Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola třicátá

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker
Kapitola dvacátá devátá	Kapitola třicátá	Kapitola třicátá prvá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třicátá
Podtitulek:	Nenadálá návštěva
Autor:	Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj:	HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 150–154. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Václav Novák
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Ač si Pátek častěji ještě vzpomněl na divoké mravy a obyčeje svého kmene, přece byl žákem učelivým, zvláště když se Robinson snažil vysvětliti mu věčné pravdy víry křesťanské. Zdálo se mu zcela pochopitelno, že jest jeden Bůh, jenž stvořil zemi a osudy lidské řídí. Ve svém vlastním zázračném zachránění nejlépe pozoroval mocnou ruku Boží, která ho sem vedla. Posvátné ticho bývalo ve hradě, když Robinson u večer žáku svému četl z bible nebo mu vykládal o Spasiteli, jenž zemřel za lidi. Tu vstoupily vždy bohaté slzy do dobromyslných hnědých očí Pátkových a hlasem bolestně dojatým tázal se učitele svého, proč asi byli tehdá lidé tak zlí.

Vřelou modlitbou děkoval Robinson často svému Stvořiteli, že mu za společníka určil člověka skutečně dobrého.

Štěstí a blaženosť usídlily se nyní v hradě Robinsonově a neustále hovoříce putovávali oba druzi po vykonané denní práci pospolu lesem, při čemž pes z rozbité lodi zachráněný štěkaje napřed pobíhal.

Tak přišli také jednoho dne na místo, kde člun nyní na polo rozpadlý na pobřeží ležel, když tu Pátek zamyšlen zůstal státi; zvědavě tázal se ho Robinson, jaká by toho byla příčina.

„To právě takový člun, jako ten, ve kterém k nám přišli běloši,“ odvětil Pátek.

„Běloši!“ tázal se Robinson pozorně; „o tom jsi mi ještě nic nevykládal.“

„Ještě nic nevykládal o běloších? U nás sedmnácte bělochů, na takovém člunu jako tento přišli.“

„A vy jste jich nesnědli?“ tázal se Robinson dále.

Pátek vzpřímil se hrdě a odpověděl důstojným hlasem:

„Můj národ pojídá jen lidi ve válce přemožené. Kdo na nás pomoci žádá, bydlí u nás a opatrujeme ho jako chráněnce.“

Spokojen obrátil Robinson hovor jinam. Jestliže divoši laskavě přijali muže zcela neznámé, mohl se zajisté nadíti, že nezabijí ani jeho, ochrance Pátkova. Ihned se tedy rozhodl; pomocí druha svého chtěl si zbudovati větší člun a na něm odplouti do vlasti Pátkovy.

Když pak druhého dne sdělil svému žákovi úmysl svůj, hleděl divoch na něho s podivením, potom však smuten a s bolestí. Užasnut tázal se ho Robinson, proč je tak smuten.

„Ty hněvati se na Pátka? — Co jsem učinil zlého?“

Robinson nechápal, jak to mohlo jeho žáku připadnouti, a ujišťoval ho opět a opět, že nemá pražádné příčiny, proč by se na něho hněval.

„Nehněvat se?“ tázal se Pátek a radostný úsměv objevil se na jeho prostosrdečném obličeji. „Avšak proč tedy Pátka pryč posílati?“

Nyní nahledl Robinson příčinu jeho smutku. Pátek se domníval, že bude nucen sám odplouti do vlasti a že mu bude opustiti učitele, jemuž byl oddán tak vřelou láskou. Robinson byl touto příchylností druha svého velmi dojat, chtěl jej však ještě dále zkusiti.

„Což netoužíš pranic spatřiti opět své rodiče a přátely?“ tázal se Pátka dále, „zajisté by se všickni radovali, kdybys se vrátil.“

„Zcela dobře,“ odvětil Pátek, „ale my oba tam být. Ty se mnou jíti.“

„Co bych dělal u tvých bratří a soukmenovců?“ mínil Robinson, „snad by se pustili se mnou do hádky a pak by mě snědli.“

Rychle vytrhl Pátek z pasu ostrý nůž a postavil se před pána svého s divokým výrazem v tváři.

„Všecky zabiju,“ volal pak mohutným hlasem, jenž se daleko rozléhal, a to s takovou zuřivostí výrazu, jako by již stál proti několika stům útočníkův, „všecky zabiju, kdo by se na tebe hněval.“

Chvíli stál Pátek tímto způsobem, pak sklonil nůž, divoký výraz zmizel z jeho tváří a s jemným výrazem pravil k svému pánu:

„Ty je poučovati, ty jim vykládati o Bohu a milém Spasiteli. Oni pak státi se tak nábožnými jako Pátek a nejísti více lidí. Chceš-li však zde zůstat a pošleš-li Pátka samého pryč, raději ho hned zabij, jinak si to potom sám zajisté učiní.“

Při těchto slovech klesl před svým pánem na kolena a podal mu nůž, aby mu jej vrazil do prsou. Robinson však pozvedl s pohnutím věrného druha a pojal jej ve svou náruč.

„Neopustíš mne nikdy, Pátku,“ přislíbil chopiv žáka svého za ruku, „a když jednou z této samoty vyjdeme, zůstaneme také potom vždy pospolu a jeden budeme chrániti druhého.“

S velikou blažeností poslouchal Pátek tato slova, a když mu pak Robinson vyložil svůj záměr, že by rád nejprve odplul k jeho krajanům, odkud by se společně s ním dostal do Anglie, tu tleskal Pátek radostí rukama a křepčil vesele velikými skoky okolo Robinsona.

Než ještě slunce zašlo, ležel vysoký, k většímu člunu vhodný cedr nedaleko břehu poražen na zemi.

Druhého dne cestou do práce připadla bystrým očím Robinsonovým směrem k západnímu pobřeží jasná záře ohně. Patrně přistáli opět divoši u toho pobřeží. Pátek vylezl rychle na vysoký strom, odkud měl pěkný rozhled, brzy však se opět po kmeni spustil, a to tak náhle, že se Robinson domníval, že soudruh jeho pozbyl rovnováhy.

Na všech údech se třesa a s výrazem uleknutí ve tváři stanul Pátek před Robinsonem. Několikráte mu selhal hlas, konečně s velikou obtíží ze sebe vypravil slova:

„Jeden, dva čluny, přišly hledat Pátka a sníst. Dva zajatci, jeden z nich běloch jako ty.“

Rychle se Robinson rozhodl. Pokynul Pátkovi, aby ho následoval, a spěchal pak rychlými kroky nazpět ke hradu. Tam nabil obě ptáčnice velikými broky, všecky ručnice velkými kulemi a uchystal také bambitky k boji. Ostrá šavle doplňovala jeho zbroj, kdežto se Pátek opásal sekerou ostře nabroušenou. Nyní mohl boj počíti!