonovi, avšak ten zamítl rozhodně každý dar. Plavili se potom do Anglie, ale na té cestě roznemohl se nebezpečně starý Čtvrtek a přes všeliké léčení a pomáhání zemřel.

Že Pátek naříkal a bědoval náramně, dovtípí se každý snadno. Též obě lamy zahynuly na cestě.

Loď přirazila ku břehu v Portsmouthu, známém to anglickém přístavě. Robinson tu hledal vdovu po důstojníkovi, které měl odevzdati drahokamy. Nalezl ji v bídném postavení v největší chudobě. Těšilo ho velice, že byl s to, by konec učinil tomuto stavu odevzdávaje jí drahokamy. Že měla ubohá žena velikou radost, netřeba podotýkati.

V přístavu nalézala se právě loď, která měla plouti do Hamburku, pročež vstoupil Robinson s Pátkem na ni a plavili se šťastně dále. Dostali se až k ústí Labe; Robinsonovi bušilo srdce mocně radostí.

Avšak tou dobou nastala prudká bouře, jež přes všecko namáhání loď zahnala na písčinu tak mocně, že byla valně porouchána. Voda valila se do ní takovým proudem, že lidem sotva zbylo tolik času, by k zachránění svých životů vskákali do člunů.

Robinson s tíží zachránil holý život. Pudlík jeho skočil za ním a Pol se mu usadil na rameně. Později se dozvěděl, že nalezeny byly jeho stínidlo a šat z kože shotovený; avšak hruda zlata byla ztracena.

Byl zase chudým — avšak proto se nermoutil. Jsa odhodlán pracovati pilně a žíti střídmě, jako na ostrově, mohl snadno postrádati zlata.

Konečně dostal se do Hamburku. Plakal radostí, když uzřel věže toho města, i toužil, by co nejdříve octl se v náručí mileného otce. Dověděl se na cestě již, že jeho dobrá matka byla zemřela, již oplakával velice.

Když vplouli do přístavu, vyskočil Robinson na břeh i byl by radostí líbal domácí půdu, kdyby se nebyl styděl před lidmi. Zašel do hostince, odkud vyslal posla k otci svému, by ho připravil na svůj příchod.

Užil té opatrnosti, by snad přílišná radost otce nezabila. Potom spěchal známými ulicemi k domu otcovskému a záhy octl se v náručí otcovu.

„Otče — synu,“ to bylo vše, co mohli oba pronésti. Mlčky, plačíce radostí, objímali se.

Pátek s udivením pohlížel na vše, co se naskytovalo jeho zrakům.

Zpráva, že Robinson se vrátil, rozšířila se jako blesk po městě. Všickni známí chtěli ho viděti. Nebylo pomoci, Robinson musil neustále vypravovati příhody svoje. Vždy na konec dodal:

„Rodičové, jestliže milujete dítky své, zvykejte je záhy práci a střídmosti.“

Když byly také dítky přítomny, napomínal je takto:

„Milé dítky, poslouchejte svých rodičů a představených; učte se pilně všemu, k čemu máte příležitost. Bojte se boha i střežte se zahálky, která jest původem všeho zlého.“

Robinsonův otec byl obchodníkem i přál si, by syn jeho provozoval též tuto živnost, ale Robinson nemaje k tomu chuti, poněvadž byl zvyklý práci namahavé, žádal, by směl se učiti řemeslu truhlářskému. Otec tomu nebránil, načež Robinson i s Pátkem vstoupili do učení u jednoho truhláře a než uplynul rok, přiučili se tomu řemeslu v takové míře, že mohli sami státi se mistry.

Založili potom dílnu společnou a zůstali po celý život svůj přátely nerozlučnými.

Práce jim byla druhou přirozeností, tak že nebyli s to, by jen půl dne zaháleli.

Aby pak nezapomněli na život poustevnický na ostrově, určili si jeden den v týdnu, kde žili, pokud to šlo, tímže spůsobem, jak byli zvykli o samotě.

Oba byli pilní, svorní, úslužní a zejména velice nábožní.

Bůh pak jim žehnal i propůjčoval zdaru veškerým jejich podnikům.

V spokojenosti žil tak Robinson několik roků, až nastal zase náhlý převrat v jeho živobytí. Potkalo ho neštěstí; jeho stařičký otec rozloučil se s tímto světem. Rána ta působila naň hrozně; cítil se opět samotným a stará nepokojná krev procitla v něm poznovu, touha po cestování.

Nerozmýšlel se dlouho, uspořádal domácí své záležitosti a chystal se na cestu. Měl v úmyslu navštíviti svůj ostrov a k cíli tomu vypravil zvláštní loď. Opatřil si mnohé věci potřebné obyvatelům ostrova, zejména vyzval mnohé řemeslníky, by s ním na ostrov se odebrali.

Vzal s sebou také hojné zásoby plátna, hotových oděvů, klobouků, obuvi, nářadí domácího, zbraně střelné, prachu a potřebného náboje. Vše to dal dopraviti na loď, na kterou pak vstoupil s Pátkem, a vydal se na cestu.

Štěstí jim přálo a cesta dařila se jim výborně. Jednoho dne oznamoval strážník, že vidí nedaleko veliký oheň a že slyšel několik ran z děl.

Nebylo pochybnosti, že hoří nějaká loď, i spěchali k místu, by přispěli ku pomoci nešťastným, což nebylo věcí snadnou pro přílišnou tmu, poněvadž to bylo v noci. Uzřeli konečně, jak hořící loď vyletěla do povětří.

Ráno, když nastalo světlo, zpozorovali dva čluny po moři bloudící, lidmi přeplněné. Pluli k nim a přijali na loď lidi v člunech se nalezající.

Od nich se dověděli, že to byla loď francouzská; lidé po vypuknutí ohně, jejž uhasiti nemohli, zachránili se v člunech a čekali rána, doufajíce v spásu, poněvadž zaslechli střílení z děl i soudili, že nějaká loď jest na blízku.

Nelze vylíčiti radost ubožáků těch, již tak z nenadání byli vysvobozeni z veliké nouze; vděčnost jejich byla převeliká. Prosili Robinsona, by je složil na novém Foundlandu, což on také učinil.

Jeden kněz a čtyři plavci z lodi francouzské prosili Robinsona, by je vzal s sebou na svůj ostrov, kteréžto žádosti on ochotně vyhověl.

Potom plavil se k západní Indii, kdežto příhoda podobná je potkala. Slyšeli rány z děla. Zpozorovali, že loď veliká bloudí po moři.

Když se k ní přiblížili, zpozorovali, že nemá stožárů ani plachet. Připluli k ní záhy. Dověděli se pak, že loď ta bouřkou připravena o stožáry a zahnána byla v tyto končiny, že dlouho již bloudí po moři a lidé nemajíce potravin, že mrou takřka hladem.

Robinson velel jim dáti potravy, mnoholi měli potřebí, a zůstal se svou lodí při nich, pokud by si nezřídili stožár a plachty, při čemž jim s lidem svým statně pomáhal.

Jednoho mladíka vzal Robinson na jeho žádost s sebou na svůj ostrov. Dorazili tam bez dalších nehod a vplouli do zálivu i dali obyvatelům znamení třemi ranami z děl. V člunu pak odplul Robinson s Pátkem a několika muži na ostrov. Robinson uzřel tu Španěla, jemuž byl zachránil kdysi život a jenž slul Fernandez.

Týž nepoznal Robinsona, teprve když on jej oslovil: „Pane, což mne již neznáte?“ vzpamatoval se, rozevřel náručí i jal se objímati Robinsona. Potom ho vedl do jeho někdejšího obydlí. Robinson sotva mohl to místo poznati, jak se změnilo. Okolí celé bylo porostlé hustým lesem. Robinson jsa dychtiv zvěděti, co se na ostrově přihodilo za jeho nepřítomnosti, vyptával se na to Španěla.