Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola dvanáctá

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker
Kapitola jedenáctá	Kapitola dvanáctá	Kapitola třináctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvanáctá
Podtitulek:	V smutných dnech
Autor:	Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj:	HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 70–76. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Václav Novák
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Na místě krásných, jasných dní nastalo nyní nudné počasí dešťové. Ve dne v noci jako by se stavidla nebeská byla otevřela, a Robinson byl potěšen, že měl ve svém příbytku z dostatek práce, jinak by byl stálou svoji samotu tím trudněji pociťoval.

Nemoha pak za večera časně nastávajících arci po tmě sedati a nechtěje se také o sedmé neb i šesté hodině odebírati na lože, přemýšlel zvláště o tom, jak by si příbytek svůj uměle osvětlil. I hleděl k tomu použiti loje ze zabitých koz. Z hlíny zhotovil si nádobky, do nich nalil na polo rozpuštěný lůj a doprostřed postavil jakýsi knot, jejž byl zhotovil z lanových vláken. Lampy takto zhotovené svítily dosti dobře, a ačkoli osvětlení takové nebylo skvělé, dostačovalo mu zcela.

Pořádaje kdysi své věci připadl opět na váček ječmene a rýže z lodi přinesený; s radostí jej otevřel, aby se lépe podíval, co obsahuje. K nemalému zármutku však nalezl tu téměř jen prázdné obilné plevy. Bezpochyby krysy lodní kdysi obsah jejich byly zhlodaly, a poněvadž se mu některé pozůstalé zbytky nezdály příliš chutnými, vyhodil Robinson jednoduše plevy před svoje obydlí.

V bednách, jež při své druhé návštěvě z lodi byl vzal, ani obsahu jich nezkoumaje, nalezl nyní předměty takřka neocenitelné. Kromě několika biblí, dvou dalekohledův a různých střelek bylo tu též několik závitků tabáku, balík soli, ba k nemalému svému překvapení dohledal se tu i množství per, inkoustu a papíru. I mohl nyní tráviti dlouhé večery příjemně. Když skončil denní práci, usadil se za svitu lampy ke stolu hrubě zhotovenému a zapisoval si, co kde pozoroval a jaký dojem která věc naň učinila. Brzy však umdlela jeho ruka, jež byla nyní zvyklejší sekeře než lehkému peru; pak uzavřel svoje psací náčiní ve zvláštní z plátna zhotovenou skříň a bedlivě je uschoval. Potom oddal se studiu bible a často bylo mu takřka násilím se od ní odtrhnouti, jinak by byl celou noc nad posvátnou knihou strávil.

Dni za deštivého počasí určeny byly hlavně opravám nábytku a vynalézání věcí nových. Ač si vedl celkem velmi obratně, přece některé věci nechtěly se mu jaksi dařiti při vší jeho práci, kterou na ně vynakládal.

Zvláště nyní, kdy pro déšť jen zřídka mohl ze svého příbytku vyjíti, velmi pociťoval nedostatek sudu; bylť by si v něm mohl dešťovou vodu na dlouhou dobu uchovati a tím si uspořiti časté docházení ku prameni poněkud vzdálenému. Měl sice malé soudky, jichž dotud užíval za nádržky vodní, těch však nyní chtěl užiti k chování naloženého masa a jiných věcí.

I jal se tedy chutě hotoviti veliký sud. Malý soudek byl mu při tom vzorem; arciť jevilo dno, jež nemaje jiných nástrojů zhotovil jen pilou, sekerou a hoblíkem, spíše tvar dvanáctistěnu než kruhu. S velikým úsilím pak si zhotovil duhy (postranní stěny sudu) a maje jich dostatečný počet pohromadě jal se sud skládati. Obruče železné nebo dřevěné, jichž k tomu vlastně potřeboval, bylo mu arci nahraditi dvojnásobným lanem, ale Robinson byl se tak horlivě zabral do tohoto svého díla, že nesnází jeho nedbal. Velikými hřeby připevnil duhy ke dnu, a ačkoli mezi jednotlivými těmito duhami jevily se velmi povážlivé otvory, doufal přece Robinson, že pevným sražením pomocí lan celek pak dosti utáhne.

Avšak v tom se velice mýlil. Když provazy příliš zatáhl, ukazovalo mu silné praskání u dna, že se duhy právě počaly od přibitého dna ulamovati. Rozmrzen ustal Robinson od svého úmyslu, když však dílo své pozoroval, nemohl se zdržeti úsměvu; neboť nádoba ta podobala se mnohem spíše husímu chlévku než sudu.

Po nezdařeném tomto pokuse vzdal se sice Robinson úplně svého úmyslu strany sudu, nepozbyl však tím přece chuti ku pokusům jiného druhu. Hned druhého dne počal si hotoviti brus, aby mohl zase užívati seker, jež se byly stálým upotřebováním zcela otupily.

Arci ho to stálo mnoho namáhání a několik takových pokusů se nezdařilo, než byl konečně postaven skutečný brus točící, jejž mohl Robinson otáčeti motouzem dole upevněným a tak míti obě ruce volné ku broušení. —

Ač měl ve svém příbytku dosti práce všeho druhu a dobu deštivého počasí nikterak neprozahálel, přece nemohl již déle vydržeti pod střechou. Nechtěl již ani vyčkati, až by přestalo vlhké počasí, nýbrž vydal se jednou z rána opatřen puškou a střelivem opět na lov.

Pršeti sice již přestávalo, ale s hustého listnatého stromoví sypalo se na Robinsona bezstarostně dále kráčejícího náramné množství velikých kapek, jakmile jimi vítr jen poněkud zahnul. Za nedlouho byl lehký jeho oděv úplně promočen, tak že cítil jakési nepříjemné mražení a brzy toho litoval, že za takové nepohody opustil ochranný svůj příbytek. I obrátil se opět rychle k ohradě, nespatřiv také po celé cestě ani nejmenší kořisti (obr. str. 74). Zvířata byla mnohem chytřejší a chránila se vyjíti ze svých suchých skrýší.

Brzy dostihl Robinson opět svého hradu, jak nový svůj domov nazýval. Umdlen a sláb ulehl na lože a netrvalo to dlouho, upadl v pevný spánek. Nezdál se však spánek tento býti příliš občerstvujícím, jakož patrně ukazovalo náhlé trhání, časté sténání a vzdychání spícího Robinsona.

Celý den a následující potom noc neprobudil se Robinson, když však druhého dne z rána procitl, zdálo se mu, že se mu hlava rozskočí, takovou pociťoval v ní bolesť. Brzo třásl se zimou, brzo myslil, že se vnitřním horkem zadusí. Palčivá žízeň vypražila mu zcela jazyk i ústa a bylo mu všecky síly na to věnovati, aby mohl povstati z lože a dovléci se k soudku, v němžto měl zásobu vody.

Plnými doušky hltal do sebe občerstvující tekutinu; poněkud jsa posílen potom vstal a posadil se pokud možná pohodlně na stolici. Zimnice, jež se zmocní za doby deštivé každého, kdo není tomu ponebí uvyklý, také jeho nebyla ušetřila. Kdyby byl klidně ve svém příbytku vyčkal konce nepohody, byly by ho bolestné tyto hodiny zcela minuly. Nešťastná však jeho touha po cestování, pro niž nemohl nikde na místě vydržeti a jež mu způsobila již tolik trpkých chvil, přihnala mu také tuto nemoc, jíž byl vlastně jen sám vinen.

Den zdál se mu tentokráte nekonečným. Zdlouhavě plynuly minuty a Robinsonovi se podobalo, že již strávil dobu nekonečně dlouhou na stolici, když posléze nastal večer. Právě chtěl se odebrati na lože, aby ve spaní zapomněl na své bolesti, když tu si vzpomněl, že se v Brasilii doslechl, jak hojí se tam rozmanité zimnice tabákem. Rychle vyňal tedy jeden balík tabáku z bedny, ulomil kus a strčil jej do úst. Chutě jal se jej žvýkati, ač nebyl palčivé té činiti nikterak zvyklý. Pak položil jiný kus na malý hliněný talířek a vlil naň rumu, až byl tabák tekutinou úplně zakryt. Když pak se rum smísil se šťávou tabákovou, vytlačil všecku tu šťávu z tabáku a tekutinu tuto polkl, jako by do vůle boží zcela byl odevzdán. Kdyby byl měl zrcadlo ve svém příbytku, byl by se při všech svých bolestech usmál, neboť obličej jeho, když palčivou tu smíšeninu polýkal, jevil veliké vrásky, nechuť a odpor. Pak upadl Robinson v hluboké omámení, tak že se jen s velikým namáháním dovlekl k loži. Minul druhý den, aniž Robinson oči otevřel. Nastala noc a vždy ještě ležel bez vědomí na loži. Omamující nápoj poutal jej železnou svojí rukou.

Konečně druhého dne, když bylo lze souditi dle postavení slunce, že poledne již je nedaleko, procitl ze spánku. S podivením mnul si oči a teprve spatřiv na misce ležící kus tabáku vzpomněl si, co se s ním dělo.

Zimnice již značně ubylo a s díky připomněl si lék, jehož byl užil. Přece však si předevzal, že se nevydá již, pokud možná, v nebezpečí, aby ho musil opět užiti, neboť jakmile si jen vzpomněl, jakou chuť lék ten měl, již se třásl nechutí.

Poněvadž pak se zdravím vracela se mu též chuť k jídlu, jal se Robinson chystati snídaní. Záleželo sice jen z několika kusů pečeného kozího masa a z prastarých lodních sucharů, přece však nemohl si Robinson vzpomenouti, že by mu bylo kdy tak výborně chutnalo, jako tehdá.