Robinson/Hlava dvanáctá

Robinson Joachim Heinrich Campe
Hlava jedenáctá	Hlava dvanáctá	Hlava třináctá

Údaje o textu
Titulek:	Hlava dvanáctá
Podtitulek:	Robinson ohražuje své obydlí. Dnové dešťů. Robinson a Pátek staví loď.
Autor:	Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj:	CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 43–46. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Mojžíš
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Robinson byl nyní šťastnějším než dříve. Znepokojovala jej toliko obava, že divochové brzy se navrátí, aby své soudruhy vyhledali, při čemž může s nimi dojíti ku krvavé srážce.

Povinnosť zachování sebe sama nutila jej, aby pečoval pokud možno o svou bezpečnosť. Již několikráte pomýšlel na to, že svůj hrad řádně opevní; ale pokud byl samoten, zdálo se mu provedení býti nemožným. Nyní, maje v Pátkovi zdatného pomocníka, mohl stavbu podniknouti. Postavil se tedy na vrchol hory, odkud celé místo přehlédl, aby si udělal plán. Tento byl také brzo hotov.

Potřeboval jen vykopati v ně ohrady kolem hradu poněkud široký a hluboký příkop, z vyhrabané země naházeti násep a po stranách příkopu vraziti do země palisady čili koly 3—4 metry dlouhé a nahoře přišpičatělé.

Do příkopu chtěl zavésti pramen, jenž vyvěral nedaleko jeho bytu a to tak, aby potůček tekl dvorem, by měl dosti vody, pro případ, že by byl obležen.

Nebylo snadno všecko Pátkovi znamením učiniti pochopitelným. Než podařilo se to přec, a Pátek běžel na břeh, aby vyhledal rozličných nástrojů ku kopání a hrabání, totiž veliké lastury a ploské a ostré kameny. Pak se dali oba do práce.

Můžete si pomysliti, že to nebylo lehkým zaměstnáním.

Příkop musil býti nejméně metr hluboký a půldruhého metru široký, měl-li dostačiti. Délka jeho obnášela osmdesát až sto kroků, a k tomu neměli ani nástroje železného, sekery, ani rýče, ni lopaty! Kolů potřebovali téměř čtyři sta kusů; a ty všecky bylo jim pouze kamennou sekerou skáceti a zašpičatiti — nesnadná to věru práce!

Ale Robinson nelekal se žádných nesnází. S Bohem začni každé dílo — podaří se ti až mílo! bylo jeho heslem, s nímž začínal každou práci; a my již víme, že pak dříve nepřestal, dokud nebylo dílo dokonáno.

Tak i nyní. Oba pracovali denně od rána do večera chutě a horlivě; bylo věru s podivením, jak mnoho za den dokázali, přes to, že měli nedostatečné nástroje.

Štěstí, že vál již po dva měsíce vítr, pro kterýž nemohli divoši Robinsonův ostrov navštíviti. Nebylo tedy třeba obávati se, že budou od nich přepadeni.

Při práci neopomenul Robinson svého pomocníka naučiti znenáhla tolik ze své mateřské řeči, aby mu rozuměl, když s ním mluvil; a tento byl tak učelivý, že v krátké době mnoho pochopil. Robinson ukázal mu vždy, pokud jen mohl věc a řekl na hlas a zřetelně, jak se jmenuje. Mluvil-li však o věcech, kterých mu ukázati nemohl, činil vhodné posuňky, tak že mu přec Pátek porozuměl. Tím způsobem naučil se Pátek za půl roku tolik, že uměl již dosti dobře vyjadřovati své myšlénky.

Nové blaho Robinsona! Dosud mu byl Pátek pouze němým druhem; nyní se stal skutečným společníkem a přítelem jeho.

Pátek zdál se býti vždy víc a více dobrosrdečným, věrným mladíkem, jenž lnul k pánu svému láskou nejupřímnější. Proto byl Robinsonovi též den ode dne milejším, tak že jej nechal nyní spáti ve své jeskyni.

Než uplynuly čtyři měsíce byli s opevňováním hotovi a nyní nebylo jim třeba, obávati se, že je divoši přepadnou; neboť než by byli přišli přes příkop a na koly vylezli, bylo snadno postřeliti je šípy nebo kopími probodati. Postarali se tedy s dostatek o svou bezpečnosť.

Jednoho dne, když vystoupili Robinson a Pátek na návrší blízko břehu mořského, s něhož daleko viděti bylo, zadíval se Pátek v místa, kde jen jako v mlhách objevovaly se ostrovy. Najednou počal radostí skákati a rozličné podivné posuňky tropiti. Na Robinsonovu otázku, proč tak činí, zvolal vesele: „Radosť! radosť! Tam jest můj domov! Tam bydlí moji krajané!“ Ze zářícího obličeje a jiskřících očí zírala veliká láska k domovině a přání, aby se tam v brzce odebrati mohl. Nebyla sice příjemna Robinsonovi Pátkova touha po domově, ač jinak uznával za velmi chvalitebné, že miluje svou vlasť a své krajany vroucněji, než jiné země a cizí lidi. Robinson obával se, že jej Pátek při nejbližší příležitosti opustí. Rozpředl s ním tedy následující rozmluvu:

Robinson: „Chtěl bys zase mezi svými krajany žíti?“

Pátek: „Ach, ano, byl bych velmi rád, kdybych byl zase u nich.“

Robinson: „Chceš snad s nimi opět lidské maso jísti?“

Pátek (vážně): „Ne! Chtěl bych je poučiti, aby nežili tak divoce, aby nepožívali masa lidského, nýbrž zvířecího a mléka.“

Robinson: „Ale což, kdyby tebe samotného sežrali; vždyť jedí přece lidské maso?“

Pátek: „Ano, ale jen maso zabitých nepřátel.“

Robinson: „Dovedl bys urobiti lodici, v níž bychom mohli odplouti?“

Pátek: „Ó ano!“

Robinson: „Nuže, urob si jednu a odpluj k nim.“

Nyní hleděl Pátek vážně i smutně před sebe.

Robinson: „Co jest ti? Proč jsi smuten?“

Pátek: „Jsem smuten, protože se můj pán na mne hněvá.“

Robinson: „Hněvám? Proč?“

Pátek: „Poněvadž mne od sebe vyhání.“

Robinson: „Vždyť jsi sobě přál, abys mohl do svého domova?“

Pátek: „Ano, ale ne bez pána svého.“

Robinson: „Mne by tvůj národ měl za nepřítele a sežral by mne; odcestuj tedy jen sám.“

Pátek vytrhl při těch slovech svému pánovi sekeru ze zápasí, dal mu ji do ruky a nastavil hlavu, aby mu ji rozpoltil.

Robinson: „Cože mám učiniti?“

Pátek: „Usmrť mne! Lépe, budu-li zabit, než zapuzen!“

Při tom vytryskly mu slzy z očí. Robinson jsa pohnut, objal jej a pravil: „Buď bez starosti, můj milý Pátku! Nepřeji si od tebe se odloučiti: neboť miluji tě srdečně. Chtěl jsem poznati, máš-li mne právě tak rád, jako já tebe.“

Pátkovo ujištění, že umí dělati loďky, bylo velmi milé Robinsonovi. Chopil jej tedy za ruce a vedl k místu, kde sám již po několik roků o lodi pracoval. Zde ukázal Pátkovi špalek, jenž as do třetiny byl vydlabán, a řekl mu, jak mnoho času k tomu potřeboval.

Pátek vrtěl hlavou, směje se. Na Robinsonovu otázku: jakou chybu vidí, odpověděl, že nebylo tolika práce potřebí; mnohem lépe možno takový špalek a to v krátkém čase ohněm vyhloubit!.Komu byla vítanější zpráva ta než Robinsonovi! Již viděl úplnou lodici; již se viděl v duchu na moři a přistával již po šťastné jízdě ku břehům evropským. Ó, jak tlouklo mu srdce při vzpomínce na brzkou spásu! — Bylo ustanoveno počíti dílo ihned z rána. Robinson měl příštího dne zakusiti, že mnohdy nejjistější naše naděje náhle zmařeny bývají.

Počalo totiž tím dnem zase obyčejné deštivé počasí, o němž z mnohaleté zkušenosti věděl, že nastává ročně dvakráte v čas rovnodennosti. V tu dobu, trvající obyčejně měsíc i dva, bylo nemožno mimo dům jíti, poněvadž neustále lily se proudy dešťové. Taktéž znamenal Robinson, že v ten čas vycházeti ven a promoknouti velice nezdravo jest. Co měl tedy činiti? Stavbu lodi musil odložiti a domácími prácemi se zaměstnávati.

Vítáno bylo našemu Robinsonovi v deštivých dnech a dlouhých tmavých hodinách večerních, že má zase oheň — a co více, že má společníka, přítele, s nímž si může hovorem a domácími prácemi čas krátiti! Druhdy bylo mu samotnému nečinně po tmě tráviti smutné večery, nyní seděl s Pátkem u lampy nebo poblíž ohně, pracoval a povídal, a neměl nikdy dlouhé chvíle, jíž se nezměrně bál.

Pátek naučil jej rozličným drobnostem, které divoši robí; a pak naučil jej Robinson zase věcem, o nichž divoši zdání nemají. Tak se oba vzájemně cvičili a zdokonalovali a vykonali spolu mnohé umělé věci, jež by jediný z nich nebyl dokázal.

Pátek uměl mimo jiné plésti rohožky z lýka, které byly tak jemné, že se jich mohlo i za oděv užíti. Robinson se tomu přiučil; a pak zhotovili oba tolik, co by jim dostačilo na oděv. Ó, jak se těšil Robinson, že nebude mu třeba choditi v drsném oděvu z nevydělaných koží.

Také uměl Pátek z vláken, v nichž obaleny jsou kokosové ořechy, a z rozličných vláknitých rostlin stáčeti nitě a provazy, jež byly mnohem pevnější nežli ty, které byl Robinson posud robil. Z provázkův uměl zvláštním způsobem plésti sítě rybářské. Práce tyto ukrátily jim příjemně mnohý dlouhý večer.

Při práci hovořil Robinson s Pátkem, chtěje rozum jeho vzdělati a vštípiti mu nejdůležitější pojmy o Bohu.

Učil jej, že jest Bůh neviditelná, nejmocnější, nejmoudřejší a nejlepší bytosť; že Bůh vše, co jest, stvořil a o vše pečuje; že jest od věčnosti všudy přítomen a ví vše, co si myslíme, mluvíme a činíme; že má zalíbení v dobrém a v ošklivosti zlé; že proto jen ty zde a na věčnosti šťastnými činí, kdož z celého srdce se snaží, aby byli dobrými.

Pátek naslouchal tomuto vznešenému a útěchy plnému učení s úctivou pozorností a vštípil si je hluboko do paměti. I chtěl stále více o Bohu věděti, a poněvadž Robinson právě tak byl žádostiv poučovati, jako Pátek dáti se poučiti, pochopil tento v krátkém čase nejdůležitější pravdy náboženské jasně a s vnitřním přesvědčením.

Od té doby modlíval se Robinson v Pátkově přítomnosti a bylo dojemné podívání, jak rád se Pátek modlí. A nyní žili oba dva tak spokojeně a šťastně, jako žíti mohou dvě osoby od společnosti lidské zcela odloučené.

Tak uběhli dnové dešťů velmi rychle. Již se nebe vyjasňovalo; bouře umlkly a těžká mračna dešťová odtáhla. Robinson se svým věrným společníkem dýchal opět čistý, svěží vzduch jarní; cítili se posilněnými, a dali se vesele do práce, kterou před deštěm byli počali.

Loď, jíž by snad Robinson nebyl ani dokončil, aspoň za mnoho roků ne, byla spojenými silami za dva měsíce dodělána. Scházela jen plachta a vesla. Tato uvolil se Robinson a onu Pátek zrobiti.

Plátno neuměl ovšem Pátek tkáti, neměl k tomu též stavu tkalcovského, ale uměl dělati z lýka jemné rohožky, jichž užívají divoši místo plachtoviny.

Oba dokonali práci asi v stejný čas: Robinson vesla a Pátek plachtu.

Nešťastnou náhodou bylo místo, kde loď stavěli, vzdáleno několik tisíc kroků ode břehu a šlo nyní o to, jak ji jen na vodu dostati. Nésti aneb strkati ji, zdálo se jim nemožným býti; loď byla příliš těžka. Co měli tedy činiti? Zde byla dobrá rada věru drahá.

Na štěstí vzpomněl si konečně Robinson na jednoduchý prostředek, jehož tesaři a jiní řemeslníci v Evropě užívají, aby odvalili veliká břemena. Položí totiž pod břemeno, jež odstrčiti chtějí, válce a když pak mírně strkají, odvalí se toto po válci vždy o kus dále.

Sotva učinil Robinson ten pokus, již viděl s potěšením, jak lehce a rychle mohou loď odvaliti. Za dva dni byla již na vodě; oba měli radosť, vidouce, že je k potřebě.

Nezbývalo tedy nic jiného, než učiniti nutné přípravy k odcestování; opatřiti loď tolika potravinami, kolik může unésti a pak, aby oba toužebnou cestu nastoupili. Ale kam vlastně? Pátek si přál na ostrovy, kde byl domovem; Robinson opětně chtěl jeti ku břehům Americkým, kde doufal, že nalezne Španěly a jiné Evropany. Pátkova domovina byla odtud asi čtyři míle, kdežto pevná země byla mnohem dále.

Kdyby chtěli dříve k oné jeti, vzdálili by se o několik mil od této a nebezpečí cestování bylo ještě tím větší. Oproti tomu znal Pátek námořní cestu do své vlasti, kdežto jízda k pevnině byla mu zcela neznáma. Robinson nemohl jí ani znáti, poněvadž po tom moři nikdy se neplavil. Byla tedy těžká volba.

Konečně zvítězila u Robinsona žádosť, aby mohl přijíti ku vzdělaným lidem, nade všemi těžkosťmi a námitkami Pátkovými. Bylo usneseno, že se připraví již příštího dne na jízdu, a pak s prvním příznivým větrem odjedou ve jménu Páně v ony končiny, kde byl dle zdání Robinsonova nejbližší břeh pevné země.