Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola čtrnáctá

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker
Kapitola třináctá	Kapitola čtrnáctá	Kapitola patnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtrnáctá
Podtitulek:	Letohrádek v pustině
Autor:	Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj:	HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 79–84. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Václav Novák
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Sotva slunce vyšlo, vydal se Robinson na další cestu. Mezi řadami pahorků bujnou zelení porostlých nyní kráčel, až se údolí rozšířilo ve značnou rovinu.

Překvapen stanul. Překrásná krajina, jaké by se na ostrově nikdy nebyl nadál, jevila se jeho zraku. Bystrý pramének, jenž na jednom návrší vyvěral, vinul se jako bublavý potůček překrásnými zelenými lučinami. Kokosníky a citronníky ovocem hojně obsypané tvořily pozadí tohoto obrazu; révy ověšené hrozny vinuly se s kmenu na kmen, a tak činil celek dojem bujně kvetoucí, pečlivě ošetřované zahrady.

S jakousi bolnou radostí pohlížel Robinson na rozkošnou krajinu. Vše, co se před očima jeho rozkládalo, náleželo jemu, byl toho neobmezeným pánem, neměl také ani jediného odbojného poddaného, jenž by mu byl majetek jeho chtěl vyrvati, a přece jak rád by byl vše ty krásy daroval za skromný domek v Yorku, kde strávil své mládí!

Než Robinsonovi nezbývalo času, aby se dlouho takovýmto vzpomínkám oddával. Byloť již věru na čase pomýšleti na návrat, aby do večera opět dostihl svého hradu a nebyl zase nucen přenocovati na stromě. I natrhal si tolik hroznů, citronů a kokosových ořechů, co jen mohl unésti, a vydal se na zpáteční cestu.

Statně si vykračuje po několik hodin dostal se opět blízko svého hradu. Když spatřil z dálky koly, jež obkličovaly jeho příbytek, dal se do běhu a spěchal, co mohl, k svému cíli. Byl sice teprve dva dni z domova vzdálen, avšak již pojala ho zvláštní touha po příbytku, jejž si byl s tolikerou prací a namáháním zřídil. Když pak se po řebříce opět dostal do hradu, těšil se ze všeho, nač jen pohledl, jako by to viděl poprvé, nebo jako by někdo za jeho nepřítomnosti ty věci byl k jeho překvapení tam přinesl, aby ho potěšil.

Druhého dne vydal se opatřen dvěma vaky znovu na cestu ke své zahradě. Když krásné té krajiny opět dostihl, natrhal si množství citronův a kokosových ořechův a naplnil jimi oba své vaky; hrozny nemohl v nich arci domů dopravovati, neboť na daleké cestě byly by se rozmačkaly a takto zkazily. Tu připadl tedy na zvláštní myšlenku. Ořezal nejkrásnější a nejzralejší z hroznů a navěsil je ve dlouhých řadách po větvích, aby na slunci uschly a pak později jako hrozinky snáze se přenésti mohly.

Poněvadž s těžkými vaky k domovu nucen byl kráčeti pomaleji než obyčejně, naskytala se mu často příležitosť, opět a opět diviti se kráse a úrodnosti právě této části ostrova.

I činil si sám u sebe vážné výčitky, že si zařídil příbytek v tak nehostinné části ostrova, kdežto zde by byl mohl žíti v krajině velmi úrodné. Ba několikrát zastal se při myšlence, jak se již sám u sebe klonil k tomu rozhodnutí, že na tom neb onom pahorku zatluče koly, rozepne svůj stan a zde nový domov si zařídí.

Brzy však vzdal se toho úmyslu. Ač se nynější místo jeho pobytu nikterak nevyrovnalo rajské krajině této, přece mělo pro něho tu téměř neocenitelnou výhodu, že leželo při moři, odkud vždy bylo možno zpozorovati loď, která by snad kolem plula, a jí znamení dáti.

Arci mohl se Robinson vůbec kojiti jen malou nadějí, že kdysi nějaká loď zabloudí k tomuto odlehlému ostrovu, a přece nevzdal se nikterak touhy po vysvobození. Usaditi se však na pahorcích a v lesích uprostřed ostrova bylo by tolik bývalo, jako vzdáti se všeho pomyšlení na takové osvobození; proto dospěl také Robinson záhy toho přesvědčení, že obydlí svého nižádným způsobem nesmí změniti.

Krásná ta krajina však mu takřka učarovala. I chtěl zde míti takřka jakési právo domácí a pobývati zde poněkud déle než krátké takové doby. Proto vystavěl si během několika následujících neděl besídku, jejíž nejbližší okolí obklíčil vysokým, silným plotem.

Právě tak jako ve svém hradě neponechal ani zde místa ku vcházení a vycházení, nýbrž také zde bylo mu přes ohradu lézti po řebříce.

Tak stal se tedy Robinson šťastným majitelem opevněného příbytku na pobřeží a jakéhosi letohrádku v bujné krajině lesní. Sotva však dokončil novou ohradu a chtěl tuto besídku slavnostně zasvětiti, zapudilo jej opět do jeho hradu deštivé počasí, jež v tomto pásu země ročně dvakrát nastává. Šťastnou náhodou byl již před tím sklidil hrozny na slunci usušené, a poněvadž byl nalezl také několik želev, nebylo se mu za nepohody nastávající obávati nedostatku potravy. Také kozího masa měl vždy zásobu dostatečnou, neboť uschovával ulovená zvířata v jámě do země vyhrabané, kde záhubné horko nemohlo masu škoditi.

Potrava jeho zprvu jednotvárná nabyla nyní zcela jiné podoby. Snídaní záleželo z několika sušených hroznů a z dužiny jednoho nebo dvou ořechů kokosových, na oběd míval Robinson kus usušeného masa kozího a kus upečené želvy, k večeři pak požíval pravidelně několik želvích vajec. K pití připravoval si jakousi limonádu, směšuje citronovou šťávu s vodou. Pro neděle a svátky pak upravil si nápoj zvláště chutný, víno palmové; v Brasilii byl připravování jeho několikráte pozoroval a nebylo mu tedy nyní příliš obtížno z květových pochev jednotlivých palem dobyti sladkou, chutnou šťávu, jež vykvašena úplné chuti vinné nabývá.

O tělesnou jeho výživu bylo tedy také za deštivého počasí úplně postaráno; avšak trapné nudy nemohl se nyní Robinson ubrániti. Po celý den přece nemohl čísti nebo psáti; k tomu přibylo ještě to, že mu bylo právě v psaní značně se obmeziti, poněvadž mu inkoustu povážlivě ubývalo, ač jej velice vodou rozřeďoval. Aby se tedy bavil a spolu užitek z toho měl, jal se rozšiřovati otvor do skály vykopaný. Po celou tu deštivou dobu statně kopal a hrabal, tak že brzo celou skálu úplně prokopal. Zprvu radoval se z toho, že nabyl takto druhého východu, po delším uvažování však zdál se mu tento prospěch příliš pochybným. Posud bylo nemožno vniknouti do jeho obydlí, jakmile stáhl řebřík, a nyní zjednal sám svým nepřátelům snadnější vchod, kdyby se snad o útok pokusili; ač byl Robinson za všech svých poutí nikdy ani stopy po člověku nepozoroval, přece vždy ještě nemizel jeho strach před nějakým loupežným přepadením.

Aby tedy chybu tuto zase napravil, zatarasil vchod do otvoru silnými dveřmi a před nimi nasázel husté křoví, tak že ani nejobratnější vyzvědač by zde nebyl mohl vchodu zpozorovati. Pak teprv byl opět pokojné mysli.

Zatím nastal den třicátého září, výroční to den jeho příchodu na ostrov. Vřelou modlitbou děkoval tu Bohu za milostivé řízení, jehož se mu po celý tento rok bylo dostalo. Pak pozoroval s oprávněnou hrdostí všecky svoje práce a sladký pocit jej jímal, když přirovnával nynější svoje postavení ke stavu, v němž byl tehdá, když poprvé na ostrov vystoupil.

I mohl tedy skutečně právem býti hrd na výsledek svých prací, neboť dosáhl všeho toliko vlastní silou a téměř nadlidskou prací za dobu poměrně krátkou jediného roku.