Robinson/Hlava sedmnáctá

Robinson Joachim Heinrich Campe
Hlava šestnáctá	Hlava sedmnáctá	Hlava osmnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Hlava sedmnáctá
Podtitulek:	Divoši znova přistáli. Boj. Robinson a Pátek zachrání dvě osoby k smrti určené.
Autor:	Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj:	CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 64–68. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Mojžíš
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Svými nástroji dovedli Robinson a Pátek napodobiti znenáhla všecky řemeslníky a živnostníky, pekaře, kováře, krejčího, ševce, tesaře, truhláře, hrnčíře, zahradníka, rolníka, myslivce, rybáře — a mnoho jiných, tak že uměli na sta věcí robiti, k nimž my, pohodlní Evropané, potřebujeme tolik lidí. Síly jejich rostly tou měrou, jakou je napínali.

Nabývali čím dále tím více sebedůvěry, což jest důkazem, že jsme od milého Boha ku práci stvořeni, poněvadž nás činí zdravějšími, lepšími a šťastnějšími.

Více než půl roku jim uběhlo v příjemné práci, aniž by se byl Pátek odvážil upomenouti pána na cestu do vlasti; ačkoliv často po skončené práci běžel na vrch, s něhož uviděti mohl rodný svůj ostrov, načež vždy se zahloubal ve trudné myšlénky, vzdychaje, že snad nikdy již otce svého nespatří.

Robinson však sám schválně nechtěl o tom mluviti, poněvadž nemohl přání svého přítele dříve splniti, dokud nebudou hotovi s potřebným zařízením, kterého vyžadoval jejich nový způsob života.

Konečně bylo, co bylo potřebno vykonáno, a Robinson byl prvním, který učinil návrh, by vystavěli loď a potom pro Pátkova otce jeli. Můžete si pomysliti radosť dobrého Pátka. Hned z rána přikročeno bylo ku práci, jež jim desetkráte rychleji šla od ruky než ponejprv, protože tesali nyní pořádnými sekerami.

Jednou z jitra, když byl Robinson domácí prací zaměstnán, odeslal Pátka na břeh, aby vyhledal nějakou želvu, poněvadž nebyli již dlouho požili chutného toho pokrmu. Za chvíli přiběhl tento všecek uděšen volaje: „Jsou zde, jsou zde!“

Robinson se ulekl, tázaje se čerstvě: „Kdo je zde?“

„Ó, pane! Ó, pane!“ odpověděl Pátek, „jedna, dvě, tři, šest loděk!“ — Úzkostí neuměl ani do šesti počítati.

Robinson vylezl rychle na kopec a přesvědčil se s hrůzou o pravdě slov Pátkových, — viděl, jak šest člunů divochy naplněných přistálo k ostrovu. Slezl opět dolů, upokojil chvějícího se Pátka, tázaje se ho, je-li odhodlán věrně při něm státi, nastane-li půtka mezi ním a divochy?

„Tělem i duší!“ odpověděl tento, jenž se zatím vzpamatoval.

„Budiž tedy!“ pravil Robinson, „zkusíme, zabráníme-li těm ohavám, aby ukrutné své záměry vykonali. Svůj úmysl oznámím ti cestou: teď není času k mluvení, nýbrž k činu.“ I stáhl s hradby jedno dělo, na kolech spočívající, uchopil šest ostře nabitých ručnic, čtyři pistole a dvě šavle. Každý z nich zastrčil si za pás dvě pistole a šavli, vzali tři pušky na ramena a zapřáhli se k dělu, když se byli dostatečně zásobili kulemi, broky a prachem. Tak vypravilo se vojenské tažení tiše branou.

Jdouce přes zdvihací most, zastavili. Pátek musil obrátiti, most vytáhnouti, bránu zavříti a po žebříku provazovém, který ještě stále se skály visel, spojiti se opět s vojevůdcem. Této opatrnosti užil Robinson pro případ, že by se podnik jeho nezdařil, aby se pak nemohli nepřátelé hradu zmocniti.

Pak oznámil Robinson Pátkovi svůj dobře promyšlený plán.

„Půjdeme,“ pravil, „kolem vrchu hustým lesem, aby nás nepřátelé nespatřili. Pak se k nim hustým křovím, táhnoucím se téměř až na břeh, tak daleko přiblížíme, jak jen nám lze bude, aby nás neviděli; a dospějeme-li až tam, vypálíme přes jejich hlavy dělovou kouli. Tím se bezpochyby barbaři tak poděsí, že zanechajíce své kořisti vezmou nohy na ramena a odplují na svých lodicích.

Tím osvobodíme nešťastníky, které upéci chtěli, aniž by kapka lidské krve se prolila. Kdyby však mimo nadání naše naděje se zmařila a zákeřníci, spoléhajíce na své množství, neutekli, pak, milý Pátku, ukážeme jim, že jsme muži a jdeme nebezpečí, jež nám hrozí, zmužile v ústrety. Ten, jenž vše vidí, ví, proč nasazujeme život a zachová nám jej zajisté. Staň se vůle jeho!“

Potom podal svému spolubojovníku ruku, a oba přísahali, že si budou věrně pomáhati až do poslední krůpěje krve.

Zatím přišli tichými kroky až na konec křoví a zastavili se. Robinson pošeptal svému druhu do ucha, aby se doplížil co nejopatrněji ke stromu, jejž naznačil, a přinesl mu zprávu, možno-li odtud nepřítele přehlédnouti. Pátek se vrátil se zprávou, že lze odtamtud zcela dobře divochy pozorovati; sedí prý všichni kolem ohně a požívají masa jednoho vězně, jejž zabili; druhý leží nedaleko na zemi svázán, a toho že také brzy zabijí; ten však že nezdá se býti z jejich národa, nýbrž bílý, vousatý muž.

Robinson byl rozechvěn, zvláště když slyšel řeč o bílém muži. Vplížil se s dalekohledem, jejž zachránil z lodi, za strom a přesvědčil se o tom, co Pátek mu povídal, čtyřicet až padesát lidojedů sedělo kolem ohně; v zajatci poznal docela zřetelně Evropana.

Měl co dělati, aby se zdržel. Krev jeho vřela, srdce mocně tlouklo, a kdyby dle své žádosti byl jednal, byl by vyskočil a stopil svůj meč v srdcích nepřátelských. Ale rozum zvítězil nad slepou vášní; jím se dal vésti a držel rozhorlenosť svou na uzdě.

Pojedná straně vybíhalo trochu dále křoví; tam tedy se obrátil, postavil dělo za poslední keř, v němž byl malý, z dálky neviditelný otvor, a nařídil je tak, že koule musila letěti vysoko přes hlavy divochů, aniž by jim ublížila. I pošeptal Robinson společníku svému, aby totéž dělal, co on bude činiti.

Potom položil dvě ručnice na zemi a třetí podržel v ruce; Pátek učinil totéž; Pak přidržel hořící doutnák na zápalné dírce děla a puf! — rána vyšla.

V témž okamžiku, kdy byl výstřel slyšán, svalili se téměř všickni divochové k zemi, jakoby najednou byli zastřeleni. Robinson a Pátek stáli tu plni očekávání, jak vše skončí, jsouce k bitvě připraveni. Za půl minuty vstávali opět omámení divoši. Nejbázlivější z nich pádili ku svým lodicím, srdnatější však chopili se zbraně.

Na neštěstí neviděli při výbuchu z děla ani ohně ani koule nad hlavami svými letící, nýbrž slyšeli toliko výbuch. Neulekli se tedy tak velice, jak se očekávalo; a poněvadž ohlížejíce se na všecky strany nespatřili ničeho, co by je znovu mohlo poděsiti, vzpamatovali se opět a uprchlí se vrátili. Tu začali všickni strašlivě křičeti a zahájili, máchajíce zbraněmi svými na vše strany, s hroznými posuňky — válečný svůj tanec.

Po ukončení tance byl Robinson stále ještě na vahách, co by měl činiti. Když však s podivením uzřel, že se divoká společnosť zase usadila a dva z ní vysláni byli, aby přivedli ubohého Evropana, bylo mu nemožno zůstati déle nečinným. Pohlédl na Pátka a pošeptal mu pouze tato slova: „Ty v levo, a já v pravo! A nyní ve jménu Páně!“ Při těch slovech vypálil ručnici, a Pátek učinil rovněž tak.

Pátek lépe mířil než Robinson, neboť na levé straně skácelo se jich pět, na pravé jen tři. Z nich byli tři zastřeleni, pět poraněno. Ostatní v hrozném zděšení vyskočili a uprchli. Někteří pádili sem, jiní tam, křičíce strašlivě. Teď chtěl Robinson vyskočiti, se šavlí v ruce, divochy úplně zaplašiti a svého ubohého krajana vysvoboditi; ale s úžasem bylo mu patřiti, že se shromáždila tlupa utíkajících, připravujíc se k obraně. Uchopil tedy v největší rychlosti druhou ručnici a Pátek též. „Jsi hotov?“ tázal se Robinson; obdržev pak „ano!“ za odpověď, stiskl opět a Pátek následoval příkladu jeho.

Tentokráte padli jen dva divoši; někteří jiní však, kteří poraněni byli, řvali strašlivě, pobíhajíce kolem, jakoby byli beze smyslů. Tři těžce poranění klesli brzy potom k zemi.

„Nu, Pátku,“ zvolal Robinson, odhodiv vystřelené ručnice a uchopiv třetí nabitou, „ven!“ Na slova ta vyskočili oba z křoví na prázdný prostor, a Robinson běžel prvý k ubohé oběti, aby jí oznámil, že jest vysvobozena. Přišed k zajatci znamenal, že užasli divoši, spatřivše jej, znovu se srotili, chystajíce se k bitvě. Pokynul svému průvodčímu; ten mu porozuměl, přiběhl k nim, vypálil, a jeden z nich klesl.

Zatím přeřezal Robinson provazy ze sítiny, jimiž byl zajatec na rukou i nohou spoután. Tázal se ho mateřským jazykem svým a anglicky: „Kdo jsi?“ načež mu ten odpověděl latině: „Christianus (křesťan); Hispanus (Španěl)!“ Více nemohl ze sebe vypraviti, neboť byl velice sláb. Dobře, že vzal s sebou Robinson láhev s vínem pro případ poranění. Z té dal ihned Španělovi píti a když se tento poněkud zotavil, podal mu Robinson pistoli a šavli, by též bránil se proti nepříteli. Pátek musil zatím rychle přinésti vystřelené ručnice, aby je znova nabili.

Sotva měl Španěl pistoli a šavli v rukou, vrhl se na nepřátely jako rozdrážděný lev a v okamžení dva skolil. Pátek obdržel šestou nabitou ručnici, aby mu přispěl, a Robinson nabíjel zatím ostatní. Oba bojovníci setkali se s odporem a byli od sebe odloučeni: mezi Španělem a jedním divochem nastala rvačka; Pátek vystřeliv z ručnice, odehnal s mečem v ruce celé hejno divochů. Některé sklátil, jiní vskočivše do vody plavali ku svým lodicím, a opět jiní uprchlí do křoví.

Španělovi nebylo blaze. Zápasil s neobyčejně velikým divochem, jenž naň dorážel kamenným mečem svým. Španěl bránil se udatně a obratně, ale že byl seslaben, nemohl mu odolati. Konečně chopil jej divoch a mrštil jím na zemi, vyrval z rukou meč a chtěl mu právě hlavu useknouti, když Robinson šťastnou náhodou znamenal nebezpečí a prostřelil zlosynovi hlavu.

Sotva povstal Španěl, uchopil nabité ručnice a běžel za těmi, kteří se ukryli do křoví; Pátek se k němu přitovaryšil. Poněvadž divochů bylo málo a ti byli raněni, uznal Robinson za dobré zůstati raději na bojišti, než aby se dal s nimi v pronásledování, hlavně proto, aby mohl pozorovati ostatní nepřátely, kteří byli na svých lodicích.

Za krátko vrátili se oba bojovníci se zprávou, že nikdo již ve křoví není.

Oba chtěli neprodleně do jedné po divoších zbylé lodice skočiti a za uhánějícími se pustiti; ale Robinson zdržel je a pravil: „Dosti, moji přátelé! Prolili jsme více lidské krve, než jsme snad měli. Ať žijí ostatní, neboť nemají ani úmyslu, ani moci nám uškoditi.“

„Ale,“ pravil Pátek, „vrátí se snad s větší mocí, necháme-li je uprchnouti.“

„A kdyby,“ odpověděl Robinson, klepaje mu vlídně na ramena, „tož jest naše mužstvo o polovici větší, než ráno,“ ukazuje při tom na Španěla. „Nyní můžeme odraziti útok celého zástupu těch ničemníků, zvláště vyčkáme-li jej za příkopy a zdmi.“

Potom prohlížel náš lidumilný hrdina bojiště, by se přesvědčil, nebylo-li by lze některému raněnému pomoci. Ale nejvíce jich bylo již mrtvých, a ostatní brzy dokonali v rukou jeho, když jim lil do ran vína, snaže se všemožně je vzkřísiti. Padl dvacet jeden divoch. Na straně vítězů nepadl nikdo, ba nebyl nikdo ani poraněn, kromě Španěla, který utržil si bouli, byv k zemi povalen.